pondělí 7. září 2009

Pier Paolo Pasolini: Prosba na moji mámu

Je těžké jak slovy syna říci mám
to čemu se v srdci tak málo podobám.

Jsi jediná na světě která ví co v srdci mém
chvělo se vždy nejdřív v toužení milostném.

Proto ti musím říci co je hrozné vědět:
je to ve tvé milosti kde se rodí moje úzkost.

Jsi nenahraditelná. Proto je odsouzený
k samotě život mi tebou daný.

A nechci být sám. Mám nekonečný hlad
po lásce, po lásce těl bez duše.

Protože duše je v tobě, jsi to ty, v tom to tkví
ale ty jsi moje máma a tvoje láska je moje otroctví:

prožil jsem dětství otroka tohoto smyslu vysokého
nezhojitelného úsilí obrovského.

Byl to jediný způsob jak cítit život přec,
jediný odstín, jedinou formu: teď už je konec.

Přežíváme: a je to zmatek a um
života zrozeného mimo rozum.

Prosím tě, ach, prosím: nechtěj umřít mi.
Jsem zde, sám, s tebou, tam v dubnu za dveřmi...









Žádné komentáře: