Motto: “KRÁSA a LÁSKA budou hlavními složkami kultu budoucnosti. Navrátí se úcta k stromům, ožije posvátnost lípy, dubu, javoru; ptactvo se stane předmětem lásky, ožije obětování v posvátných hájích – magické to úkony k dobru lidstva. – Od rozpadávajících se společností náboženských vezměmež pouze nejvyšší hodnoty mravní, které je opravňovaly býti kosmickými jednotkami pravdu nejvyšší hledající: jest to LÁSKA. Oč nedostává se lásky SATANU, o to je bohatší KRÁSOU: duch temnot je v podstatě své duchem světla, rozsévač krásy a umění, imaginací nejrozsáhlejších dárce. Pohrdej láskou, abys dobyl krásy, a zbavuj se krásy, abys oživil lásku: v tomto jediném, správně-li vedeno, střídání obou krajních složek kosmického zákona spočívá celé umění MAGIE.” (Josef Váchal: Dokonalá magie budoucnosti (1922))
“V této zemi zabíjení se (morálně zatím) lidé jsou ve jménu tří velkých hesel; pro tuto zemi žili sic již Nietzscheové, žili však též bezvýznamní nunciové; inteligence v této zemi má všechny vlastnosti psa a kočky, t.j. drží se buď domova nebo pána; altruism stal sic se nemoderním, však obměnou demokracie, vlastně vzájemného čachrářství žije; cit dávno odsunut co překonané stanovisko, k vládě rozumu přec přibrán – neboť není vynalézavosti bez fantasie. Ostatně v této zemi vše pouhou diskusí. Vůdcův profil se svým stotožňuje každý tuctový táborita i na venek klerikál stejně s fanatickým spiritistou, neboť každému chce se dobře vésti na zemi a v republice jsou krom buržoů I proletáři. Do prachu denně sšlapáván jest starý blud, však jako z kukly motýl, byť schromlých křídel znovu pověra vzlétá, pověra předsudků tvořících stávající neudržitelnou více morálku a světový, z větší části zbahnělý názor. Davem probíhají city falešně lidské, náboženské neb vlastenecké, stejně pitomé jako utopie komunismu a sny o konci válek. Romantikou nového ražení jen zdáti se budou sny o novém pohanství, nastoleném vládou šlechetných junkerů a vládnoucích s heslem: zem nemnohým, leč dobrým! Romantika pouhá chtíti lidu pomoci a vésti ho jinými cestami ku kráse a výšinám, jest nevyhnutelným výsledkem zápasení v nás a vystřídání kácejícího se Fausta donem Kichotem. Byť zavržena střízlivou dobou ROMANTIKA vždy mysl zvedá, líbíc se duši a zamlouvajíc se zástupům, jakýkoliv vezmou háv! Atavismus pralesních obyvatel změnil jen formu; řeč předků mluví dále v nás, ať už obdivujeme Napoleona či anabasi sibiřskou, romance středověké nebo K.H.Máchu, kult Belfebora či točící se stolky. Dle toho, jak vysoko kdo vzlétl, paprsek sluneční ho oslní a veliká je závrať člověka. Ve shonu měst materialistům rozklad hmoty stačí a šplháním ku Nirvaně theosof se kochá; zde však, uprostřed šumavských hvozdů ctitelům hor a vod, lesů a volnosti pohanský nimbus hoví! “
“Jisto, že chvíle u ohně strávené, uprostřed rukou lidskou nedotčených neb málo jen míst náležejí k chvílím v životě lidském nejkrásnějším. Je-li ovšem člověk syt.Romantikové mají snad proto šumavské hvozdy rádi, že očekávají tam sesílení samotářských svých nálad; autor doufá tam, že uvidí z mlh nořiti se oči strašidel, patřící naň laskavěji, než mnohé oči lidí, s nimiž v životě se setkal. Zatím zjevují se mi posud smutné oči tvorů tu zabitých; nyní doprovodem mým je vzdorná kletba a nikoliv modlitba. Snad věřím tu i v setkání se s dušemi praotců, mezi močály a v jeskyních kdysi zde žijících: snad říkám jim, že vzdor všemu, čím obohatili jsme duši od oněch dob, toužíme po návratu k jich ohni, k jich prostotě a přirozenosti života. Ujišťuji je, že podivuji se jejich bohům a že miluji jak oni psy.”
