(úvahy z ethiky a sociologie umělecké), Grosman a Svoboda, Praha, 1909, přeložili Marie Majerová a F. X. Šalda
„Vadne květ i sen, jehož dotknou se příliš tvrdé a přesné nástroje vědecké analysy rozumové.“ (str. 7.)
„Mám-li to opakovati: ne samým chlebem živ jest člověk. Chléb vezdejší má svůj smysl jen v tom, že jest prostředkem k chlebu duchovnímu. Pravý život jest život citový a myšlenkový.“ (str. 32)
„Kde vzít důvodů k naději, že jiní šťastlivci, kteří jsou dnes závistníky a zítra by se stali rovnými, byli by moudřejší a dovedli by lépe porozuměti pravým rozměrům a pravému dosahu živlů životních?“ (str. 33)
„Byť i hmotně uvolnilo některé síly uvězněné v těch nebo oněch strojích, člověk proto ještě nijak nevyrostl duchově – daleci jsme toho!“ (str. 58)
„Přerušení tradic, které jsem označil za základní příčinu dnešního zla, stalo by se hotovým, neodvolatelným faktem, východiskem nového dětství lidstva hledajícího svůj ideál a slávu své zralosti v dýmných temnotách strašného průmyslového města, jež brzy pokryje celou zemi, jestliže básník a umělec, neodčinitelně zasažení úpadkem idealistní nauky i prakse, svolí, aby jediným předmětem veškeré naší činnosti bylo dobývání a vykořisťování hmoty.“ (str. 82)
„Jest to milostné a rozumové spojení člověka s přírodou. Avšak omyly zfalšovaných náboženstev a zvrácené vědy zatemnily pravdu, a co jest odvěké, obléká se do podivné novosti duším zkaženým dlouhou službou lži.“ (str. 117)
„Příroda nemá pro člověka skutečnosti než v člověku.“ (str. 137)
„„V umění jsou jen buď revolucionáři nebo plagiátoři,“ řekl Pavel Gauguin.“ (str. 138)
„Je-li impressionism jakoby předmluvou veliké obrody dekorativného umění, malíři budou musiti, aby mohli bez nebezpečí zmatku vytěžiti nálezy Monetovy a Renoirovy, se ujistiti, že sledují pravdivou cestu, cestu bez konce, ale pravou, a spřáteliti se proto znova s prvními Principy, s těmi, které způsobily vznik děl – ó Egypte, Persie, Assyrie, primitivní Řecko! – před nimiž žasne a bledne posud genius generací.“ (str. 139)
„Nejstriktnější návrat k principům umění nejsyntetičtějšího a nejidealističtějšího, nejtradičnějšího (ale bude třeba vysvětliti toto slovo) nejpoctivějším a nejdůslednějším studiem Přírody.“ (str. 142)
„Ti, kdož domnívají se pro příbuznost tohoto umění s uměním antickým, že nalézají zde stopy archaismu, mýlí se velmi. Nepočítají se stálostí hodnoty estetické ve všech proměnách života společenského. Neznámí umělci jeskyně Altamirské jsou vrstevníky – o tisíce let časnějšími – Fidiovými, který zase nemůže připustiti mezi sebou a sochaři Chartreskými propast věků, nanejvýš jen rozdíl prostoru. Poznatek archaismu jest vědecký, historický, ne umělecký.“ (str. 144 – 145)
„Umění Gauguinovo právě jako umění Rodinovo jest tradiční. Pravil jsem, že toto slovo musí se vysvětliti; ale vysvětlení to musí se hledat v postupných revolucích, za jichž cenu byla zachráněna umělecká integrita přes akademie a jim na vzdor. Akademie porušují tradici; revolucionáři vracejí ji její původní čistotě. Gauguin ku příkladu, dědic velkých primitivů-dekoratérů, děsí Školu. Aby jim mohl lépe naslouchati, musil uprchnouti z naší civilisace a mezi raçami velmi starými, které dovedly se zachovati mladými, cítil se posléze současníkem své vlastní myšlenky.“ (str. 149)
„Náleží modernímu člověkovi, aby požadoval od ní více: bezpečné principy pevné a něžné moudrosti, krásy opravdu úměrné našim schopnostem citovým i chápacím, našim schopnostem k užívání i utrpení. Vyhradí tu místo i bolesti a nebude vylučovati, nebude proklínati tuto prvotnou podmínku při předávání i naplňování života, zásluhy, heroismu, ctnosti, lásky. Přecenilo-li křesťanství cenu bolesti, náš čas pomlouvá zase duši lidskou, chvále ji za to, že si vytvořila zbabělý ideál fysické a mravní necitlivosti: přijmout život znamená přijmout bolest, neboť jest vlastní každému napětí, a bez napětí není ani radosti, ani velikosti. Tyto pravdy, vepsané v náš instinkt, ale napolo setřené pochybenou výchovou a umělými mravy, zahoří nepředvídanou a lesklou září ve zraku, který bude míti dosti stálé síly a jasnosti, aby snesl pohled přírody a pronikl jej.“ (str. 156 - 157)
úterý 29. června 2010
středa 23. června 2010
KOOP
Koop, to je švédské duo, které je klasifikováno jako acid-jazzový projekt, není to však jediný žánr, kterým se zabývá. K jazzu hodně míchají také hip hop, trip hop a hlavně electro.
