čtvrtek 29. dubna 2010

INTERVISTA A SILVIO PARRELLO A PROPOSITO DELL´OMICIDIO DI PIER PAOLO PASOLINI

Silvio Parrello rappresenta il testimone, la memoria storica di un’epoca irripetibile ed unica, di un quartiere, Monteverde, abitato da Pier Paolo Pasolini. Venne soprannominato “er pecetto” dai suoi compagnucci della parrocchia di donna Olimpia, perché il padre di Silvio era il calzolaio del quartiere ed usava la pece per aggiustare le suole delle scarpe. Pier Paolo Pasolini, che per il quartiere di Monteverde, RM 16, è ancora vivo, a discapito del complotto politico che lo volle morto, lo nominò nel suo romanzo “Ragazzi di Vita” e lo inserì come personaggio. Il suo atelier è frequentato da molti intellettuali di Monteverde, quartiere dove Pier Paolo Pasolini ambientò i suoi romanzi e da dove prese l’ispirazione per alcune sue poesie, per esempio Villa Sciarra, le sue mura, ed il glicine, ora estirpato dall’ignoranza di un giardiniere e dal poco controllo degli addetti del Municipio XVI. Silvio Parrello dopo l’incontro con Pier Paolo Pasolini vede crescere il suo interesse per la cultura in genere, e ne rimane travolto. La poesia, la pittura, la testimonianza pasoliniana e la cultura in genere rappresentano i pilastri fondamentali della sua vita. Testimone e confidente scomodo, Silvio Parrello è da più parti intervistato.