“Jen chtíti a učiti se býti Bohy! Z pantheismu ku vyšším ještě metám obměny téhož! Ukazatelem těchto cest nemůže býti nic dokonalejšího než nižší říše zjevů a tvarů; pohanská píseň šumavských končin, jekot vod a burácení živlů po čistším nad pousteven tichem uprostřed slati a nekonečných hvozdů chorál svobody a bojování! Pouze tento kraj dokonalého člověka zrodí. Teprve až zaťata bude žíla svobodnému rozmnožování lidí i dobytka, obou k popravám jen rozmanitými způsoby určených, omezenost duševní v doupatech zplozené lúzy do patřičných kolejí bude odkázána a bludy strašících v mysli lidské bohů, zdajících cestou bolesti k poznání vyššímu nás přiváděti, se rozplynou a zmizí, uvěřím a přesvědčím se o Nejvyšší Moudrosti, účelně řídících tuto zemi. Tam, kde nebude ničení a zabíjení, nejvýše rozumné regulování přílivu životů deroucích se z neznáma k projevu svému na zemi, kde žádný článek pokroku a tak zvané kultury nebude nikomu na újmu, bude možno mluviti o pravém osvícení lidstva. Do té doby vzdaluji se spolupůsobení s rybáři, zatahujícími sítě náboženské, vlastenectví a socialismu, jsa přesvědčen, že je-li v těchto věcech cos dobrého, tím větší darebáci při nich se nacházejí; zisk mravní pro všeobecný pokrok ušlechtilosti lidské je nepatrný a užitek zemi, její kráse a jejím tvorům žádný. Od těchto lépe řečeno pověr, zbytků to v tradici a nevědomosti setrvávající společnosti lidské, zalézám do ulity romantických snů svých; věřím, jako žádná myšlénka že se světa se neztratí, i můj v jiném snad rozvržení sen se uskuteční. Zatím možno si hráti a sníti třeba na místech jimiž převalovati se bude vřava válečná; snad bude se právě bráti středem šumavských hvozdů dolu do nížin.Než, nikoli budoucnost zde rozebírám, kultury úplné zánik! Myšlénky mé tu platí stavbě zdejší krásy a věkovitým proměnám hor, lesů, slatí a vegetace; stávám se zde, přístupen zvýšenému mediálnímu snění samotnou částí přírodní divočiny. Oblibuji sobě zde za dnů plných mlh a par ve věcech zastřených tajemnou rouškou; čím blíže jsou svému prapřírodnímu původu živelné podstaty, tím lépe; ať již původem jich smyslové opojení přeludy neb dokonce doteky neznámých sil.”
“KRAJINA jeví se nám takovou, jakými jsme sami; shledáme v ní to, co do ní od jinud jsme přinesli. Výjimkou nemůže býti proto ani vezdy smutná Šumava, kde divně pochmurný ráz lesních ploch, vlastní ojedinělé barvitosti sesílen nad to efekty par a mlh, nicméně náladou a duševními disposicemi návštěvníkovými cele pozměněn býti může. Nemluvím zde o nahodilém chodci, prožírajícím se tu kilometry stejně jako dole v kraji, ani o turistech procházejících od chaty k chatě, aby pokud dovolená jim stačí co nejvíce shlédli z Klostermannova kraje, mluvím o těch, jimž šumavské hory a slatě, typický ráz hvozdů a nikde jinde nezřený boj o život vegetace s živly za specielní studium slouží.”
“Nejvyšším ideálem člověka, tohoto z vůle Prozřetelnosti na zemi dosazeného Boha byly by ovšem slunné výšiny, sítí komunikace zkřížené, se stavbami letohrádků a vil, ve kterých k další cti a slávě Nejvyššího, prospěchu vlasti a k podivu ostatního méně šťastného lidstva dvounožec příštích dob utěšeně by se rodil.Rozumí se, že počítá s tím, lesů že v dohledné době nebude více zapotřebí, ani k palivu, ani ku výrobě papíru: pokud se týče krásy lesních komplexů a horstva, nahradí přírodu člověku budoucnosti zahradní architekt, který zbylou v šumavském kraji vegetaci přetvoří v sad „malebný“ stejně asi jako Mírové náměstí vinohradské. Než směj se zatím, dobrá, krásná a ještě divoká ŠUMAVO! Až tyto řádky sázející ruka a mysl, jež na Tebe vzpomíná, Tebou se těší a z lásky k Tobě tuto knihu skládá, zastaví se a umlkne na vždy, nebudeš více pro mne existovati a v generacích příštích na tomto koutu Evropy nehodlám se znovuvtěliti, již pro vlastní své hoře nikdy, neboť zármutek, jaký by mne jal v novém těle jiného a přec starého romantika, byl by těžkým při objevení některého svazku Klostermanova, o Tobě jako o ráji ztraceném pojednávajícího. Pomyšlení pak, že otcové a pradědové moji od začátku dvacátého století vázali Tebe do svěrací kazajky kulturních vymožeností, zničilo by poslední illuse mé o krajanech mých, lidstvu a božstvech, pokud ještě jaké z minulosti a z předchozího života by ve mně zbyly.”
