O překonávání disproporcí mezi čtenářem a literátem

Tato drobná úvaha je vedena snahou o postižení podstaty vztahu literát – čtenář. Jakkoliv si myslím, že tento vztah nelze beze zbytku popsat psaným jazykem, předpokládám, že je zapotřebí vyjádřit některé základní myšlenky o tomto vztahu, které mně oslovily, když jsem byl jak čtenář, tak tvůrce. Ctím zásadu, že méně je více, a že v jednoduchosti je síla. Tato zásada bohužel nevylučuje triviální postřehy, kterých se pokusím vystříhat.

Lidský jazyk, ten berličkový tmel společnosti, ten zjednodušený a abstraktní systém našeho přejímání a zpředmětňování nekonečně složitého světa, tento démon, který nám domněle pomáhá zadržet těkavou věčnost, ten krásný nástroj, kterým jsme schopni přivádět na svět a zabíjet, toto zlaté tele, které nedokážeme opustit……..

Naší první výhrou při četbě jakéhokoliv literárního díla je zjištění, kde náš jazyk začíná a kde končí. Můžeme se zabývat jazykovými předpoklady literáta, říkejme mu tak pracovně, a čtenáře, ale předpokládejme, že jsou různé. Literát do svého díla kanalizuje, zhušťuje, vplétá výsledek svých lidských pochodů a procesů, které zpravidla trvají o mnoho déle a jsou o mnoho komplexnější, než u čtenáře tohoto kterého díla. Tento disproporční stav mezi literátem (dílem) a čtenářem po jistou dobu trvá. Tato disproporce obou táborů je podle mě základním prvkem literatury, a čím je disproporční stav na počátku recepce díla větší, tím větší je čtenářský zážitek z daného díla. Disproporční vztah v ideálním případě se postupně vyrovnává až na jistou míru souladu s literátem (dílem). Předpokládejme, že literát se čtenářem komunikuje pomocí knihy a že čtenáři připravuje „zážitek“. Jednou přeneseně stoupáme na vysokou a nebezpečnou horu, jindy ležíme na pláži, někdy jedeme v horské dráze a někdy též stojíme stísnění nehybně v malé místnosti. Domnívám se, že úkolem vynikajícího literáta je vytvořit takovou přitažlivou a zároveň propracovanou architekturu svého literárního díla, aby čtenář byl zlákán a zároveň dostatečně motivován vydat se na cestu, kterou mu hustým lesem/labyrintem/mnohostěnem literát vytyčil. Tak, aby byl čtenář ochoten se obětovat podobně jako literát, když dílo tvořil. Ano, čtenář dílo znovu staví ve svém nitru, ale je zároveň motivován i omezen daným dílem. Největším omezením a zároveň největším přínosem a rozmachem díla je právě lidský jazyk. Není jednoduché, aby se literát se čtenářem shodli na „společném jazyce“, i když formálně mluví jazykem stejným. Jazyk je dostatečnou metaforou a abstrakcí světa natolik, aby vznikalo více nedorozumění, než pochopení. Psaný jazyk nutně musí být pouhou špičkou ledovce toho, co se v literátově nitru a okolí dělo při spisování díla.

Literát, člověk z masa a kostí toužící po sublimaci, zajatec své doby, v jejíchž kánonech se buď topí nebo z ní sebevědomě vykukuje, postava izolovaná svým posláním a svým talentem, osoba toužící po pohlazení a po publiku, které by si sám vybral, človíček, který se snaží zachytit alespoň kousek dokonalosti a věčnosti……….

Naší druhou výhrou při četbě jakéhokoliv literárního díla je zjištění, že stejně jako my, ubozí čtenáři, i literát je ve své podstatě pouhý člověk. Že na druhé straně na nás z literárního díla na nás nevykukuje ani věčnost, ani dokonalost, ani vševědoucnost, ani bezkrevnost, jakkoliv je nám z různých stran vykládán opak. Literát je více či méně schopný tkadlec (textum = tkanina) a má stejně jako my přístup k oceánu jazyka, ze kterého vybírá a tvoří své obrazy. Stejně jako tkadlec je řemeslník a jak známo, řemeslo má zlaté dno, v literatuře to platí stejně, pokud vnímáme slovo „zlato“ v přeneseném významu. Taktéž jako tkadlec je literát schopen vytvořit dílo, blížící se dokonalosti, které ovšem má ve všech případech hodně daleko ke všem nekonečným skutečnostem všehomíra, které rámec toho kterého díla přesahují. Každá disproporce vůči čtenáři, kterou záměrně tvoří literát, je disproporce pouze relativní a v ideálním případě se tato disproporce u čtenáře po přečtení a zažití díla snižuje. Záměrně říkám snižuje, protože je podle mého názoru téměř vyloučeno, aby tato disproporce mezi čtenářem a literátem byla dokonale překonána. Cílem literáta je tedy ve svém díle citlivě vyvážit mocnost disproporce a možnost jejího překonání čtenářem.

