Pier Paolo Pasolini: Balada o matkách

Ptám se vás jaké jste měli matky.
Jestliže by vás teď viděly při práci,
v jim neznámém světě kde jsou zmatky,
pořád v jednom kole kde nejsou vratky
kde zkušenost tak jiná od jejich kácí,
jaký by měly v očích pohled?
Kdyby tu byly, zatímco píšete zde
vaše dílko, konformisté a barokní ohled
a užíváte si to jako redaktorský dohled
schopni každého kompromisu, pochopily by kým jste?

Zbabělé matky se tváří plnou strachu
starodávného, který jako špatnost
deformuje linie do bílého prachu
mlží je a oddaluje je od srdce, brachu,
uzavírá je v odsouzení, starou morální platnost.
Zbabělé matky, chudinky ustarané
aby děti znaly zbabělost
aby mohly požádat o místo, a byly praktické
aby neurazily duše privilegované
aby se ubránily každému soucitu až na kost.

Průměrné matky, které se naučily
s ponížeností holčiček, nás,
jediný nahý význam čili
s dušemi kde svět je zavržený se bily
nedávat ani bolest ani radost.
Průměrné matky, které neměly
pro vás nikdy ani slovo lásky, není
když tak lásky lakomě němé pěly
zvířecké a v té vás vychovávat chtěly,
netečné k pravému srdce vábení.

Otrocké matky, zvyklé již staletí
bez lásky sklápět hlavu
přenášet na jejich plod co naletí
starodávné, hanebné tajemství smetí
spokojit se se zbytky z oslavy davu.
Otrocké matky, které vás naučily
jak může být sluha šťastný
a nenávidět toho, kdo je jak on připoután čili
jak může být šťastný a podvádět, milý,
a jistý tím, že dělá to, co neříká - zdatný.

Divoké matky, soustředěné na obranu
toho mála, co jako buržoazní vlastní,
normálnost a plat,
téměř se zuřivostí toho, kdo oplácí
nebo je sevřen do absurdních vrat.
Divoké matky, které vám řekly:
Přežijte! Myslete na sebe!
Nikdy neciťte soucit nebo respekt vleklý
k nikomu, chovejte ve svém srdci vzteklý
vztah soudržnosti supů nebe!

To jsou ty zbabělé, průměrné, otrocké,
divoké, vaše ubohé matky!
Které se nestydí vám dát poznat nesobecké
- při vašem vzteku – dokonce pyšně hezké,
jestli toto není než slzavé údolí.
A takto vám patří tento svět:
v opačných vášních sbratření,
nebo nepřátelských vlastech, plných odporu a běd
k tomu být odlišní: k odpovědi
z divoké bolesti být lidé bez pření.

(přeložil Tomáš Matras)

O vítězství metody nad předmětem činnosti

Mým výchozím předpokladem je, že každá velká myšlenka pochází z triviálního základu. Ovšem ne každý triviální základ může být inspirací velké myšlenky. Hledal jsem tudíž takový zárodek velké myšlenky, převaloval jsem ideje v ústech jako úlomky zubu, jako když nevěříme, že se ten zub doopravdy ulomil, až jsem konečně mohl zvolat heuréka! Rád bych vám tedy nyní pověděl něco o vítězství metody nad předmětem činnosti. Který zárodek mě inspiroval k tomuto tvrzení? Říkal jsem si, kolik je jen na světě činností….ale je jen několik málo metod, vedoucích k úspěchu a ke spokojenosti s vlastním konáním. Dospělý člověk v naší době si činnosti, kterými se zabývá po většinu dne, nemůže vybrat, ale může si najít metodu, jak v těchto povinných činnostech najít zalíbení, schopnost je velmi dobře zvládat a jak v nich být úspěšný. Úspěch ale nebyl hlavním motorem mých úvah, které ostatně žádný spolehlivý model pro úspěšné jednání nenabídnou. Díky metodě můžeme dokonce zjistit, jestli některý předmět činnosti stojí za to či ne.