DO NOT........

DO NOT BELIEVE WHAT YOU SEE

DO NOT BELIEVE WHAT YOU HEAR

DO NOT BELIEVE WHAT YOU READ


JUST PURSUE THE TRUTH

http://www.blisty.cz/art/10121.html

Hledají se účastníci pro novou reality show "Kdo přežije"

Hledají se účastnici pro novou reality show 'Kdo přežije'
>
> 6 ženatých mužů bude na 6 týdnů převezeno na ostrov, každému bude svěřeno 1
> auto a 3 děti.
> Každé z dětí bude dělat 1 sport a k tomu navíc hrát na 1 hudební nástroj.
> Na ostrově není žádný fast food.
> Každý muž se musí:
> - postarat o své 3 děti
> - udržovat svůj přidělený dům v čistotě a pořádku
> - dělat s dětmi domácí úkoly
> - vařit a prát
> - platit všechny příchozí účty z omezeného rozpočtu
>
> K tomu všemu každý muž bude muset:
> - každý týden stanovit rozpočet na potraviny
> - každý muž si musí zapamatovat narozeniny všech příbuzných a známých a
> každému z nich včas poslat přání (nikoliv e-mail!!!)
> - každý muž také musí vzít každé ze svých dětí na očkování, na
> prohlídku k
> zubaři a k holiči
> - musí také neplánovaně s každým dítětem alespoň jednou navštívit pohotovost
> - také musí péct koláče a chystat občerstvení pro návštěvy
> - každý muž bude zodpovědný za dekoraci svého přiděleného domu, vysazování
> a udržování zahrady a květin
>
> Muži budou mít přístup k televizi, pouze pokud všechny děti spí a
> všechny domácí práce jsou udělané.
>
> Muži musí:
> - každý den nosit make-up
> - holit si nohy
> - zdobit se šperky
> - nosit stylovou, avšak nepohodlnou obuv
> - vytrhávat si obočí
> - udržovat hezké nehty na rukou i nohou
>
> Během jednoho z těchto šesti týdnů budou muži trpět příšernými bolestmi
> břicha a zad a mít nekontrolovatelné výkyvy nálad, ale ani jednou si nepostěžují
> a nebudou zanedbávat žádné ze svých úkolů.
> Každý muž musí chodit na rodičovské schůzky a také brát děti do parku.
> Každý večer budou muset dětem číst pohádky a každé ráno jim nachystat
> snídani, obléct je, vyčistit jim zuby a učesat je.
> Na konci šestého týdne bude všem mužům dán test a ti musí prokázat
> znalost následujícího:
> - datum narozenin každého z dětí
> - výšku a váhu každého z dětí
> - velikost oblečení a obuvi každého z dětí
> - také porodní váhu jednotlivých dětí a čas jejich narození
> - oblíbenou barvu každého dítěte
> - oblíbené jídlo
> - oblíbenou píseň
> - oblíbený nápoj
> - oblíbenou hračku
> - čeho se nejvíce bojí a čím by chtěli být, až vyrostou
> Každý týden děti vyřadí z ostrova jednoho muže v závislosti na jeho
> výkonnosti a poslední muž vyhraje jedině tehdy, pokud bude mít i po tom všem
> chuť na intimní chvíle se svou manželkou. Pokud poslední muž
> nevyhraje,může tuto hru hrát znovu a znovu po dalších 18-25 let a nakonec si za
>
> to vysloužit hrdý titul 'máma'
>
> Až se přestanete smát, pošlete tento email všem ženám, které znáte a
> všem mužům, o kterých si myslíte, že to rozdýchají.
>

The Walk

The Very Best Of Enya (2009)

Václav Havel: Jednou budem dál (14. 11. 2009, Česká televize)

Milí diváci!

Jednou budem dál se zpívá ve známém americkém spirituálu a já si kladu otázku: Jak bude naše země vypadat za dalších 20 let? Budem dál? Věřím, že budeme. Co to ale konkrétně znamená? Podělím se s vámi o svou představu.
Především budeme mít, jak doufám, novou ústavu, která vycházejíc z nabytých zkušeností trochu pozmění strukturu ústavních institucí, bude v několika drobnostech jednoznačnější a která některé důležité další ústavní normy nebo alespoň jejich základní body přijme jako své integrální součásti. Její první částí samozřejmě bude Listina základních práv a svobod.

