Nejvyšší dokonalost se jeví jako nevyzpytatelná,
ale působí stále !
Nejvyšší naplnění se jeví jako poloprázdné –
ale jeho působení je nevyčerpatelné.
nejvyšší přímost se může jevit jako přihrbení,
nejvyšší obratnost se může jevit nemotorně,
nejvyšší dar výřečnosti, se může jevit
jako šlapání si po jazyku…
Čilost překonává chlad,
klid překonává žár.
Mírumilovnost a klid přinášejí vyrovnanost
a obnovují Řád…
Lao´c: Tao-Te-Ťing (překlad J. A. Zentrich, 2007) – kapitola 45 „Rozsáhlost ctnosti“
Dnes si připomínáme pětatřicáté výročí násilné smrti Piera Paola Pasoliniho. 35 let, co vše lze stihnout za pětatřicet let? Nespočet věcí, záleží jen na nás, na které z nich se zaměříme. Narodí se člověk a vyroste v dospělého samostatně uvažujícího a soběstačného jedince. Třeba zemře člověk, který byl za života neznámý, a poté se jeho jméno začne vynášet do nebes. Nebo zemře jiný, za života známý, a částečně se na něj zapomene nebo se překroutí jeho odkaz. Co můžeme v této souvislosti říci o Pieru Paolu Pasolinim? Jakou roli ve světě sehrálo toto jméno v uplynulých pětatřiceti letech? Co se vše stalo s Pierem Paolem Pasolinim za těchto pětatřicet let? Mnoho otázek, na které neexistuje jednoznačná odpověď. Můžeme se podívat na to, čeho se nám za ta léta podařilo dosáhnout. Myslím, že si můžeme dovolit na prvém místě uvést italské stránky www.pasolini.net, vzniklé nesmírně houževnatou a laskavou péčí Angely Molteni. Pagine corsare jsou velmi cennou a bohatou studnicí poznání aktuálního dění kolem Piera Paola Pasoliniho na internetu. Pravidelně aktualizované stránky, které dokumentují neutuchající ruch a vzrůstající zájem o Piera Paola Pasoliniho a jeho dílo, sdružují tematické příspěvky z celého světa. Tyto stránky, které v roce 2007 otevřely svou českou část, počátkem října t.r. překročily návštěvnost 3 000 000 přístupů. Dále můžeme zmínit jako významné počiny organizaci Centro Studi – Archivio Pier Paolo Pasolini v rámci Cineteca di Bologna, její rozsáhlý archiv, retrospektivy, vydavatelskou činnost, výstavy, tematická setkání a zejména její každoroční udílení ceny Premio Pier Paolo Pasolini doktorským či diplomovým pracem na téma života a díla našeho autora. Nesmíme zapomínat ani na hojnou vydavatelskou činnost ostatních nakladatelství jako jsou Garzanti, Einaudi, Mondadori – to poslední zmiňujeme zejména díky vydání celého Pasoliniho spisovatelského díla v řadě Meridiani. V rámci České republiky můžeme například uvést semináře Alessandra Mariniho z olomoucké univerzity, Luciana Lagazziho z VŠE a příspěvky Martina C. Putny, ředitele Knihovny Václava Havla. Díky práci mnoha obětavých lidí jsme svědky vzrůstajícího zájmu o našeho autora, o kterém se právem začíná hovořit jako o jednom z největších italských intelektuálů 20. století. Na druhou stranu se nám nepodařilo plně rehabilitovat a docenit Piera Paola Pasoliniho a jeho dílo, vzhledem ke všem zdánlivým paradoxům jeho geniality, takovým, které je nejjednodušší onálepkovat či odsoudit, rozhodně jednodušší, než se snažit je pochopit. Ano, sice jsme se pokusili ve světle nových důkazů oficiálně znovu otevřít nikdy nedořešený a nevyjasněný případ autorovy násilné smrti, ale čekali jsme zoufale dlouho. Ano, sice se pokoušíme dopátrat chybějící kapitoly 21 z nedokončeného a často dezinterpretovaného románu Nafta, ale narážíme na spekulace a na nepodložené zprávy. Ano, sice víme, že Pasolini byl velký intelektuál, ale většinová společnost to vidí jinak – hlavně jí ani nevadí, že Pasolini zřejmě nebude nikdy plně doceněn.
čtvrtek 28. října 2010
středa 27. října 2010
Milan Kundera: Nevědomost
Z francouzského originálu vydaného v roce 2000 do angličtiny (Ignorance) přeložila Linda Asher v roce 2002
„The Greek word for „return“ is nostos. Algos means „suffering“. So nostalgia is the suffering caused by an unappeased yearning to return.“ (kapitola 2)
„In Spanish anoranza comes from the verb anorar (to feel nostalgia), which comes from the Catalan enyorar, itself derived from the Latin word ignorance (to be unaware of, not know, not experience; to lack or miss). In that etymological light nostalgia seems something like the pain of ignorance, of not knowing. You are far away, and I don´t know what has become of you. My country is far away and I don´t know what is happening there.” (kapitola 2)
“During the twenty years of Odysseus´absence, the people of Ithaca retained many recollections of him but never felt nostalgia for him. Whereas Odysseus did suffer nostalgia, and remembered almost nothing. We can comprehend this curious contradiction if we realize that for memory to function well, it needs constant practice: If recollections are not evoked again and again, in conversation with friends, they go. Emigres gathered together in compatriot keep retelling to the point of nausea the same stories, which thereby become unforgettable. But people who do not spend time with their compatriots, like Irena or Odysseus, are inevitably stricken with amnesia. The stronger their nostalgia, the emptier of recollection it becomes. The more Odysseus languished, the more he forgot. For nostalgia does not heighten memory´s activity, it does not awaken recollections; it suffices unto its own feelings, so fully absorbed is it by its suffering and nothing else. After killing off the brazen fellows who hoped to marry Penelope and rule Ithaca, Odysseus was obliged to live with people he knew nothing about. To flatter him they would go over and over everything they could recall about him before he left for the war. And because they believed that all he was interested in was his Ithaca (how could they think otherwise, since he had journeyed over the immensity of the seas to get back to the place?), they nattered on about things that had happened during his absence, eager to answer any question he might have. Nothing bored him more. He was waiting for just one thing: for them finally to say ”Tell us!” And that is the one thing they never said. For twenty years he hat thought about nothing but his return. But once he was back, he was amazed to realize that his life, the very essence of his life, its center, its treasure, lay outside Ithaca, in the twenty years of his wanderings. And this treasure he had lost and could retrieve only by telling about it. After leaving Calypso, during his return journey, he was shipwrecked in Phaecia, whose king welcomed him to his court. There he was a foreigner, a mysterious stranger. A stranger gets asked “Who are you? Where do you come from? Tell us!” and he had told. For four long books of the Odyssey he had retraced in detail his adventures before dazzled Phaecians. But in Ithaca he was not a stranger, he was one of their own, so it never occurred to anyone to say, “Tell us!” (celá kapitola 9)
“Would an Odyssey even be conceivable today? Is the epic of the return still pertinent to our time? When Odysseus woke on Ithaca´s shore that morning, could he have listened in ecstasy to the music of the Great Return if the old olive tree had been felled and he recognized nothing around him?” (kapitola 14)
“Thank must have been out of embarrassment: for security reasons (to avoid being questioned by the police) they had denied themselves the slightest contact with their emigre relative and never even realized that their forced caution had soon turned into authentic lack of interest: they knew nothing about his wife, not her age or her given name or her profession, and by keeping their silence now they hoped to disguise that ignorance, which showed up the terrible poverty of their relations with him. But Josef took no offense; their ignorance suited him fine.” (kapitola 30)