…..Ha! Zvolá někdo v první řadě a hned začne vykřikovat, že mílovými kroky mířím k morálnímu relativismu, bezpáteřnosti a kdesi cosi. A já, jako potrefená husa, začnu přemýšlet o Adolfu Eichmannovi, jak se během Norimberského procesu omlouval, že vlak s Židy přijel do koncentračního tábora se zpožděním. Brrrr! Ne, přátelé, rád bych rehabilitoval metodu jako základní poznávací dovednost člověka. Užitím určité vyzkoušené metody totiž můžeme dojít k velmi důležitým úvahám o předmětu činnosti: jestli tuto činnost ano či ne a proč. Úvaha o metodě nám dává možnost, aby nám svět rozdal znovu své karty, aby nám ukázal, co nám přichystal. Jaký je rozdíl mezi Usainem Boltem, který zaběhne světový rekord na 100m a například Guernikou Pabla Picassa, Tádž Mahalem v Agře, Dantovou Božskou komedií nebo Katedrálou Augusta Rodina? Rozdíl není zas až tak velký, u každého jsme svědky dotyku génia s většinovým světem, realizace tohoto dotyku jsou různé, ale základ, filozofie, metoda každého výjimečného ducha je svým způsobem velmi blízká. Rád bych, aby se na tyto realizace výjimečných jedinců pohlíželo jako na realizace jediné metody, filozofie. Nemyslím si, že bychom tímto ubírali na celkové relevanci těchto jednotlivých realizací, naopak pochopíme, v čem jsou tyto různé projevy hlasem jedné či sobě podobné metody. Ale nemusíme vůbec brát v úvahu světově proslulé činy, stačí se podívat kolem sebe. Není radost dívat se na schopného opraváře kotle, který uvede složitý mechanismus do pořádku, preventivně vyčistí důležité části a ještě je dlouze schopen vyprávět o novinkách ve svém oboru nebo radost dívat se na zručného pokladače, který s milimetrovou přesností a s estetickým citem položí přesně a vyrovná různě nařezané dlažky? Ano, vidím na vašich tvářích smích, ale já v těchto činnostech nevidím rozdíl třeba s dobře napsaným článkem v novinách nebo dobře napsanou knihou. V obou těchto světech existují navýsost „umělecká díla“ hodná naší paměti, která většinová společnost není schopna ani vzdáleně napodobit. Pevně věřím, že téměř každé lidské konání má svou „dokonalou metodu“, se kterou je daná činnost perfektní, výjimečná a přináší uspokojení. Myslím si, že tato „dokonalá metoda“ je v malých obměnách úspěšně aplikovatelná na téměř všechny lidské činnosti. Jsem přesvědčen, že takováto široce aplikovatelná metoda pro život je jedinou správnou a kde na naší činnost nelze aplikovat, tam lze říci, že daná činnost je špatná. Opravdu si myslím, že na správnost našich skutků se může pohlížet prizmatem metody. Ve skutečnosti věřím, že existuje pouze omezené množství opravdu špatných činností, kterých by se měl člověk vyvarovat. Je práce uklízečky špatnou činností, je čištění kanálů špatnou činností, je jí pečovatelská služba o dlouhodobě nemocné? To v každém případě ne, i v posledně zmíněných činnostech existuje „dokonalá metoda“, se kterou lze mít danou činnost rád a mít v ní úspěch. Druhou věcí je, jak jsou tento úspěch a uspokojení prodávány navenek mezi většinovou společnost a touto společností vnímány. Existuje tedy nepřeberné množství činností, které jsou buď různě dobré, nebo zdánlivě špatné (ale ve skutečnosti dobré), nebo špatné – ale existuje jen relativně omezené množství metod, jak tyto činnosti vykonávat. A existuje jen několik málo prověřených metod, které zaručují úspěch a oblibu našich činností. Vybrat správné činnosti umíme jen na základě správné a propracované metody, která je široce aplikovatelná i na jiné sobě vzdálené činnosti.

