pondělí 18. května 2009
pondělí 11. května 2009
Šakalí léta občas překvapí
Rád bych se omluvil všem čtenářům, kteří si myslí, že můj text bude třeba o prvním polistopadovém muzikálu, který měl umělecky splatit český dluh rock and rollu. Bude ovšem o době, kterou tento snímek zobrazuje, o konci čtyřicátých a o létech padesátých v oficiální československé kultuře, tentokrát z jiného úhlu pohledu.
Ano, nemá smysl si to znovu opakovat: doba temna, kolektivizace, perzekucí a organizovaného násilí na nepřátelích režimu, četli jsme to tak v učebnicích a shodnou se na tom nejen historici naší země. Ale stejně jako při četbě Jiráskova díla, je potřeba si náš pohled na toto „temno“ trošku poupravit. Oficiální československá kultura „šakalích let“ sice opravdu byla z převážné části odporným výplodem komunistických mozků a teď záměrně necháváme stranou kultury samizdatovou a exilovou, které se měly čile k světu. Je nicméně nutné přiznat si, že i v této době bylo Československo kulturně vyspělou zemí, kde se dařilo významným kulturním projektům minimálně v evropském měřítku. Největším kontrastem našich zaběhnutých představ o „šakalích letech“ je úspěšná účast Československa na bruselské výstavě EXPO ´58. Naše země se tam představila jako vyspělá, úspěšná, seběvědomá a kulturní. Jen vzpomeňme speciálně vyvinutý a nadčasový autobus, nevídanou architekturu našeho pavilónu a ve filmové oblasti novinku kinoautomat. Mám jen čtyři důkazy na to, abychom řekli o Československu „šakalích let“, že vydávalo významná díla a kde významná díla vznikala. Myslím, že když přivřeme obě oči, a nevidíme různé bezpráví, které u nás nejen v té době panovalo, říct to můžeme.
Dva příběhy ze světa literatury
Nerad bych se zde zabýval celou plejádou tendenčních a schematických komunistických škvárů, které v této době vycházely jako na běžícím pásu. Jan Drda, Marie Majerová, J.V. Pleva, spisy Lenina nebo Stalina. V oficiální politice posedlost sovětskými vzory, na Vítkově největší jezdecká socha světa Jana Žižky, na Letné například obludně monumentalistický pomník největšímu (diktátorovi) Stalinovi. Problém při vydávání knih je primárně v edičních řadách, které byly připravovány s několikaletým předstihem. Do všeho nicméně negativně zasáhl komunistický únorový puč roku 1948. Mnoho sazeb knih bylo rozmetáno a když náhodou nějaká kvalitní kniha vyšla, bylo to dílem náhody či ústupku moci vůči osobním přátelstvím někdejších nakladatelů. První z knih, o kterých chci mluvit, vyšla pár let po válce ještě před komunistickým převratem a asi nikdo ze skeptiků by neočekával její nové vydání, tentokrát bez melantrichovského „Nepodlehne ani ohni ani meči“ po komunistickém puči. Přesto vyšla v roce 1951. Mluvím o „Dějinách umění v obrysech“ Antonína Matějčka. Svrchované uměnovědné dílo, ze kterého se učily a učí generace milovníků dějin umění. Antonín Matějček (1889 – 1950) byl jedním z našich největších historiků umění první poloviny 20. stol. Zabýval se českou gotickou malbou, ale také moderním uměním, z jeho dílny například pochází termín expresionismus. Je jen neúctou k jeho „Dějinám umění v obrysech“ samých, že jsou dnes v antikvariátech k dostání za stejnou částku, za jakou se prodával v padesátých letech, za tehdy neuvěřitelných 500 Kčs. Máte pravdu, šestidílné „Dějiny umění“ stejného autora za komunismu nikdy nevyšly, ale stejně tak je tomu i po sametové revoluci.
Druhé dílo, o kterém bych se rád zmínil, jsou Ovidiovy „Proměny“ s ilustracemi Pabla Picassa z roku 1956. Nadčasové dílo ve skvělém překladu s kresbami jednoho z největších světových malířů 20. století, které nikdy potom, tedy ani po sametové revoluci, nevyšlo v reedici. Ovidius, jako by to sám ve své předloze tušil, si tímto dílem vystavěl pomník nesmrtelnosti, to samé můžeme říci o Picassově knižní ilustraci tohoto díla. Pablo Picasso pár jemnými tahy docílil účinnosti mnohem komplikovanějších kompozic. Ovidiovo dílo s Picassovými kresbami z „šakalích let“ je dostání v antikvariátech za 300 Kč zhruba, můžeme směle říci, že toto vydání má hodnotu mnohem větší než je cena vyjádřená penězi.
Například ještě v roce 1948 vyšly „Hovory k sobě“ Marca Aurelia, velmi ojedinělé dílo stoických myšlenek římského císaře nebo první vydání proslulé knihy Emanuela Poche „Prahou krok za krokem“. Emanuel Poche (1903 – 1987), byl další významný historik umění, mezi lety 1948 – 1958 ředitel Umělecko-průmyslového muzea, který se zabýval umělecko-historickou topografií českou a zvláště pražskou. Kniha „Prahou krok za krokem“ vyšla ještě mnohokrát v reedicích a stala se základním dílem o pražských památkách.
Pokud budete pátrat dále po knihách z padesátých let, objevíte například nádhernou publikaci Ezop – Hollar: „Bajky“, která orientačně v dnešní době stojí okolo 400 Kč v antikvariátech, pokud na ní ovšem vůbec natrefíte. Václav Hollar (1607 – 1677) byl český rytec a kreslíř, přední grafik evropského významu 17. století.
Dva příběhy ze světa filmu
Nakladatelská činnost je svým způsobem méně nákladná, než činnost filmová. Tím spíše nás překvapí československá aktivita v těchto letech.
Teď na chvíli, prosím, zapoměňte na „Annu Proletářku“ a eposy o době husitské. Vezměme si například film „Divá Bára“ režiséra Vladimíra Čecha z roku 1949, kdy z námětu Boženy Němcové vzniklo svébytné dílo nesporných kvalit se skvělou Vlastou Fialovou v hlavní roli. V těchto letech způsobila téměř skandál, protože se ve svých 21 letech svékla a nahá plavala v jezeře, tento prvek je ovšem jedním z mnoha silných momentů nadčasového příběhu střetávání vesnických přežitků a hrdinného děvčete, které se těmto předsudkům a pověrám postavilo. Vlasta Fialová (1928 – 1998) si svým výkonem zasloužila obdiv po celém světě, hlavně za oceánem se jí obdivovali a posílali spousty nadšených dopisů. V Jižní Americe byla považována za hvězdu první velikosti a není pochyb, že by tato herečka byla hvězdou první velikosti i v Hollywoodu a velká filmová studia by jí nosila na rukou.
Druhým příkladem budiž „Cesta do Pravěku“, film z roku 1955 Karla Zemana. Napínavý a dobrodružný dětský film, od kterého se učily celé generace trikových filmařů, který například získal cenu za nejlepší dětský film na festivalu v Benátkách. Film, který obdivovaly generace českých dětí.
V této souvislosti nesmíme opomenout tvorbu Jiřího Trnky z těchto let, která ho proslavila po celém světě. Jiří Trnka (1912 – 1969) byl český výtvarník, ilustrátor, sochař, scénarista a režisér animovaných filmů, jeden ze zakladatelů českého animovaného filmu a zakladatel proslulé animátorské dílny „Bratři v triku“, který za svá díla získal na 50 významných ocenění, mnoho z nich na mezinárodním poli. Tomuto umělci se přezdívalo Walt Disney východu. Vytvořil řadu animovaných děl, do „šakalích let“ spadá např. „Bajaja“ (1950), „Veselý cirkus“ (1951), „Staré pověsti české“ (1952), „Osudy dobrého vojáka Švejka“ (1956) nebo výtvarně náročný „Sen noci svatojánské“ (1958).
Pokud pátráme dál v československé kinematografii padesátých let, objevíme několik dlouhodobě nejpopulárnějších a nejsledovanějších československých pohádek, jakými jsou například „Byl jednou jeden král“ (kde se poprvé a naposledy sešly legendy prvorepublikového filmu Vlasta Burian a Jan Werich), „Pyšná princezna“ nebo „Princezna se zlatou hvězdou na čele“. Pomiňme teď na chvíli „Císařova pekaře“ a „Pekařova císaře“, filmy s výborným Janem Werichem, ovšem mírně podbarvené komunistickým patosem.
Proč rehabilitovat „šakalí léta“?
Proč má nějaký mladý člověk (nar. 1976) zájem na rehabilitaci „šakalích let“? Já ovšem nemám zájem nějak obhajovat oficiální kulturní linii tohoto období, jen chci poukázat na některá díla, která spatřila světlo světa nezávisle na hrůzné ideologii vládnoucí v tehdejším Československu. Můžete mi namítnout, že díla, která jsem uvedl jako příklad, nejsou ideologicky závadná a tedy není žádný div, že vyšla a nebo byla zfilmována. To ovšem nic neubírá na tom, že tato díla patří mezi vynikající výtvory nejen v československém, ale i evropském kontextu. Tímto vším si vůbec nechci nijak „šakalí léta“ idealizovat, byla to otřesná doba plná bezpráví, útlaku a komunistické zlovůle a v oficiální kulturní politice Československa zhoubná a barbarská doba. Rád bych ovšem zopakoval, že i v této době „temna“ se občas objevila díla, která nemají v nakladatelských a filmařských plánech obdoby a to se blížíme dvaceti letům ve svobodě a demokracii od sametové revoluce.