Skupinu tvoří dvojice Magnus Zingmark a Oscar Simonsson. Ti se rozhodli založit si společný jazzový projekt v polovině 90. let, kdy se ve Švédsku začínala rozrůstat novodobá jazzová scéna. Poprvé se setkali v univerzitním městečku Uppsala, odkud oba pocházejí. Z Uppsaly se však krátce poté za vyhlídkou větších možností přestěhovali do Stockholmu. Zde začali nahrávat své první skladby, ke kterým si často zvali různé muzikanty a vokalisty. Nikdy se netajili ovlivněním různými žánry, jako své největší vzory uvádí legendární hiphopovou skupinu Public Enemy a neméně legendárního jazzového muzikanta Johna Coltranea. To se samozřejmě promítá i do jejich tvorby, ve které je však možno slyšet i mnohé další žánry, jako jsou například electro a house music. V roce 1997 vyšlo debutové album Koop nesoucí název Sons Of Koop, na kterém se poprvé širší veřejnosti ukázal ojedinělý styl Koop často označovaný jako "future jazz". Deska Sons Of Koop je uznávána i žánrovými esy, jako jsou Jazzanova nebo Kruder & Dorfmeister.
Druhé album Koop bylo vydáno v roce 2001 pod názvem Waltz For Koop. Tato deska pouze potvrzuje Zingmarkovy a Simonssonovy kvality. Své vokály na album propůjčily zpěvačky Cecilia Stalin a Yukimi Nagano. Hned krátce po tom co se deska objevila venku ji Gilles Peterson prohlásil za album roku! Remixové LP Waltz For Koop: Alternative Takes (2003) doplnilo jejich albové počiny a na novou desku se čekalo až do podzimu 2006. Koop Island byla přijata opět pozitivně a nese se hlavně ve swingovém duchu.
http://www.rozhlas.cz/radiowave/interpreti/_zprava/286739
pátek 18. června 2010
úterý 15. června 2010
Rychlovka (inventistní ukázka praktického ufonismu)
Otázka první: Kde to vůbec jsme?
Vítejte na planetě Zemi. Připravte si platné cestovní doklady na stránce s vízem, potvrzení o bezinfekčnosti a daňové prohlášení za posledních 10 let. Jsme velmi přátelská a mírumilovná planeta, která to ovšem neumí dát dostatečně dobře najevo. Doporučujeme Vám vyhýbat se lidským bytostem, protože ty zvláště, přestože jsou v jádru dobré, neumí dobrotu, mírumilovnost a přátelství už vůbec nějak projevit.
Otázka druhá: Koho tedy mám na vaší planetě navštívit, co tu stojí za vidění?
Příroda, drahý příteli, pouze příroda. Nenechte se zmást lidmi,kteří Vám budou říkat, že jsou přece též součástí přírody, to je velká lež. Lidé si již dávno vybudovali svůj svět, který s přírodou má společné jen zrození,nemoci a smrt.