Divá Bára

http://www.nostalghia.cz/dvd/txt/diva_bara_fex.php

„Viktor Čistič“ Friedrich Nietzsche a jeho Duševní aristokratismus

Zajímavý případ, tenhle Nietzsche! Vzpouzí se všemožně jednoznačnému hodnocení, uniká jako slizký úhoř z mojí „kritické“ sítě! „Viktor Čistič“ zatuchlých a přežilých hodnot, tradičního křesťansko-antického světa, vymetač filozofických pavučin, nelítostný kat slabosti, průměrnosti a demokracie, hlasatel nové doby, mimo dobro a zlo, mimo morálku a tradiční křesťanský rámec chápání světa. Rozporuplný, monumentální, tajnosnubný, hektický, překotný, bořící – ale na druhé straně budující silnou individualitu. Rasistický, elitářský, antidemokratický, geniální, originální, nesmiřitelný zastánce boje o moc a vůle k moci jako hlavní lidské životní síly a aspirace. Zanícený zastánce nové „panské rasy“ a „nadčlověka“. Zajímavý na tom všem je hlavně fakt, že Nietzsche napsal své hlavní filozofické práce plné rozhodnosti, elitářství, „nadčlověka“, „panské rasy“ a nesmiřitelného boje proti slabosti, průměrnosti a demokracii v době, kdy byl sám stižen vážnými chorobami a byl ve stavu, kdy by realizace hodnot, které hlásal, jeho samého jistojistě smetla z povrchu zemského. V tomto ohledu je Nietzscheho životní příběh podobný jako ten jiného Titána své doby: Giacoma Leopardiho, „kosmického pesimisty“. Jak číst dílo Friedricha Nietzscheho na počátku 21. století, se všemi zkušenostmi z rudých a černých totalitních režimů století dvacátého? Máme mít za zlé Nietzschemu, že se od něj inspiroval nacismus? Máme mít za zlé také například Marxovi, že se od něj inspiroval komunismus? Určitě ne, ale zase na druhou stranu nesmíme tyto filozofy obhajovat neprávem. Oba vyjádřili a přáli si ve své době krajní a revoluční myšlenky, které měly smést z povrchu zemského dosavadní svět, v tom si myslím o hodně předešli svou dobu, až dvacáté století mělo odvahu nejen v politice, ale i v umění hledat a nacházet alternativní světy k tomu z 19. století. Nietzsche je v každém případě geniální myslitel s extremistickými sklony, který má ovšem občas problém se jasně vyjadřovat na papíře. (Nebo ta nejasnost je záměr? Záměr, aby pochopil jen „nadčlověk“, zástupce „panské rasy“, „nových pánů světa“?) Můžeme jednoznačně říci, že Nietzsche je hrdým, velmi zdařilým (byť k nim všem kritickým) pokračovatelem antiky a renesance. Myslím si, že by se Nietzscheho odkaz měl oddělit na to, co si chceme z jeho myšlenek připomínat a na to, co bychom raději zapomněli. Jenže v tomto hodnocení nemůžu být jiný než krajně subjektivní, jinak to asi nejde. Například nevím, jestli tento filozof může být jazykovým, estetickým a stylovým příkladem. Ano i ne. Nietzscheho snaha o neotřelý, zhuštěný, esteticky výrazný ale ne ihned čitelný, dokonce snad o zašifrovaný výraz, je v každém případě chvályhodná, ale řekl bych ne vždy pochopitelná a stravitelná. Však také náš autor se obrací ne k nám, ale k „nadčlověku“, k „panské rase“, k elitám, a ne k běžnému či chcete-li průměrnému čtenáři. Je nesporné, že Nietzscheho díla s postupem doby získala větší estetickou a literární hodnotu, než tu filozofickou. Myslím, že pokud se týká Nietzscheho myšlenek o individualitě a o individuálních hodnotách, způsobu prezentace a chování individua, jedná se o tu nadčasovou část, kterou bychom si mohli neustále připomínat - reflektující renesanci, antické ideály – a odmítající křesťanskou a demokratickou prostřednost, průměrnost či stádnost. Velmi přínosná je Nietzscheho snaha o kritický odstup od nánosů atavismů, přežitků, ujařmujících křesťanských snah a dalších negativních jevů, které směřují k potlačení jedinečnosti a síly individuality. Autorovy myšlenky se do hloubky zabývají povahou „nadčlověka“ a způsobem jeho přebývání na světě. V tomto mohou být velmi přínosné pro ty, kteří se například zajímají o mechanismy mocenských struktur a silných individualit. Ale nejen oni mají z těchto myšlenek prospěch, ale například i běžní lidé, kteří se chtějí bránit proti křesťanskému či antickému kýči, přežitkům, předsudkům, gestům, stádnosti, manipulaci a jiným negativním jevům (post)moderní společnosti a chtějí poznat i jiné než rovnostářské myšlenky. Tyto myšlenky se překvapivě moc neliší od těch renesančních Niccoly Macchiavelliho, kde najdeme podobně silné racionální a pragmatické poučky. Naproti tomu v místech, kde se Nietzsche dotýká svých přání a vizí o relevanci ras, politice, budoucím fungování společnosti, o budoucím uspořádání světa, o důležitosti a významu války pro život – tu bychom mohli na našeho myslitele zapomenout, protože se jedná o myšlenky, které byly z historického hlediska již vyzkoušeny a neprošly jako naprosto nevyhovující a nepřípadné. Jejich extrémní neblahost, kataklyzmatická destruktivita, rasismus a zhoubnost jsou více než zjevné. Neznamená to ovšem, že Nietzsche celý patří na smetiště dějin – jen některé jeho myšlenky. Stojí za to si tedy dobře vybírat!

John Lennon: Happy Xmas (War Is Over)

(Happy Xmas Kyoko
Happy Xmas Julian)

So this is Xmas
And what have you done
Another year over
And a new one just begun
And so this is Xmas
I hope you have fun
The near and the dear one
The old and the young

A very Merry Xmas
And a happy New Year
Let's hope it's a good one
Without any fear

And so this is Xmas
For weak and for strong
For rich and the poor ones
The world is so wrong
And so happy Xmas
For black and for white
For yellow and red ones
Let's stop all the fight

A very Merry Xmas
And a happy New Year
Let's hope it's a good one
Without any fear

And so this is Xmas
And what have we done
Another year over
A new one just begun
And so happy Xmas
We hope you have fun
The near and the dear one
The old and the young

A very Merry Xmas
And a happy New Year
Let's hope it's a good one
Without any fear
War is over, if you want it
War is over now

Happy Xmas

Šedesáté narozeniny filmové Divé Báry

Datum 29. 4. 1949 si určitě rádi připomenou milovníci filmů pro pamětníky. Ale nejen ti, ale též obdivovatelé Boženy Němcové, Vlasty Fialové či Vladimíra Čecha. V ten den měl totiž premiéru filmový debut Divá Bára režiséra Vladimíra Čecha. Snímek byl natočen, což asi nikoho nepřekvapí, podle literární předlohy Boženy Němcové. Hlavní roli Divé Báry ve filmu ztvárnila tehdy dvacetiletá rovněž debutující Vlasta Fialová. Film se dostal do distribuce i v zahraničí a sklízel úspěchy, tedy především Vlasta Fialová, které se obdivovali hlavně v Jižní Americe a v Japonsku jí dokonce zvolili herečkou roku. Možná si řeknete, že je téměř nemožné, aby v prostředí tehdejší raně komunistické diktatury mohl vzniknout film o silné individualitě, která by nebyla ideologicky zabarvená komunistickým kýčem. Ale opak je pravdou a Divá Bára neodmyslitelně patří do Zlatého fondu české kinematografie. Bohužel v dalších letech své filmové kariéry Vladimír Čech již nenatočil podobnou filmovou „bombu“ a Vlasta Fialová se již nedostala k tak významné a jedinečné filmové roli, která by zásadně potvrdila její umění. Tím spíše je potřeba ocenit tento dvojí debut režiséra a hlavní hrdinky. Proč bychom si měli teď připomínat tento film a proč bychom měli bujaře oslavovat tyto šedesáté narozeniny? Máme k tomu spoustu důvodů, zmiňme ty nejdůležitější. Film Divá Bára je především filmem o odvaze a to nejen o odvaze hlavní hrdinky podle literární předlohy, ale i odvahy filmařské. V době, kdy byla atmosféra československého filmu zaměřená na líčení osudů Anny Proletářky nebo na heroizaci období husitských válek, byla Divá Bára hodně odvážným osvěžením filmových vod. Například hned úvodní scéna filmu, kde se objeví Vlasta Fialová celá nahá a plave v jezeře (jako neplnoletá musela mít souhlas své maminky) je naprosto nemyslitelná u jiných filmů z této doby. Celý film je bravurně natočen – což svým způsobem překvapí u debutujícího režiséra. Snímek má jedinečnou snovou až pohádkovou atmosféru (vzpomeňme jenom na často filmovaný mlžný opar), odehrává se v nádherné přírodě a může se pochlubit jedinečnými hereckými výkony, nejen výtečným hereckým uměním Vlasty Fialové. Tematicky se jedná o nadčasové téma hrdinky, která překonává svým založením a odvahou předsudky, zaslepenost a nepřejícnost svého okolí. Fakt, že takové hrdinství není jednoduché a neustále naráží na odpor a nepochopení okolí, snad není potřeba zdůrazňovat. Velký vděk za tento silný příběh patří samozřejmě Boženě Němcové. Zvolit si v 19. století jako hlavní hrdinku po všech stránkách silnou osobnost – dívku (sic!), nositelku pokrokových hodnot a hrdinku, která je schopná překonat tmářství, předsudky a zaostalost, hrdě se k těmto hodnotám hlásit a neustoupit z nich ani při ohromném tlaku okolí – to jsou jednoznačné atributy vynikajícího „exempla“, které má nadčasovou platnost. Tedy, abychom nezapomněli, již autorka literární předlohy velmi jasně ukazuje svou odvahu. Přidejme k tomu filmovou realizaci ve výrazné a nadmíru charizmatické a krásné Vlasty Fialové, zasazenou do krásné přírody a do úsporného avšak velmi výrazného podání příběhu bez zbytečných digresí pod taktovkou Vladimíra Čecha a máme zde dílo, o kterém stojí za to neustále hovořit. Film má spoustu silných momentů, za všechny můžeme jmenovat již zmíněnou scénu s Divou Bárou, která se koupe v jezeře, četné detailní záběry na krásný obličej Vlasty Fialové v mnoha dramatických polohách, zobrazení lásky, kterou poprvé Divá Bára objevuje, velmi povedené záběry nádherné přírody, často zahalené do mlhy….. Iluze venkovského prostředí předminulého století je ve filmu dokonalá: předsudky, závislost na šarlatánství, tmářství, zaostalost a rozhořčení venkovanů vůči Divé Báře je hluboké, plastické a zanícené, bez jediné úlevy pro naši hlavní hrdinku. Je třeba ocenit, že celý příběh není pojat pesimisticky. Divá Bára má své zastání, i když ne velké – hlavně u místního faráře (sic!) - a později u své první lásky, místního myslivce, který si jí postupně velmi oblíbí a nakonec jí zachraňuje před jistou smrtí fyzickou (vynese jí z hořící kostnice) a psychickou (odvádí jí z vesnice, kde se jí naprostá většina venkovanů chce zbavit, k sobě do myslivny). Režisér Vladimír Čech se nezdráhal též ztvárnit jinou roli Divé Báry – jako milostný chcete-li sexuální symbol (sic!). Divá Bára je totiž nejen zatracována většinou vesničanů jako „dítě Polednice“, „čarodějnice“, ale je velmi obdivována venkovskými chlapci (a některými milována) jako nezávislá, krásná, přitažlivá. Nicméně tito mladí obdivovatelé krásné a nespoutané Divé Báry nejsou s to překonat odpor svých rodičů, takže jejich obdiv a láska jsou skrývané. Závěrem bychom rádi pro příznivce Divé Báry připomenuli, že díky firmě Filmexport Home Video se levné DVD s tímto filmem v pošetce objevilo na novinových stáncích symbolického 11. 9. 2009 a to za 49 Kč. Moc se ale na pultech neohřálo, o tento film byl nebývalý zájem. Zkrátka: Divá Bára si jednoznačně zaslouží náš obdiv pro své výjimečné kvality.

DO NOT........

DO NOT BELIEVE WHAT YOU SEE

DO NOT BELIEVE WHAT YOU HEAR

DO NOT BELIEVE WHAT YOU READ


JUST PURSUE THE TRUTH

http://www.blisty.cz/art/10121.html

Hledají se účastníci pro novou reality show "Kdo přežije"