Budeme volit jinak. A jiné

Budeme mít nový volební zákon. Do stovek zákonů, jejich novel a příslušných přílepků bude už viditelně vnášen pořádek. Budeme pochopitelně s Evropskou unií sdílet i její listinu artikulující okruh základních civilizačních hodnot a ideálů, k nimž se Evropa hlásí. To všechno samo o sobě stále ještě respekt k těmto hodnotám nezaručuje. Právnímu řádu musí předcházet řád mravní.
Důležité proto je, aby sdílené hodnoty byly brány celou společností co nejvážněji a byly přijímány jako ukazatelé dobrého směru na všech rovinách lidského soužití. Což předpokládá trvalé pěstování mravního cítění nás všech anebo prostě slušnost.
Všichni mohou v této věci něco dělat. Nejvíc ale ti, kteří jsou nejvíc vidět či jejichž počínání nejvíc ovlivňuje společnost.
Nebude například myslitelné, aby politici soudili Ústavní soud nebo se před volbami podbízeli voličům apelem na jejich předsudky nebo se navzájem špehovali.
Duchovní život, vědecké bádání, zbožnost, kultura a vzdělanost nebudou už jen nějakou nadstavbou, jak jsou chápány dnes, ale budou vnímány jako výraz bytostné potřeby člověka. Tedy něco, co mu pomáhá být lépe člověkem.

Stát hrdý na občany

Základem demokracie je občanská společnost. Jsou to nejrůznější typy sebestrukturace společnosti zdola. Tedy tvorba a práce institucí do jisté míry samostatných, nezávislých plně na státu, jde o život spolkový, život akademický, neziskové organizace, církve, odbory, ale v určitém smyslu i o samosprávu komunální i krajskou.
Člověk je tvor společenský a občanská společnost mu umožňuje svobodně se sdružovat s jinými, a tudíž tvořivěji či autentičtěji žít. Zároveň významně přispívá ke stabilitě státu. Je to totiž mimo jiné nejlepší obrana proti každému pokusu uzurpovat moc.
Občanská společnost se po desetiletích potlačování či neexistence rodí těžko a dlouze. Za dvacet let bude daleko rozvinutější než dnes. Stát se jí nebude bát, ale bude na ni naopak hrdý. A bude jí vycházet vstříc.
Například tím, že určité procento daní budou moci občané i organizace posílat rovnou neziskovým subjektům, které si sami vyberou, tedy bez nákladného a centralistického prostřednictví státního rozpočtu.

Strany pochopí, že nejsou nelegální alternativa státu

Kde chřadne občanská společnost, tam chřadnou i politické strany, řekl mi před dvaceti lety jeden zkušený západní politik. Je to pochopitelné. Vždyť i strany jsou součástí občanské společnosti, byť velmi specifickými. Je to něco, co by mělo z celé občanské společnosti nasávat živiny, zpracovávat je a posléze nabízet v podobě svých programů, politice, voličům, státu. Neobklopeny tímto životodárným prostředím musí nutně chřadnout.
Strany podle mého mínění dříve či později pochopí, že nejsou nějakými metastrukturami státu či jeho lehce nelegálními alternativami a že tu nejsou proto, aby kdesi v příšeří rozhodovaly o tom, co má viditelný stát udělat a za co má pak nést plnou veřejnou odpovědnost.
Věřím, že náš politický systém bude ještě zrát a zbavovat se postupně svých tradičních neřestí, dík čemuž budou strany za dvacet let daleko víc tím, čím by podle mě měly být. Prostředím tvořivé politické rozpravy, v němž se rodí a zrají politické osobnosti, které pak strany nabízejí politice, respektive voličům.
Strany tedy budou spíš veřejným pomocníkem státu než jeho skrytým manipulátorem. Trvalým problémem stran je jejich financování. Tento problém se vyřeší mimo jiné tím, že u národní banky bude existovat zvláštní fond, který povede účty všech stran. O svých zdrojích a výdajích by samozřejmě strany rozhodovaly samy. Bylo by zde ale nezávislé místo, které by vklady profesionálně obhospodařovalo a řádně zdaňovalo. Celkově tedy politika nebude sloužit stranám, ale strany politice.