Čtenář, osamělý kanoista uprostřed oceánu knih, který opatrně namáčí pádlo do vod LITERATURY, který viděl maják kdysi za školních let a pak byl vržen z barevné teorie do šedivé praxe, neohrožený hrdina romantického oscilování mezi ideálem a skutečností, poznáním a nevinností, vzděláním a očistnou lehkostí. Kdo mu poradí, kdo podá pomocnou ruku? Kdo mu řekne, co má z oceánu vytáhnout do lodě a začít číst? Zaměřit se na lákavou obálku? Vybírat jen jména z učebnic? A co se zakázanými autory? Má se začít bát?..............

Naší třetí výhrou při četbě jakéhokoliv literárního díla je čtenář. Vzhledem k literárnímu dílu je čtenář svým významem rovnocenný literátovi. Literát čtenáře potřebuje jako živou vodu pro své dílo. Literární dílo bez čtenáře podle mého názoru přestává být literárním dílem. Literát, který při sepisování svého díla nedbá na své(ho) budoucí(ho) čtenáře, nemůže napsat vynikající dílo, protože odděluje svou tvorbu od živé vody, která může zabezpečit jeho dílu „věčnost“. Lidé se rodí a umírají, dílo zůstává, ale pokud není z jakýchkoliv důvodů čteno, nemůže být hodnoceno jako nadčasové a právě nadčasovost by měla být měřítkem hodnoty díla. Literát se tedy pokouší vystavět vyváženou strukturu díla, která by zároveň vyzvala čtenáře k následování, zároveň by ale byla dostatečně disproporční vůči čtenáři, tak, aby čtení díla pro něj bylo „zážitkem“. Problém nastává, když čtenář po přečtení díla a jeho dostatečném zažití uspokojivě nevyrovná disproporční vztah mezi ním a literátem, v tom případě je dílo čtenářem nepochopeno. Jiný problém nastává, když disproporční vztah mezi literátem a čtenářem je částečně překonán příliš brzy, v tom případě je dílo odsouzeno jako nehodnotné. S trochou nadsázky lze tvrdit, že dílo má takové čtenáře, jaké si zaslouží. Nesmíme ovšem přeceňovat vyzrálost čtenářů, jak např. ukazují příklady děl z minulosti, která byla objevena až v naší době a naopak děl, která byla v minulosti považována za nadčasová a v současnosti o nich ani nevíme. Míra a způsob překonání disproporcí čtenáři u nich je a bude určující.

ČTĚTE BRITSKÉ LISTY !!!

http://www.blisty.cz/art/60180.html

KISS

KISS

(9.9.2011)

Keep it short and simple
…. Keep ….
….. It …..
…. Short ….
…. And ….
….. Simple ….
----------------------------------------------------
Keep it scary and secret
Kiss it, shame and sin
Kill all Indians, SS
Know Ivan - Sucking Son
Konzum imbecilů sajících slevy
Kulinářské indicie sadistického sochaře
Kůň instinktivně sní seno
letí a už neletí……..K ISS
Komandují Indoktrinují Stíhají Straší
KLIDNĚ
INTENZIVNĚ
SPECIÁLNĚ
SOLIDÁRNĚ
……..
!!!! KISS MY ASS !!!!

Josef Váchal: Dokonalá magie budoucnosti (část: „Magie v Umění“, str. 72)

„Kde ubohý duch středověku, zajatec šeredných představ vlastních a pod tlakem temných imaginac spasení a zatracení, z venčí naň doléhajících, trpěl a nesmyslnými modlitbami v stav blaženosti klamné se uváděl, člověk doby nové okřívá pod doteky všudepřítomné Krásy, oživuje v svobodném vědomí vlastní všemohoucnosti imaginační a místo modliteb k Nepřítomnosti Boží staví UMĚNÍ, nejvyšší to prostředek k přiblížení se BOHU, UMĚNÍ, budoucímu to kultu všech duší vznešených. Satan, plný života imaginac, vzruchu a odboje, budiž postaven proti mrtvolným představám církví a věr, učení Asie nevyjímajíce, proti vší negaci života i v těle hmotném a naší zemi. Vezměmež od rozpadávajících se společností náboženských pouze nejvyší hodnoty mravní, které opravňovaly je býti kosmickými jednotkami pravdu nejvyší hledajících: jest to LÁSKA.(…) Oč nedostává se lásky Satanu, o to jest bohatším Krásou. Duch temnot je v podstatě Své duchem SVĚTLA, rozsévač krásy a umění, imaginací nejokázalejších dárce.“