“I´ve always had the sense that my life is run by other people. Except for a few years after Martin died. Those were the toughest years, I was alone with my children, I had to cope by myself. Complete poverty. You won´t believe this, but nowadays when I look back, those are my happiest years.” (kapitola 43)
“And from then on, everything was determined once for all……..An irreparable mistake committed at the age of ignorance……Eventually we come to know and understand a lot of things, but it´s too late, because a whole life has already been determined at a stage when we didn´t know a thing……..consequence of my earlier decisions……But still, my emigrating wasn´t my own doing, my decision, my freedom, my fate.” (kapitola 43)
“The worst thing is, they kept talking to me about things and people I knew nothing about. They refused to see that after all this time, their world has evaporated from my head. They thought with all my memory blanks I was trying to make myself interesting. To stand out. It was a very strange conversation: I´d forgotten who they had been; they weren´t interested in who I´d become. Can you believe that not one person here has ever asked me a single question about my life abroad? Not one single question! Never! I keep having that sense that they want to amputate twenty years of my life from me. Really, it does feel like an amputation. I feel shortened, diminished, like a dwarf.” (kapitola 44)
“Odysseus…….But at least he was pleased to be back…….That´s not certain. He saw that his countrymen had betrayed him, and he killed a lot of them. I don´t think he can have been much loved.” (kapitola 47)
“As if a poet were writing his greatest poem with ink that instantly disappears.” (kapitola 47)
Bylo nám v nedávné době pokoutně čísti poslední Kunderův román. Připadal jsem si jako opravdový disident, který pokoutně shání (a nakonec sežene) tento samizdat, jak vidíte, ani jsem nemohl uvést do citací čísla stránek. Román, který není pro české oči, ale pro oči cizí, možná proto jsem měl o to větší touhu si ho přečíst. O to větší překvapení jsem prožil, když jsem zjistil, že se toto dílo bytostně dotýká českého prostředí a vztahu emigrace k českému prostředí. Po dočtení Nevědomosti jsem pochopil (možná špatně), že jsem právě dočetl Kunderovu odpověď českému národu na otázky typu: „Proč jsem v emigraci i po listopadu 1989?“ „Co pro mě znamenají léta emigrace?“ „Jak emigraci vnímám? A jak jí vnímám ve vztahu k českému prostředí, mé původní domovině?“ a mnoha dalším jiným možným na téma Kunderova literárního a občanského života. Ptal jsem se sebe též, proč tento tak pro české prostředí významný román není přeložen do češtiny. Odpověď jsem znovu našel v autorově postoji k literární tvorbě, k českému prostředí, k tomu, že Kundera se snaží především komunikovat skrze své knihy, skrze věčnost, která přetrvá pomíjivé tělesno. Musím říci, že četba Nevědomosti je něčím, jako soustředěným a dlouhým pohledem českého prostředí a emigrace do zrcadla. Tento pohled není bez hořkosti pro českého čtenáře, ale nemůžeme říci, že by Kundera byl k českému prostředí nespravedlivý. Spíše vyzdvihuje skutečnosti, které se v českém prostředí snažíme potlačovat, nemluvit o nich. Ale buďme konkrétní:
Obsahově kniha popisuje cestu české emigrace z Francie (v případě Ireny a jejího švédského druha Gustafa) a z Dánska (v případě Josefa, který kdysi v ČSSR poznal Irenu) po 20-ti letech zpět do ČR. Dovolím si zde nevypisovat obsah, jelikož si myslím, že příběh je pro Kunderu v tomto románu podružný, hlavní jsou myšlenky a reflexivní pasáže, kterými je kniha obdařena. Autor hojně využívá paralely s Homérovou Odysseou, Odysseovým desetiletým putováním a návratem do vlasti. Román není dlouhý, je ale myšlenkově zásadní a mírně kontroverzní, jak jsme zvyklí u ostatních autorových děl. Milan Kundera totiž popisuje návrat z emigrace jako něco ne úplně přirozeného, jako hořkou zkušenost, jako skutečnost, která se jen velmi těžko překonává. Četnými paralelami s Odysseou autor vykresluje návrat do původní vlasti jako nemožný, jako jakousi další emigraci z vlasti, kterou se stala v průběhu oněch dvaceti let Francie či Dánsko. Při návratu do původní vlasti je emigrant konfrontován se změněnou skutečností, s nezájmem o emigrantův život v cizině, s jistým míjením. Emigrant tak nenachází skoro nic, co by mu vlast připomnělo nebo spíše nic, co by se dalo považovat za kontinuitu jeho života. „Míjení“ by mohlo být klíčovým slovem pro celý tento Kunderův román. Toto slovo bychom mohli vnímat i jako důležitější, než například slovo svoboda. Proč si toto myslím? Nevědomost je kromě návratu emigrace též hlubokou sondou do lidského života. Např. Irena vzpomíná, že nikdy vlastně nebyla svobodná a že její důležitá rozhodnutí v životě byla podmíněna jejími rozhodnutími v době, kdy u ní panovala nevědomost. V tomto smyslu můžeme s trochou zevšeobecnění říci, že podle Kundery lidský život je „míjením“, míjením zkušeností s vitalitou a s možnostmi, nutnými rozhodnutími, kompromisem a svobodou. Autor nám připomíná, že lidský život není symfonií svobody, ale zřetězením následků rozhodnutí a podmínek, které se zformovaly v období lidské nevědomosti. Nevědomost se takto vedle „míjení“ stává jistým důležitým paradigmatem, ať vědomým či nevědomým, lidského života. Za tohoto stavu je pro člověka velmi složité a téměř nemožné se svobodně rozhodnout. Tato situace je ještě ztížena situací v totalitním bývalém ČSSR, která se chtě nechtě prolíná i se situací emigranta po návratu do vlasti po listopadu 1989. Můžeme říci, že život emigranta, tak jako život Odyssea, je podmiňován spoustou procesů, které sám nemůže ovlivnit: Kundera například jednoznačně zpochybňuje Odysseovu (rozuměj emigrantovu) radost z návratu do vlasti. Autor též rozvíjí teorii, že „Velký Návrat“ emigranta do vlasti je něco neautentického, nemožného a uvádí to jak na příkladu antického Odyssea, tak na příkladu novodobých Odysseů, Ireny a Josefa, kteří nakonec své štěstí a ani svobodou v původní vlasti nenajdou.
Je to tvrdé zrcadlo českému prostředí, které nastavuje Milan Kundera? Ano, je, ale je též velmi realistické a důležité. Nemůžeme ovšem pominout případy těch emigrantů, kteří se do vlasti vrátili také po velmi dlouhé době dosti šťastní, za všechny jmenujme např. Erazima Koháka. Jak tedy přistupovat k návratu emigrace do vlasti? Stejně tak, jak vidíme kolem sebe (Erazim Kohák) či jak čteme (Milan Kundera). Emigrace je velmi komplikovaný a obtížně definovatelný (a pro českou kotlinu velmi těžko hodnotitelný) jev – Milan Kundera svým románem Nevědomost nám kromě jiných témat ještě nepřímo zodpověděl otázku, jak je složité se pro emigranty vrátit do vlasti. Máme za to Kunderu zatracovat? Ne, naopak, musíme si ho vážit jako odvážného spisovatele s pronikavým pohledem, který se snaží nám odkrývat tu opomíjenou a vytlačovanou část pravdy o nás samých. Těžko bychom v českém prostředí našli podobně pronikavou a trefnou sondu do problematiky návratu emigrace zpět do vlasti. Buďme velmi rádi za tento jiný realistický pohled, ke kterému bychom se my, v české kotlině, velmi těžko propracovávali (pokud bychom se k němu vůbec někdy dopracovali).