D - A proposito di misteri, che ne pensi di questa morte. Hai una tua teoria?
R - “La notte del 2 novembre del 1975, Pier Paolo Pasolini fu ucciso all’idroscalo e nel complotto c’è stato anche, come pedina, un ragazzetto de 17 anni che è praticamente impossibile che abbia fatto tutto quello che i giornali dell’epoca hanno riportato. A Giusè, Pier Paolo s’arzava da solo na mucca sdraiata! Je se metteva sotto e l’arzava. Tu ce credi che sto mingherlino (mostra la foto di Giuseppe Pelosi all’epoca della morte del Poeta) da solo, ha ammazzato Pier Paolo?”
D - Ma l’ha investito con la macchina?
R - “Pe scappà… dopo che l’hanno massacrato cor bastone, li pugni e li carci. Erano in tre, intorno alla machina. Altri due controllavano da un’altra macchina poco distante ed un altro era in moto. Ce so di mezzo puro li servizi segreti dell’epoca. Quarcuno è puro morto”
D - Un vero e proprio complotto. Ma come fai a dire queste cose, non hai paura?
R - “Qui in zona abitano puro quelli che ci avevano na casetta all’idroscalo, proprio lì dove me l’hanno ammazzato. Quella notte li cani abbaiavano e si sentivano puro le strilla de quelli. Ognuno intorno nun s’azzardava ad aprì le persiane o a uscì dalle case. Se sentivano gli strilli e se vedevono le ombre in lontananza e la prima machina allontanasse con carma. Poi la moto in corsa e Pino Pelosi a fuggì con la machina di Pier Paolo. Qualcuno m’ha detto che Pino, quella notte, piangeva e strillava aiuto!”
D - Ma allora è stato un omicidio premeditato, compiuto materialmente da un gruppo di persone?
R - “A Giusè, te l’ho detto; è stato un complotto! E ce so certi che ancora jé da fastidio che se tenti de arrivà a sta verità
sull’omicidio. Pier Paolo dava fastidio alla destra, alla sinistra, alla chiesa, alla morale comune… insomma, a tutti! Secondo me la Procura de Roma farebbe bene a riaprì er “Caso Pasolini”, ma stavolta, nel caso si riaprisse, bisogna annà fino alla verità, così lo famo riposà in pace. È un’anima inquieta, e sta a fa' male alle coscienze di chi sa’ der complotto. Famolo riposà in pace!”
D – È vero che negli Appunti di Petrolio tra il 20 e il 30 Pasolini parla della faccenda Eni, in particolare di Cefis/Troya e delle sue spericolate imprese finanziarie lecite e illecite; e chiama in causa citandoli esplicitamente Andreotti e Fanfani?
R - Si, certo, è vero! È che il magistrato Vincenzo Calia ha ragione. Il fatto Pasolini è stato un fatto internazionale, ecco perché fa paura la verità. Il potere si preoccupava di Mattei perché se avesse di fatto evidenziato le potenzialità minerarie dell’Italia, questa si sarebbe potuta affrancare dagli americani. Così come gli americani hanno potuto eliminare Mattei attraverso la mafia, il potere occulto, la stessa cosa è stata attuata per eliminare Pier Paolo Pasolini. Sono sicuro che entro l’anno uscirà fuori la verità sulla morte di Pier Paolo da parte dei servizi segreti italiani che a tutt’oggi custodiscono questa pesante verità.
D – È vero che il testo dell'Appunto 21 "Lampi sull'Eni" è stato evidentemente sottratto (o smarrito): la pagina bianca lo indica e Pasolini in un Appunto successivo cita esplicitamente il contenuto di quel precedente appunto?
R - È tutto sparito. Solo i Servizi Segreti, forse deviati, potevano agire come hanno fatto.
D – È vero che l'accostamento Mattei/Pasolini l'ha fatto per la prima volta il giudice Vincenzo Calia che, a Pavia, ha decretato che la morte di Mattei fosse ascrivibile a un attentato e non a un incidente - e ha allegato agli atti della sua inchiesta sulla morte di Mattei una copia di Petrolio?
R - La copia allegata agli atti è sì dell’opera Petrolio, ma di Petrolio mancano 80 pagine e secondo Calia in quelle pagine mancanti ci sono proprio i nomi degli assassini di Mattei e dei mandanti. Le pagine sono state prelevate ed archiviate dai servizi segreti.
D – È vero che Pelosi ha fatto qualche nome, i due fratelli Borsellino, di coloro che effettivamente avrebbero picchiato a sangue Pasolini. Ma su Pelosi... penso che sia stato per tutta la sua vita prevalentemente un grande bugiardo... e poi dei due Borsellino aveva già parlato Sergio Citti; che ne pensa Silvio Parrello?
R - I due Borsellino è sicuro che c’erano, ma ora sono morti, mentre Giuseppe Mastini detto Johnny lo zingaro era lì con loro a picchiare Pasolini, e Pino non lo dice perché Johnny è ancora vivo, ha paura, ed è un suo amico; probabilmente il famoso plantare (41 piede dx) è proprio di Johnny. Johnny è in libertà vigilata, è uscito di recente. Pino però non fa i nomi dei grandi che realmente hanno ucciso Pasolini. Sicuramente uno di loro aveva una casetta lì all’idroscalo. Secondo me c’era la macchina di Pasolini, la macchina dei grandi che nella fuga ha demolito una recinzione lasciando sul reticolato anche del sangue di Pier Paolo, la moto Gilera dei ragazzi che l’avevano rubata qualche giorno prima ed una terza macchina targata Catania, macchina civetta dei picciotti mafiosi… Servizi Segreti??? La macchina dei grandi, uscita fuori strada dopo aver investito Pasolini, venne portata nella carrozzeria der Scannella, al