Milý Ježíšku .........

http://www.milyjezisku.eu/

Víkend z Olomouce na Vltavě: Univerzita Palackého jubilující

Víkend z Olomouce na Vltavě: Univerzita Palackého jubilující Rektorát Univerzity Palackého - Foto: Zdeněk Prchlík Rektorát Univerzity Palackého Foto: Zdeněk Prchlík Český rozhlas Vltava se ve dnech 25.-27. října 2013 vydá na Hanou: speciální vysílání se zaměří na 440. výročí založení Univerzity Palackého, druhé nejstarší univerzity v České republice. Během dvaceti hodin přiblíží oslavy důležitého výročí olomoucké alma mater. Posluchači se mohou těšit také na Hovory bez taláru emeritního rektora UP Josefa Jařaba, přímý přenos jazzového recitálu Emila Viklického či premiéru rozhlasové hry o milostném vztahu filozofa Sartra, v níž se představí Hana Macuichová s Igorem Barešem. PROGRAM: pátek 25. 10. 18,30 Premiéra 1. části četby z rukopisu novely I. Šindlářové: Ábr Fábr (také so + ne) 20,00 Páteční večer o historii olomoucké univerzity sobota 26. 10. 06,55 Hlasy a hlásky se sbory Campanella a Bel Canto 07,15 Koncert klavíristy Marka Keprta 08,00 Víkendová příloha stanice Vltava o UP 11,00 Koncert Vojenské hudby Olomouc 11,27 Minutová hra Milana Šotka o Olomouci 11,30 Vila Primavesi – secesní skvost v srdci Hané 12,10 Koncert Moravské filharmonie Olomouc 13,00 Na lávce mezi starou a novou Olomoucí (dokument) 14,00 Benjamin Kuras: Sebeklamy (hra) 15,08 Koncert Komorního orchestru I. Krejčího a souboru Camerata Moravia 15,45 Portrét prvního poválečného rektora UP J. L. Fischera 16,00 Hovory bez taláru s písněmi Jarka Nohavici ze Studia 1 ČRo 17,00 Jazzový recitál Emila Viklického z Kaple Božího Těla 19,00 Čajovna o olomouckých studentských divadlech 20,00 Zdeněk Pololáník: Noc plná světla (opera) 22,25 Olomouc Zdenky Procházková (slavná herečka vzpomíná) 23,00 Stréček Křópal na představení Prodané nevěsty (čte L. Lakomý) 23,17 Music Olomouc 2013 – festival soudobé hudby neděle 26. 10. 14,15 Tomáš Hanzlík – Vít Zouhar: La Dafné (opera) 16,30 Telefonotéka s prof. Ladislavem Danielem Olomoucká univerzita je nejstarší univerzitou na Moravě a druhou nejstarší univerzitou v České republice. Letos si připomínáme 440 let od jejího založení. Před 440 lety, 22. ledna 1573, potvrdil papež Řehoř XIII. donaci biskupa Viléma Prusinovského z Víckova pro olomouckou kolej Tovaryšstva Ježíšova a 3. července téhož roku ji svěřil do péče a ochrany olomoucké kapituly a biskupa Jana Grodeckého z Brodů. Začala se tím psát historie vysokého učení v Olomouci. Vývoj olomoucké univerzity v průběhu čtyř staletí reflektoval mezníky historie Evropy i českých zemí. Třicetiletá válka v letech, zrušení jezuitského řádu, revoluční rok 1848, vznik Československé republiky, německá okupace Protektorátu Čechy a Morava či studentské demonstrace v letech 1939 a 1989 – to vše poznamenalo minulost i současnost dnešní Univerzity Palackého (UP). Více se historické kontace zaměříme ve vltavském Pátečním večeru od 20 hodin. Město vždy usilovalo o co nejvyšší vzdělanost, ale zároveň se postupem let a vlivem nepříznivých politických změn, kdy se ztrácelo svá privilegia a na čas se dokonce stalo formálně pokořeným sídlem okresní úrovně, zapouzdřovalo před svým okolím a vše nové, obrozující a dýchající s obavami odmítalo. Olomouc, náměstí - Foto: Zdeněk Prchlík Olomouc, náměstí Foto: Zdeněk Prchlík Změnil se tento stav, nebo je univerzita státem ve státě, o který nikdo nestojí a který o sobě na oplátku nedává příliš vědět? Nejen nad těmito otázkami se budou zamýšlet akademičtí hodnostáři UP ve speciální Víkendové příloze stanice Vltava od 8 do 11 hodin, kterou vás provedou někdejší absolvent FF UP redaktor Jiří Kamen a absolventka PřF UP moderátorka Zora Ježková. Vyhlásíme také celodenní posluchačskou soutěž, která se bude skládat ze tří soutěžních otázek a jejíž hlavní cenou bude víkendový pobyt v Olomouci s ubytováním v hotelu Flora ***/****, se vstupenkami do opery a večeří ve vile Primavesi.Tento secesní skvost evropského významu navštíví Eliška Závodná od 11,30 ve Vltavském poledníku. Na lávce mezi starým a novým nazvala svou procházku městem dokumentaristka Andrea Hanáčkové. Jejím souputníky budou profesoři, architekti a historici umění Pavel Zatloukal, Rostislav Švácha, Ladislav Daniel, Tomáš Pejpek a lidé ze sdružení Za krásnou Olomouc. Ve 14,00 hodin začíná premiéra rozhlasové hry Benjamina Kurase Sebeklamy, jíž věnujeme v tomto čísle samostatný článek. Olomouc - Foto: Zdeněk Prchlík Olomouc Foto: Zdeněk Prchlík O dvě hodiny později zavítáme do Studia 1 olomouckého rozhlasu, kde se za účasti publika sejdou hosté emeritního rektora UP Josefa Jařaba k Hovorům bez taláru. Tento cyklus s velkou péčí a vytrvalostí připravoval Josef Jařab počátkem 90. let, nyní se k němu pro naši speciální příležitost na jedenkrát vrací. Řeč bude o předlistopadových i polistopadových časech, o tom, v čem je dobré a prospěšné univerzitní vzdělání a s jakými těžkostmi se dnes střetává. V 17 hodin se opět za účasti publika a hodnostářů UP ocitneme v přímém přenosu v kapli Božího Těla, která v současnosti slouží coby koncertní síň. Nabídneme Recitál jazzového pianisty a skladatele Emila Viklického, který se před pětašedesáti lety v Olomouci narodil. Na kontrabas ho doprovodí Petr Dvorský. Ani vltavská Čajovna nezůstane ušetřena univerzitního života, tentokrát s divadelním akcentem. Dojde i na hudebně-dramatické výlevy přímo ve studiu i na vaše telefonicko-facebookovo-emailové dotazy a odkazy. Začátek v 19 hodin. Dolní náměstí v Olomouci - Foto: Aleš Spurný Dolní náměstí v Olomouci Foto: Aleš Spurný Hlavní lákadlem sobotního večera je rozhlasová premiéra opery Zdeňka Pololáníka nazvané Noc plná světla. Podle námětu Paula Claudela k ní libreto napsal Josef Hrdlička a ve světové premiéře byla v hudebním nastudování Petra Šumníka a v režii Michaela Taranta uvedena 28. června 2013 v Moravském divadle Olomouc. Z Olomouce pochází i herečka Zdenka Procházková (1926), jejíž herecký život je spíše spjat s rakouskými a německými divadelními scénami, kde dodnes vystupuje. V našem speciálním víkendu projde od 22,25 hodin městem svého dětství a mládí a přiblíží nám je skrze literární ukázky a verše s tímto místem spjaté. Z nedělní nabídky stojí za pozornost ve 14,15 hodin premiéra opery, již její autoři Tomáš Hanzlík a Vít Zouhar nazvali La Dafne, nebo speciální vydání Telefonotéky s historikem umění a profesorem Ladislavem Danielem, který oslavy 440. výročí založení UP inicioval a zorganizoval. Pustil by se znovu do podobné akce, kdyby býval věděl, co všechno její příprava obnáší? Stejnou otázku si může položit i autor řádek, jež jste právě dočetli. Chvíli se zamyslí, zaváhá, ústa se zachvějí v předsmrtné křeči, ale odpověď je ano! Univerzita Palackého i město si to zaslouží. Přesvědčte se o tom sami od 25. do 27. října 2013 na Vltavě! Autor: Michal Bureš zdroj: http://www.rozhlas.cz/vltava/dokument/_zprava/vikend-z-olomouce-na-vltave-univerzita-palackeho-jubilujici--1263668