„The Greek word for „return“ is nostos. Algos means „suffering“. So nostalgia is the suffering caused by an unappeased yearning to return.“ (kapitola 2)
„In Spanish anoranza comes from the verb anorar (to feel nostalgia), which comes from the Catalan enyorar, itself derived from the Latin word ignorance (to be unaware of, not know, not experience; to lack or miss). In that etymological light nostalgia seems something like the pain of ignorance, of not knowing. You are far away, and I don´t know what has become of you. My country is far away and I don´t know what is happening there.” (kapitola 2)
“During the twenty years of Odysseus´absence, the people of Ithaca retained many recollections of him but never felt nostalgia for him. Whereas Odysseus did suffer nostalgia, and remembered almost nothing. We can comprehend this curious contradiction if we realize that for memory to function well, it needs constant practice: If recollections are not evoked again and again, in conversation with friends, they go. Emigres gathered together in compatriot keep retelling to the point of nausea the same stories, which thereby become unforgettable. But people who do not spend time with their compatriots, like Irena or Odysseus, are inevitably stricken with amnesia. The stronger their nostalgia, the emptier of recollection it becomes. The more Odysseus languished, the more he forgot. For nostalgia does not heighten memory´s activity, it does not awaken recollections; it suffices unto its own feelings, so fully absorbed is it by its suffering and nothing else. After killing off the brazen fellows who hoped to marry Penelope and rule Ithaca, Odysseus was obliged to live with people he knew nothing about. To flatter him they would go over and over everything they could recall about him before he left for the war. And because they believed that all he was interested in was his Ithaca (how could they think otherwise, since he had journeyed over the immensity of the seas to get back to the place?), they nattered on about things that had happened during his absence, eager to answer any question he might have. Nothing bored him more. He was waiting for just one thing: for them finally to say ”Tell us!” And that is the one thing they never said. For twenty years he hat thought about nothing but his return. But once he was back, he was amazed to realize that his life, the very essence of his life, its center, its treasure, lay outside Ithaca, in the twenty years of his wanderings. And this treasure he had lost and could retrieve only by telling about it. After leaving Calypso, during his return journey, he was shipwrecked in Phaecia, whose king welcomed him to his court. There he was a foreigner, a mysterious stranger. A stranger gets asked “Who are you? Where do you come from? Tell us!” and he had told. For four long books of the Odyssey he had retraced in detail his adventures before dazzled Phaecians. But in Ithaca he was not a stranger, he was one of their own, so it never occurred to anyone to say, “Tell us!” (celá kapitola 9)
“Would an Odyssey even be conceivable today? Is the epic of the return still pertinent to our time? When Odysseus woke on Ithaca´s shore that morning, could he have listened in ecstasy to the music of the Great Return if the old olive tree had been felled and he recognized nothing around him?” (kapitola 14)
“Thank must have been out of embarrassment: for security reasons (to avoid being questioned by the police) they had denied themselves the slightest contact with their emigre relative and never even realized that their forced caution had soon turned into authentic lack of interest: they knew nothing about his wife, not her age or her given name or her profession, and by keeping their silence now they hoped to disguise that ignorance, which showed up the terrible poverty of their relations with him. But Josef took no offense; their ignorance suited him fine.” (kapitola 30)
“I´ve always had the sense that my life is run by other people. Except for a few years after Martin died. Those were the toughest years, I was alone with my children, I had to cope by myself. Complete poverty. You won´t believe this, but nowadays when I look back, those are my happiest years.” (kapitola 43)
“And from then on, everything was determined once for all……..An irreparable mistake committed at the age of ignorance……Eventually we come to know and understand a lot of things, but it´s too late, because a whole life has already been determined at a stage when we didn´t know a thing……..consequence of my earlier decisions……But still, my emigrating wasn´t my own doing, my decision, my freedom, my fate.” (kapitola 43)
“The worst thing is, they kept talking to me about things and people I knew nothing about. They refused to see that after all this time, their world has evaporated from my head. They thought with all my memory blanks I was trying to make myself interesting. To stand out. It was a very strange conversation: I´d forgotten who they had been; they weren´t interested in who I´d become. Can you believe that not one person here has ever asked me a single question about my life abroad? Not one single question! Never! I keep having that sense that they want to amputate twenty years of my life from me. Really, it does feel like an amputation. I feel shortened, diminished, like a dwarf.” (kapitola 44)
“Odysseus…….But at least he was pleased to be back…….That´s not certain. He saw that his countrymen had betrayed him, and he killed a lot of them. I don´t think he can have been much loved.” (kapitola 47)
“As if a poet were writing his greatest poem with ink that instantly disappears.” (kapitola 47)
Bylo nám v nedávné době pokoutně čísti poslední Kunderův román. Připadal jsem si jako opravdový disident, který pokoutně shání (a nakonec sežene) tento samizdat, jak vidíte, ani jsem nemohl uvést do citací čísla stránek. Román, který není pro české oči, ale pro oči cizí, možná proto jsem měl o to větší touhu si ho přečíst. O to větší překvapení jsem prožil, když jsem zjistil, že se toto dílo bytostně dotýká českého prostředí a vztahu emigrace k českému prostředí. Po dočtení Nevědomosti jsem pochopil (možná špatně), že jsem právě dočetl Kunderovu odpověď českému národu na otázky typu: „Proč jsem v emigraci i po listopadu 1989?“ „Co pro mě znamenají léta emigrace?“ „Jak emigraci vnímám? A jak jí vnímám ve vztahu k českému prostředí, mé původní domovině?“ a mnoha dalším jiným možným na téma Kunderova literárního a občanského života. Ptal jsem se sebe též, proč tento tak pro české prostředí významný román není přeložen do češtiny. Odpověď jsem znovu našel v autorově postoji k literární tvorbě, k českému prostředí, k tomu, že Kundera se snaží především komunikovat skrze své knihy, skrze věčnost, která přetrvá pomíjivé tělesno. Musím říci, že četba Nevědomosti je něčím, jako soustředěným a dlouhým pohledem českého prostředí a emigrace do zrcadla. Tento pohled není bez hořkosti pro českého čtenáře, ale nemůžeme říci, že by Kundera byl k českému prostředí nespravedlivý. Spíše vyzdvihuje skutečnosti, které se v českém prostředí snažíme potlačovat, nemluvit o nich. Ale buďme konkrétní:
Obsahově kniha popisuje cestu české emigrace z Francie (v případě Ireny a jejího švédského druha Gustafa) a z Dánska (v případě Josefa, který kdysi v ČSSR poznal Irenu) po 20-ti letech zpět do ČR. Dovolím si zde nevypisovat obsah, jelikož si myslím, že příběh je pro Kunderu v tomto románu podružný, hlavní jsou myšlenky a reflexivní pasáže, kterými je kniha obdařena. Autor hojně využívá paralely s Homérovou Odysseou, Odysseovým desetiletým putováním a návratem do vlasti. Román není dlouhý, je ale myšlenkově zásadní a mírně kontroverzní, jak jsme zvyklí u ostatních autorových děl. Milan Kundera totiž popisuje návrat z emigrace jako něco ne úplně přirozeného, jako hořkou zkušenost, jako skutečnost, která se jen velmi těžko překonává. Četnými paralelami s Odysseou autor vykresluje návrat do původní vlasti jako nemožný, jako jakousi další emigraci z vlasti, kterou se stala v průběhu oněch dvaceti let Francie či Dánsko. Při návratu do původní vlasti je emigrant konfrontován se změněnou skutečností, s nezájmem o emigrantův život v cizině, s jistým míjením. Emigrant tak nenachází skoro nic, co by mu vlast připomnělo nebo spíše nic, co by se dalo považovat za kontinuitu jeho života. „Míjení“ by mohlo být klíčovým slovem pro celý tento Kunderův román. Toto slovo bychom mohli vnímat i jako důležitější, než například slovo svoboda. Proč si toto myslím? Nevědomost je kromě návratu emigrace též hlubokou sondou do lidského života. Např. Irena vzpomíná, že nikdy vlastně nebyla svobodná a že její důležitá rozhodnutí v životě byla podmíněna jejími rozhodnutími v době, kdy u ní panovala nevědomost. V tomto smyslu můžeme s trochou zevšeobecnění říci, že podle Kundery lidský život je „míjením“, míjením zkušeností s vitalitou a s možnostmi, nutnými rozhodnutími, kompromisem a svobodou. Autor nám připomíná, že lidský život není symfonií svobody, ale zřetězením následků rozhodnutí a podmínek, které se zformovaly v období lidské nevědomosti. Nevědomost se takto vedle „míjení“ stává jistým důležitým paradigmatem, ať vědomým či nevědomým, lidského života. Za tohoto stavu je pro člověka velmi složité a téměř nemožné se svobodně rozhodnout. Tato situace je ještě ztížena situací v totalitním bývalém ČSSR, která se chtě nechtě prolíná i se situací emigranta po návratu do vlasti po listopadu 1989. Můžeme říci, že život emigranta, tak jako život Odyssea, je podmiňován spoustou procesů, které sám nemůže ovlivnit: Kundera například jednoznačně zpochybňuje Odysseovu (rozuměj emigrantovu) radost z návratu do vlasti. Autor též rozvíjí teorii, že „Velký Návrat“ emigranta do vlasti je něco neautentického, nemožného a uvádí to jak na příkladu antického Odyssea, tak na příkladu novodobých Odysseů, Ireny a Josefa, kteří nakonec své štěstí a ani svobodou v původní vlasti nenajdou.
Je to tvrdé zrcadlo českému prostředí, které nastavuje Milan Kundera? Ano, je, ale je též velmi realistické a důležité. Nemůžeme ovšem pominout případy těch emigrantů, kteří se do vlasti vrátili také po velmi dlouhé době dosti šťastní, za všechny jmenujme např. Erazima Koháka. Jak tedy přistupovat k návratu emigrace do vlasti? Stejně tak, jak vidíme kolem sebe (Erazim Kohák) či jak čteme (Milan Kundera). Emigrace je velmi komplikovaný a obtížně definovatelný (a pro českou kotlinu velmi těžko hodnotitelný) jev – Milan Kundera svým románem Nevědomost nám kromě jiných témat ještě nepřímo zodpověděl otázku, jak je složité se pro emigranty vrátit do vlasti. Máme za to Kunderu zatracovat? Ne, naopak, musíme si ho vážit jako odvážného spisovatele s pronikavým pohledem, který se snaží nám odkrývat tu opomíjenou a vytlačovanou část pravdy o nás samých. Těžko bychom v českém prostředí našli podobně pronikavou a trefnou sondu do problematiky návratu emigrace zpět do vlasti. Buďme velmi rádi za tento jiný realistický pohled, ke kterému bychom se my, v české kotlině, velmi těžko propracovávali (pokud bychom se k němu vůbec někdy dopracovali).
čtvrtek 21. října 2010
Prostitutka stopuje na cestě.......
Prostitutka stopuje na cestě. Zastaví jí auto, z okna se vykloní chlap a
říká: "Co uděláš za tři tisíce?"
"Všecko, všecko!"
"Tak nasedni, jedeme betonovat!"
říká: "Co uděláš za tři tisíce?"
"Všecko, všecko!"
"Tak nasedni, jedeme betonovat!"
čtvrtek 14. října 2010
Jak je důležité mít vzdělání.......
Přijedou maníci s hovnocucem a jako normálně musejí odčerpat
septik. Jenže po chvíli se z mašiny ozve rachotání a pak ticho, ucpala se
hadice, vytáhnout nejde, takže jeden prostě musí dolů.
Jde ten, co tomu víc rozumí - 50tiletý zkušený hovnocucář.
Plácne tam sebou v trenkách, ponoří se, za chvíli se vynoří,vyplivne sračky
a říká tomu druhému: Mladej podej mi hasák", dostane ho, ponoří se, vynoří
se, vyplivne sračky a chce kladivo. Zase ho dostane, vynoří se,vyplivne
sračky a chce šroubovák. Zase se ponoří, vynoří vyplivne sračky, vysápe se
ven, spustí mašinu a jede to dál.
S jistou hrdostí v hlase povídá: "Vidíš to mladej, dobře se uč
nebo budeš celej život jen podávat nářadí!" !"
septik. Jenže po chvíli se z mašiny ozve rachotání a pak ticho, ucpala se
hadice, vytáhnout nejde, takže jeden prostě musí dolů.
Jde ten, co tomu víc rozumí - 50tiletý zkušený hovnocucář.
Plácne tam sebou v trenkách, ponoří se, za chvíli se vynoří,vyplivne sračky
a říká tomu druhému: Mladej podej mi hasák", dostane ho, ponoří se, vynoří
se, vyplivne sračky a chce kladivo. Zase ho dostane, vynoří se,vyplivne
sračky a chce šroubovák. Zase se ponoří, vynoří vyplivne sračky, vysápe se
ven, spustí mašinu a jede to dál.
S jistou hrdostí v hlase povídá: "Vidíš to mladej, dobře se uč
nebo budeš celej život jen podávat nářadí!" !"
středa 6. října 2010
Cefis, Pasolini e l'Italia dei misteri. Torna il libro scomparso di Steimetz
source: http://www.ilgiornale.it/a.pic1?ID=342189
Cefis, Pasolini e l'Italia dei misteri. Torna il libro scomparso di Steimetz
di Luigi Mascheroni - 18:44
Nel 1972 uscì un volume subito ritirato dal mercato. Parlava di poteri e di petrolio... A quel testo si ispirò Pasolini per il suo ultimo romanzo. A causa del quale, si dice, fu ucciso. Ora quel libro-maledetto riappare. E si annuncia un film sulla morte delo scrittore
La storia dei libri è piena di roghi, distruzioni, censure. Ci sono autori e titoli pericolosi: idee sulle quali (per qualcuno) è meglio stendere un velo di silenzio. Cancellarle per dimenticarle. Far calare il buio.