Čecháčkovství na ústupu

V českém veřejném a politickém životě lze vysledovat zhruba dvě základní tradice. Tradici řekněme masarykovskou, pro niž je otázka česká otázkou lidskou a která se hlásí k naší spoluodpovědnosti za svět. A tradici sobecky čecháčkovskou, která se dívá na všechny cizince s nedůvěrou a trvale je podezírá, že nám chtějí ublížit.
Když se to smí, velmi halasně vykřikují nositelé této tradice cosi o našich blíže nespecifikovatelných národních zájmech, a když se to nesmí naopak se přihrbí, začnou se starat sami o sebe a vyčkávat, jak to všechno dopadne.
Věřím, že se u nás bude, zvlášť s příchodem nových a předchozími poměry už nepoznamenaných generací, prosazovat spíš ta první než ta druhá.
Věřím, že za dvacet let nebudeme sklízet mezinárodní pozornost siláckým bojem s velkými státy o svůj význam, ale způsobem svého bytí na světě, mírou své spoluodpovědnosti za celek, svými dobrými nápady, které nabízíme všem do společného vlastnictví.
Odpovědností za svět rozumím mimo jiné i nelhostejnost k osudu všech, o nichž víme že tak či onak trpí.
Nemůžeme a v tomto globálně propojeném světě obzvlášť být lhostejní k těm, kdo jsou utlačováni a nepodporovat ty, kteří usilují o svobodu. Nemůžeme hlásat svobodu jednotlivce a zároveň se nesolidarizovat s nesvobodnými. Nemůžeme jen proto, že se bojíme o nějaké zakázky, mlčet ke zjevnému porušování lidských práv. Dokud považujeme lidskou svobodu a lidská práva za pouhou nadstavbu materiální základny, nejsme na tom jako společnost dobře. To se změní, protože se to musí změnit.

Co nám berou supermarkety

Před dvaceti lety jsem řekl, že naše země nevzkvétá. To bych dnes už říci nemohl. Naše země vzkvétá, ale občas dost divně. Všimněme si jen její viditelné tváře. Velké kusy naší krajiny podléhají jakémusi zvrácenému stavebnímu běsnění, které rozsévá po zemi nové a nové přízemní velkosklady, ohromná parkoviště, nákupní haly, průmyslové zóny, skládky, zábavní zóny, hypermarkety.
Kolik krajiny zanecháme svým potomkům? A kde se berou tak báječné vztahy mezi globálními firmami a zvolenými zastupiteli, kteří schvalují územní plány?
Mohl bych mluvit o dalších věcech. O pozvolném upadání kvality masově vyráběných produktů zahaleném do hávu zdánlivě pestré nabídky, o nenápadném rdoušení malých soukromých živností a obchůdků, této tradiční bašty sociální sebekontroly i skutečné originality zboží.

Velký energetický bratr

Mohl bych mluvit o tom, jak spotřebováváme stále víc energie a ještě se tím chlubíme, místo abychom ji dovedněji šetřili, nebo o tom, jak se dost nesmyslně chceme stát energetickou velmocí, které nevadí, že kvůli zisku si znetvoří krajinu.
Mohl bych mluvit o tom, jak z jakýchsi pseudovlasteneckých důvodů komplikujeme život tisícům svých spoluobčanů lpěním na své národní měně.
Nebo o tom, jak málo si všímáme, kdo skryt za někoho se snaží ovládat v naší zemi různé infrastrukturní sítě či strategické subjekty nebo stavby a nenápadně tím získávat nad námi kontrolu.
To by se měl údajně svobodný člověk nakonec zase bát promluvit z obavy, že ho uslyší ucho nějakého velkého bratra?

Divný způsob vzkvétání

Je zkrátka cosi divného, ba až nebezpečného na způsobu, jímž naše země vzkvétá. Nepoučili jsme se, opakujeme chyby, které jiní mají dávno za sebou. Chceme hrát hru, ale bojíme se jí dát pravidla. Slušnosti ubývá, krade se, a když někdo řekne, že se krást nemá, sklidí posměch.
Ale i naše společnost prozírá. Bude se to postupně měnit. A už k tomu nebude naštěstí třeba revoluce. V roce 2029 budem dál.
Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

ZDROJ: WWW.VACLAVHAVEL.CZ

Arthur Schopenhauer: Spisovatelům a čtenářům

Arthur Schopenhauer: Spisovatelům a čtenářům, Votobia, Olomouc, 1995

Drobná knížka o myšlenkách zaměřených na teorii a praxi literárního prostředí – parerga (paběrky) významného německého filozofa (1788 Graňsk -1860 Frankfurt n. Mohanem). Nenechme se zmást, nejedná se o marginálie tohoto velikána, všechny tyto myšlenky dokládají velké zaujetí a hluboký ponor do literárního světa své doby. Některé myšlenky vyjadřují zklamání nad problematickým přijímáním autorových děl, nicméně hořkost a pesimismus jsou podložené detailním zkoumáním a promýšlením tématu. Toto dílko vychází z autorových souborů Über Schriftstellerei und Stil a Über Lesen und Bücher. Originální překlad pořídil Josef Strnadel a poprvé byla knížka vydána Václavem Pourem v Praze v roce 1942.