Angela Molteni (1935–2013)

11. října 2013 zemřela ve věku nedožitých 78 let paní Angela Molteni (nar. 28. prosince 1935), autorka a webmasterka světových pasoliniovských domén www.pasolini.net a www.pasolinipuntonet.blogspot.com, na kterých od roku 1997 shromáždila několik desítek tisíc příspěvků o Pasolinim z celého světa. Jako editorka pracovala pro různá nakladatelství, mnohem víc ale byla autodidakt s intenzivním zájmem o různé oblasti kultury i společenského dění. Sama se naučila na klavír, metodou pokus/omyl se naučila programovat v HTML a začala pracovat jako webmasterka. V roce 2010 vydala jako e-knihu svou práci mapující okolnosti smrti Piera Paola Pasoliniho Enigma Pasolini dostupnou on-line na pasolini.net. (Její stručnou českou anotaci napsal Tomáš Matras na portálu iLiteratura.) http://www.youtube.com/watch?v=zuFA3DmglwI

Naši předkové museli bojovat o holý život. Neměli nic nebo skoro vůbec nic a jejich život byl skutečnou otročinou. Za nějaký čas život začal nabývat na smyslu, lidé získali určité svobody, práva, jistoty, mohli se začít svým způsobem o vlastním životě rozhodovat. Všechna ta staletí lidských emancipačních snah nás překlopila do pasti, kterou jsme si sami nastražili vlastní nenasytností: chtěli jsme se pouze trochu najíst, nemít hlad, občas s přáteli vyrazit na výlet nebo mít nějaké to volno pro sebe a svůj rozvoj. Jenže ono to vše skončilo tím, že jsme se rozpustili v krajnostech a v požadavcích, nikdy jsme pořádně nevěděli, kde je čeho míra. V současnosti se velmi divíme, že svět nefunguje podle našich požadavků a to jen proto, že jsme po něm chtěli až příliš. Čím více chceme, tím méně máme a čím méně dáváme, tím méně dostáváme. Svět egoistických megalomanů tak pravděpodobně skončí jako mimořádně bezprávný, nesvobodný a chudý v životě, který bude postrádat hodnotný smysl. Aby člověk mohl přijímat, musí se nejdříve vyprázdnit - a musí mít na paměti, že méně je vždy více.