portuense da Antonio Pinna che il 16 febbraio 1976 scomparse e la sua macchina venne trovata all’aeroporto di Fiumicino abbandonata, e di lui non si seppe più nulla, scomparso, volatilizzato! Il Pinna, di Donna Olimpia, amico di Pier Paolo fin dagli anni di “Ragazzi di Vita” detto Voilà, era un assiduo frequentatore di PPP. Cosa “attingeva” negli incontri col Pinna Pier Paolo…, non certo il sesso, ma solo informazioni sulla malavita romana che gli servivano poi come tematiche dei suoi romanzi, ed informazioni anche sui rapporti tra i personaggi politici e i fuorilegge divenuti in seguito brigatisti. Pino Pelosi è bugiardo perché è di natura bugiarda ed era un “amico” di Pier Paolo di vecchia data. Si incontravano quando ne avevano bisogno, perché con Pino si poteva fare solo sesso.
D - È vero che rileggendo "Io so" pensando a Cefis pare di individuare un attacco mirato "anche" all'uomo senza scrupoli successore di Mattei?
R - Eugenio Cefis, successore di Enrico Mattei, era coetaneo di Pasolini ed anche lui friulano. In “Io so” del 14 novembre 1974, Corriere della Sera, PPP denuncia in una sua confessione gli intrighi, le stragi, le connivenze politiche, che hanno portato alla successione di Mattei.
D – È vero che Andreotti commentò la morte di Pasolini con la frase "se l'è cercata". Che mi dici, Silvio?
R - L’ha detto perché PPP dava fastidio anche a lui. Andreotti sa chi ha ucciso Pasolini poiché il cervello di tutto in quel tempo era in America… Gli affari, il Potere, la Cia, la mafia, il potere nero, i servizi segreti italiani…
D – È vero che quelli erano anni in cui si contavano gambizzati o morti ammazzati tutti i giorni, anche tra i giornalisti, e che contestualmente Pasolini non fu certo un giornalista "addomesticato": pubblicò una serie di articoli che oggettivamente venivano considerati denunce, o aperte provocazioni soprattutto al "Palazzo", inteso come potere politico e potere economico?
R - “Il romanzo delle stragi” del novembre 1974, a febbraio ‘75 “Processo alla DC”, dieci mesi prima della sua morte, a giugno 1975 fece un altro articolo pesante contro la TV di Stato (RAI-Radio Televisione Italiana), a ottobre contro la Scuola di Stato che voleva abolire poiché non funzionava come avrebbe voluto. “Le 120 giornate di Sodoma” che rievocavano il ritiro del potere decadente a Salò, fu la firma definitiva per la sua morte per Ordine di Stato.
D – Che mi dici del conflitto tra Laura Betti ed Enzo Siciliano? Laura Betti - che certamente conosceva Pasolini più dei duemilioni di visitatori di www.pasolini.net messi insieme, e che era al corrente anche dei fatti, della vita reale di Pasolini - era largamente schierata con chi teorizzava un complotto; ma Enzo Siciliano, per esempio, non la pensava come lei. Perché; qualche ombra di connivenza di opposte fazioni culturali? Che ne pensa Silvio Parrello?
R - Che aveva visto giusto la Betti, la ragione era quella di Laura Betti. Enzo Siciliano non ha approfondito a dovere la questione e molto superficialmente ha allontanato la tesi del complotto politico internazionale. Che era stato un complotto l’aveva detto anche Alberto Moravia, grande amico di PPP.
D - Insomma, la Procura di Roma è stata chiamata a riaprire le indagini, il capo dei Ris si è dichiarato disponibile a fare indagini sul Dna dei reperti riguardanti l'assassinio di Pasolini e se non altro si dovrebbero avere conferme che molti di noi attendono: Pelosi non era solo... Ma il complotto?
R - L’ho già detto, non ci sono dubbi! È stato un complotto internazionale con a capo la CIA. Questa verità verrà fuori con questo nuovo Presidente, illuminato, Barack Obama, che ha dalla sua parte la forte leadership che lo avvicina al Presidente Kennedy.
D – Che mi dici di questo "tormentone" che il recentissimo Profondo nero ha riportato alla ribalta dell'attualità?
R - In Profondo Nero l’unica verità è quella del Magistrato Vincenzo Calia, il resto è tutta roba detta e ridetta…..e risaputa.
Resta chiaro, in ogni caso, per ciò che riguarda Pasolini, che più della sua morte, continueremo a parlare delle sue opere, stimolando tutti a conoscere meglio un Autore i cui scritti e il cui cinema a mio parere risultano indispensabili per meglio comprendere anche la tristissima realtà dei giorni nostri.
Concludo con l’orazione funebre di Alberto Moravia: “… Con la morte di Pier Paolo Pasolini abbiamo perduto anche il “simile”. Cosa intendo per "simile”? Intendo che lui ha fatto delle cose, si è allineato, nella nostra cultura, accanto ai nostri maggiori scrittori, ai nostri maggiori registi. In questo era “simile”, cioè era un elemento prezioso di qualsiasi società: qualsiasi società sarebbe stata contenta di avere Pasolini tra le sue file. Noi abbiamo perso prima di tutto un poeta. E di poeti non ce ne sono tanti, nel mondo. Ne nascono soltanto tre o quattro in un secolo. Quando sarà finito questo secolo, Pasolini sarà fra i pochissimi che conteranno, come poeta. Il poeta dovrebbe essere sacro. Abbiamo perso, dunque, questo poeta, straordinario, che ha creato una cosa nuova e straordinaria nell'Italia: ha creato la poesia civile…”