Hledají se účastnici pro novou reality show 'Kdo přežije'
>
> 6 ženatých mužů bude na 6 týdnů převezeno na ostrov, každému bude svěřeno 1
> auto a 3 děti.
> Každé z dětí bude dělat 1 sport a k tomu navíc hrát na 1 hudební nástroj.
> Na ostrově není žádný fast food.
> Každý muž se musí:
> - postarat o své 3 děti
> - udržovat svůj přidělený dům v čistotě a pořádku
> - dělat s dětmi domácí úkoly
> - vařit a prát
> - platit všechny příchozí účty z omezeného rozpočtu
>
> K tomu všemu každý muž bude muset:
> - každý týden stanovit rozpočet na potraviny
> - každý muž si musí zapamatovat narozeniny všech příbuzných a známých a
> každému z nich včas poslat přání (nikoliv e-mail!!!)
> - každý muž také musí vzít každé ze svých dětí na očkování, na
> prohlídku k
> zubaři a k holiči
> - musí také neplánovaně s každým dítětem alespoň jednou navštívit pohotovost
> - také musí péct koláče a chystat občerstvení pro návštěvy
> - každý muž bude zodpovědný za dekoraci svého přiděleného domu, vysazování
> a udržování zahrady a květin
>
> Muži budou mít přístup k televizi, pouze pokud všechny děti spí a
> všechny domácí práce jsou udělané.
>
> Muži musí:
> - každý den nosit make-up
> - holit si nohy
> - zdobit se šperky
> - nosit stylovou, avšak nepohodlnou obuv
> - vytrhávat si obočí
> - udržovat hezké nehty na rukou i nohou
>
> Během jednoho z těchto šesti týdnů budou muži trpět příšernými bolestmi
> břicha a zad a mít nekontrolovatelné výkyvy nálad, ale ani jednou si nepostěžují
> a nebudou zanedbávat žádné ze svých úkolů.
> Každý muž musí chodit na rodičovské schůzky a také brát děti do parku.
> Každý večer budou muset dětem číst pohádky a každé ráno jim nachystat
> snídani, obléct je, vyčistit jim zuby a učesat je.
> Na konci šestého týdne bude všem mužům dán test a ti musí prokázat
> znalost následujícího:
> - datum narozenin každého z dětí
> - výšku a váhu každého z dětí
> - velikost oblečení a obuvi každého z dětí
> - také porodní váhu jednotlivých dětí a čas jejich narození
> - oblíbenou barvu každého dítěte
> - oblíbené jídlo
> - oblíbenou píseň
> - oblíbený nápoj
> - oblíbenou hračku
> - čeho se nejvíce bojí a čím by chtěli být, až vyrostou
> Každý týden děti vyřadí z ostrova jednoho muže v závislosti na jeho
> výkonnosti a poslední muž vyhraje jedině tehdy, pokud bude mít i po tom všem
> chuť na intimní chvíle se svou manželkou. Pokud poslední muž
> nevyhraje,může tuto hru hrát znovu a znovu po dalších 18-25 let a nakonec si za
>
> to vysloužit hrdý titul 'máma'
>
> Až se přestanete smát, pošlete tento email všem ženám, které znáte a
> všem mužům, o kterých si myslíte, že to rozdýchají.
>

The Walk

The Very Best Of Enya (2009)

Václav Havel: Jednou budem dál (14. 11. 2009, Česká televize)

Milí diváci!

Jednou budem dál se zpívá ve známém americkém spirituálu a já si kladu otázku: Jak bude naše země vypadat za dalších 20 let? Budem dál? Věřím, že budeme. Co to ale konkrétně znamená? Podělím se s vámi o svou představu.
Především budeme mít, jak doufám, novou ústavu, která vycházejíc z nabytých zkušeností trochu pozmění strukturu ústavních institucí, bude v několika drobnostech jednoznačnější a která některé důležité další ústavní normy nebo alespoň jejich základní body přijme jako své integrální součásti. Její první částí samozřejmě bude Listina základních práv a svobod.

Budeme volit jinak. A jiné

Budeme mít nový volební zákon. Do stovek zákonů, jejich novel a příslušných přílepků bude už viditelně vnášen pořádek. Budeme pochopitelně s Evropskou unií sdílet i její listinu artikulující okruh základních civilizačních hodnot a ideálů, k nimž se Evropa hlásí. To všechno samo o sobě stále ještě respekt k těmto hodnotám nezaručuje. Právnímu řádu musí předcházet řád mravní.
Důležité proto je, aby sdílené hodnoty byly brány celou společností co nejvážněji a byly přijímány jako ukazatelé dobrého směru na všech rovinách lidského soužití. Což předpokládá trvalé pěstování mravního cítění nás všech anebo prostě slušnost.
Všichni mohou v této věci něco dělat. Nejvíc ale ti, kteří jsou nejvíc vidět či jejichž počínání nejvíc ovlivňuje společnost.
Nebude například myslitelné, aby politici soudili Ústavní soud nebo se před volbami podbízeli voličům apelem na jejich předsudky nebo se navzájem špehovali.
Duchovní život, vědecké bádání, zbožnost, kultura a vzdělanost nebudou už jen nějakou nadstavbou, jak jsou chápány dnes, ale budou vnímány jako výraz bytostné potřeby člověka. Tedy něco, co mu pomáhá být lépe člověkem.

Stát hrdý na občany

Základem demokracie je občanská společnost. Jsou to nejrůznější typy sebestrukturace společnosti zdola. Tedy tvorba a práce institucí do jisté míry samostatných, nezávislých plně na státu, jde o život spolkový, život akademický, neziskové organizace, církve, odbory, ale v určitém smyslu i o samosprávu komunální i krajskou.
Člověk je tvor společenský a občanská společnost mu umožňuje svobodně se sdružovat s jinými, a tudíž tvořivěji či autentičtěji žít. Zároveň významně přispívá ke stabilitě státu. Je to totiž mimo jiné nejlepší obrana proti každému pokusu uzurpovat moc.
Občanská společnost se po desetiletích potlačování či neexistence rodí těžko a dlouze. Za dvacet let bude daleko rozvinutější než dnes. Stát se jí nebude bát, ale bude na ni naopak hrdý. A bude jí vycházet vstříc.
Například tím, že určité procento daní budou moci občané i organizace posílat rovnou neziskovým subjektům, které si sami vyberou, tedy bez nákladného a centralistického prostřednictví státního rozpočtu.