Fra questi libri "maledetti", uno particolarmente scomodo e curioso, del nostro recentissimo passato, s'intitola "Questo è Cefis. L'altra faccia dell'onorato presidente". Fu scritto da un 'enigmatico' Giorgio Steimetz (in realtà pseudonimo di Corrado Ragozzino), fu pubblicato nel 1972 dall'Agenzia Milano Informazioni (finanziata da Graziano Verzotto, uomo di Enrico Mattei nonché informatore di Mauro De Mauro, il giornalista dell'"Ora" di Palermo ucciso dalla mafia nel 1970) e venne subito - misteriosamente - ritirato dal mercato e da tutte le biblioteche italiane, sparendo di fatto dalla circolazione. Perché tanta paura? Cosa contengono quelle pagine? Parecchie cose. Interessanti ancora oggi, a quasi quarant'anni di distanza. Ma andiamo con ordine.
Il libro "Questo è Cefis" è una sorta di biografia, ovviamente non autorizzata e con parecchie rivelazioni scottanti, di Eugenio Cefis (1921-2004), dirigente d'azienda e imprenditore italiano, consigliere dell'AGIP, presidente dell'ENI nel 1967 e poi presidente della Montedison, nel 1971. L'autore lo descrive come un temuto e vorace uomo di potere, un "burattinaio" che trama nell'ombra per ottenere la presidenza dell'ENI e neutralizzare l'azione fortemente indipendente di Mattei per ricondurre l'Italia nell'orbita atlantica, con una politica gradita alle multinazionali angloamericane del petrolio. Non solo. Steimetz/Ragozzino avanza l'ipotesi che Cefis abbia avuto un ruolo nella tragica fine di Mattei - a cui succedete alla guida dell'Eni - morto il 27 ottobre 1962 precipitando con il suo aereo nelle campagne di Bascapè, vicino Pavia. Incidente sul quale non è mai stata fatta completa chiarezza.
Il libro, come detto, sparisce ben presto dal mercato. Addirittura risulta irreperibile nella Biblioteca nazionale di Roma e in quella di Firenze (alle quali, per legge, deve essere inviata una copia di ogni libro stampato in Italia). Ma ora - questa è la notizia - sta per ritornare. Una piccola casa editrice, guarda caso di Pavia, Effigie, dell'editore e fotografo Giovanni Giovanetti (uno dei pochi possessori di una copia superstite), sta pensando di rimetterlo in commercio. Intanto da qualche giorno lo sta ripubblicando, a puntate, capitolo per capitolo, sul sito www.sconfinamenti.splinder.com. Una scelta che coincide (un caso?) con un'altra notizia: lo scorso 27 marzo l'avvocato Stefano Maccioni e la criminologa Simona Ruffini hanno depositato alla Procura di Roma un'istanza di riapertura delle indagini sulla morte di Pier Paolo Pasolini, ucciso all'Idroscalo di Ostia nella notte fra il 1° e il 2 novembre 1975. L'istanza si basa su dichiarazioni rese lo scorso 12 settembre da Pino Pelosi - come è noto condannato in via definitiva per l'omicidio dello scrittore - il quale, per la prima volta dopo più di trent'anni dal fatto, ha ammesso che quel giorno non era solo con Pasolini a Ostia, e che altre tre persone, siciliani a suo dire, avevano partecipato al massacro. «Quello che abbiamo richiesto agli investigatori - ha detto l'avvocato Maccioni - può essere riassunto in due punti. Anzitutto analizzare compiutamente quanto contenuto nelle indagini svolte dal pm Vincenzo Calia in relazione alla morte di Enrico Mattei, in particolare quanto emerso con riferimento al manoscritto "Petrolio" di Pasolini e al libro "Questo è Cefis" di Giorgio Steimetz; ovvero la tesi secondo la quale lo scrittore ucciso sarebbe venuto a conoscenza dei mandanti dell'omicidio Mattei indicandoli nel proprio romanzo "Petrolio"; ed accertare pertanto se sussista un collegamento tra gli assassini di Mattei, De Mauro e Pasolini».
Quando viene ucciso, infatti, Pasolini sta lavorando sugli stessi temi del libro di Steimetz- Ragozzino (testo che ben conosce), ossia il ruolo oscuro di Eugenio Cefis nella politica italiana e gli ambigui rapporti tra Stato e potenze occulte. Nel '75 comincia a scrivere "Petrolio", il suo grande romanzo sul Potere (preannunciato di 2000 pagine e destinato a rimanere incompiuto, sarà pubblicato postumo da Einaudi nel 1992, 17 anni dopo la sua morte): un romanzo che scava dentro il rapporto tra economia e politica, le bombe fasciste e di Stato e le società "segrete", a partire da Eugenio Cefis, che in "Petrolio" viene ribattezzato "Troya". "Petrolio" è il profetico e incompiuto romanzo-verità sull'Italia del doppio boom: sviluppo e bombe. Quello "Stato nello Stato" che - secondo alcuni, non sempre da condannare come dietrologi - ha deciso la sorte di Mattei, di De Mauro e dello stesso Pasolini.
Da ricordare, tra l'altro, che dopo la morte violenta di Pasolini si scopre che parte di un capitolo di "Petrolio" è sparito: quello intitolato "Lampi sull'Eni", dove si ipotizza che Cefis-Troya avesse avuto un qualche ruolo nello stragismo italiano legato al petrolio e alle trame internazionali. E proprio indagando sulla morte di Mattei, presidente dell'Eni prima di Cefis, un giudice pavese - Vincenzo Calia - ha constatato la lucidità dello scrittore "corsaro" nel ricostruire il degrado e la mostruosità italiana identificando il burattinaio principale in Eugenio Cefis, affarista e "liberista" tanto quanto Enrico Mattei era utopista e statalista. «Forse Pasolini non è stato ucciso da un ragazzo di vita perché omosessuale, ma da sicari prezzolati dai poteri occulti in quanto oppositore a conoscenza di verità scottanti», ipotizza Giovanni Giovannetti. Sta di fatto che Calia legge "Petrolio", e poi riesce fortunosamente a reperire una copia anche del libro misterioso "Questo è Cefis". E per primo coglie tutte le analogie e le simmetrie tra il testo di Steimetz/Ragozzino e il romanzo incompiuto di Pasolini.
Di questo e di molto altro ancora si parla ne "Il Petrolio delle stragi" di Gianni D'Elia, un saggio-inchiesta pubblicato nel 2006 dalle stesse edizioni Effigie, ora ripreso - in insieme al dossier di Carlo Lucarelli e Gianni Borgna "Così morì Pasolini" pubblicato sul numero 6 di "Micromega" del 2005 - da Giuseppe Lo Bianco e Sandra Rizza in "Profondo nero" (Chiarelettere, 2009), lo stesso titolo dato a uno dei capitoli dell'inchiesta di D'Elia.
A margine di tutto ciò, vale infine segnalare che in base a un appunto del Sismi rintracciato dallo stesso Calia, la Loggia P2 sarebbe stata fondata in realtà da Cefis, che l'avrebbe diretta sino a quando fu presidente della Montedison; poi sarebbe subentrato il duo Umberto Ortolani-Licio Gelli... E qui le "trame" d'Italia si ingarbugliano ulteriormente, forse troppo.