Otázka třetí: Pokoušeli jsme se s vámi již dlouho spojit parapsychologicky, ale bezúspešně, jak to?
Hm, zajímavá otázka, lidé Vám, jako správní pokrytci, neodpoví, protože ti parapsychologii neuznávají. To, že s vámi nekomunikovali lidé – i když mohli, nás nepřekvapuje, ale příroda vysílala již dlouho různé signály, i parapsychologické. Zvířata i rostliny jsou schopny takové komunikace, již několikrát nás tyto entity v minulosti varovaly před nekontrolovatelnou rozpínavostí lidského elementu………
Otázka čtvrtá: Dorazil k nám ale televizní signál, říkali jsme si, že je to zpráva pro nás – nebo ne?
Narážíte tím mimoděk na základní existenciální otázku na Zemi. Každá existující entita má možnost volby: buď bude fungovat v rámci virtuality anebo v rámci skutečnosti. Většina lidí si přeje existovat jen virtuálně, tedy v neskutečnu, protože skutečnost sama se jim zdá příliš triviální, monotónní a smutná. To je problém lidského pohledu. Příroda si takovou otázku neklade, je skutečná. Lidský svět jím je jen napůl. Na televizní signál nedejte, ten je právě výkladní skříní virtuality. Skutečnost je o mnoho sladší.
Otázka pátá: Vzali bychom s sebou na naší planetu nějaké vzorky přírody a také lidi, šlo by to?
Pokud se týká přírody, myslíme, že se jedná o dobrý nápad. Ale pokud se týká lidí, nedoporučujeme vám nikoho takového z planety Země, bytosti s vyšší mozkovou činností v sobě většinou dříve nebo později naleznou a odjistí nekontrolovatelnou nálož zla, která v může v nestřežený okamžik kdykoliv vybuchnout. Lidé bohužel nemohou být považováni za velvyslance planety Země, to jste se spíše měli obrátit na hmyz, „nižší“ živočichy nebo na rostliny. Pevně věříme, že příště navštívíte právě je - přírodu.
Otázka šestá: Už musíme letět, co máme vzkázat ostatním bytostem, které se na vás budou ptát?
Prosím, považujte nás za krásnou oázu, ráj tohoto koutku vesmíru, obydlenou líbeznou přírodou a lidmi, kteří se vymkli kontrole, planetu chtějí různými způsoby zničit. Nemyslete si, že jsme rozvinutá planeta, rozhodně ne ta lidská část. Dílo přírody je nekonečně velkolepější než jakýkoliv geniální výtvor lidského pokolení. Pokud budete mít trpělivost, dočkáte se planety Země očištěné od vší zavšivené lidskosti, která umí pouze ničit, ale jen ve velmi velmi omezené míře tvořit a pomáhat přírodě a zrození. Řekněte všem, které potkáte, že se těšíme, až nás přiletí navštívit, ale pro jejich bezpečnost jim doporučte, aby naší planetu sledovali z větší vzdálenosti. Poznání lidí vám může ublížit, poznání přírody nikdy ne.
Vítejte na planetě Zemi. Připravte si platné cestovní doklady na stránce s vízem, potvrzení o bezinfekčnosti a daňové prohlášení za posledních 10 let. Jsme velmi přátelská a mírumilovná planeta, která to ovšem neumí dát dostatečně dobře najevo. Doporučujeme Vám vyhýbat se lidským bytostem, protože ty zvláště, přestože jsou v jádru dobré, neumí dobrotu, mírumilovnost a přátelství už vůbec nějak projevit.
Otázka druhá: Koho tedy mám na vaší planetě navštívit, co tu stojí za vidění?
Příroda, drahý příteli, pouze příroda. Nenechte se zmást lidmi,kteří Vám budou říkat, že jsou přece též součástí přírody, to je velká lež. Lidé si již dávno vybudovali svůj svět, který s přírodou má společné jen zrození,nemoci a smrt.
Otázka třetí: Pokoušeli jsme se s vámi již dlouho spojit parapsychologicky, ale bezúspešně, jak to?