SOURCE:

http://www.pasolini.net/indagini2010_Lorin_Parrello.htm

Piknik



úterý 27. dubna 2010

Václav Bělohradský: Den vyhlášení postdemokracie

V roce 1956, kdy se poprvé v dějinách průmyslového Západu dělnická třída stala v USA menšinou, se americká společnost stala první postindustriální společností na zemi. Výnosem Nejvyššího soudu z 21. ledna 2010 se USA staly první postdemokratickou společností na zemi; fakticky jí byly už dlouho, nyní jsou jí ale ze zákona.
21. ledna 2010 Nejvyšší soud USA rozhodl v kauze Citizens United versus Federal Election Commission o zrušení federálního zákona, který zakazoval korporacím využívat jejich fondů k financování těch forem komunikace, jejichž cílem by bylo vést kampaň pro nebo proti nějakému kandidátovi ve volbách.
Demokratická politika byla až dosud bojem o takovou reprezentaci celku společnosti, kterou by většina jejích části – třídy, zájmová uskupení, generace nebo náboženská hnutí – uznala za legitimní; postdemokratická politika je strategickým investováním do politické reprezentace soukromých zájmů, nic víc.
Soudce Anthony Kennedy se ve zdůvodnění rozhodnutí NS odvolal na První dodatek, který stanovuje, že „kongres neodhlasuje žádný zákon omezující svobodu slova“. Zakázat korporacím investovat podle jejich preferencí do volební propagandy by bylo „zřejmým omezením svobody slova“ a „vláda nesmí využívat své moci k tomu, aby říkala občanovi, odkud má čerpat své informace a odkud naopak ne“ – to by byla cenzura. Většinou 5 ku 4 argument svobody slova zbořil hráz, která od roku 1947 omezovala příliv kapitálů zastupujících soukromé zájmy do americké politiky.
Big business oslavuje rozhodnutí Nejvyššího soudu jako vítězství „práva každého Američana účastnit se politického procesu“. Jsou ale korporace totéž co „každý Američan“?
Soudce John Paul Stevens prohlásil ve svém zdůvodnění menšinového hlediska, že tento výnos Nejvyššího soudu „podkope důvěru ve zvolené instituce v celém národě“. Pro prezidenta Obamu je to vítězství naftařských koncernů, Wall Streetu, soukromých pojišťoven a jiných mocných zájmů, které každý den ve Washingtonu využívají svou moc k tomu, aby přehlušily „hlasy obyčejných Američanů“.
Mnoho Američanů tuší, že například v Iráku umírají jejich synové spíše za zájmy velkých korporací než za ideu republikánské demokracie a že vlajky na rakvích padlých to jen maskují. Občanská společnost ale kladla významný odpor tomuto vývoji; ideje, které americká vlajka zastupuje, nikdy zcela nevyhasly, jak dokazuje třeba maketa sochy svobody v roce 1989 na náměstí Tchien-an-men, plném protestujících čínských studentů.
Až teprve výnos Nejvyššího soudu ideu americké demokracie smrtelně ohrozil.
Norimberský proces položil nejdramatičtější otázku 20. století: Legalita je systém platných zákonů a občan má povinnost jednat v souladu s nimi. V jakém smyslu jsou občané „zločinných států“ odpovědní za to, že nepřekračovali zákony svého státu?
Mezi legalitou a legitimností byla vždy mezera, ve 20. století se ale stala propastí. Co je legitimní, není nikdy zcela legální, co je legální, není nikdy zcela legitimní a umět žít rozumně v tomto napětí je první občanskou ctností. Někdy se ale to napětí stane tak nesnesitelným, že je třeba před ním utéci do neprodyšného soukromí, do drog, alkoholu, do odbornosti, která se nechce nechat rušit otázkami netechnického rázu; anebo jít krvavou cestou bratrů Mašínů.
Legalita je legitimní, když je ve shodě s pravdivými idejemi. Nejsou ale všechny pravdivé ideje jen hegemonií vládnoucích oligarchií ve smyslu Marxovy teze, že „vládnoucí ideje jsou v každé době idejemi vládnoucí třídy“? Čí jsou ideje, které máme za pravdivé?
Německý sociolog Jürgen Habermas obrátil tu otázku naruby: Legitimnost nezaručuje našim idejím nic jiného než způsob, kterým jsme je objevili. Pravdivé jsou ideje, které se vynořily v procesu svobodné komunikace, která není omezena třeba nerovností mezi lidmi, cenzurou, předsudky minulosti, strachem z bohů nebo mocných; zdrojem legitimnosti jsou ideje, které obstály v komunikaci, v níž každá zkušenost měla právo na vyjádření. S pravdami se člověk může setkat jen ve společnostech, v nichž se podařilo ustavit „svobodný veřejný prostor“, a v nichž proto nikdo nemusí mlčet. Takovou společnost je třeba chránit před invazí „cizích mocností“, jako jsou kapitál, strach z bohů, sociální a kulturní nerovnost či zájmy korporací.