Strany pochopí, že nejsou nelegální alternativa státu

Kde chřadne občanská společnost, tam chřadnou i politické strany, řekl mi před dvaceti lety jeden zkušený západní politik. Je to pochopitelné. Vždyť i strany jsou součástí občanské společnosti, byť velmi specifickými. Je to něco, co by mělo z celé občanské společnosti nasávat živiny, zpracovávat je a posléze nabízet v podobě svých programů, politice, voličům, státu. Neobklopeny tímto životodárným prostředím musí nutně chřadnout.
Strany podle mého mínění dříve či později pochopí, že nejsou nějakými metastrukturami státu či jeho lehce nelegálními alternativami a že tu nejsou proto, aby kdesi v příšeří rozhodovaly o tom, co má viditelný stát udělat a za co má pak nést plnou veřejnou odpovědnost.
Věřím, že náš politický systém bude ještě zrát a zbavovat se postupně svých tradičních neřestí, dík čemuž budou strany za dvacet let daleko víc tím, čím by podle mě měly být. Prostředím tvořivé politické rozpravy, v němž se rodí a zrají politické osobnosti, které pak strany nabízejí politice, respektive voličům.
Strany tedy budou spíš veřejným pomocníkem státu než jeho skrytým manipulátorem. Trvalým problémem stran je jejich financování. Tento problém se vyřeší mimo jiné tím, že u národní banky bude existovat zvláštní fond, který povede účty všech stran. O svých zdrojích a výdajích by samozřejmě strany rozhodovaly samy. Bylo by zde ale nezávislé místo, které by vklady profesionálně obhospodařovalo a řádně zdaňovalo. Celkově tedy politika nebude sloužit stranám, ale strany politice.

Čecháčkovství na ústupu

V českém veřejném a politickém životě lze vysledovat zhruba dvě základní tradice. Tradici řekněme masarykovskou, pro niž je otázka česká otázkou lidskou a která se hlásí k naší spoluodpovědnosti za svět. A tradici sobecky čecháčkovskou, která se dívá na všechny cizince s nedůvěrou a trvale je podezírá, že nám chtějí ublížit.
Když se to smí, velmi halasně vykřikují nositelé této tradice cosi o našich blíže nespecifikovatelných národních zájmech, a když se to nesmí naopak se přihrbí, začnou se starat sami o sebe a vyčkávat, jak to všechno dopadne.
Věřím, že se u nás bude, zvlášť s příchodem nových a předchozími poměry už nepoznamenaných generací, prosazovat spíš ta první než ta druhá.
Věřím, že za dvacet let nebudeme sklízet mezinárodní pozornost siláckým bojem s velkými státy o svůj význam, ale způsobem svého bytí na světě, mírou své spoluodpovědnosti za celek, svými dobrými nápady, které nabízíme všem do společného vlastnictví.
Odpovědností za svět rozumím mimo jiné i nelhostejnost k osudu všech, o nichž víme že tak či onak trpí.
Nemůžeme a v tomto globálně propojeném světě obzvlášť být lhostejní k těm, kdo jsou utlačováni a nepodporovat ty, kteří usilují o svobodu. Nemůžeme hlásat svobodu jednotlivce a zároveň se nesolidarizovat s nesvobodnými. Nemůžeme jen proto, že se bojíme o nějaké zakázky, mlčet ke zjevnému porušování lidských práv. Dokud považujeme lidskou svobodu a lidská práva za pouhou nadstavbu materiální základny, nejsme na tom jako společnost dobře. To se změní, protože se to musí změnit.

Co nám berou supermarkety

Před dvaceti lety jsem řekl, že naše země nevzkvétá. To bych dnes už říci nemohl. Naše země vzkvétá, ale občas dost divně. Všimněme si jen její viditelné tváře. Velké kusy naší krajiny podléhají jakémusi zvrácenému stavebnímu běsnění, které rozsévá po zemi nové a nové přízemní velkosklady, ohromná parkoviště, nákupní haly, průmyslové zóny, skládky, zábavní zóny, hypermarkety.
Kolik krajiny zanecháme svým potomkům? A kde se berou tak báječné vztahy mezi globálními firmami a zvolenými zastupiteli, kteří schvalují územní plány?
Mohl bych mluvit o dalších věcech. O pozvolném upadání kvality masově vyráběných produktů zahaleném do hávu zdánlivě pestré nabídky, o nenápadném rdoušení malých soukromých živností a obchůdků, této tradiční bašty sociální sebekontroly i skutečné originality zboží.

Velký energetický bratr

Mohl bych mluvit o tom, jak spotřebováváme stále víc energie a ještě se tím chlubíme, místo abychom ji dovedněji šetřili, nebo o tom, jak se dost nesmyslně chceme stát energetickou velmocí, které nevadí, že kvůli zisku si znetvoří krajinu.
Mohl bych mluvit o tom, jak z jakýchsi pseudovlasteneckých důvodů komplikujeme život tisícům svých spoluobčanů lpěním na své národní měně.
Nebo o tom, jak málo si všímáme, kdo skryt za někoho se snaží ovládat v naší zemi různé infrastrukturní sítě či strategické subjekty nebo stavby a nenápadně tím získávat nad námi kontrolu.
To by se měl údajně svobodný člověk nakonec zase bát promluvit z obavy, že ho uslyší ucho nějakého velkého bratra?

Divný způsob vzkvétání

Je zkrátka cosi divného, ba až nebezpečného na způsobu, jímž naše země vzkvétá. Nepoučili jsme se, opakujeme chyby, které jiní mají dávno za sebou. Chceme hrát hru, ale bojíme se jí dát pravidla. Slušnosti ubývá, krade se, a když někdo řekne, že se krást nemá, sklidí posměch.
Ale i naše společnost prozírá. Bude se to postupně měnit. A už k tomu nebude naštěstí třeba revoluce. V roce 2029 budem dál.
Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí.