“ULTIMA THULE BOHEMIAE jest Šumava, onen náhorní kraj hvozdy a slatěmi se nám projevující v tom stavu, jaký byl zde již před věky; v těchto posledních končinách země naší, v černých lesních hlubinách s volným průběhem živlů vody a vichru příroda dosud mnohotvárnou bizarností svou se nám dále ukazuje. V odlehlých těchto místech spatřujeme poslední tvářnost prastarého zápasení vegetace a stromů zvlášť; vyvstávají obrazy tytéž, jaké pradědům našim ráz jich povah a duševních sklonů určovaly v míře nemalé. Zde ještě necítiti rozsévaný člověkem mrazivý dech smrti. V této smutné krajině, trudné a pochnurné z ustavičného zápasení života se zánikem, živlů s vegetací a mlh se sluncem není jistě a nebude míst ku kratochvílím městského člověka s jeho trampingem a lyžařením, jako tu není míst v neproniknutelných houštích pralesa ku stavbě vil a továren. Zatím. Neboť lidská rozpínavost mezí nezná.”
“Vysoká poloha kraje, drsnost přírody, čistota a síla vzduchu vytvoří i nadále jedince zvláštního významu, odhodivší nadobro poslední chomouty pověr nacionálních, náboženských a západnicky mravních. Nespokojí se s vůdcovstvím čachrářů, pod církevnickou morálkou nadále v služby jistým lenošskými třídám je zaprodávajících. Pochopí, že nikoliv úsilí o pacifism, cesta evoluce a rozmnožování lidského rodu člověka budoucích dob nespasí a k štěstí na zemi mu nepomůže, nýbrž boj a válka proti všem zastancům starých bludů a úzkoprsých morálek, vzniklých z pošilhávání do Neznáma.Kulturní, obchodní a průmyslový ruch přítomnosti spěchá, by i v těchto prapůvodních končinách se usídlel; smíme doufati, že stane se tak teprve v nových dobách s přeměněnými názory o kapitalismu a proletariátu a o nutnosti práce radostné par excellence lidmi svobodnými a svobodného ducha? Generace příští, zajisté moudřejší než-li jest dnešní, větší lásku a péči šumavským lesům věnují; seznají, že divoká tiš hvozdů lidstvu užitečnější jest než nejnádhernější sportovní stadion světa.”
“Neboť Příroda, tento Bůh i Satan zároveň, má někdy velmi podivné nápady, zřejmě sobě odporující a vymykající se z rámce a střihu nauk z Východu k nám importovaných. Poučka o vyvíjení se tvorstva, od minerálu až ke člověku padá v pouhém popatření na hekatomby zjevů minulosti a třeba jen při vzpomínce na lesy, dnes v uhlí proměněné. Než, zatím zde žijí jiné tvary lesů, žijí a západ od vzklíčení až k vzrůstu v mocný strom, život novým a o něco zlepšeným druhům v úděl dávajíce, potomkům svého rodu. Za člověkem a zvířaty ihned následuje les, jakožto nejvelebnější, nejspořádanější a vlastně nejsložitější dílo přírody. Nemožno říci, je-li člověk lesu bohem či ďáblem, stejně jako nemůžeme toho rozsouditi o živlech. O lesním státu, lidmi spravovaném, se zřízením lesů vysokých, (v lidském státu řekli bychom: aristokracií,) lesů středních a lesů zvaných toulavými, t.j. v přirozeném stavu, původním ponechávaných, (lidu, lůze řekněme podobných,) s jinými ještě způsoby a tvary lesního hospodářství, jako les výběrkový, tmavosečný a okrajový, bohužel nemáme dosud dlouhých zkušeností. Možná, že lidé nějakým bohům jsou užitečnějšími, než člověku les; nevíme. Tvar, který se rodí, zmírá a bývá nakonec zužitkován! Les jako člověk! “
“Kde přirozený, zdravý instinkt lidský, nedotčený rozběhnutím myšlénkového dynama dnešní chorobné vůči jevům přírodním generace, tupé a odumřelé všemu pozorování živelných fenomenů byl blízek, zřel a děsil se divoké honby slatěmi a lesy se ženoucí, přicházel v styk s bludičkami v močálech a dušemi náhle odpoutanými od těl pohřížených na dno bezedných tůní, či prchal před strašidly a příšerami, pod vrcholy pralesních smrků se prohánějícími. Tam dosud žilo pravé lidství, intencemi přírody žádané a docílené, kterému v pravdě Neznámo bylo hrůzou; lidstvo dnešku, odumřevši životu naturelnímu bylo donuceno (nutkáním čistě pudovým,) utvořiti nový pomysl hrůzy v jiných bozích a představách záhrobních. Ucho, k němuž jednou dolehlo houkání siren a houkaček aut, neuslyší nikdy štěkot příšerných psů šumavských, ve dvou toninách štěkajících a nerozliší více ve bzukotu hmyzu zabzučení krále much, skotoplacha. Oči dnešních horalů neuzří více ohnivé sloupy a poletující žhavá pometla, ni hadího krále na pasekách zbědovaných dnes lesů.”