Ano, nemá smysl si to znovu opakovat: doba temna, kolektivizace, perzekucí a organizovaného násilí na nepřátelích režimu, četli jsme to tak v učebnicích a shodnou se na tom nejen historici naší země. Ale stejně jako při četbě Jiráskova díla, je potřeba si náš pohled na toto „temno“ trošku poupravit. Oficiální československá kultura „šakalích let“ sice opravdu byla z převážné části odporným výplodem komunistických mozků a teď záměrně necháváme stranou kultury samizdatovou a exilovou, které se měly čile k světu. Je nicméně nutné přiznat si, že i v této době bylo Československo kulturně vyspělou zemí, kde se dařilo významným kulturním projektům minimálně v evropském měřítku. Největším kontrastem našich zaběhnutých představ o „šakalích letech“ je úspěšná účast Československa na bruselské výstavě EXPO ´58. Naše země se tam představila jako vyspělá, úspěšná, seběvědomá a kulturní. Jen vzpomeňme speciálně vyvinutý a nadčasový autobus, nevídanou architekturu našeho pavilónu a ve filmové oblasti novinku kinoautomat. Mám jen čtyři důkazy na to, abychom řekli o Československu „šakalích let“, že vydávalo významná díla a kde významná díla vznikala. Myslím, že když přivřeme obě oči, a nevidíme různé bezpráví, které u nás nejen v té době panovalo, říct to můžeme.
Dva příběhy ze světa literatury
Nerad bych se zde zabýval celou plejádou tendenčních a schematických komunistických škvárů, které v této době vycházely jako na běžícím pásu. Jan Drda, Marie Majerová, J.V. Pleva, spisy Lenina nebo Stalina. V oficiální politice posedlost sovětskými vzory, na Vítkově největší jezdecká socha světa Jana Žižky, na Letné například obludně monumentalistický pomník největšímu (diktátorovi) Stalinovi. Problém při vydávání knih je primárně v edičních řadách, které byly připravovány s několikaletým předstihem. Do všeho nicméně negativně zasáhl komunistický únorový puč roku 1948. Mnoho sazeb knih bylo rozmetáno a když náhodou nějaká kvalitní kniha vyšla, bylo to dílem náhody či ústupku moci vůči osobním přátelstvím někdejších nakladatelů. První z knih, o kterých chci mluvit, vyšla pár let po válce ještě před komunistickým převratem a asi nikdo ze skeptiků by neočekával její nové vydání, tentokrát bez melantrichovského „Nepodlehne ani ohni ani meči“ po komunistickém puči. Přesto vyšla v roce 1951. Mluvím o „Dějinách umění v obrysech“ Antonína Matějčka. Svrchované uměnovědné dílo, ze kterého se učily a učí generace milovníků dějin umění. Antonín Matějček (1889 – 1950) byl jedním z našich největších historiků umění první poloviny 20. stol. Zabýval se českou gotickou malbou, ale také moderním uměním, z jeho dílny například pochází termín expresionismus. Je jen neúctou k jeho „Dějinám umění v obrysech“ samých, že jsou dnes v antikvariátech k dostání za stejnou částku, za jakou se prodával v padesátých letech, za tehdy neuvěřitelných 500 Kčs. Máte pravdu, šestidílné „Dějiny umění“ stejného autora za komunismu nikdy nevyšly, ale stejně tak je tomu i po sametové revoluci.
Druhé dílo, o kterém bych se rád zmínil, jsou Ovidiovy „Proměny“ s ilustracemi Pabla Picassa z roku 1956. Nadčasové dílo ve skvělém překladu s kresbami jednoho z největších světových malířů 20. století, které nikdy potom, tedy ani po sametové revoluci, nevyšlo v reedici. Ovidius, jako by to sám ve své předloze tušil, si tímto dílem vystavěl pomník nesmrtelnosti, to samé můžeme říci o Picassově knižní ilustraci tohoto díla. Pablo Picasso pár jemnými tahy docílil účinnosti mnohem komplikovanějších kompozic. Ovidiovo dílo s Picassovými kresbami z „šakalích let“ je dostání v antikvariátech za 300 Kč zhruba, můžeme směle říci, že toto vydání má hodnotu mnohem větší než je cena vyjádřená penězi.
Například ještě v roce 1948 vyšly „Hovory k sobě“ Marca Aurelia, velmi ojedinělé dílo stoických myšlenek římského císaře nebo první vydání proslulé knihy Emanuela Poche „Prahou krok za krokem“. Emanuel Poche (1903 – 1987), byl další významný historik umění, mezi lety 1948 – 1958 ředitel Umělecko-průmyslového muzea, který se zabýval umělecko-historickou topografií českou a zvláště pražskou. Kniha „Prahou krok za krokem“ vyšla ještě mnohokrát v reedicích a stala se základním dílem o pražských památkách.
Pokud budete pátrat dále po knihách z padesátých let, objevíte například nádhernou publikaci Ezop – Hollar: „Bajky“, která orientačně v dnešní době stojí okolo 400 Kč v antikvariátech, pokud na ní ovšem vůbec natrefíte. Václav Hollar (1607 – 1677) byl český rytec a kreslíř, přední grafik evropského významu 17. století.
Dva příběhy ze světa filmu
Nakladatelská činnost je svým způsobem méně nákladná, než činnost filmová. Tím spíše nás překvapí československá aktivita v těchto letech.
Teď na chvíli, prosím, zapoměňte na „Annu Proletářku“ a eposy o době husitské. Vezměme si například film „Divá Bára“ režiséra Vladimíra Čecha z roku 1949, kdy z námětu Boženy Němcové vzniklo svébytné dílo nesporných kvalit se skvělou Vlastou Fialovou v hlavní roli. V těchto letech způsobila téměř skandál, protože se ve svých 21 letech svékla a nahá plavala v jezeře, tento prvek je ovšem jedním z mnoha silných momentů nadčasového příběhu střetávání vesnických přežitků a hrdinného děvčete, které se těmto předsudkům a pověrám postavilo. Vlasta Fialová (1928 – 1998) si svým výkonem zasloužila obdiv po celém světě, hlavně za oceánem se jí obdivovali a posílali spousty nadšených dopisů. V Jižní Americe byla považována za hvězdu první velikosti a není pochyb, že by tato herečka byla hvězdou první velikosti i v Hollywoodu a velká filmová studia by jí nosila na rukou.
Druhým příkladem budiž „Cesta do Pravěku“, film z roku 1955 Karla Zemana. Napínavý a dobrodružný dětský film, od kterého se učily celé generace trikových filmařů, který například získal cenu za nejlepší dětský film na festivalu v Benátkách. Film, který obdivovaly generace českých dětí.
V této souvislosti nesmíme opomenout tvorbu Jiřího Trnky z těchto let, která ho proslavila po celém světě. Jiří Trnka (1912 – 1969) byl český výtvarník, ilustrátor, sochař, scénarista a režisér animovaných filmů, jeden ze zakladatelů českého animovaného filmu a zakladatel proslulé animátorské dílny „Bratři v triku“, který za svá díla získal na 50 významných ocenění, mnoho z nich na mezinárodním poli. Tomuto umělci se přezdívalo Walt Disney východu. Vytvořil řadu animovaných děl, do „šakalích let“ spadá např. „Bajaja“ (1950), „Veselý cirkus“ (1951), „Staré pověsti české“ (1952), „Osudy dobrého vojáka Švejka“ (1956) nebo výtvarně náročný „Sen noci svatojánské“ (1958).
Pokud pátráme dál v československé kinematografii padesátých let, objevíme několik dlouhodobě nejpopulárnějších a nejsledovanějších československých pohádek, jakými jsou například „Byl jednou jeden král“ (kde se poprvé a naposledy sešly legendy prvorepublikového filmu Vlasta Burian a Jan Werich), „Pyšná princezna“ nebo „Princezna se zlatou hvězdou na čele“. Pomiňme teď na chvíli „Císařova pekaře“ a „Pekařova císaře“, filmy s výborným Janem Werichem, ovšem mírně podbarvené komunistickým patosem.
Proč rehabilitovat „šakalí léta“?
Proč má nějaký mladý člověk (nar. 1976) zájem na rehabilitaci „šakalích let“? Já ovšem nemám zájem nějak obhajovat oficiální kulturní linii tohoto období, jen chci poukázat na některá díla, která spatřila světlo světa nezávisle na hrůzné ideologii vládnoucí v tehdejším Československu. Můžete mi namítnout, že díla, která jsem uvedl jako příklad, nejsou ideologicky závadná a tedy není žádný div, že vyšla a nebo byla zfilmována. To ovšem nic neubírá na tom, že tato díla patří mezi vynikající výtvory nejen v československém, ale i evropském kontextu. Tímto vším si vůbec nechci nijak „šakalí léta“ idealizovat, byla to otřesná doba plná bezpráví, útlaku a komunistické zlovůle a v oficiální kulturní politice Československa zhoubná a barbarská doba. Rád bych ovšem zopakoval, že i v této době „temna“ se občas objevila díla, která nemají v nakladatelských a filmařských plánech obdoby a to se blížíme dvaceti letům ve svobodě a demokracii od sametové revoluce.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)