Václav Bělohradský: Doba postkritická

Václav Bělohradský: Doba postkritická DOPLNĚNO O REAKCI – Americký přepravce benzinu Malcolm McLean měl v polovině padesátých let nápad. Jednodušší než nakládat a vykládat zboží z nákladních aut na loď a pak třeba na vlak či kamión bude překládat z jednoho dopravního prostředku na druhý železné krabice se zbožím uvnitř. Zrodil se kontejner. První zásilka jeho prostřednictvím proběhla v roce 1956 a vyvolala po celých USA, později po celé planetě, bouře odporu přístavních dělníků, kteří se spolu s velkými přepravci snažili užívání kontejnerů bojkotovat. „Obalová konstrukce pro hromadnou dopravu zboží“ (jak kontejner definuje akademický slovník) ale nakonec prorazila, místo stovek pracovníků a spousty hodin dřiny stačí teď k přemístění tun zboží jeden jeřáb. středa 20. února 2013, 11:00 (Aktualizováno: středa 6. března 2013, 10:01 ) Dopad tohoto „zlepšováku“ na světovou ekonomiku byl gigantický, ceny dopravy se prudce snížily, svět se zmenšil, objem mezinárodního obchodu se zvětšil, milióny pracovních míst zanikaly na jednom místě a na jiném vznikaly. Řekněme, že globalizace je suma důsledků kontejnerizace lidských aktivit a kompetencí, informací a verzí světa, výkonů a výsledků těch výkonů, symbolů a jejich interpretací, dokonce i zážitků a zkušeností. Je možné kontejnerizovat nejen výrobky, ale i historické světy miliónů lidí a udělat z nich obchodovatelné a přesunovatelné databáze. Slovo globalizace po více než dvě desítky let shrnovalo přesvědčivě naše zkušenosti se světem vytvořeným kontejnerizací: svět se mění v globální síť dislokovaných aktivit, bez hierarchií a přikázaných směrů, žádný její uzel nezastupuje vládnoucí centrum, důsledky idejí se šíří tou sítí nepředvídaně, nikdo neví, jaká idea ji protrhne a jaká ji naopak zpevní. V globálním prostředí dopady našeho jednání ovlivňují nepředvídatelně životní světy miliard lidí, i když je stále vnímáme lokálně. „Vskutku nevíme, jakého typu člověka by bylo zapotřebí… aby se zmenšila obrovská mezera mezi globální formou světa a lokálními dušemi“ – napsal Peter Sloterdijk. V minulých dvou desetiletích mocenské hyperoligarchie zdůvodňovaly heslem globalizace svůj boj proti dohodám, jimiž demokratické národní státy spoutaly kapitál v minulém století. Vyhlašují je za neudržitelné v podmínkách globalizované ekonomiky, v níž si musíme udržet konkurenceschopnost. Na konci minulého desetiletí se ale ukázalo, že to heslo je larva, z níž se zrodilo heslo jiné, nastolující novou brutální technologii moci. Mám na mysli heslo dluh, v jehož jménu se ustavují „vlády rozpočtové odpovědnosti“, které provádějí rozsáhlou exekuci sociálních, politických, kulturních i ekonomických práv občanů ve jménu nadpolitické povinnosti národů „splatit své dluhy“. Ano, exekuce našich práv je odpolitizována a vyhlášena za pouhá „technicky nezbytná“ opatření, která všechny vlády musí prosazovat bez ohledu na konsensus voličů. Vládní a opoziční programy se tak redukují na dluhem vynucenou odpolitizovanou agendu, proti níž žádná politická opozice není legitimní. Heslo homo debitor staví zástupce kapitálu do role univerzálního věřitele, zatímco občanům je určena role dočasně bezprávných dlužníků, kteří mohou svá práva uplatnit až potom, co splatí svůj dluh. Lidstvo-dlužník je ale současný Sisyfos, jeho dluh je nesplatitelný. V sociologii nazýváme status degradation ceremony každý typ veřejného obřadu, jehož cílem je snížit status nějaké osoby nebo skupiny osob ve společnosti – Židů v nacistickém Německu, kulaků v Rusku nebo třeba nemarxistických intelektuálů v padesátých letech v Československu (dnes v Česku zase naopak těch marxistických). Politiky rozpočtové odpovědnosti fungují jako účinný degradační rituál – občané jsou poníženi na pouhé dlužníky bez práva na protest a lidskou empatii. Navrhuji považovat politiku rozpočtové odpovědnosti za novou technologii moci, která ustavuje totální kontrolu kapitálu nad kolektivní i individuální subjektivitou, a rozvrací tak demokratickou společnost materiálně, mentálně, citově i kulturně v míře v době míru dosud nikdy nevídané. Slovo globalizace kroužilo až donedávna v blízkosti přívlastků, šířících důvěru v budoucnost, jako například postindustriální, postideologická, postmoderní, postmaterialistická (společnost). Ta slova nasákla technologickým a internetovým optimismem, zdálo se, že se formuje nová postkapitalistická společnost, založená na „rozvoji člověka“, v níž se konflikty mezi kapitálem a prací, mezi ideologií a historickou pravdou, mezi nedostatkem a smyslem vyřeší vědecko-technicko-kulturní revolucí. Na horizontu se nadějně rýsovaly nové formy účasti veřejnosti na politickém rozhodování, zdálo se dokonce, že konec komunismu znamená definitivní vítězství liberální demokracie (evropské, americké, latinskoamerické, asijské, postkomunistické, rozvojové) nad všemi revolučními alternativami. Pak ale přišla finanční krize a rozhořčení občané ve statisícových davech protestovali v ulicích New Yorku, Madridu nebo Říma pod heslem My jsme 99 % (globalizací podvedeného) lidstva. Heslo globalizace svůj optimistický obsah ztratilo ze tří důvodů, zdá se mi. Zaprvé, politika byla v demokratických státech bojem „o legitimní reprezentaci celku společnosti uvnitř společnosti“, globalizace ji zredukovala na obchodování s různými zdroji