Knížka je rozdělena do třech větších celků: 1/ O spisovatelském řemesle a slohu, 2/ O čtení a knihách, 3/ Dodatky a varianty. Podívejme se na stručný obsah jednotlivých kapitol:

1/ O spisovatelském řemesle a slohu: - typologie spisovatelů, autorem vyzdvihováni spisovatelé, kteří píší zadarmo nebo pro mrzký peníz, kteří píší se zaujetím pro vlastní věc a vlastní myšlenku – kritika biografického pohledu na dílo – „Aby bylo dílo nesmrtelné, musí být tak znamenité, že se tak hned nenajde někdo, kdo by je pochopil a ocenil po všech stránkách; avšak v každé době musí být některá z jeho vlastností uznána a ctěna.“ (str. 18) – kritika módních falešných názorů v literatuře – kritika anonymnosti v umění – chválení objektivního stylu, stručnosti, hledání podobností ve zdánlivě odlišných věcech -

2/ O čtení a knihách: „Za měřítko genia nemáme brát chyby v jeho produkci nebo jeho slabší díla, abychom ho podle toho snižovali, nýbrž jen jeho věci nejznamenitější.“ (str. 52) – opravdoví géniové jsou doceněni až po smrti – počet opravdu významných knih je nepatrný vůči psavosti a nadprodukci v současné literatuře – pošetilé a chybné myšlenky, čím jsou nápadnější, tím lépe zapadnou – „Jako neskýtá nejbohatší knihovna, která je neurovnána, tolik užitku jako malá, avšak dobře uspořádaná, tak také největší množství znalostí, jež nejsou zpracovány vlastním myšlením, má menší cenu než málo znalostí, které jsou mnohostranně promyšleny. Neboť teprve všestranným kombinováním svých vědomostí, vzájemným porovnáváním všech pravd si osvojujeme dokonalé vlastní vědění, které má moc.“ (str. 65) – upřednostnění vlastního myšlení před (přílišným) čtením – čtení je pouhá náhražka vlastního uvažování - „V zásadě jsou pravdivé a živé jen vlastní základní myšlenky: neboť jen jim rozumíme vlastně dobře a úplně.“ (str. 67) = nepřenositelnost vlastní životní zkušenosti – kdo mnoho četl = mudrc x kdo mnoho myslel = pravý myslitel – výjimečná díla: složité myšlenky podané stručně a jednoduše – špatná literatura, brak: jednoduché myšlenky podané složitě, nepochopitelnost, nečitelnost – jednoduchost, stručnost, čitelnost a průhlednost jako základní kvality dobré knihy - proti spolčení autora, nakladatele, recenzenta, kteří chtějí jen tahat z čtenářů peníze – kritika průměrných módních čtenářů – kritika masové nadprodukce braku v literatuře své doby

3/ Dodatky a varianty: „Kdo má co hodnotného říci, nemusí to zahalovat do šroubovaných výrazů, těžkopádných vazeb a temných narážek, ale může to vyjádřit jednoduše, zřetelně a prostě a může si přitom být jist, že to bude stále působit…… Nesrozumitelné je příbuzné s nerozumným a je vždycky neskonale pravděpodobnější, že skrývá v sobě mystifikaci, než hluboký smysl…… Proto je prostota čestným šatem geniovým jako u krásy nahota.“ (str. 103) – autor nás seznamuje se svým způsobem myšlení a zachycováním myšlenek – je to jako pronásledování divoké zvěře – pravé myšlení se musí dostavit samo, nelze je přinutit –

Poznámky a zajímavosti: četné citace klasických autorů – velmi zajímavé a nadčasové čtení, které předjímá a kritizuje masovou literární kulturu – precizní styl, kde není místo pro nadbytečné výrazy a věty – autor je mírně tezovitý s černobílým viděním, racionalista, ale dá se mu to odpustit – vynikající, čtivé

This is it......

Úžasnej národ, tihle Češi........