Hm, zajímavá otázka, lidé Vám, jako správní pokrytci, neodpoví, protože ti parapsychologii neuznávají. To, že s vámi nekomunikovali lidé – i když mohli, nás nepřekvapuje, ale příroda vysílala již dlouho různé signály, i parapsychologické. Zvířata i rostliny jsou schopny takové komunikace, již několikrát nás tyto entity v minulosti varovaly před nekontrolovatelnou rozpínavostí lidského elementu………
Otázka čtvrtá: Dorazil k nám ale televizní signál, říkali jsme si, že je to zpráva pro nás – nebo ne?
Narážíte tím mimoděk na základní existenciální otázku na Zemi. Každá existující entita má možnost volby: buď bude fungovat v rámci virtuality anebo v rámci skutečnosti. Většina lidí si přeje existovat jen virtuálně, tedy v neskutečnu, protože skutečnost sama se jim zdá příliš triviální, monotónní a smutná. To je problém lidského pohledu. Příroda si takovou otázku neklade, je skutečná. Lidský svět jím je jen napůl. Na televizní signál nedejte, ten je právě výkladní skříní virtuality. Skutečnost je o mnoho sladší.
Otázka pátá: Vzali bychom s sebou na naší planetu nějaké vzorky přírody a také lidi, šlo by to?
Pokud se týká přírody, myslíme, že se jedná o dobrý nápad. Ale pokud se týká lidí, nedoporučujeme vám nikoho takového z planety Země, bytosti s vyšší mozkovou činností v sobě většinou dříve nebo později naleznou a odjistí nekontrolovatelnou nálož zla, která v může v nestřežený okamžik kdykoliv vybuchnout. Lidé bohužel nemohou být považováni za velvyslance planety Země, to jste se spíše měli obrátit na hmyz, „nižší“ živočichy nebo na rostliny. Pevně věříme, že příště navštívíte právě je - přírodu.
Otázka šestá: Už musíme letět, co máme vzkázat ostatním bytostem, které se na vás budou ptát?
Prosím, považujte nás za krásnou oázu, ráj tohoto koutku vesmíru, obydlenou líbeznou přírodou a lidmi, kteří se vymkli kontrole, planetu chtějí různými způsoby zničit. Nemyslete si, že jsme rozvinutá planeta, rozhodně ne ta lidská část. Dílo přírody je nekonečně velkolepější než jakýkoliv geniální výtvor lidského pokolení. Pokud budete mít trpělivost, dočkáte se planety Země očištěné od vší zavšivené lidskosti, která umí pouze ničit, ale jen ve velmi velmi omezené míře tvořit a pomáhat přírodě a zrození. Řekněte všem, které potkáte, že se těšíme, až nás přiletí navštívit, ale pro jejich bezpečnost jim doporučte, aby naší planetu sledovali z větší vzdálenosti. Poznání lidí vám může ublížit, poznání přírody nikdy ne.
čtvrtek 10. června 2010
Míjení stopařovy telegnoze – inventistní poznámka k teorii interpretace literárního díla
My, inventisté, dívajíce se na neklidné a zakalené vody současné literární teorie, rozhodli jsme se, že přineseme z hlubiny inventismu na hladinu světa zatopeného přemírou zbytečnosti náš příspěvek k poznání podstaty a interpretace literárního díla. Ti, kdož nás již znáte, víte, že vás čeká „objevování Ameriky“ – nuže směle, jen směle, za chimérami našich bezesných nocí, za bludičkami našich dní!