kontejnerizovaného konsensu. Reprezentace celku společnosti je legitimní jen tehdy, když svůj nárok na univerzální platnost neopírá o autoritu mocných či staré tradice, ale o „civilizační statky“, jak Jan Patočka nazval soustavy idejí, srozumitelné „v principu“ celému lidstvu – například libera lismus, konzervativismus, socia lismus, individualismus, solidarismus. Argumenty vytěžené z civilizačních statků nám dovolují odemknout historická univerza, zamknutá tradicí, autoritou či strachem; bez zakořenění v civilizačních statcích politika trpí nepřekonatelným deficitem legitimnosti. Vypuzena globalizací z veřejných prostorů národních států politika nenašla žádnou novou globální půdu, v níž by mohla zapustit kořeny. Je právem vnímána jako boj o vliv mezi planetárními korporacemi, který se dávno vymkl demokratické kontrole (viz třeba dokument Zeitgeist na YouTube). Zadruhé, důsledkem vykořenění politiky z civilizačních statků je úpadek elit a následná oligarchizace společnosti. Vláda elit se opírá vždy o kulturní hegemonii, zakořeněnou v civilizačních statcích, zatímco oligarchie vládnou performativně – dosahují svých cílů lobováním a skrytými transakcemi mezi mocenskými centry. Elity jsou ve společnosti vzorem morální legitimnosti, oligarchie naopak oportunismu, využívají pouze různé legality ve svůj prospěch a to vyvolává v Evropě a USA vlnu identitárních a moralistických populismů. Proti neomezenému oportunismu těchto hyperoligarchií jsme se ještě nenaučili politicky protestovat, vždyť kořeny protestních politických hnutí byly v civilizačních statcích, ty už ale nejsou vlastní půdou politiky. Zatřetí, ve společnosti komunikační hojnosti je politika jako boj mezi alternativními politickými programy nahrazena stálými výbuchy rozhořčení občanů nad „poměry“, permanentním a bezmocným skandálem. Komunikační hojnost internetového věku nastolila novou viditelnost, občané vidí do zákulisí politiky, kultury, ekonomiky, sociálních vztahů, rodin, nekončící masa zpráv o nedemokratickém zákulisí demokratické společnosti se valí přes všechny hráze. Vyvolává ale jen bezmocné rozhořčení nad „zkorumpovaností všeho“. Je to začarovaný kruh. Sen o politice bez zákulisí se nikdy nesplní, v podmínkách nové viditelnosti bude mít i každá další vláda své zákulisí a to vyvolá další vlnu rozhořčení, příklad Věcí veřejných je výmluvný. Zákulisí je totiž jen metaforický výraz pro transakční náklady – tedy náklady na vyjednávání o řešení konfliktů mezi různými legitimními instancemi uvnitř společnosti (i rodiny třeba). Je to antropologická konstanta všech rozhodovacích procesů ve skupinách živých bytostí. V éře globální viditelnosti je politika jen prudkým střídáním skandálů a následných mediálních obřadů degradace politických lídrů. Utekli jsme se k vyčkávací předponě post, protože od šedesátých let jsou změny průmyslové společnosti tak rychlé a hluboké, že je neumíme pojmenovat. Vyjadřujeme tak obecně sdílený pocit, že z pojmů, kterými jsme se až dosud snažili zachytit podstatu moderní průmyslové společnosti, zbyly jen slupky, na které vyrýváme znaménko „post“. Teprve v prvním desetiletí nového tisíciletí vystoupila na světlo nejhlubší významová vrstva té předpony. Mám na mysli radikální proměnu vstřícné otevřenosti ke kritice, která charakterizovala demokratické společnosti. Kritika a protesty jsou dnes bezmocné. Zygmunt Bauman to zachycuje metaforou autocampingu: otevřenost ke kritice se dnes podobá službám autokempinku, návštěvníci hledají dobré místo k zaparkování, čisté sprchy a fungující elektrické zásuvky, chtějí, aby autokempink zajišťoval služby nutné k uspokojení jejich potřeb – nic víc. Kritika je v autocampingové době velmi rozšířená, ale také velmi bezmocná, týká se jen napojení soukromých světů na užitečné infrastruktury. Už jednou jsem připomněl heslo slavného majálesu z roku 1965 – Když nefunguje elektrický proud, je zbytečné vyměňovat žárovky. Současnou bezmoc kritiky můžeme zachytit variací na to heslo: Když funguje elektrický proud, smíte jen měnit žárovky. Neumím vyjít z bludného kruhu vyčkávací předpony post a označím proto společnost, v níž je kritika bezmocná, banálně přívlastkem postkritická. Smyslem kritiky v moderní společnosti byla emancipace člověka od pout předsudků, lokálních autorit a etnických identit – od všeho, co neumíme zdůvodnit „před tribunálem rozumu a svědomí“. Kritika, která nás osvobozuje od předsudků minulosti, nepodložených soudů a zaujatých postojů, ale není jen hledáním nejvýhodnějších služeb v autokempinku; je pokusem změnit strukturu společnosti tak, aby emancipovaný život byl možný pro všechny lidi na zemi. Myšlení a jednání 19. a 20. století se řídilo ideou emancipace vepsanou do různých velkých příběhů, jako jsou osvícenský příběh o osvobození od nevědomosti, marxistický příběh osvobození od vykořisťování, kapitalistický příběh osvobození od chudoby díky ekonomickému růstu – napsal J. F. Lyotard. Mezi těmi příběhy jsou zásadní spory, ale mají společný cíl – emancipaci celého lidstva ve sledu politických konfliktů, v nichž vítězí ten, kdo reprezentuje univerzálnější hodnoty, objektivnější hlediska a neutrálnější soudy. Potřeby, jejichž uspokojení závisí na kvalitě celé společnosti, jsou „potřeby radikální“ (tak je nazvala maďarská disidentská filosofka Ágnes Heller). Emancipace je radikální potřebou moderní