ZDROJ: WWW.VACLAVHAVEL.CZ

Arthur Schopenhauer: Spisovatelům a čtenářům

Arthur Schopenhauer: Spisovatelům a čtenářům, Votobia, Olomouc, 1995

Drobná knížka o myšlenkách zaměřených na teorii a praxi literárního prostředí – parerga (paběrky) významného německého filozofa (1788 Graňsk -1860 Frankfurt n. Mohanem). Nenechme se zmást, nejedná se o marginálie tohoto velikána, všechny tyto myšlenky dokládají velké zaujetí a hluboký ponor do literárního světa své doby. Některé myšlenky vyjadřují zklamání nad problematickým přijímáním autorových děl, nicméně hořkost a pesimismus jsou podložené detailním zkoumáním a promýšlením tématu. Toto dílko vychází z autorových souborů Über Schriftstellerei und Stil a Über Lesen und Bücher. Originální překlad pořídil Josef Strnadel a poprvé byla knížka vydána Václavem Pourem v Praze v roce 1942.

Knížka je rozdělena do třech větších celků: 1/ O spisovatelském řemesle a slohu, 2/ O čtení a knihách, 3/ Dodatky a varianty. Podívejme se na stručný obsah jednotlivých kapitol:

1/ O spisovatelském řemesle a slohu: - typologie spisovatelů, autorem vyzdvihováni spisovatelé, kteří píší zadarmo nebo pro mrzký peníz, kteří píší se zaujetím pro vlastní věc a vlastní myšlenku – kritika biografického pohledu na dílo – „Aby bylo dílo nesmrtelné, musí být tak znamenité, že se tak hned nenajde někdo, kdo by je pochopil a ocenil po všech stránkách; avšak v každé době musí být některá z jeho vlastností uznána a ctěna.“ (str. 18) – kritika módních falešných názorů v literatuře – kritika anonymnosti v umění – chválení objektivního stylu, stručnosti, hledání podobností ve zdánlivě odlišných věcech -

2/ O čtení a knihách: „Za měřítko genia nemáme brát chyby v jeho produkci nebo jeho slabší díla, abychom ho podle toho snižovali, nýbrž jen jeho věci nejznamenitější.“ (str. 52) – opravdoví géniové jsou doceněni až po smrti – počet opravdu významných knih je nepatrný vůči psavosti a nadprodukci v současné literatuře – pošetilé a chybné myšlenky, čím jsou nápadnější, tím lépe zapadnou – „Jako neskýtá nejbohatší knihovna, která je neurovnána, tolik užitku jako malá, avšak dobře uspořádaná, tak také největší množství znalostí, jež nejsou zpracovány vlastním myšlením, má menší cenu než málo znalostí, které jsou mnohostranně promyšleny. Neboť teprve všestranným kombinováním svých vědomostí, vzájemným porovnáváním všech pravd si osvojujeme dokonalé vlastní vědění, které má moc.“ (str. 65) – upřednostnění vlastního myšlení před (přílišným) čtením – čtení je pouhá náhražka vlastního uvažování - „V zásadě jsou pravdivé a živé jen vlastní základní myšlenky: neboť jen jim rozumíme vlastně dobře a úplně.“ (str. 67) = nepřenositelnost vlastní životní zkušenosti – kdo mnoho četl = mudrc x kdo mnoho myslel = pravý myslitel – výjimečná díla: složité myšlenky podané stručně a jednoduše – špatná literatura, brak: jednoduché myšlenky podané složitě, nepochopitelnost, nečitelnost – jednoduchost, stručnost, čitelnost a průhlednost jako základní kvality dobré knihy - proti spolčení autora, nakladatele, recenzenta, kteří chtějí jen tahat z čtenářů peníze – kritika průměrných módních čtenářů – kritika masové nadprodukce braku v literatuře své doby

3/ Dodatky a varianty: „Kdo má co hodnotného říci, nemusí to zahalovat do šroubovaných výrazů, těžkopádných vazeb a temných narážek, ale může to vyjádřit jednoduše, zřetelně a prostě a může si přitom být jist, že to bude stále působit…… Nesrozumitelné je příbuzné s nerozumným a je vždycky neskonale pravděpodobnější, že skrývá v sobě mystifikaci, než hluboký smysl…… Proto je prostota čestným šatem geniovým jako u krásy nahota.“ (str. 103) – autor nás seznamuje se svým způsobem myšlení a zachycováním myšlenek – je to jako pronásledování divoké zvěře – pravé myšlení se musí dostavit samo, nelze je přinutit –

Poznámky a zajímavosti: četné citace klasických autorů – velmi zajímavé a nadčasové čtení, které předjímá a kritizuje masovou literární kulturu – precizní styl, kde není místo pro nadbytečné výrazy a věty – autor je mírně tezovitý s černobílým viděním, racionalista, ale dá se mu to odpustit – vynikající, čtivé

This is it......

Úžasnej národ, tihle Češi........

F. M. Dostojevskij: Idiot

Průměrně čtivý román se záblesky geniality – F. M. Dostojevskij: Idiot

Kdo z vás by si přál, abych teď napsal, že se mi dostal do ruky velmi čtivý a moderně pojatý román, toho asi bohužel zklamu. Dostojevského Idiot hlavně ve svých prvních dvou třetinách čtenářsky připomíná polykání plastových kachniček do vany. Rámec románu nepřekračuje atributy a kánon ruského realistického románu 19. století, hemží se to tam samými generály, hrabaty, společenskými událostmi a rozebíráním problémů společenské smetánky, což se může zprvu zdát jako zajímavá sonda do ruské společnosti 19. století, ale po chvíli omrzí líčením problémů elit, které nudí. V tomto ohledu do popředí vystupuje pouze autorova originální snaha o postižení ruského národního charakteru, Dostojevského glosy na toto téma, zejména fakt, že ruský člověk je hodně nepraktický, zasněný a neschopný držet se racionálna, jsou velmi zajímavé. Dalšími mezníky, které činí z tohoto románu dílo nadčasové, hodné pozornosti, kterými jsou Hypolitův monolog – závěť při jednom společenském setkání a monolog knížete Lva Nikolajeviče Myškina při žádání o ruku Aglaji u Jepančinových, se bohužel nachází až v poslední třetině knihy, zvláště pak dějový zvrat, který knihu uzavírá, je impozantní. Kniha je rozdělena na 4 díly bez označení. Má celkem 576 stran.

