Pier Paolo Pasolini: Balada o matkách

Ptám se vás jaké jste měli matky.
Jestliže by vás teď viděly při práci,
v jim neznámém světě kde jsou zmatky,
pořád v jednom kole kde nejsou vratky
kde zkušenost tak jiná od jejich kácí,
jaký by měly v očích pohled?
Kdyby tu byly, zatímco píšete zde
vaše dílko, konformisté a barokní ohled
a užíváte si to jako redaktorský dohled
schopni každého kompromisu, pochopily by kým jste?

Zbabělé matky se tváří plnou strachu
starodávného, který jako špatnost
deformuje linie do bílého prachu
mlží je a oddaluje je od srdce, brachu,
uzavírá je v odsouzení, starou morální platnost.
Zbabělé matky, chudinky ustarané
aby děti znaly zbabělost
aby mohly požádat o místo, a byly praktické
aby neurazily duše privilegované
aby se ubránily každému soucitu až na kost.

Průměrné matky, které se naučily
s ponížeností holčiček, nás,
jediný nahý význam čili
s dušemi kde svět je zavržený se bily
nedávat ani bolest ani radost.
Průměrné matky, které neměly
pro vás nikdy ani slovo lásky, není
když tak lásky lakomě němé pěly
zvířecké a v té vás vychovávat chtěly,
netečné k pravému srdce vábení.

Otrocké matky, zvyklé již staletí
bez lásky sklápět hlavu
přenášet na jejich plod co naletí
starodávné, hanebné tajemství smetí
spokojit se se zbytky z oslavy davu.
Otrocké matky, které vás naučily
jak může být sluha šťastný
a nenávidět toho, kdo je jak on připoután čili
jak může být šťastný a podvádět, milý,
a jistý tím, že dělá to, co neříká - zdatný.

Divoké matky, soustředěné na obranu
toho mála, co jako buržoazní vlastní,
normálnost a plat,
téměř se zuřivostí toho, kdo oplácí
nebo je sevřen do absurdních vrat.
Divoké matky, které vám řekly:
Přežijte! Myslete na sebe!
Nikdy neciťte soucit nebo respekt vleklý
k nikomu, chovejte ve svém srdci vzteklý
vztah soudržnosti supů nebe!

To jsou ty zbabělé, průměrné, otrocké,
divoké, vaše ubohé matky!
Které se nestydí vám dát poznat nesobecké
- při vašem vzteku – dokonce pyšně hezké,
jestli toto není než slzavé údolí.
A takto vám patří tento svět:
v opačných vášních sbratření,
nebo nepřátelských vlastech, plných odporu a běd
k tomu být odlišní: k odpovědi
z divoké bolesti být lidé bez pření.

(přeložil Tomáš Matras)