doby, emancipovaný život je ale možný jen ve společnosti antiautoritářské, polylogické (pluralita režimů řeči), v níž se zhodnocují zkušenosti druhých (umění), alternativní hlediska jsou přístupná ve veřejném prostoru (svoboda mínění), existují infrastruktury umožňující komunikaci mezi lidmi a nejvyšší normou v politice je „veřejná vykazatelnost“ rozhodování. Řekněme tedy, že kritika je veřejné užívání rozumu, které mění – buď revolucí, nebo souvislou řadou reforem – strukturu celé společnosti tak, aby potřeba emancipace mohla být uspokojena stále větším počtem lidí ve stále větším počtu sfér. Emancipovaný život není privilegovaný život některých, příležitost k němu musí být dána v principu celému lidstvu, jak vyžaduje revoluční univerzalismus moderní doby. V postkritické společnosti se vztah mezi kritikou a emancipací rozlomil, z radikální potřeby emancipace se stal pouhý fetiš. Marx označil formulí „zbožní fetišismus, neoddělitelný od zbožní formy“ to, že zboží sice tvoří člověk, ale směnný trh ho jakoby magicky proměňuje „v entitu na člověku nezávislou, ke které se člověk vztahuje jako k fetiši“. Tak jako v náboženství se „výmysly lidské mysli jeví jako samostatné bytosti nadané vlastním životem a stojící v určitých vztazích k lidem a k sobě navzájem“, jeví se v moderní společnosti i zboží jako něco, co je na člověku nezávislé, i když není než „vztahem lidí samých mezi sebou“. Kritika náboženství „strhla z okovů imaginární květy, ne proto, aby člověk vlekl dál bezútěšné okovy, nezkrášlené fantazií, nýbrž aby tyto okovy odhodil“. Od okovů náboženských předsudků osvobozený ro zum odhaluje sebeodcizení člověka „i v jeho neposvátných podobách, a kritiku nebe tak proměňuje v kritiku země, kritiku náboženství v kritiku práva, kritiku teologie v kritiku politiky“. Emancipace od náboženství je tak první z radikálních potřeb lidstva, je podmínkou uspokojení všech ostatních „lidských potřeb“, jako je například ochrana životního prostředí, participace na rozhodování, přístup ke vzdělání či lékařské péči. Společnost postkritická je založena na „velké mystifikaci“. Emancipace jako radikální potřeba je přesměrována do sféry individuálních potřeb, uspokojitelných nabídkou určitého zboží na trhu, je redukována na pouhý vedlejší produkt ekonomického růstu. Veřejný prostor okupuje dogma, které jsem nazval antipolitický individualismus. Jeho jádrem je přesvědčení, že kritika společnosti jen překáží osvobozování člověka ničím neomezovaným růstem spotřeby zboží: nákupem pobytu na jiném kontinentu například se spotřebitel může emancipovat od klimatu místa, kde žije, nákupem přípravku proti stárnutí od omezení svého věku, nákupem informační technologie od nedostatku informací. A lze si koupit také nové zážitky bez rizika změny sebe sama či místa ve světě. V hesle kritika a emancipace lidstva to „a“ ztrouchnivělo, ta dvě slova se od sebe oddělila a dějiny moderních demokracií se zadrhly. Emancipace od pout k místu a času jako vedlejší produkt konzumu zboží, ne veřejného užívání rozumu, je dominantní ideologií, která vede k neustálé mobilizaci mas k boji za další spotřebu. Protesty, inspirované kritikou struktury celé společnosti, usilující o univerzálnější, objektivnější a neutrálnější hodnoty, nemají ve společnostech nadspotřeby žádné legitimní místo. Jeví se tu jen jako intelektuálský narcisismus a povýšenecké pohrdání svobodnou volbou spotřebitelů. Označuji výrazem fetiš (se Slavojem Žižkem) „lež, jejíž vyznávání nás smiřuje s nesnesitelnou pravdou“, nebo lépe „snesitelný kus pravdy, jehož vyznávání nám zakrývá její nesnesitelný celek“. Tak například fetiš přímé volby prezidenta nás má smířit s úpadkem demokracie v Česku a podpora skupiny Pussy Riot v Rusku nás má smířit s tím, že se u nás jde do vězení za přimalování tykadel politikům na plakátech. Reklama na jakýsi přístroj ionizující vzduch nás vybízí, abychom si udělali „ostrov čistého vzduchu v moři smogu a škodlivin“. Díky nákupu toho přístroje si můžeme doma vytvořit atmosféru jako v lese či u vody, zatímco mnoho obyvatel republiky se v zimě opakovaně dusí pod příkrovem smogu. Budování ostrova „ionizovaného vzduchu v moři smogu“ nás má smířit se ztrátou vlády nad naším životním prostředím. Emancipace od (zamořeného) místa a času (ohrožení), kterou nám přináší nákup zboží pro budování ostrovů soukromého blaha, je fetiš, jehož uctívání nás smiřuje s úpadkem moci občanů změnit strukturu společnosti, v níž je ohrožena „radikální potřeba dýchat“, veřejné statky jsou privatizovány a demokratický konsensus je přímo úměrný objemu investic do volební kampaně. Přimknutím se k fetiši emancipace obsažené ve zboží symbolicky negujeme nesnesitelnou pravdu o úpadku našeho společného světa, o tom, že na domov máme právo jen jako exulanti na ostrovech soukromého blaha, jako celek jsme společností bezdomovců. Antipolitický individualismus, dogma, podle něhož lze potřebu emancipace legitimně uspokojit nákupem prostředků k budování ostrovů soukromého blaha, nezávislých na stavu „vnějšího“ světa, je totalitarismem nového tisíciletí. Chceme-li mu klást účinný odpor, je třeba slovu emancipace vrátit jeho původní smysl – měnit strukturu společnosti veřejným užíváním rozumu tak, aby nezávislý život byl pro všechny občany možný. Zdroj: http://www.novinky.cz/kultura/salon/293590-vaclav-belohradsky-doba-postkriticka.html