Když zvednu ruku na nějaké schůzi, znamená to, že chci svým projevem nějak změnit pohled na věc, o níž společně rozhodujeme. V tom jednoduchém gestu je proto implicitně obsažen určitý etický závazek: mé slovo může něco změnit jen ve společnosti, v níž lidé jsou si rovni, nevylučují předem zkušenosti některých z práva na porozumění a nic nepředstírají z oportunismu či strachu. Ideje, které se formují ve společnostech, v nichž platí taková „diskurzivní etika“, jsou něco zcela jiného než zájmy, protože ustavují „civilizační statky“ – tak Jan Patočka nazval soustavy výroků a idejí, které platí jako všeobecně lidské „ne z vůle a dekretu určitých lidí, ale z podstaty věci“.
Občané jsou za určitých historických předpokladů schopni vytvářet „civilizační statky“, korporace a státy toho ale schopny nejsou – ty mají jenzájmy. Živé slovo, neumrtvené soukromými zájmy, vnáší nepokoj do veřejného prostoru, protože vyslovuje rozdíl mezi zákonem „vepsaným do našeho srdce“ (jak píše sv. Pavel v Epištole Římanům) a zákonem, který platí jen z vůle a dekretu mocných nebo ze setrvačnosti tradice. Slovem pravdaoznačujeme převratnou zkušenost setkání s rozdílem mezi tím, co platí z podstaty věci, a tím, co platí jen z dekretu mocných. Dějiny demokracie jsou dějinami pravd a ty jsou dějinami neočekávaných setkání s rozdílem mezi legitimností a legalitou, mezi svědomím a zájmem.
Ve svobodné společnosti nelze setkání s pravdami uniknout.
Groteskní incipit filmu Bohdana Slámy Divoké včely z roku 2001 je parodií na rétoriku „o smyslu bytí“ filosofujících disidentů: Podívej, horizontála postihuje jaksi naši pozici ve světě jsoucím, v onom hmatatelném světě, který nás bezprostředně obklopuje, ovšem vertikála postihuje jaksi ty možnosti, které máme ve sféře duchovní, že? Dívej se nahoru a přemýšlej!
Ta výzva má ale i svou vážnou podobu – ve všech civilizacích je napětí mezi horizontálou všedního dne a vertikálou dne posvátného, který nabízí možnost všední den odmítnout a „začít jinak“. Západní civilizaci ve svém celku vyznačuje to, že posvátné tu přestalo být orgiastickým vytržením a stalo se „kritickým vědomím“: osvobodit se od imperativů horizontály, ale za jasného vědomí svých reálných možností, bez extatické distance od všednosti, kterou nabízí orgiastický výbuch, fanatická víra nebo droga.
Legalita je horizontála, legitimnost vertikála. Příběhy vertikál jsou ve zkratce zachyceny v symbolech a kulturních modelech, k nimž jsme jako příslušníci nějakého národa loajální – třeba Pravda vítězí na prezidentské vlajce ČR; a je to loajalita „duchovní“, a proto vyšší, než jen ta pokrevní, etnická nebo rodinná.
Vzpomínám si na přednášku Allena Ginsberga v Praze v roce 1965, kdy se stal také králem Majálesu a byl pak z Československa vykázán pro „nemravnost“. Řekl tehdy, že americká nebo sovětská vlajka jsou velké nedokončené příběhy, jejichž nedokončenost máme povinnost hájit proti těm, kdo vyhlásili svou moc a svůj úspěch za happyend těch příběhů. Vertikála, morální nebo politické ideje, které jsme si dali na naše vlajky, je především tento boj proti „terminátorům“ našich velkých příběhů, prohlašujících svou moc za jejich happyend.
Bez vertikály se žádná stavba nedostaví, ach nikdy nedostaví – napsal Vladimír Holan. My ale žijeme ve společnosti, v níž se nedokončené příběhy vertikály mění ve frašku v okamžiku, kdy je chceme vzít vážně.
Culture jamming je politicky angažované umění postdemokratické doby, které se vynořuje jako odpověď na kolonizaci veřejného prostoru „globálními ekonomickými zájmy“ – jednoduchým příkladem je třeba nápis ČEZsko. Je to umělecký žánr, který ukazuje, jak „vše duchovní“ se ve společnosti globálního kapitalismu mění ve frašku.
Nejznámějším příkladem culture jamming je obraz Corporate America Flag. Já bych ho nazval Manifest Destiny Today. Výraz „Manifest Destiny“ použil politický komentátor O’Sullivan v roce 1845 k označení posvátného práva USA ovládnout celý kontinent, nejen Mexiko, ale i Kanadu, protože boží prozřetelnost ten kontinent rezervovala poslání USA šířit republikánskou demokracii. Byl to původně morální ideál, neměl se proto šířit vojenskou mocí, ale osvobozená území sama se měla přihlásit k USA jako ke své vlasti.