“Nečisté síly! Jakoby něco čistého doléhalo k nám z Neznáma! Křesťan děsí se projevů pustin, neboť jsou ďáblu blíže; antickému pojetí přírody brání jedinečnost boží a usurpatorský poměr synů božích k životům mimo člověka, jest znám. Nevolno v tmavém lese nočního času i theosofům; jak těžký sen lehati jim na duši musí vědomí ustavičných přerodů na dráze za Dokonalostí; každému důvěřivci v Božství smutno a trapnou je vzpomínka na kosmickou noc, v níž dosud ctitelé Světla, zakleti hmotností tvarů pohříženi jsou. Jak jinak těm, jichž nitro porušeno skepsí, se srdcem v němž hučí a řádí vichřice nezodpovězených otázek mystických, kde bouře zuří nad záhadným účelem žití, nad pociťováním sama sebe ve středu pomíjejícího, nad poznáváním všeho Zla vůkol, těžce vykořenitelného, nad poznáváním domněle moudré Prozřetelnosti, jež ukazuje se bez rozumu a smyslu; tam rozkvétá odpověď hodná světa který zžírá se sám v sobě a vykvétá květem důstojným pekelné zahrady: přání a naděje, nechtíti zůstati stromem jejž půda trápí v níž roste, mlha, jenž naň léhá a vichr jenž jím lomcuje a cloumá; aby mohl státi se onou pekelnou mlhou šumavských hvozdů, bez nároku na věčnost, onou šedí, bez barev a vůně, bez chuti a ohně. Jinými slovy: odříká se blaženství Demlů a Březinů; bzdí na splynutí v jediném souzvuku. Neváhá státi se třeba vlkodlakem, demonem a pekelníkem, trvajícím po celý čas existence této bídné koule zvané zemí, a znaje dobře tupé chápání přírody těmi, kdož zpívají o bratrství lidském a radování se v radostech přeplozených milionů, (lidé osobním bohům blízcí, zdánlivě vyrovnaní a harmoničtí, nikdy nechtějí viděti zlo a krev na zemi že dílem přemnoženého lidského stáda,) netouží sdíleti s nimi jich nebe. Nečiní nároku na další mystický vývin cestami vytčenými běžnou teorií, literaturou a zákonodárstvím, zůstávaje bez touhy vřítiti se v Jas Prapříčiny zbožných.”
“Homo sapiens pokouší se stále hledati Pravdu pod vlivem tisíciletých pověr; světový názor čpí dosud strachem mystickým a eugenika je nejvzdálenějším bodem dosaženým tykadly pokroku. Problem posledné moudré války za účelem vrácení země nemnohým, leč výtečným dvounožcům, odsunut do neurčita… Nelze ovšem žádati od otroků náboženských představ, aby pokusili se sami o záchranu bez pomoci spasitelů shůry, když neskončen ještě zápas z drsností Přírody. Změkčilost doby dochází však ku svému rozkladu a ani církve a tucty zednářských lóží nezabrání velkolepému shoupnutí se kultury s vrcholů stávajících morálek. Fiat Justicia, pereat mundus. Ošetřovanému stromu v kraji daří se dobře a dává náležitý material stavební, zatím co v pralese stojící olbřím ponechávan bez povšimnutí volně růsti, snad pro podiv jen očím budoucí generace. Alešům u nás platí se slávou posmrtnou, neboť ani dnes nehonoruje se práce, leč ohebnost páteře, družnost a síla loktů. Modní a společenský – toť heslo úspěchu: utajování vnitřní morálky a přesvědčení, blížící se názorům vládnoucích – základem blahobytu. Ti však, kteří i na nehostinné slati rostli, v ustavičném zápasu se živly zmohutněli a cele prací život svůj naplnili, dílem svým jak štítem směle odraziti dovedou výtky plazů, učiněné jim při prohlášení, že nižádných morálních závazků k oficielnímu bohu, vlasti a lidstvu necítí. Dotčeno nespravedlností světskou neumíráme všichni s žehnáním na rtech a kletba jdoucí ze srdce se spravedlivého rozvrátí i bašty zdánlivě pevně stojící. “
Zdroj: http://www.sejn.cz/vachal/vachal/ztextu.htm
Žádné komentáře:
Okomentovat