Per fortuna, comunque, ancora tanto si continua a parlare di Pasolini, probabilmente l'ultimo vero grande "intellettuale" nel senso vero e positivo della parola che l'Italia abbia avuto. Mentre Garzanti da qualche mese sta ripubblicando in un'apposita collana tutti i titoli più imporntanti dello scrittore-poeta-regista (finora sono apparsi "Una vita violenta", "Ragazzi di vita", "L'odore dell'India", "Scritti corsari", "Passione e ideologia", "Le ceneri di Gramsci", "Il sogno di una cosa" e "Teorema") arriva la notizia che Massimo Ranieri sarà il protagonista di un film intitolato "Pasolini, la verità nascosta" diretto da Federico Bruno, sceneggiato da Massimiliano Moccia e incentrato proprio sulla stesura del libro incompiuto "Petrolio". sarà girato il larga parte nella torre medievale di Chia, frazione di Soriano nel Cimino, in provincia di Viterbo (acquistata dallo scrittore nel 1970 e trasformata nella sua seconda residenza), dove Pasolini avrebbe dovuto incontrarsi con alcuni amici la mattina del 2 novembre 1975. Il giorno della sua morte.
Cefis, Pasolini e l'Italia dei misteri. Torna il libro scomparso di Steimetz
di Luigi Mascheroni - 18:44
Nel 1972 uscì un volume subito ritirato dal mercato. Parlava di poteri e di petrolio... A quel testo si ispirò Pasolini per il suo ultimo romanzo. A causa del quale, si dice, fu ucciso. Ora quel libro-maledetto riappare. E si annuncia un film sulla morte delo scrittore
La storia dei libri è piena di roghi, distruzioni, censure. Ci sono autori e titoli pericolosi: idee sulle quali (per qualcuno) è meglio stendere un velo di silenzio. Cancellarle per dimenticarle. Far calare il buio.
Fra questi libri "maledetti", uno particolarmente scomodo e curioso, del nostro recentissimo passato, s'intitola "Questo è Cefis. L'altra faccia dell'onorato presidente". Fu scritto da un 'enigmatico' Giorgio Steimetz (in realtà pseudonimo di Corrado Ragozzino), fu pubblicato nel 1972 dall'Agenzia Milano Informazioni (finanziata da Graziano Verzotto, uomo di Enrico Mattei nonché informatore di Mauro De Mauro, il giornalista dell'"Ora" di Palermo ucciso dalla mafia nel 1970) e venne subito - misteriosamente - ritirato dal mercato e da tutte le biblioteche italiane, sparendo di fatto dalla circolazione. Perché tanta paura? Cosa contengono quelle pagine? Parecchie cose. Interessanti ancora oggi, a quasi quarant'anni di distanza. Ma andiamo con ordine.
Il libro "Questo è Cefis" è una sorta di biografia, ovviamente non autorizzata e con parecchie rivelazioni scottanti, di Eugenio Cefis (1921-2004), dirigente d'azienda e imprenditore italiano, consigliere dell'AGIP, presidente dell'ENI nel 1967 e poi presidente della Montedison, nel 1971. L'autore lo descrive come un temuto e vorace uomo di potere, un "burattinaio" che trama nell'ombra per ottenere la presidenza dell'ENI e neutralizzare l'azione fortemente indipendente di Mattei per ricondurre l'Italia nell'orbita atlantica, con una politica gradita alle multinazionali angloamericane del petrolio. Non solo. Steimetz/Ragozzino avanza l'ipotesi che Cefis abbia avuto un ruolo nella tragica fine di Mattei - a cui succedete alla guida dell'Eni - morto il 27 ottobre 1962 precipitando con il suo aereo nelle campagne di Bascapè, vicino Pavia. Incidente sul quale non è mai stata fatta completa chiarezza.
Il libro, come detto, sparisce ben presto dal mercato. Addirittura risulta irreperibile nella Biblioteca nazionale di Roma e in quella di Firenze (alle quali, per legge, deve essere inviata una copia di ogni libro stampato in Italia). Ma ora - questa è la notizia - sta per ritornare. Una piccola casa editrice, guarda caso di Pavia, Effigie, dell'editore e fotografo Giovanni Giovanetti (uno dei pochi possessori di una copia superstite), sta pensando di rimetterlo in commercio. Intanto da qualche giorno lo sta ripubblicando, a puntate, capitolo per capitolo, sul sito www.sconfinamenti.splinder.com. Una scelta che coincide (un caso?) con un'altra notizia: lo scorso 27 marzo l'avvocato Stefano Maccioni e la criminologa Simona Ruffini hanno depositato alla Procura di Roma un'istanza di riapertura delle indagini sulla morte di Pier Paolo Pasolini, ucciso all'Idroscalo di Ostia nella notte fra il 1° e il 2 novembre 1975. L'istanza si basa su dichiarazioni rese lo scorso 12 settembre da Pino Pelosi - come è noto condannato in via definitiva per l'omicidio dello scrittore - il quale, per la prima volta dopo più di trent'anni dal fatto, ha ammesso che quel giorno non era solo con Pasolini a Ostia, e che altre tre persone, siciliani a suo dire, avevano partecipato al massacro. «Quello che abbiamo richiesto agli investigatori - ha detto l'avvocato Maccioni - può essere riassunto in due punti. Anzitutto analizzare compiutamente quanto contenuto nelle indagini svolte dal pm Vincenzo Calia in relazione alla morte di Enrico Mattei, in particolare quanto emerso con riferimento al manoscritto "Petrolio" di Pasolini e al libro "Questo è Cefis" di Giorgio Steimetz; ovvero la tesi secondo la quale lo scrittore ucciso sarebbe venuto a conoscenza dei mandanti dell'omicidio Mattei indicandoli nel proprio romanzo "Petrolio"; ed accertare pertanto se sussista un collegamento tra gli assassini di Mattei, De Mauro e Pasolini».
Quando viene ucciso, infatti, Pasolini sta lavorando sugli stessi temi del libro di Steimetz- Ragozzino (testo che ben conosce), ossia il ruolo oscuro di Eugenio Cefis nella politica italiana e gli ambigui rapporti tra Stato e potenze occulte. Nel '75 comincia a scrivere "Petrolio", il suo grande romanzo sul Potere (preannunciato di 2000 pagine e destinato a rimanere incompiuto, sarà pubblicato postumo da Einaudi nel 1992, 17 anni dopo la sua morte): un romanzo che scava dentro il rapporto tra economia e politica, le bombe fasciste e di Stato e le società "segrete", a partire da Eugenio Cefis, che in "Petrolio" viene ribattezzato "Troya". "Petrolio" è il profetico e incompiuto romanzo-verità sull'Italia del doppio boom: sviluppo e bombe. Quello "Stato nello Stato" che - secondo alcuni, non sempre da condannare come dietrologi - ha deciso la sorte di Mattei, di De Mauro e dello stesso Pasolini.
Da ricordare, tra l'altro, che dopo la morte violenta di Pasolini si scopre che parte di un capitolo di "Petrolio" è sparito: quello intitolato "Lampi sull'Eni", dove si ipotizza che Cefis-Troya avesse avuto un qualche ruolo nello stragismo italiano legato al petrolio e alle trame internazionali. E proprio indagando sulla morte di Mattei, presidente dell'Eni prima di Cefis, un giudice pavese - Vincenzo Calia - ha constatato la lucidità dello scrittore "corsaro" nel ricostruire il degrado e la mostruosità italiana identificando il burattinaio principale in Eugenio Cefis, affarista e "liberista" tanto quanto Enrico Mattei era utopista e statalista. «Forse Pasolini non è stato ucciso da un ragazzo di vita perché omosessuale, ma da sicari prezzolati dai poteri occulti in quanto oppositore a conoscenza di verità scottanti», ipotizza Giovanni Giovannetti. Sta di fatto che Calia legge "Petrolio", e poi riesce fortunosamente a reperire una copia anche del libro misterioso "Questo è Cefis". E per primo coglie tutte le analogie e le simmetrie tra il testo di Steimetz/Ragozzino e il romanzo incompiuto di Pasolini.