Východiskem našich úvah budiž všehomír či nekonečno – ve své celistvosti, úplnosti a totalitě. Z tohoto světa se chtě nechtě oddělují lidské bytosti, svou partikulární existencí, subjektivismem a nevědomými předinterpretacemi světa, chcete-li předsudky. Tyto bytosti se tu a tam vyšvihnou k sepsání textu, který považují – někdy v menšině, jindy ve většině - za literární, umělecký. Jak tedy charakterizovat a jak interpretovat takové výpracky? Předně je potřeba si připustit a uvědomit veškerá omezení, která se týkají lidské rasy a její kultury – v tomto omezeném rámci se vytvářejí texty různých druhů. Rozhodně odmítáme jakkoli nadhodnocovat lidské výtvory, pátráme po realistickém hodnocení. Pokud připustíme existenci nekonečna a pokud si zjednodušíme zkoumání tvrzením, že nás z daného nekonečna zajímá jen určitý pro nás lidské bytosti relevantní soubor znaků, jsme na cestě k úspěšnému docenění literárních děl. V této chvíli si musíme pomoci analogií, jinak by se nám naše koncepty vysvětlovaly nesnadno. Literární dílo vzniká na podobném principu jako stopa člověka či zvěře ve volné přírodě. Literární dílo zanechává podobné stopy, nejdříve na papíře knihy, poté v člověku, ale zdůrazňujeme právě ono pro nás významné slovo stopa. Sama stopa, lidská, zvířecí, ve volné přírodě je jen otiskem styčné plochy určité entity, sama o sobě je pouze odrazem daleko komplikovanější skutečnosti existence člověka či zvířete. Musíme mít tedy na paměti jistou a někdy propastnou disproporci mezi tím, co vidíme a čteme – tedy stopy, pro nás „literární stopy“ a tím vším, co tyto stopy všechno způsobilo. Pomocí této logiky dojdeme k závěru, že zkoumání těchto stop je velmi náročná činnost a velmi často nemůže být beze zbytku naplněna.
Kdo nám v této chvíli může pomoci se zkoumáním stop v přírodě? Stopař nebo člověk obdaření telegnosí, někdy se tyto dvě role u některých jedinců slévají v jednu a tatáž schopnost. Jen zkušený stopař popř. s telegnostickými schopnostmi nám může říci, které zvíře tudy šlo, kdy přibližně, jak staré a jestli nemocné. Stopař sám se pak ve svém výkladu bude soustředit na relevantní atributy a ty méně důležité – svou podstatou nekonečné - sdělovat nebude. Nebude je sdělovat z důvodu vyzdvižení relevantních atributů ze dna oceánu nekonečné skutečnosti, stopař se takto bude svým způsobem dobrovolně „míjet“ s úplným popisem, analýzou či interpretací poznané skutečnosti. Podobně je tomu i u literárního díla. Toto dílo vznikalo jako výsek a přepracování určitých skutečností, autorem byl člověk – výsek z oceánu lidského bytí, jehož schopnosti jsou opět jen dalším výsekem všech možných lidsky poznatelných zkušeností. Je tedy velmi příznačné a hodně inventistní, když někteří lidé analyzují a interpretují určité složky literárního díla skutečnostmi, které v díle samotném nejsou přítomny. Zde bychom rádi upozornili na omezení analýzy a interpretace literárního díla pouze na ty skutečnosti, které jsou danému literárnímu dílu vlastní. Analýza a interpretace, která neuznává tuto hranici, je lidskou anarchickou činností (pro některé lidi tak sladkou!) bez valného smyslu.
Pokud tedy odhlédneme od pro člověka irelevantních prvků nekonečné skutečnosti, literární dílo se pak jeví jako samostatná entita, redukovaný svět vlastních hodnot, které vznikly právě a jen právě redukcí nekonečné skutečnosti. Řekli bychom, že za tohoto stavu je naše zkoumání snadné, ale stejně jako v případě zkušeného stopaře ve volné přírodě tomu není tak. Veškerá zodpovědná práce s literárním dílem je tedy podobně jako u naší analogie výsledkem obrovských zkušeností, neutuchajících snah o porozumění, intuice, někdy i telegnose. Analyzující a interpretující lidská bytost se tedy musí plně „ponořit“ jako zkušený stopař či šaman do zkoumání „literárních stop“, musí využít veškerých fyzických, metafyzických i mystických zkušeností k tomu, aby nám přiblížil veškeré dimenze zkoumaného díla. I tak musíme mít na paměti, že z výsledků svého bádání může přinést takový průzkumník přinést ostatním lidem jen některé skutečnosti.