Dějově se již v úvodu románu seznamujeme s knížetem Lvem Nikolajevičem Myškinem (nomen – omen, oxymóron), který se vrací po dlouhém léčení ze Švýcar zpátky do ruského Petrohradu. Je hlavní postavou románu, vyléčeným idiotem. Díky vzdálené příbuznosti se dostává do rodiny Jepančinových, kde potkává generálovy dcery, hlavně Aglaju, která ho okouzlí. Díky společenským kontaktům se setká též s jinou osudovou ženou: Nastašou Filipovnou, enfant terrible společenské smetánky Petrohradu, která prožila nešťastné dětství a je vydržována jedním z protektorů. Divoká, krásná a nespoutaná Nastaša Filipovna si vybírá manžela, každý jí předhazuje peníze, nechce ani Parfena Rogožina, přítele knížete Lva Nikolajeviče Myškina – který se nabídne, že by si Nastašu Filipovnu klidně vzal. Děj se poté odkládá na několik měsíců, během kterých si Rogožin a kníže vymění názory na to, kdo víc miluje Nastašu Filipovnu - Rogožin chce knížete zabít nožem, ale kníže dostává záchvat epilepsie. Kníže si vyřizuje něco stran svého dědictví – má zdědit pěkné jmění. Nastaša Filipovna od něj utíká k Rogožinovi a žije vůbec nespoutaným životem. Děj se poté přesouvá do Pavlovska, kde se kníže ještě více sblíží s Aglajou Ivanovnou, dcerou Jepančinových a pak jí vyzná lásku a rozhodne se vzít si jí. Nicméně při konfrontaci Aglaji Ivanovny s Nastašou Filipovnou o lásku knížete tento se rozhodne následovat nešťastnější z obou dam, Nastašu Filipovnu, rodina generála Jepančina se od knížete úplně odvrátí. Děj se opět přerušuje a po nějaké době se znovu ocitáme v Pavlovsku, kde si kníže má brát Nastašu Filipovnu, nicméně před obřadem tato uteče s Rogožinem do Petrohradu, kde jí Rogožin v zápalu vyšinutosti zabíjí. Tam je oba také zastihuje kníže, který se z nastalé situace vrátí zpět do své totální idiocie, cestuje opět do Švýcar na léčení, nikoho z blízkých nepoznává a končí smutně.

Proč si myslím, že je tento román hodný čtení? Obsahuje pár velmi poutavých líčení, která jsou bohužel rozeseta během celé knihy velmi nerovnoměrně. Kniha zůstává svým duchem v 19. století. Nadčasová je postava knížete – idiota, který sice neoplývá vědomostmi či společenským taktem, ale oplývá přirozeným, zdravým a bezpředsudečným pohledem, kterým odkrývá leckteré společenské nánosy, oplývá též jistým druhem bezelstnosti, důvěřivosti, klidu a bohorovnosti, který je sympatický většině jeho blízkých. Kníže je zkrátka postavou natolik zajímavou a společensky přesvědčivou a milou, že si získává srdce mnoha svých posluchačů a přátel i přesto, že neoplývá inteligencí či společenským taktem.

Zajímavosti knihy: Líčení Rogožinových očí, které se tu a tam objeví v davu, kníže je vidí, ale není s to je vysvětlit. Vykladač apokalypsy Lebeděv, vlezprdelka a intrikán, společensky zajímavá postava outsidera. Nastaša Filipovna, femme fatale, která má početnou družinu obdivovatelů, ale zajímá se jen o knížete a Rogožina, neumí si vybrat, lavíruje, je nešťastná. Hypolit, souchotinářský mladík, který vypráví svou závěť jako jasnozřivý monolog o životě a smrti. Kníže: odkrývač pravdy, lásky, dobroty v každém člověku.

KOOP - my endless love........

Ostrov Kos

Pier Paolo Pasolini: Prosba na moji mámu

Je těžké jak slovy syna říci mám
to čemu se v srdci tak málo podobám.

Jsi jediná na světě která ví co v srdci mém
chvělo se vždy nejdřív v toužení milostném.

Proto ti musím říci co je hrozné vědět:
je to ve tvé milosti kde se rodí moje úzkost.

Jsi nenahraditelná. Proto je odsouzený
k samotě život mi tebou daný.

A nechci být sám. Mám nekonečný hlad
po lásce, po lásce těl bez duše.

Protože duše je v tobě, jsi to ty, v tom to tkví
ale ty jsi moje máma a tvoje láska je moje otroctví:

prožil jsem dětství otroka tohoto smyslu vysokého
nezhojitelného úsilí obrovského.

Byl to jediný způsob jak cítit život přec,
jediný odstín, jedinou formu: teď už je konec.

Přežíváme: a je to zmatek a um
života zrozeného mimo rozum.

Prosím tě, ach, prosím: nechtěj umřít mi.
Jsem zde, sám, s tebou, tam v dubnu za dveřmi...

Little Princess

Temi e aspetti del Pasolini corsaro e luterano

http://www.pasolini.net/TM_prima.htm

Gomora podle Mattea Garroneho

http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=24831

3 roky