O vítězství metody nad předmětem činnosti

Mým výchozím předpokladem je, že každá velká myšlenka pochází z triviálního základu. Ovšem ne každý triviální základ může být inspirací velké myšlenky. Hledal jsem tudíž takový zárodek velké myšlenky, převaloval jsem ideje v ústech jako úlomky zubu, jako když nevěříme, že se ten zub doopravdy ulomil, až jsem konečně mohl zvolat heuréka! Rád bych vám tedy nyní pověděl něco o vítězství metody nad předmětem činnosti. Který zárodek mě inspiroval k tomuto tvrzení? Říkal jsem si, kolik je jen na světě činností….ale je jen několik málo metod, vedoucích k úspěchu a ke spokojenosti s vlastním konáním. Dospělý člověk v naší době si činnosti, kterými se zabývá po většinu dne, nemůže vybrat, ale může si najít metodu, jak v těchto povinných činnostech najít zalíbení, schopnost je velmi dobře zvládat a jak v nich být úspěšný. Úspěch ale nebyl hlavním motorem mých úvah, které ostatně žádný spolehlivý model pro úspěšné jednání nenabídnou. Díky metodě můžeme dokonce zjistit, jestli některý předmět činnosti stojí za to či ne.…..Ha! Zvolá někdo v první řadě a hned začne vykřikovat, že mílovými kroky mířím k morálnímu relativismu, bezpáteřnosti a kdesi cosi. A já, jako potrefená husa, začnu přemýšlet o Adolfu Eichmannovi, jak se během Norimberského procesu omlouval, že vlak s Židy přijel do koncentračního tábora se zpožděním. Brrrr! Ne, přátelé, rád bych rehabilitoval metodu jako základní poznávací dovednost člověka. Užitím určité vyzkoušené metody totiž můžeme dojít k velmi důležitým úvahám o předmětu činnosti: jestli tuto činnost ano či ne a proč. Úvaha o metodě nám dává možnost, aby nám svět rozdal znovu své karty, aby nám ukázal, co nám přichystal. Jaký je rozdíl mezi Usainem Boltem, který zaběhne světový rekord na 100m a například Guernikou Pabla Picassa, Tádž Mahalem v Agře, Dantovou Božskou komedií nebo Katedrálou Augusta Rodina? Rozdíl není zas až tak velký, u každého jsme svědky dotyku génia s většinovým světem, realizace tohoto dotyku jsou různé, ale základ, filozofie, metoda každého výjimečného ducha je svým způsobem velmi blízká. Rád bych, aby se na tyto realizace výjimečných jedinců pohlíželo jako na realizace jediné metody, filozofie. Nemyslím si, že bychom tímto ubírali na celkové relevanci těchto jednotlivých realizací, naopak pochopíme, v čem jsou tyto různé projevy hlasem jedné či sobě podobné metody. Ale nemusíme vůbec brát v úvahu světově proslulé činy, stačí se podívat kolem sebe. Není radost dívat se na schopného opraváře kotle, který uvede složitý mechanismus do pořádku, preventivně vyčistí důležité části a ještě je dlouze schopen vyprávět o novinkách ve svém oboru nebo radost dívat se na zručného pokladače, který s milimetrovou přesností a s estetickým citem položí přesně a vyrovná různě nařezané dlažky? Ano, vidím na vašich tvářích smích, ale já v těchto činnostech nevidím rozdíl třeba s dobře napsaným článkem v novinách nebo dobře napsanou knihou. V obou těchto světech existují navýsost „umělecká díla“ hodná naší paměti, která většinová společnost není schopna ani vzdáleně napodobit. Pevně věřím, že téměř každé lidské konání má svou „dokonalou metodu“, se kterou je daná činnost perfektní, výjimečná a přináší uspokojení. Myslím si, že tato „dokonalá metoda“ je v malých obměnách úspěšně aplikovatelná na téměř všechny lidské činnosti. Jsem přesvědčen, že takováto široce aplikovatelná metoda pro život je jedinou správnou a kde na naší činnost nelze aplikovat, tam lze říci, že daná činnost je špatná. Opravdu si myslím, že na správnost našich skutků se může pohlížet prizmatem metody. Ve skutečnosti věřím, že existuje pouze omezené množství opravdu špatných činností, kterých by se měl člověk vyvarovat. Je práce uklízečky špatnou činností, je čištění kanálů špatnou činností, je jí pečovatelská služba o dlouhodobě nemocné? To v každém případě ne, i v posledně zmíněných činnostech existuje „dokonalá metoda“, se kterou lze mít danou činnost rád a mít v ní úspěch. Druhou věcí je, jak jsou tento úspěch a uspokojení prodávány navenek mezi většinovou společnost a touto společností vnímány. Existuje tedy nepřeberné množství činností, které jsou buď různě dobré, nebo zdánlivě špatné (ale ve skutečnosti dobré), nebo špatné – ale existuje jen relativně omezené množství metod, jak tyto činnosti vykonávat. A existuje jen několik málo prověřených metod, které zaručují úspěch a oblibu našich činností. Vybrat správné činnosti umíme jen na základě správné a propracované metody, která je široce aplikovatelná i na jiné sobě vzdálené činnosti.