Východiskem našich úvah budiž všehomír či nekonečno – ve své celistvosti, úplnosti a totalitě. Z tohoto světa se chtě nechtě oddělují lidské bytosti, svou partikulární existencí, subjektivismem a nevědomými předinterpretacemi světa, chcete-li předsudky. Tyto bytosti se tu a tam vyšvihnou k sepsání textu, který považují – někdy v menšině, jindy ve většině - za literární, umělecký. Jak tedy charakterizovat a jak interpretovat takové výpracky? Předně je potřeba si připustit a uvědomit veškerá omezení, která se týkají lidské rasy a její kultury – v tomto omezeném rámci se vytvářejí texty různých druhů. Rozhodně odmítáme jakkoli nadhodnocovat lidské výtvory, pátráme po realistickém hodnocení. Pokud připustíme existenci nekonečna a pokud si zjednodušíme zkoumání tvrzením, že nás z daného nekonečna zajímá jen určitý pro nás lidské bytosti relevantní soubor znaků, jsme na cestě k úspěšnému docenění literárních děl. V této chvíli si musíme pomoci analogií, jinak by se nám naše koncepty vysvětlovaly nesnadno. Literární dílo vzniká na podobném principu jako stopa člověka či zvěře ve volné přírodě. Literární dílo zanechává podobné stopy, nejdříve na papíře knihy, poté v člověku, ale zdůrazňujeme právě ono pro nás významné slovo stopa. Sama stopa, lidská, zvířecí, ve volné přírodě je jen otiskem styčné plochy určité entity, sama o sobě je pouze odrazem daleko komplikovanější skutečnosti existence člověka či zvířete. Musíme mít tedy na paměti jistou a někdy propastnou disproporci mezi tím, co vidíme a čteme – tedy stopy, pro nás „literární stopy“ a tím vším, co tyto stopy všechno způsobilo. Pomocí této logiky dojdeme k závěru, že zkoumání těchto stop je velmi náročná činnost a velmi často nemůže být beze zbytku naplněna.
Kdo nám v této chvíli může pomoci se zkoumáním stop v přírodě? Stopař nebo člověk obdaření telegnosí, někdy se tyto dvě role u některých jedinců slévají v jednu a tatáž schopnost. Jen zkušený stopař popř. s telegnostickými schopnostmi nám může říci, které zvíře tudy šlo, kdy přibližně, jak staré a jestli nemocné. Stopař sám se pak ve svém výkladu bude soustředit na relevantní atributy a ty méně důležité – svou podstatou nekonečné - sdělovat nebude. Nebude je sdělovat z důvodu vyzdvižení relevantních atributů ze dna oceánu nekonečné skutečnosti, stopař se takto bude svým způsobem dobrovolně „míjet“ s úplným popisem, analýzou či interpretací poznané skutečnosti. Podobně je tomu i u literárního díla. Toto dílo vznikalo jako výsek a přepracování určitých skutečností, autorem byl člověk – výsek z oceánu lidského bytí, jehož schopnosti jsou opět jen dalším výsekem všech možných lidsky poznatelných zkušeností. Je tedy velmi příznačné a hodně inventistní, když někteří lidé analyzují a interpretují určité složky literárního díla skutečnostmi, které v díle samotném nejsou přítomny. Zde bychom rádi upozornili na omezení analýzy a interpretace literárního díla pouze na ty skutečnosti, které jsou danému literárnímu dílu vlastní. Analýza a interpretace, která neuznává tuto hranici, je lidskou anarchickou činností (pro některé lidi tak sladkou!) bez valného smyslu.
Pokud tedy odhlédneme od pro člověka irelevantních prvků nekonečné skutečnosti, literární dílo se pak jeví jako samostatná entita, redukovaný svět vlastních hodnot, které vznikly právě a jen právě redukcí nekonečné skutečnosti. Řekli bychom, že za tohoto stavu je naše zkoumání snadné, ale stejně jako v případě zkušeného stopaře ve volné přírodě tomu není tak. Veškerá zodpovědná práce s literárním dílem je tedy podobně jako u naší analogie výsledkem obrovských zkušeností, neutuchajících snah o porozumění, intuice, někdy i telegnose. Analyzující a interpretující lidská bytost se tedy musí plně „ponořit“ jako zkušený stopař či šaman do zkoumání „literárních stop“, musí využít veškerých fyzických, metafyzických i mystických zkušeností k tomu, aby nám přiblížil veškeré dimenze zkoumaného díla. I tak musíme mít na paměti, že z výsledků svého bádání může přinést takový průzkumník přinést ostatním lidem jen některé skutečnosti.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)