F. M. Dostojevskij: Idiot

Průměrně čtivý román se záblesky geniality – F. M. Dostojevskij: Idiot

Kdo z vás by si přál, abych teď napsal, že se mi dostal do ruky velmi čtivý a moderně pojatý román, toho asi bohužel zklamu. Dostojevského Idiot hlavně ve svých prvních dvou třetinách čtenářsky připomíná polykání plastových kachniček do vany. Rámec románu nepřekračuje atributy a kánon ruského realistického románu 19. století, hemží se to tam samými generály, hrabaty, společenskými událostmi a rozebíráním problémů společenské smetánky, což se může zprvu zdát jako zajímavá sonda do ruské společnosti 19. století, ale po chvíli omrzí líčením problémů elit, které nudí. V tomto ohledu do popředí vystupuje pouze autorova originální snaha o postižení ruského národního charakteru, Dostojevského glosy na toto téma, zejména fakt, že ruský člověk je hodně nepraktický, zasněný a neschopný držet se racionálna, jsou velmi zajímavé. Dalšími mezníky, které činí z tohoto románu dílo nadčasové, hodné pozornosti, kterými jsou Hypolitův monolog – závěť při jednom společenském setkání a monolog knížete Lva Nikolajeviče Myškina při žádání o ruku Aglaji u Jepančinových, se bohužel nachází až v poslední třetině knihy, zvláště pak dějový zvrat, který knihu uzavírá, je impozantní. Kniha je rozdělena na 4 díly bez označení. Má celkem 576 stran.

Dějově se již v úvodu románu seznamujeme s knížetem Lvem Nikolajevičem Myškinem (nomen – omen, oxymóron), který se vrací po dlouhém léčení ze Švýcar zpátky do ruského Petrohradu. Je hlavní postavou románu, vyléčeným idiotem. Díky vzdálené příbuznosti se dostává do rodiny Jepančinových, kde potkává generálovy dcery, hlavně Aglaju, která ho okouzlí. Díky společenským kontaktům se setká též s jinou osudovou ženou: Nastašou Filipovnou, enfant terrible společenské smetánky Petrohradu, která prožila nešťastné dětství a je vydržována jedním z protektorů. Divoká, krásná a nespoutaná Nastaša Filipovna si vybírá manžela, každý jí předhazuje peníze, nechce ani Parfena Rogožina, přítele knížete Lva Nikolajeviče Myškina – který se nabídne, že by si Nastašu Filipovnu klidně vzal. Děj se poté odkládá na několik měsíců, během kterých si Rogožin a kníže vymění názory na to, kdo víc miluje Nastašu Filipovnu - Rogožin chce knížete zabít nožem, ale kníže dostává záchvat epilepsie. Kníže si vyřizuje něco stran svého dědictví – má zdědit pěkné jmění. Nastaša Filipovna od něj utíká k Rogožinovi a žije vůbec nespoutaným životem. Děj se poté přesouvá do Pavlovska, kde se kníže ještě více sblíží s Aglajou Ivanovnou, dcerou Jepančinových a pak jí vyzná lásku a rozhodne se vzít si jí. Nicméně při konfrontaci Aglaji Ivanovny s Nastašou Filipovnou o lásku knížete tento se rozhodne následovat nešťastnější z obou dam, Nastašu Filipovnu, rodina generála Jepančina se od knížete úplně odvrátí. Děj se opět přerušuje a po nějaké době se znovu ocitáme v Pavlovsku, kde si kníže má brát Nastašu Filipovnu, nicméně před obřadem tato uteče s Rogožinem do Petrohradu, kde jí Rogožin v zápalu vyšinutosti zabíjí. Tam je oba také zastihuje kníže, který se z nastalé situace vrátí zpět do své totální idiocie, cestuje opět do Švýcar na léčení, nikoho z blízkých nepoznává a končí smutně.

Proč si myslím, že je tento román hodný čtení? Obsahuje pár velmi poutavých líčení, která jsou bohužel rozeseta během celé knihy velmi nerovnoměrně. Kniha zůstává svým duchem v 19. století. Nadčasová je postava knížete – idiota, který sice neoplývá vědomostmi či společenským taktem, ale oplývá přirozeným, zdravým a bezpředsudečným pohledem, kterým odkrývá leckteré společenské nánosy, oplývá též jistým druhem bezelstnosti, důvěřivosti, klidu a bohorovnosti, který je sympatický většině jeho blízkých. Kníže je zkrátka postavou natolik zajímavou a společensky přesvědčivou a milou, že si získává srdce mnoha svých posluchačů a přátel i přesto, že neoplývá inteligencí či společenským taktem.

Zajímavosti knihy: Líčení Rogožinových očí, které se tu a tam objeví v davu, kníže je vidí, ale není s to je vysvětlit. Vykladač apokalypsy Lebeděv, vlezprdelka a intrikán, společensky zajímavá postava outsidera. Nastaša Filipovna, femme fatale, která má početnou družinu obdivovatelů, ale zajímá se jen o knížete a Rogožina, neumí si vybrat, lavíruje, je nešťastná. Hypolit, souchotinářský mladík, který vypráví svou závěť jako jasnozřivý monolog o životě a smrti. Kníže: odkrývač pravdy, lásky, dobroty v každém člověku.