To, čemu jsme dříve říkali „duchovní sféra“, se dnes podobá disneylandizovaným centrům našich měst, které si fotografují japonští turisté; či spíše výkladní skříni, do níž slavný zelinář Václava Havla právě instaloval plakát chválící politiku strany, jehož smysl ho nezajímá a ani ho nevnímá. Horizontála je oddělena neviditelným vodním příkopem od vertikály, komicky se v něm plácá každý, kdo chce to oddělení soukromého od veřejného, zájmů od idejí nějak překonat. Culture jamming se pokouší o inventuru toho, co ze starých vertikál se už v epoše globálního ekonomického růstu stalo pouhou turistickou atrakcí – třeba křesťanské zvyky a lidové tradice; ukazuje, že současný „život ve lži“ má nekonečno podob a že kdo by nechtěl alespoň jednu z nich přijmout za svou, skončil by na psychiatrii nebo na policejní vyšetřovně jako chorobný kverulant či extremista.
Proč je Corporate America nebo ČEZsko smrtelným nebezpečím pro demokracii? Protože demokratická společnost je založena na převaze idejí, které platí jako všeobecně lidské „z podstaty věci, ne z dekretu privilegovaných oligarchií“; korporace a státy naopak chtějí jen růst a korumpují (někdy i vraždí, jak se dovídáme z hollywoodských akčních filmů) vše, co jejich růstu překáží.
Nepřeháním? Není toto vylučování korporací z demokracie jen archaický antikapitalistický moralismus?
Tři příklady: V roce 1959 CBS vyrobila hraný televizní dokument Judgement at Nuremberg, první „popculture“ zpracování Norimberského procesu. Těsně před jeho vysíláním si právní zástupce největšího sponzora, jedné americké plynárenské společnosti, vyžádal, aby se slovo „plyn“ nevyskytovalo v negativním kontextu, jako je třeba „plynová komora“, takže se ve verzi vysílané 16. dubna 1959 vypípalo jako třeba vulgární výrazy v reality show.
Druhý příklad je podrobně analyzován v dokumentu The Corporation Joela Bakana z roku 2003. Investigativní žurnalisté pracující pro korporaci Fox News Channel v něm ukázali, že hormon růstu používaný v USA v „hovězí masné výrobě“, je považován významnou částí odborníků za nebezpečný a že v Kanadě a v Evropě byl zakázán. Pod hrozbou soudních žalob ze strany výrobce korporace přikázala dokument oslabit, a když to novináři odmítli, byli propuštěni. U soudu nejdříve zvítězili, později ale byl rozsudek změněn, protože „falšovat zprávy není zločin“. Případ je poučný především proto, že „obyčejný Američan“ na svá práva nedosáhne, právo je vždy na straně těch, kdo si mohou dovolit „komplexní právní servis“.
Třetím příkladem je náhlý krach firmy Enron v roce 2001. Nikdo ho nečekal, za posledních deset let se hodnota jejích akcií zvýšila desetinásobně, Enron se stal sedmou nejdůležitější nadnárodní korporací v USA. Až náhle akcie Enronu, považované všemi ratingovými agenturami za solidní, spadly z 86 dolarů na 26 centů, ve třech měsících se rozplynulo 60 miliard dolarů jako Popelčina ekvipáž po půlnoci. Nejvyšší manažeři prodali své akcie ještě před krachem s obrovskými zisky, nebyli – na rozdíl od zaměstnanců – vázáni povinností akcie neprodávat. Korporace Enron těžila z výhod, které jí zaručovali politici, jejichž volební kampaně financovala; povolení postavit v Mosambiku naftovod dostali zásluhou prezidenta Clintona, který podmínil další ekonomickou pomoc mosambické vládě její vstřícností k zájmům Enronu, jak se dovídáme z dokumentu Enron Alexe Gibneye z roku 2005. Krach ukázal, že americký veřejný prostor ve svém celku už není schopen ubránit hranici mezi realitou a fikcí. Proč neštěkali „strážní psi demokracie“, kdo je otrávil a jakým karbanátkem?