Erazim Kohák: Hitler a Němci, Stalin a Češi

Procházel jsem výstavou jako v transu. Narodil jsem se v roce, kdy koalice pravicových stran navrhla Adolfa Hitlera na post ministerského předsedy čili kancléře. Pravicový prezident generál von Hindenburg jmenování podepsal. To bylo 30. ledna. Než jsem se stačil 21. května narodit, nová vláda zlikvidovala opozici, dala policejní pravomoci pořádkovým oddílům Hitlerovy nacistické strany, SA a SS, prosadila jmenování Adolfa Hitlera hlavou státu s titulem Führer und Reichkanzler a ovládla Německo s fanatickou podporou nadšených davů, která vydržela až do hořkého konce v troskách okolo berlínského Führerbunker. Toto není obvyklá historická výstava. Nesnaží se jen zmapovat obraz určitého období. Hledá odpověď na zcela určitou otázku – Jak to bylo možné? Ne jen, jak byl Hitler schopen uchvátit moc či jaké byly následky jeho politiky. Táže se cíleně, jak bylo možné, že se kultivovaný, vzdělaný a pokrokový národ nechal nadchnout primitivním demagogem. Bylo to opojení, ne, byla to přímo drogová závislost, kterou ani poznání skutečnosti nedovedlo zlomit. V duchu jsem se vracel do německého roku 1933. Řadu reálií pamatuji z protektorátního dětství, nejvýrazněji své německé vrstevníky s bubínky, v hnědých košilích, černých manšestrových kraťasech a bílých podkolenkách. Daleko víc jsem později prožíval ve zpětném pohledu poválečných let, kdy jsme se snažili pochopit a strávit otřesný zážitek války. Moji rodiče nevyprávěli o Gestapu a koncentračních táborech, které přežili. Snad nemohli. Snad nemuseli. Bylo to ještě ve vzduchu – a nad tím vším otázka, Jak to bylo možné? Jak tomu mohli Němci uvěřit? Leč dějiny nesečkají. Než jsme stačili odpovědět, přibyla další otázka: Jak tomu mohli Češi uvěřit? Zase ten bleskový zlom. Ministři podali demisi. Ministerský předseda předložil prezidentovi návrh nové vlády. Prezident podepsal. Dělnické milice si přisvojily policejní pravomoci. Jménem nové vlády zlikvidovaly oposici v parlamentu i vně. Ministerský předseda Klement Gottwald se stal prezidentem a ovládl zemi s podporou rozlícených a nadšených davů. Jejich nadšení vydrželo zhruba stejně dlouho jako v Německu. Jak to bylo možné v kultivovaném národě s vyspělou demokratickou tradicí? Jak tomu mohli Češi uvěřit? V Berlíně jsem hledal odpověď na obě otázky. Či vlastně na německém příkladu jsem hledal odpověď na obecnější otázku: Jak je fanatické poblouznění možné v kultivovaném národě? Jak mohli Němci, národ Goethův, propadnout vlně slepého fanatismu? Jak jí mohli propadnout Češi, národ Masarykův? Mohli by jí propadnout dnešní Evropané v tekutém strachu otřesených hodnot a ekonomické nejistoty? Výstava Hitler und die Deutschen mi postupně načrtávala odpověď v zrcadle německých dějin. Snáz se mi v nich bádá. Netýkají se mě tak osobně. Pokradmu jsem sledoval tváře svých německých spolunávštěvníků, z velké části o generaci či dvě mladších než já. Nic jsem z nich nevyčetl. Procházeli výstavou s kamennými tvářemi, zastavovali se před exponáty, podrobně je prohlíželi. Co si mysleli, to si pečlivě nechávali pro sebe. Jich se to týká přímo. Táží se na své otce a dědy. Ostatně když pomyslím na Únor, ptám se tak i já. Protože i u nás jich tolik uvěřilo. Zhruba tolik, kolik tam u nich. Tak zkoumáme, oni i já. Hledání začíná uvědoměním, že v roce 1930 to v Německu už nebyl stabilní, kultivovaný národ. Předehru mi v Nikolai-viertel poskytlo Muzeum Heinricha Zille, Rafaela berlínské chudiny v prvních třiceti letech 20. století. Sledoval jsem v jeho tvorbě proměnu toho, co označoval jako veselou chudobu předválečných let, na zoufalé zbídačení války, inflace a krize. Odrážel se v ní národ hluboce narušený, s otřesenou sebedůvěrou a chorobnou potřebou očistných siláckých gest a činů. Ostatně jako po druhé světové válce u nás. Byl to užitečný úvod k výstavě o německém opojení Hitlerem. Lidé zoufalí se snadno opíjejí. V tehdejším německém zoufalství se odrá­želo zhroucení všech jistot. Porážka ve světové válce tvrdě zasáhla německou národní hrdost i osobní sebevědomí prostých Němců. Snad jako náš Mnichov? Před válkou většina Němců prožívala německou civilizační nadřazenost docela samozřejmě a ne zcela neoprávněně. Když vypukla válka, tatáž většina věřila, že jejich věc je spravedlivá. Připadalo jim zjevné, že bojují za svá národní práva a potřeby – a k tomu brání evropskou civilizaci před hordami z Východu. Porážka a poválečná demilitarizace představovaly trpké, hluboké ponížení pro celou německou společnost a především pro její předválečný vzor a elitu, vojenskou aristokracii. Rozpad předválečné „druhé říše“ císaře Viléma podobně zasáhl střední vrstvy. Pro ty, tísněné z obou stran ekonomickou elitou a proletariátem, znamenal nacionalismus významnou oporu vlastní platnosti i osobní sebedůvěry. Ač ne jen nacionalismus. Sebedůvěra osobní platnosti se v hierarchicky stratifikované německé společnosti zakládala na sociální stabilitě, která zajišťovala každému pevně stanovené místo ve společenské tkáni. Každý věděl, před kým smekat a kdo má smekat před ním. Stabilita společenského řádu představovala základní osobní jistotu. Ostatně zase jako u nás. Revoluce, která v roce 1918 smetla v Německu říši a nastolila republiku smetla i všechny osobní jistoty. Úřední postavení už nezaručovalo úctu a uznání. Dopředu se drali lidé, kteří před válkou žádné jistoty neměli – průmyslový proletariát. Proti jejich nástupu zbývala střednímu stavu „lidí pod penzí“ jen jistota zajištěného příjmu. Jenže astronomická poválečná inflace smetla i tuto jistotu. Ti, kdo na konci dne utratili denní výdělek, jakž-takž přežívali. Trpěli ti, kdo na prvního dostali měsíční plat. Do konce měsíce za něj mohli koupit tak bochník chleba. Nezbylo než prodávat vše, co zbylo z předválečného pohodlí – a s každou troškou rodinného stříbra šlo do prodeje i něco z lidské důstojnosti. V absurditě dobové umělecké tvorby se odráží dobové povědomí života bez hodnoty či smyslu. Společnost, dezorientovaná rozpadem hodnot a prostoupená bezmocným, bezejmenným hněvem, nebyla schopná reagovat na promyšlené programy sociálních demokratů. Ty ještě zatěžovala důsledná obhajoba opovrhované republiky, kterou Spojenci všemožně trestali za provinění Vilémovy říše. Davy voličů chtěly a potřebovaly jen z plných plic vyřvat svůj hněv a siláckým gestem obnovit svoji sebedůvěru. To sociální demokraté nedovedli poskytnout. Rétoriku a vášně využívali komunisté, jenže s dvojím omezením. Jejich vzor, Sovětský svaz, ještě nedávno hordy z Východu, jen obtížně poskytoval vzor a již vůbec ne praktickou pomoc. Slavná Rotfront, Rudá fronta, existovala jako veliké hrůzné hnutí skoro jen v nacistické propagandě. Komunisté vařili ze zoufalství a z vody, a to nebyla vydatná strava. Nacisté na tom byli jinak. Hitler se nenechal zatěžovat programem. Nahrazoval jej nenávistnou vášní přelévanou mezi nacionalismem (proti versailskému diktátu), rasismem (proti Židům a cikánům) a sociálním hněvem (proti plutokratům). Od dětí si nechal psát oddané dopisy jako starostlivý otec. Davům ponížených a ukřivděných poskytoval kýženou možnost nechat provalit svůj hněv. Hitler sám se obracel k elitám. Ekonomická elita zbídačením země netrpěla, zato žila v panické hrůze z bolševismu. Ruská revoluce jí předvedla, jak snadno se mohou pohádková bohatství rozplynout a s nimi