Di questo e di molto altro ancora si parla ne "Il Petrolio delle stragi" di Gianni D'Elia, un saggio-inchiesta pubblicato nel 2006 dalle stesse edizioni Effigie, ora ripreso - in insieme al dossier di Carlo Lucarelli e Gianni Borgna "Così morì Pasolini" pubblicato sul numero 6 di "Micromega" del 2005 - da Giuseppe Lo Bianco e Sandra Rizza in "Profondo nero" (Chiarelettere, 2009), lo stesso titolo dato a uno dei capitoli dell'inchiesta di D'Elia.
A margine di tutto ciò, vale infine segnalare che in base a un appunto del Sismi rintracciato dallo stesso Calia, la Loggia P2 sarebbe stata fondata in realtà da Cefis, che l'avrebbe diretta sino a quando fu presidente della Montedison; poi sarebbe subentrato il duo Umberto Ortolani-Licio Gelli... E qui le "trame" d'Italia si ingarbugliano ulteriormente, forse troppo.
Per fortuna, comunque, ancora tanto si continua a parlare di Pasolini, probabilmente l'ultimo vero grande "intellettuale" nel senso vero e positivo della parola che l'Italia abbia avuto. Mentre Garzanti da qualche mese sta ripubblicando in un'apposita collana tutti i titoli più imporntanti dello scrittore-poeta-regista (finora sono apparsi "Una vita violenta", "Ragazzi di vita", "L'odore dell'India", "Scritti corsari", "Passione e ideologia", "Le ceneri di Gramsci", "Il sogno di una cosa" e "Teorema") arriva la notizia che Massimo Ranieri sarà il protagonista di un film intitolato "Pasolini, la verità nascosta" diretto da Federico Bruno, sceneggiato da Massimiliano Moccia e incentrato proprio sulla stesura del libro incompiuto "Petrolio". sarà girato il larga parte nella torre medievale di Chia, frazione di Soriano nel Cimino, in provincia di Viterbo (acquistata dallo scrittore nel 1970 e trasformata nella sua seconda residenza), dove Pasolini avrebbe dovuto incontrarsi con alcuni amici la mattina del 2 novembre 1975. Il giorno della sua morte.
pátek 1. října 2010
Herbert Bangs: „Návrat posvátné architektury“ (Zlatý řez a konec modernismu)
Levné knihy, Praha 2008
Pei ve svém úsilí, které popsal jako intuitivní hledání dokonalého tvaru, nalezl ve spolupráci s celým štábem spolupracovníků podvědomě tvar, který přesně kopíroval Velkou pyramidu v Gíze, zázrak posvátných geometrických principů. Jejich skleněná pyramida nebyla tím nejlogičtějším, ani nejefektivnějším způsobem, jak funkční prostor vymezit a nebyla ani v souladu s teorií modernistické architektury. Tvar pyramidy vybral Pei pro ryzí, archetypální sílu, která v tomto případě triumfovala nad vědecko-materialistickými tendencemi jeho dřívějších prací. (o fotce skleněné pyramidy před Louvrem na titulní straně knihy)
Ačkoliv lze původ současné materialistické filosofie vystopovat až do období osvícenství v 18. století, tradice stavitelství nebyla nikdy přerušena a pokračovala nepřetržitě, i když eklekticky, až do začátku dvacátého století. Přibližně v té době došlo k jejímu rozchodu s minulostí a to v měřítku tak radikálním, že ho nelze nazvat jinak nežli revolucí. Nešlo o nic menšího než o odhodlaný pokus odhodit nepotřebnou tradici a na architekturu aplikovat principy vědeckého materialismu. (…) Dnes je zřejmé, že tato architektonická revoluce byla již předem odsouzena ke krachu. V rámci naší vědy a kultury vědeckého materialismu se nenalezlo filosofické zdůvodnění, které by opravňovalo existenci umění jako životní nezbytnosti. Stejně tak nebyla zdůvodněna ani existence architekta jako umělce a kouzelníka architektury. Pokud by všechny důkazy materialistické pojetí plně podporovaly a pokud by nebyla přítomna duchovní realita, ani transcendentní smysl existence, stal by se pojem krásy irelevantní a naše architektura by se soustředila jen na otázky užitečnosti a efektivity. (str. 3)
Nesnažím se zde tvrdit, že filosofie, která odsoudila k zapomnění všechno, co jsme dlouho považovali za nejhlubší základy lidských hodnot, byla lidstvem celosvětově, nebo obecně přijata. Mnohem pravděpodobnější je, že během posledních tří staletí ovládl tento myšlenkový vzor myšlení našich nejbystřejších mozků a zmocnil se tak všech institucí. Tyto instituce však řídí naší společnosti, udávají směr jejího vývoje a určují změny, které v budoucnosti nastanou. Institucemi nejsou pouze školy a univerzity, ale i sdělovací prostředky, státní administrativa a obchodní, armádní a finanční střediska. (str. 53)
Dnes již víme, že prostor a čas, tak jak je chápe klasická fyzika i naše každodenní zkušenost, jsou pouze užitečnou abstrakcí, která platí v omezeném rozsahu pozorovaných jevů. Vesmír se stal opět obrovským, tajemným a nepoznatelným prostředím, ve kterém sníme naše životy. Už dál nemůžeme věřit, že trvalým používáním omezujících metod vědeckého výzkumu při poznávání světa chápaného jako stroj, nějak dospějeme ke konečnému poznání podstaty reality. (str. 67)
Jung nepovažoval archetypy pouze za podněty, vyzdvižené z celkového objemu kolektivního nevědomí, ale za tu část organizované struktury vědomí, která umožňuje naše myšlení a vnímání okolního světa. (str. 84)
Architekti vzdálené minulosti věděli, že vrozená podvědomá připravenost předchází našemu vědomému smyslovému vnímání. (str. 86)
Svět kolem nás je plný příkladů proporcí a harmonie. Matematické zákony můžeme pozorovat ve tvarech lastur, nerostů a dokonce i na proporcích lidského těla. O moderní fyzice se říká, že ukazuje, jak se hmota skládá z geometrických vzorů světelné energie. Abychom zákony úměr vyjádřili při stavbě budov, uspořádání krajiny, městských panoramat, nebo jiných tvořivých činností, musíme je navrhovat v souladu se samotným vesmírem. Tvary, poměry, odmocniny a transformace čísel a geometrie, považovali staří filozofové za analogie základních životních procesů a za klíč k poznání vesmíru. (str. 164)
…..vidíme symbol dokonalé totožnosti mezi nebem a zemí, neboli, jak říká prastarý Hermův aforismus: „Co je nahoře je i dole“ (str. 175)
V antropokosmickém způsobu uvažování jsou archetypální mýty a metafory, obzvláště metafory matematické, prostředky, kterými vykládáme smysl života. Naše individuální vědomí je považováno za podobné vědomí, které pochází od Boha. Je proto možné, abychom svou intuicí směřovali, za pomoci mýtů a symbolů, k poznání vjemů božské jednoty. (str. 178)