Poučení z těchto tří příkladů: Zaprvé korporace vytlačují z veřejného prostoru vědomí morální ambivalence vědeckého a technologického pokroku – slovo „gas“ se nesmí používat ve spojení plynové komory, slovo „růstové hormony“ ve spojení s rakovinou! Zadruhé hlavním cílem mediálních korporací není informovat veřejnost, ale zhodnotit investice do informací (Investovali jsme tři miliardy dolarů do této TV, o tom, co je zpráva, rozhodujeme my – říká jeden manažer v citovaném dokumentu). Drahý právní servis umožňuje korporacím účinně filtrovat informace oportunistickým zneužíváním právního statutu „vědecké pravdy“ – jednou na podporu svého stanoviska, podruhé na omezení práva občanů protestovat. Zatřetí – současná „ekonomická věda“ je mediálním trikem, postaveným na rétorickém využití matematiky, hraje v naší společnosti stejnou roli jako astrologie, nemá nic společného s realitou. Ostatně proč by měla mít, vždyť globální ekonomika je především ekonomikou zdání.
Na začátku 20. století jeden ze zakladatelů evropské sociologie Emile Durkheim vynalezl pro klíčový problém modernosti nové slovo anomie (od a-nomos, nedostatek regulace, bez-zákonnost).
Anomie nastává proto, že moderní společnosti se vyvíjejí pod tlakem dvou protikladných imperativů: zaprvé stále větší funkční diferenciace, dělby práce, která je podmínkou růstu produktivity; zadruhé roste potřeba norem, které zajistí vzájemnou spolupráci specializovaných sektorů ve prospěch celku. Vědomí celku a solidarity mezi lidmi je ale v moderních společnostech neustále delegitimizováno korporacemi, jejichž strategickým cílem je expanze na úkor všech ostatních. Anomie je imperialismus částí, „nedostatek solidarity“, oslabení norem, které dělají ze specializovaných jedinců společnost. Anomie je způsob existence korporací, proto jsou smrtelným nebezpečím pro demokratické společnosti. Neustále investují do diskreditace každé reprezentace celku, každého omezení své expanze – českým příkladem může být bolševický styl útoků pravicového tisku proti Martinu Bursíkovi, který je zastáncem zákona omezujícího expanzi uhelných korporací.
Americká hollywoodská mašinérie nebezpečnou anomičnost korporací už dlouho zpracovává. Například oscarový film Michael Clayton vypráví příběh advokátů, hájících zájmy korporace, jejíž jeden výrobek způsobil „smrtelné škody“ na lidském zdraví. Když se v jednom z nich probudí svědomí a chce postoupit obětem průkazné dokumenty o vině korporace, je zavražděn. Jeho přítel se vydává za zkorumpovaného právníka a skrytým mikrofonem přistihne manažerku té korporace, tu moderní Černou královnu, in flagranti s otráveným jablkem v ruce. A je tu happyend: policisté zatknou šéfy korporace, zlo prohrává, dobro zvítězilo, vláda práva byla nastolena. Ovšem jen v hollywoodské neorealitě!
Výnosy Nejvyššího soudu USA byly až dosud školou demokracie, protože nastolovaly souvislost mezi pojmy ve výkladních skříních demokracie a našimi životy, nikdy například nelegitimizovaly Guantánamo. I Městský soud v Praze zrušil zákaz (pouhým škrtem pera ministra vnitra!) Svazu mladých komunistů, který byl skandálním porušením práv občanů politicky se organizovat, važme si toho. Mezi hodnotami ve výkladní skříni demokracie a hodnotami, které platí v našich životech, mezi vertikálou a horizontálou, bude vždy mezera, ale výnosy soudů ji zmenšovaly na snesitelnější míru.
Ve volbách jde už dlouho jen o to, kdo bude sedět za jakou odměnu v různých správních radách, stále větší počet občanů k nim proto nechodí. Volby mají ale svůj hluboký symbolický význam: pravidelně se opakují, abychom si všichni připomněli, že moc nemá v demokratické společnosti své navždy rezervované místo, každý má právo ji získat a každý ji ale musí vždy vrátit do hry.
Podobně jako moc ani pravdy, které nás spojují v jeden celek, nemají své rezervované místo ve společnosti a není ani možné je odvodit z žádné povinně vyznávané minulosti nebo z předem daných premis, vynořují se neočekávaně ve veřejném prostoru. Pravdy jsou něco jako volby v tom symbolickém smyslu, občané musí být ochotni je vždy znovu dát v sázku. Obstojí ve svobodné komunikaci, nevynoří se v necenzurovaném veřejném prostoru pravdy silnější, než jsou ty moje?
Dějiny americké demokracie byly dějinami civilizačních statků, které se formovaly ve společnosti svobodné komunikace. Výnosem Nejvyššího soudu USA z 21. ledna 2010 skončily, začaly dějiny postdemokracie, systému, v němž korporace smějí neomezeně investovat do demontáže „civilizačních statků“ a do degradace každé reprezentace celku společnosti na „pouhé ideologické, nevědecké předsudky“.

