pondělí 19. prosince 2011

Smrt prezidenta Václava Havla.

Chtěl bych pouze říct, že se snažím na Havlovu smrt myslet jako na něco přirozeného, jako že „každý tam musíme“, jenže to jde těžko u osoby takového (světového, bohužel ne vždy Čechy doceňovaného) významu.

Pak se mi vybaví, jak většina současné politické a společenské reprezentace Havlovi nadávala do „idealistů“, „pravdoláskařů“ a „usmiřovatelů Gotta s Krylem“ či jiné podobné posměšky a vůbec – a jak teď, když zemřel jeden z největších Čechů uplynulého století, se všichni můžou přetrhnout v tom, jak „nám všem chybí“.

V tom vidím tragédii dnešní doby. Pro většinu našeho národa Havel znamená nenapravitelného idealistu, nedozrálého politika bez dostatečné dávky pragmatismu, umírněného a málo radikálního politika, který byl za své postoje a ideály vlastně kritizován většinu svého života, tedy mluvím i po roce 1989. Tragédii vidím v tom, že když se na naší politické či společenské scéně objeví člověk s obrovským morálním kreditem, člověk, který je ochoten za své demokratické a humanistické ideály bojovat a snášet posměch, ústrky a od komunistů i kriminál, většinová společnost se na toho člověka dívá přes prsty a víc obdivuje takové Klause, Kožené, Stehlíky, Šrejbry, Krejčíře, Machy a jiné ranaře, kteří nám „více svítí do budoucnosti svými rameny“ – pragmatiky ve svém oboru, lidi, kteří nám předávají pouze darwinistickou vizi postmoderní společnosti, žádné ideály.

Teď, když takový člověk umře a shodou okolností je to i náš bývalý prezident a vůdčí osobnost sametové revoluce, se mohou všichni přetrhnout pro jeho odkaz. Stejně tak vehementně, jak ho během života kriminalizovali (komunismus) a jako ho zesměšňovali (naše demokracie od poloviny devadesátých let), tak se podobně probudili a zjišťují, že v zahraničí má vedle Jaromíra Jágra největší kredit, a že pokud si někoho svět bude pamatovat z českých moderních dějin, bude to vedle Tomáše Garrigue Masaryka právě a jen právě Václav Havel, který podobně jako Masaryk, který nás vyvedl z temna habsburské několikasetleté monarchie – vyvedl ze čtyřicetileté totální poroby, možná ještě horší, komunistické totality.

Je mi líto Havla a je mi líto všech, kteří Havlův vliv a odkaz během jeho života zpochybňovali a zlehčovali. Havla je mi líto proto, že v něm národ ztratil jednoho z vůdců naší demokracie a obratu k ideálům, které svého času působily na náš národ jako živá voda. Je mi líto i všech těch zlehčovatelů, ironizátorů a těch, co se Havlovi posmívali………….protože dříve nebo později budou muset přehodnotit, budou muset překabátit…………udělají obrat podobný jako po sametové revoluci, kdy jsme se už nemuseli bát plivnout na totalitu…………

V neposlední řadě je mi líto i nás všech, kteří jsme Havlovi nikdy nepřestali fandit, protože jsme s ním ztratili někoho velmi blízkého, skoro jako rodiče, jako laskavého učitele. Zní to trošku cimrmanovsky, ano, i tak se to dá interpretovat, jenže s tím rozdílem, že Jára da Cimrman je ohromný VTIP, ale Havel je ohromná PRAVDA a LÁSKA, která už dávno do země zašlapala LEŽ a NENÁVIST.