Divá Bára

http://www.nostalghia.cz/dvd/txt/diva_bara_fex.php

„Viktor Čistič“ Friedrich Nietzsche a jeho Duševní aristokratismus

Zajímavý případ, tenhle Nietzsche! Vzpouzí se všemožně jednoznačnému hodnocení, uniká jako slizký úhoř z mojí „kritické“ sítě! „Viktor Čistič“ zatuchlých a přežilých hodnot, tradičního křesťansko-antického světa, vymetač filozofických pavučin, nelítostný kat slabosti, průměrnosti a demokracie, hlasatel nové doby, mimo dobro a zlo, mimo morálku a tradiční křesťanský rámec chápání světa. Rozporuplný, monumentální, tajnosnubný, hektický, překotný, bořící – ale na druhé straně budující silnou individualitu. Rasistický, elitářský, antidemokratický, geniální, originální, nesmiřitelný zastánce boje o moc a vůle k moci jako hlavní lidské životní síly a aspirace. Zanícený zastánce nové „panské rasy“ a „nadčlověka“. Zajímavý na tom všem je hlavně fakt, že Nietzsche napsal své hlavní filozofické práce plné rozhodnosti, elitářství, „nadčlověka“, „panské rasy“ a nesmiřitelného boje proti slabosti, průměrnosti a demokracii v době, kdy byl sám stižen vážnými chorobami a byl ve stavu, kdy by realizace hodnot, které hlásal, jeho samého jistojistě smetla z povrchu zemského. V tomto ohledu je Nietzscheho životní příběh podobný jako ten jiného Titána své doby: Giacoma Leopardiho, „kosmického pesimisty“. Jak číst dílo Friedricha Nietzscheho na počátku 21. století, se všemi zkušenostmi z rudých a černých totalitních režimů století dvacátého? Máme mít za zlé Nietzschemu, že se od něj inspiroval nacismus? Máme mít za zlé také například Marxovi, že se od něj inspiroval komunismus? Určitě ne, ale zase na druhou stranu nesmíme tyto filozofy obhajovat neprávem. Oba vyjádřili a přáli si ve své době krajní a revoluční myšlenky, které měly smést z povrchu zemského dosavadní svět, v tom si myslím o hodně předešli svou dobu, až dvacáté století mělo odvahu nejen v politice, ale i v umění hledat a nacházet alternativní světy k tomu z 19. století. Nietzsche je v každém případě geniální myslitel s extremistickými sklony, který má ovšem občas problém se jasně vyjadřovat na papíře. (Nebo ta nejasnost je záměr? Záměr, aby pochopil jen „nadčlověk“, zástupce „panské rasy“, „nových pánů světa“?) Můžeme jednoznačně říci, že Nietzsche je hrdým, velmi zdařilým (byť k nim všem kritickým) pokračovatelem antiky a renesance. Myslím si, že by se Nietzscheho odkaz měl oddělit na to, co si chceme z jeho myšlenek připomínat a na to, co bychom raději zapomněli. Jenže v tomto hodnocení nemůžu být jiný než krajně subjektivní, jinak to asi nejde. Například nevím, jestli tento filozof může být jazykovým, estetickým a stylovým příkladem. Ano i ne. Nietzscheho snaha o neotřelý, zhuštěný, esteticky výrazný ale ne ihned čitelný, dokonce snad o zašifrovaný výraz, je v každém případě chvályhodná, ale řekl bych ne vždy pochopitelná a stravitelná. Však také náš autor se obrací ne k nám, ale k „nadčlověku“, k „panské rase“, k elitám, a ne k běžnému či chcete-li průměrnému čtenáři. Je nesporné, že Nietzscheho díla s postupem doby získala větší estetickou a literární hodnotu, než tu filozofickou. Myslím, že pokud se týká Nietzscheho myšlenek o individualitě a o individuálních hodnotách, způsobu prezentace a chování individua, jedná se o tu nadčasovou část, kterou bychom si mohli neustále připomínat - reflektující renesanci, antické ideály – a odmítající křesťanskou a demokratickou prostřednost, průměrnost či stádnost. Velmi přínosná je Nietzscheho snaha o kritický odstup od nánosů atavismů, přežitků, ujařmujících křesťanských snah a dalších negativních jevů, které směřují k potlačení jedinečnosti a síly individuality. Autorovy myšlenky se do hloubky zabývají povahou „nadčlověka“ a způsobem jeho přebývání na světě. V tomto mohou být velmi přínosné pro ty, kteří se například zajímají o mechanismy mocenských struktur a silných individualit. Ale nejen oni mají z těchto myšlenek prospěch, ale například i běžní lidé, kteří se chtějí bránit proti křesťanskému či antickému kýči, přežitkům, předsudkům, gestům, stádnosti, manipulaci a jiným negativním jevům (post)moderní společnosti a chtějí poznat i jiné než rovnostářské myšlenky. Tyto myšlenky se překvapivě moc neliší od těch renesančních Niccoly Macchiavelliho, kde najdeme podobně silné racionální a pragmatické poučky. Naproti tomu v místech, kde se Nietzsche dotýká svých přání a vizí o relevanci ras, politice, budoucím fungování společnosti, o budoucím uspořádání světa, o důležitosti a významu války pro život – tu bychom mohli na našeho myslitele zapomenout, protože se jedná o myšlenky, které byly z historického hlediska již vyzkoušeny a neprošly jako naprosto nevyhovující a nepřípadné. Jejich extrémní neblahost, kataklyzmatická destruktivita, rasismus a zhoubnost jsou více než zjevné. Neznamená to ovšem, že Nietzsche celý patří na smetiště dějin – jen některé jeho myšlenky. Stojí za to si tedy dobře vybírat!

John Lennon: Happy Xmas (War Is Over)

(Happy Xmas Kyoko
Happy Xmas Julian)

So this is Xmas
And what have you done
Another year over
And a new one just begun
And so this is Xmas
I hope you have fun
The near and the dear one
The old and the young

A very Merry Xmas
And a happy New Year
Let's hope it's a good one
Without any fear

And so this is Xmas
For weak and for strong
For rich and the poor ones
The world is so wrong
And so happy Xmas
For black and for white
For yellow and red ones
Let's stop all the fight

A very Merry Xmas
And a happy New Year
Let's hope it's a good one
Without any fear

And so this is Xmas
And what have we done
Another year over
A new one just begun
And so happy Xmas
We hope you have fun
The near and the dear one
The old and the young

A very Merry Xmas
And a happy New Year
Let's hope it's a good one
Without any fear
War is over, if you want it
War is over now

Happy Xmas

Šedesáté narozeniny filmové Divé Báry

Datum 29. 4. 1949 si určitě rádi připomenou milovníci filmů pro pamětníky. Ale nejen ti, ale též obdivovatelé Boženy Němcové, Vlasty Fialové či Vladimíra Čecha. V ten den měl totiž premiéru filmový debut Divá Bára režiséra Vladimíra Čecha. Snímek byl natočen, což asi nikoho nepřekvapí, podle literární předlohy Boženy Němcové. Hlavní roli Divé Báry ve filmu ztvárnila tehdy dvacetiletá rovněž debutující Vlasta Fialová. Film se dostal do distribuce i v zahraničí a sklízel úspěchy, tedy především Vlasta Fialová, které se obdivovali hlavně v Jižní Americe a v Japonsku jí dokonce zvolili herečkou roku. Možná si řeknete, že je téměř nemožné, aby v prostředí tehdejší raně komunistické diktatury mohl vzniknout film o silné individualitě, která by nebyla ideologicky zabarvená komunistickým kýčem. Ale opak je pravdou a Divá Bára neodmyslitelně patří do Zlatého fondu české kinematografie. Bohužel v dalších letech své filmové kariéry Vladimír Čech již nenatočil podobnou filmovou „bombu“ a Vlasta Fialová se již nedostala k tak významné a jedinečné filmové roli, která by zásadně potvrdila její umění. Tím spíše je potřeba ocenit tento dvojí debut režiséra a hlavní hrdinky. Proč bychom si měli teď připomínat tento film a proč bychom měli bujaře oslavovat tyto šedesáté narozeniny? Máme k tomu spoustu důvodů, zmiňme ty nejdůležitější. Film Divá Bára je především filmem o odvaze a to nejen o odvaze hlavní hrdinky podle literární předlohy, ale i odvahy filmařské. V době, kdy byla atmosféra československého filmu zaměřená na líčení osudů Anny Proletářky nebo na heroizaci období husitských válek, byla Divá Bára hodně odvážným osvěžením filmových vod. Například hned úvodní scéna filmu, kde se objeví Vlasta Fialová celá nahá a plave v jezeře (jako neplnoletá musela mít souhlas své maminky) je naprosto nemyslitelná u jiných filmů z této doby. Celý film je bravurně natočen – což svým způsobem překvapí u debutujícího režiséra. Snímek má jedinečnou snovou až pohádkovou atmosféru (vzpomeňme jenom na často filmovaný mlžný opar), odehrává se v nádherné přírodě a může se pochlubit jedinečnými hereckými výkony, nejen výtečným hereckým uměním Vlasty Fialové. Tematicky se jedná o nadčasové téma hrdinky, která překonává svým založením a odvahou předsudky, zaslepenost a nepřejícnost svého okolí. Fakt, že takové hrdinství není jednoduché a neustále naráží na odpor a nepochopení okolí, snad není potřeba zdůrazňovat. Velký vděk za tento silný příběh patří samozřejmě Boženě Němcové. Zvolit si v 19. století jako hlavní hrdinku po všech stránkách silnou osobnost – dívku (sic!), nositelku pokrokových hodnot a hrdinku, která je schopná překonat tmářství, předsudky a zaostalost, hrdě se k těmto hodnotám hlásit a neustoupit z nich ani při ohromném tlaku okolí – to jsou jednoznačné atributy vynikajícího „exempla“, které má nadčasovou platnost. Tedy, abychom nezapomněli, již autorka literární předlohy velmi jasně ukazuje svou odvahu. Přidejme k tomu filmovou realizaci ve výrazné a nadmíru charizmatické a krásné Vlasty Fialové, zasazenou do krásné přírody a do úsporného avšak velmi výrazného podání příběhu bez zbytečných digresí pod taktovkou Vladimíra Čecha a máme zde dílo, o kterém stojí za to neustále hovořit. Film má spoustu silných momentů, za všechny můžeme jmenovat již zmíněnou scénu s Divou Bárou, která se koupe v jezeře, četné detailní záběry na krásný obličej Vlasty Fialové v mnoha dramatických polohách, zobrazení lásky, kterou poprvé Divá Bára objevuje, velmi povedené záběry nádherné přírody, často zahalené do mlhy….. Iluze venkovského prostředí předminulého století je ve filmu dokonalá: předsudky, závislost na šarlatánství, tmářství, zaostalost a rozhořčení venkovanů vůči Divé Báře je hluboké, plastické a zanícené, bez jediné úlevy pro naši hlavní hrdinku. Je třeba ocenit, že celý příběh není pojat pesimisticky. Divá Bára má své zastání, i když ne velké – hlavně u místního faráře (sic!) - a později u své první lásky, místního myslivce, který si jí postupně velmi oblíbí a nakonec jí zachraňuje před jistou smrtí fyzickou (vynese jí z hořící kostnice) a psychickou (odvádí jí z vesnice, kde se jí naprostá většina venkovanů chce zbavit, k sobě do myslivny). Režisér Vladimír Čech se nezdráhal též ztvárnit jinou roli Divé Báry – jako milostný chcete-li sexuální symbol (sic!). Divá Bára je totiž nejen zatracována většinou vesničanů jako „dítě Polednice“, „čarodějnice“, ale je velmi obdivována venkovskými chlapci (a některými milována) jako nezávislá, krásná, přitažlivá. Nicméně tito mladí obdivovatelé krásné a nespoutané Divé Báry nejsou s to překonat odpor svých rodičů, takže jejich obdiv a láska jsou skrývané. Závěrem bychom rádi pro příznivce Divé Báry připomenuli, že díky firmě Filmexport Home Video se levné DVD s tímto filmem v pošetce objevilo na novinových stáncích symbolického 11. 9. 2009 a to za 49 Kč. Moc se ale na pultech neohřálo, o tento film byl nebývalý zájem. Zkrátka: Divá Bára si jednoznačně zaslouží náš obdiv pro své výjimečné kvality.