moc i hrdla. Hitler nabízel, že odkloní výbušný hněv zbídačených proti Židům a v příslibu i proti údajným hordám židobolševiků na Východě. Oligarchové ho byli ochotní štědře podpořit – jeden z nich, Fritz Thyssen, se proslavil sebevědomým výrokem: Nenechal jsem se vydírat Hitlerem. Najal jsem si ho. Z mohutné podpory si Hitler mohl dovolit vytvořit a vydržovat postupně dvě soukromé armády, lidové SA v hnědých košilích, elitní SS v černých vojenských uniformách s odznakem lebky a hnátů. Uniformy nabízejí sebedůvěru začlenění a poslušnosti. Hitler obojí cíleně využíval. Ponížení z vleklého poválečného rozkladu čerpali pocit síly a naděje z masových pochodů s prapory a pochodněmi. Stál jsem před vitrínou uniforem a vzpomínal, co v předvečer našeho puče poskytla lidem dlouho ponižovaným rudá páska na rukávě a puška Lidových milicí. Proti soukromým armádám se demokracie obtížně brání. Potřebuje povolat vlastní ozbrojené složky, především armádu. Jenže německou armádu – a po výtce její důstojnický sbor, ponížený porážkou a odzbrojením – si Hitler získal přísliby znovuzavedení vojenské povinnosti a dramatického masivního zbrojení. V pozadí jeho rétoriky stály i neurčité přísliby vojenské slávy v tažení za životním prostorem někam na východ. Německá republika přišla o svoji poslední mocenskou záštitu. V kuloárech říšského sněmu bezmocně skomírala demokracie. V ulicích, mimo svět politických programů, vyvstávala živelná alternativa. Komunisté i nacisté svorně hlásali znechucení politiky a politikařením, avšak jen Hitler nabízel jako spásné řešení vládu rázných činů a pevné ruky. Nabízel vizi německé velikosti – ekonomické i vojenské znovuzrození Německa jako sebevědomé mocné země. A co bylo nejdůležitější, nabízel prostým lidem možnost podílet se na obrodě národní hrdosti. Ponížení nezaměstnaní se napřímili v hnědých košilích a v holínkách. Zbídačené střední vrstvy vítaly příslib nové rasové nadřazenosti. Rodilo se nové Německo ve znaku zdraví, síly a činu. Davový řev přehlušoval osobní pochybnosti. Po letech ponížení, beznaděje a tápání nabízel Hitler Entschlossenheit – rozhodnost rázných činů, sebedůvěru sevřených šiků, naději zářných zítřků a smysluplnost života zasvěceného národnímu znovuzrození do velikosti a slávy. Výsledek dnes známe. Výstava se však nevěnuje obvyklému výčtu hrůz války, utrpení koncentračních táborů či plošného ničení lidí i země nejprve na dobytých územích, pak i v Německu, jak je známe ze zpětného nadhledu. Soustředí se na tehdejší německý prožitek nacistických let se stálou otázkou v pozadí: Jak tomu mohli Němci (potažmo Češi) tak dlouho věřit? Odpověď nabízí část výstavy věnovaná šesti předválečným letům. Ve zpětném pohledu vyvstávají varovná znamení. Perzekuce Židů. Potlačení opozice. Zglajchšaltování novin a kultury. Jenže to nebylo, co většina Němců prožívala. Tažení proti Židům se přece netýkalo skutečných Němců, arijských vlastenců! Ostatně i opoziční aktivisty, komunisty, ale i sociální demokraty bylo možné odsunout z pozornosti jako ne opravdu německé. A literatura? Vycházelo jí dost a dost, zdravé, nadějné, vlastenecké. Kdo by truchlil nad hrstkou dekadentů a úchylkářů! Dělení na MY a oni zapůsobilo. Doplácejí na to oni, ta hrstka deviantů – u nás bychom asi řekli ztroskotanců a vyděděnců. Jen je třeba ze všech sil usilovat, abychom my byli opravdu MY. Útlak prvních let tak podpořil oddanost Hnutí. MY tehdy žili jako ve snu. Roztříštěnost krize nahradil prožitek náležení. Nikdo – tedy žádný pravý Němec – není sám. Jsme součástí společenství našeho lidu, německy úsporně Volksgemeinschaft. Zapojujeme se do boje s ekonomickou krizí. Přispíváme na Zimní pomoc, omezujeme se ve prospěch celku, vaříme jednou týdně z jednoho hrnce, Eintopf – a vidíme výsledky. Nezaměstnanost zmizela – všech je potřeba na výstavbě moderních dálnic, na obnově sešlých měst a ovšem ve zbrojním průmyslu, ač to se na plakáty netlačí. Zato i nejchudší rodiny si mohou dovolit radiopřijímač, hnutí Kraft durch Freude nabízí pracujícím plavby na moři a pobyty v horách, začíná výroba lidových automobilů i pro lidi nižších příjmů – a všude, všude plakáty zdravých opálených mladých lidí. Neradovat se z nového života by nebylo vlastenecké. I to zní povědomě. Exponáty z údobí mezi Hitlerovou revolucí a rokem 1941, kdy válka přestala být opojným dobrodružstvím, dosvědčují, že tato léta utvrdila značné procento Němců v přesvědčení, že se v roce 1933 dali správnou cestou. Nebylo to jen nárůstem spotřební úrovně. Rozmach německé prosperity a síly dal především milionům ponížených a bezvýznamných sebevědomí vlastní důstojnosti a sebedůvěru podílení na mohutném, vítězném hnutí. Lidé do základů otřesení porážkou, inflací a krizí nacházeli ve společenství otřesených novou, zdravou a silnou totožnost – alespoň pokud dokázali odhlédnout od zákulisí moci a od osudu vyloučených. Pravý význam totality není, že autoritativní vláda řídí všechny stránky života. Podstatou totality je, že se prostí lidé beze zbytku, ve všem svém žití a bytí, ztotožní s vůlí vlády a povýší ji na la volonté générale. Toho dosáhli nacisté ve slunných letech Kraft durch Freude. Jenže jak tomu mohli Němci (potažmo Češi) tak dlouho věřit, navzdory všemu? Oslavovat Hitlerovy narozeniny na palubě lodi Wilhelm Gustloff a ujišťovat se o konečném vítězství v lednu 1945? Kdysi dávno, koncem padesátých let, mi to pomohl pochopit veterán sedmi let na všech frontách na dlouhé cestě vlakem z Rosenheimu do Bregenze. Hleděl dolů na peřeje řeky Inn a hovořil jakoby sám pro sebe: „Vlastně jsem to po Stalingradu a po Kursku už nevěřil. Ale nemohl jsem to nevěřit. Kdybych nevěřil, musel bych se zastřelit. Žít už by nemělo smysl.“ Lidé, kterým místo ve Vůdcových sevřených řadách vrátilo totožnost, nemohli přestat věřit. Ztratili by sami sebe. Berlínská výstava předvádí, jak vývoj událostí spíš než spojenecká propaganda nemilosrdně ničil fasádu německé velikosti a zanechával jen bídu. Přesto lidé, kteří prodali duši Hitlerovi, nemohli nevěřit. Totiž duši neprodali. Tak jako Mefistofeles v Havlově podání v Pokoušení, po porážce, po otřesu umocněném inflací a krizí, už duši neměli. Dal jim ji teprve Hitler. Byl to sice další Ersatz, ale bylo to jediné, co měli. Kdyby přestali věřit, přišli by i o to. Ovšem samotný závěr výstavy ukazuje v nemilosrdném světle skutečnosti, že nebylo oč přijít. Jenže to už bylo pozdě. Pro ně – i pro nás. Daleká je cesta do Berlína v nejmrazivější zimě od posledního roku války, i v pohodlném rychlíku. Přesto stojí za to. Ta výstava není jen o německé (potažmo naší) minulosti, nýbrž o něčem v nás, všude a vždy. Kdykoliv připravíme lidi o duši, ať nadbytkem bídy či blahobytu, otevíráme cestu k opojení nenávistí a závislostí. Je to tak snadné! Je vždy možné ušetřit na bědných a umocnit moc mocných, až duši ztratí jedni jako druzí. Jenže lidé bez duše nemohou žít. Ulpí na čemkoliv, co jim nabízí Ersatz za sebedůvěru vlastní platnosti a příslib osobního naplnění. Vždycky se najde predátor a šarlatán ochotný to nabídnout ve vábných barvách zdání. Vracel jsem se z Berlína s novou otázkou – zaděláváme si na další reprízu dějin? (Výstava Hitler und die Deutschen, Deutsches historisches Museum, Berlín) Erazim Kohák (1933) je filozof a publicista. zdroj: http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=111&clanek=011121