Josef Váchal: Dokonalá magie budoucnosti (část „Imaginace a Umění“, str. 59 – 60)

„Hlupče, tvoř, jak umíš! Nepotřebuješ vyškolené ruky, znalosti barev a perspektivy, historie umění, falešné morálky vkusu a ohledu na díla jiná. (….) Nikdo mi učitelem ni vůdcem nebyl, nikdo v začátcích neporadil, ani vzoru nebylo, na němž bych technické odpozorovati mohl k mátožným Svým Snům, jen vlastní IMAGINACE snila o realizaci Snu a vlastní způsob díla jest to, na čem stavím.“

Josef Váchal: Dokonalá magie budoucnosti – (část „Magie a Imaginace“, str. 40)

"Božstva a kulty, shluky to představ, vytvořené chytráky a obluzovateli, šlechetnými učiteli namnoze zkrášlené Morálkou Dobra, idioty a zločinci časem v protichůdnost vznešeným intencím zakladatelovým uvedené, představy nemravné a životu zhoubné, udržované státy, společnostmi a jednotlivci co bič k ovládání masy, používány jsou dodnes vládnoucími duchem třídami k ovládnutí na uzdě lidské smečky a zatemňování Myslí lidských k sobeckým a nízkým účelům."

Josef Váchal: Dokonalá magie budoucnosti – (část „Úvod“, str. 9)

DOBA PŘÍTOMNÁ NÁNOSEM ZVÝŠENÉHO USILOVÁNÍ O ZPOHODLNĚNÍ ŽIVOTA, KULTURNOSTI, PŘINÁŠEJÍCÍ ČLOVĚKU VÍCE ZMARU NEŽ ZDARU, USTAVIČNĚ ZHORŠUJE PODMÍNKY SAMOVOLNÉHO VYSTUPOVÁNÍ JEDNOTLIVCOVA Z CELKU A KRUHU OCHRANÉHO: JEST PŘIROZENÝM VÝVOJEM NAŠÍ ZEMĚ TOTO ÚSILÍ O JEDEN OVČINEC, AŤ UŽ JEST JAKÝKOLIV.

Josef Váchal: Dokonalá magie budoucnosti – (část „Imaginace a Umění“, str. 66)

Exprese, snoubící se s primitivismem ranného Umění, značila první odvážné vzlétnutí imaginace nových forem a světů nových k dalším výbojům Umění, tvarů odpoutávajících se z plání Astrálních, podivných a hrůzných. Není více Tajemství novému umění: získává smělou imaginaci formy vegetac vyhynulých a nadsmyslných světů neuvědoměle: slepý – k houslím přišel! – Této generaci výtvarné jest imaginace citová zbytečnou a přitěžující, všechno zastřené ducha zobrazovaného světa jest jí vedlejším. Zná pouze tvar a úder skladbou jich v centrum zrakové, to jest jí vším! VŠECHNA FANTASIE OBRAZNOSTI USTUPUJE KONVENCI MECHANICKÉHO A ROZUMOVÉHO TRAKTOVÁNÍ VĚCÍ POJÍMÁNÍ NEOSOBNÍHO a vzbuzuje v lidech mrtvé imaginace dojem přesně týž, jaký mívají před obrazy nevýraznými a stále stejnými. Dnešním duším potřeba je UMĚNÍ žáru více pathologického než tichých extatických zpovědí duše. Umění dnešku, proskribované chladnými analitiky rozumu, od Kandinského do Piccasa, neprobíjelo se krvavě citovým zanícením Příčiny a Cíle, Symbolu a významu, Utajených v předmětu zobrazeném. Bez svérázu, vyhraněného odesílatele uměleckých představ, vznikají díla plná monotonie ospalců ducha; díla akcentovaná tak, by zákony kubismu neb podobných forem vyvažovaly uzmuté prvky přístupnosti vnímání (perspektiva a j.) davům, na úkor personifikac ideí.