Vzájemné propojení všech věcí v jeden jediný nepřetržitý proud božského vědomí, je neodmyslitelně spojeno s myšlenkou bytosti, kterou nazýváme antropos. Následkem toho se symboly, rituály, melodie nebo architektonické tvary, vytvářející komplexní myšlení člověka, stávají činitelem přeměny, která ovlivňuje duchovní i hmotnou sféru. To vše je podstatou magie. Z antropokosmického pohledu je magie skutečností. (str. 182)
Magie i přesto nadále přetrvává. Uznávají ji lidé, kteří jsou ochotni bez předsudků připustit důkazy nevysvětlitelných, ale skutečných jevů, jejichž účinek může změnit nejen osobnost, ale i okolní, hmotný svět. Navzdory pokračujícímu odmítání názorů lidmi, spoutanými materialistickým myšlením, jsou zde přesvědčivé důkazy, že mezi námi žijí zvláště nadaní jedinci, schopní ohnout polévkovou lžíci pomocí duševních sil, léčit choroby, předvídat budoucnost, najít proutkařením vodu a vytvářet nepochopitelné shody okolností, které Jung nazýval „synchronicitami“. Je dokonce možné, že tyto schopnosti jsou latentně přítomny v každém z nás. (str. 184)
Pei ve svém úsilí, které popsal jako intuitivní hledání dokonalého tvaru, nalezl ve spolupráci s celým štábem spolupracovníků podvědomě tvar, který přesně kopíroval Velkou pyramidu v Gíze, zázrak posvátných geometrických principů. Jejich skleněná pyramida nebyla tím nejlogičtějším, ani nejefektivnějším způsobem, jak funkční prostor vymezit a nebyla ani v souladu s teorií modernistické architektury. Tvar pyramidy vybral Pei pro ryzí, archetypální sílu, která v tomto případě triumfovala nad vědecko-materialistickými tendencemi jeho dřívějších prací. (o fotce skleněné pyramidy před Louvrem na titulní straně knihy)
Ačkoliv lze původ současné materialistické filosofie vystopovat až do období osvícenství v 18. století, tradice stavitelství nebyla nikdy přerušena a pokračovala nepřetržitě, i když eklekticky, až do začátku dvacátého století. Přibližně v té době došlo k jejímu rozchodu s minulostí a to v měřítku tak radikálním, že ho nelze nazvat jinak nežli revolucí. Nešlo o nic menšího než o odhodlaný pokus odhodit nepotřebnou tradici a na architekturu aplikovat principy vědeckého materialismu. (…) Dnes je zřejmé, že tato architektonická revoluce byla již předem odsouzena ke krachu. V rámci naší vědy a kultury vědeckého materialismu se nenalezlo filosofické zdůvodnění, které by opravňovalo existenci umění jako životní nezbytnosti. Stejně tak nebyla zdůvodněna ani existence architekta jako umělce a kouzelníka architektury. Pokud by všechny důkazy materialistické pojetí plně podporovaly a pokud by nebyla přítomna duchovní realita, ani transcendentní smysl existence, stal by se pojem krásy irelevantní a naše architektura by se soustředila jen na otázky užitečnosti a efektivity. (str. 3)
Nesnažím se zde tvrdit, že filosofie, která odsoudila k zapomnění všechno, co jsme dlouho považovali za nejhlubší základy lidských hodnot, byla lidstvem celosvětově, nebo obecně přijata. Mnohem pravděpodobnější je, že během posledních tří staletí ovládl tento myšlenkový vzor myšlení našich nejbystřejších mozků a zmocnil se tak všech institucí. Tyto instituce však řídí naší společnosti, udávají směr jejího vývoje a určují změny, které v budoucnosti nastanou. Institucemi nejsou pouze školy a univerzity, ale i sdělovací prostředky, státní administrativa a obchodní, armádní a finanční střediska. (str. 53)
Dnes již víme, že prostor a čas, tak jak je chápe klasická fyzika i naše každodenní zkušenost, jsou pouze užitečnou abstrakcí, která platí v omezeném rozsahu pozorovaných jevů. Vesmír se stal opět obrovským, tajemným a nepoznatelným prostředím, ve kterém sníme naše životy. Už dál nemůžeme věřit, že trvalým používáním omezujících metod vědeckého výzkumu při poznávání světa chápaného jako stroj, nějak dospějeme ke konečnému poznání podstaty reality. (str. 67)
Jung nepovažoval archetypy pouze za podněty, vyzdvižené z celkového objemu kolektivního nevědomí, ale za tu část organizované struktury vědomí, která umožňuje naše myšlení a vnímání okolního světa. (str. 84)
Architekti vzdálené minulosti věděli, že vrozená podvědomá připravenost předchází našemu vědomému smyslovému vnímání. (str. 86)
Svět kolem nás je plný příkladů proporcí a harmonie. Matematické zákony můžeme pozorovat ve tvarech lastur, nerostů a dokonce i na proporcích lidského těla. O moderní fyzice se říká, že ukazuje, jak se hmota skládá z geometrických vzorů světelné energie. Abychom zákony úměr vyjádřili při stavbě budov, uspořádání krajiny, městských panoramat, nebo jiných tvořivých činností, musíme je navrhovat v souladu se samotným vesmírem. Tvary, poměry, odmocniny a transformace čísel a geometrie, považovali staří filozofové za analogie základních životních procesů a za klíč k poznání vesmíru. (str. 164)
…..vidíme symbol dokonalé totožnosti mezi nebem a zemí, neboli, jak říká prastarý Hermův aforismus: „Co je nahoře je i dole“ (str. 175)
V antropokosmickém způsobu uvažování jsou archetypální mýty a metafory, obzvláště metafory matematické, prostředky, kterými vykládáme smysl života. Naše individuální vědomí je považováno za podobné vědomí, které pochází od Boha. Je proto možné, abychom svou intuicí směřovali, za pomoci mýtů a symbolů, k poznání vjemů božské jednoty. (str. 178)
Vzájemné propojení všech věcí v jeden jediný nepřetržitý proud božského vědomí, je neodmyslitelně spojeno s myšlenkou bytosti, kterou nazýváme antropos. Následkem toho se symboly, rituály, melodie nebo architektonické tvary, vytvářející komplexní myšlení člověka, stávají činitelem přeměny, která ovlivňuje duchovní i hmotnou sféru. To vše je podstatou magie. Z antropokosmického pohledu je magie skutečností. (str. 182)
Magie i přesto nadále přetrvává. Uznávají ji lidé, kteří jsou ochotni bez předsudků připustit důkazy nevysvětlitelných, ale skutečných jevů, jejichž účinek může změnit nejen osobnost, ale i okolní, hmotný svět. Navzdory pokračujícímu odmítání názorů lidmi, spoutanými materialistickým myšlením, jsou zde přesvědčivé důkazy, že mezi námi žijí zvláště nadaní jedinci, schopní ohnout polévkovou lžíci pomocí duševních sil, léčit choroby, předvídat budoucnost, najít proutkařením vodu a vytvářet nepochopitelné shody okolností, které Jung nazýval „synchronicitami“. Je dokonce možné, že tyto schopnosti jsou latentně přítomny v každém z nás. (str. 184)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)