KPZ

KPZ Advokát Účetní Psychiatr Naditá kešeně Bourák Barák Vejminek Klůcek Polínko Sekyrka Hadráček Roaming Kredit Token Totem Amulet Kontakty Votvírák Žabikuch

Pro jedno kvítí

Pro jedno kvítí ale svítí, jasně že svítí! účty za sluníčko mám zaplacené denně se modlím každou noc postím by si mohl každý říct pro jedno kvítí a přestalo by možná svítit

Návod k použití

Návod k použití Vezmi list papíru a obyčejnou tužku papír přilož na kmen stromu vezmi tužku nůž motorovou pilu a udělej si trochu místa v duši abys jednou mohl říct i já jsem špatný ;-)

Mikroúvaha:

Mikroúvaha: Návrat do ráje ale možný je. Proč se namáhat vytvářením ráje okolo nás, když je možné dokonalou iluzi ráje celkem snadno vybudovat v našich hlavách? Bylo již řečeno: „Umělec se vždycky realizuje natolik, nakolik je svět nedokonalý, nešťastný. Kdyby byl svět hezký a harmonický, umění by pravděpodobně nebylo zapotřebí. Člověk by v něm nehledal harmonii. Žil by v harmonii a to by mu stačilo.“ Důkaz, že i pozitivně míněná citace může být celkem jednoduše zneužita opačným způsobem. Proč neudělat z komplexní lidské bytosti prvoka, který bude horko těžko reagovat na světlo? Ráj ve skutečnosti neexistuje, ale my můžeme dosti dobře uvěřit iluzi opaku. Takže, vážení, nevěšte hlavu, ráj je blízko........záleží jen na každém z nás, na ochotě každého z nás přispět k nevratné progresivní degeneraci lidského druhu.......Never ever give up.... :-))))