V dokumentu Zdenka Plachého Pokusná zvířata z roku 2007 je scéna, v níž mladá badatelka chválí šťastný život pokusných zvířátek: jsou v teple, mají dobré jídlo, nic je v jejich klecích nestresuje. Největším nebezpečím postdemokracie je, že budeme mít stejnou představu o štěstí živých bytostí jako ta mladá žena. A korporace nám ho zajistí.

http://www.multiweb.cz/hawkmoon/den_vyhlaseni_postdemokracie.htm

Boris Cvek: Duben 2010: Husák na Facebooku (Zelenkův klip je jednou z nejdůležitějších událostí posledních let) - Britské listy

26.4.2010

Duben 2010: Husák na Facebooku

Zelenkův klip je jednou z nejdůležitějších událostí posledních let

Boris Cvek


Nenadál bych se, že někdy budu vřele souhlasit s Milanem Valachem, ale jeho článek "Hloupost a oplzlost" vystihuje přesně mé pocity. Já osobně mnoho pravicových myšlenek považuji za inspirativních a velmi bych ocenil, kdyby se česká politická debata vedla v podobném duchu, v jakém nyní probíhají veřejné debaty v Británii mezi Cameronem, Brownem a Cleggem.


Podle mého názoru taková debata třeba probíhala mezi Klausem a Špidlou a mohla by zase probíhat mezi Špidlou a Kalouskem (jako dnes v Otázkách V. Moravce) či jinými politiky. Jiří Paroubek však posunul (a Mirek Topolánek mu v tom zdatně sekundoval) naši politiku zpět k normalizační velkohubosti a populismu. Jeho projevy, zejména ty starší, jako by z huby komunistického aparátčíka 80. let vypadly. Nicméně skutečným problémem není Paroubek, to by bylo ještě moc dobré. Skutečným problémem je kontinuita mezi normalizací a současností už i na úrovni mladých lidí kolem dvaceti let. A zde právě souhlasím s Valachem a zejména s těmito jeho slovy:

"Bohužel, lidi, kterým se líbí vulgarita a arogance Zelenkova klipu, vychovali jejich rodiče a vychovali je právě takto. V české společnosti došlo k přerušení kontinuity generací. Základní morální hodnoty, bez nichž není život ve společnosti možný, starší generace svým dětem nepředávají. A to je jedna z hlavních příčin, proč v této společnosti mizí úcta k druhému člověku, i zcela elementární pocit vzájemné sounáležitosti."

Píši svůj příspěvek právě za otřesného, celý den trvajícího rámusu, který dělá u nás v lese jeden člověk, který si tu staví dům - a v neděli dělá z rekreačního místa peklo. Psal jsem o tom, jak nerespektujeme základní normy a pravidla občanské slušnosti, soužití a úcty k přírodnímu dědictví do BL už častěji.
Předminulý týden jsem se procházel maliním zcela mimo lesní cesty, a tu najednou dva kluci na motorkách s děsivým řevem a smradem profrčeli kolem mne. Starých lidí, minulosti, přírody, rodiny atd. si lidé přece nevážili už za normalizace.
Nedávno jsem se bavil se svými bývalými studenty, dnes mediky ve 4. ročníku, o politice a společnosti. Jeden z nich je členem ODS a líčil mi, jakého cynismu a deziluze se zevnitř té strany naučil, jak všem jde jen o prachy a jak přes různé známosti stoupají nahoru jen ti největší blbci a podlci. O jiných stranách nemá nejmenší iluzi. Ani ostatní nejevili byť zbytky idealismu.
Uvědomil jsem si, že když se bavím se svým dobrým kamarádem podnikatelem (ročník 1979, pravičák) o různých nehezkých věcech ve veřejné a podnikatelské sféře a když jsme při tom rozhořčeni, že jsme vlastně čisté, naivní, idealistické duše oproti těmto mladým lidem.
Z jiných končin zase slýchám - a psal jsem o tom do BL už dříve - jak už u dětí na ZŠ dochází k materialismu, lpění na majetku a naprosté citové vyprahlosti. To není pravicové, to je normalizační.
Pro autentického pravičáka i levičáka existují společné hodnoty, které jsou mnohem hodnotnější než všechno, co lze nakrást, zneužít, vylhat a podlézt... mezi tyto hodnoty patří čest, pravda, osobní integrita, odpovědnost, píle, empatie (i pravičáci bohatě dotují charity a věnují se filantropii, vadí jim spíše to, že státní přerozdělování ani tak nepomáhá chudým a bezmocným jako státní mašinérii a simulantům).
Toto jsou všechno hodnoty, s nimiž téměř nebylo možno udělat za normalizace kariéru. Lidé, kteří tu kariéru udělali a ovládají tento stát dodnes, nechávají za sebou stále morální poušť, a ta se projevuje ve zrůdném ustrojení rostlin, jež na ní rostou, a plodů, které dávají.
Pro určitou část mé generace přece jen rok 1989 a objev Havla, Masaryka, Patočky, diskuze kolem nového společenského systému, ideály demokracie atd. znamenaly určitou očistu a zasvěcení do víry v lepší svět, dříve než nás normalizace postavila před osudovou volbu.
Už během doby kožené a železné tyto sentimenty, ulpívající v našich srdcích, byly však mimo hlavní proud a veřejný život. Před třemi lety na jaře jsem měl profil na MySpace a bavil jsem se tam s mladými Američany... když to srovnám s českým Facebookem (který se stal fenoménem v době, kdy už jsem o takové aktivity zcela ztratil zájem), u nás je prázdnota husákovské normalizace všude jako žíravá a vše ničící kyselina.
Zelenkův klip je jen nejkřiklavější příklad takové mentality. Je to jako když vyhřezne nádor a není už pochyby, že celý organismus je zasažen rakovinou.
Považuji to za jednu z nejdůležitějších událostí posledních let. Oproti tomu jsou všechny Zelenkovy filmy prkotina. Je to jako z Hegela: klipem chtěl být na straně těch, které komunisti poškodili, sám se však stal komunistou.

http://www.blisty.cz/art/52247.html

pondělí 26. dubna 2010

Ještě k facebooku

Třeba toto:

http://www.lupa.cz/clanky/proc-nepouzivam-facebook/

nebo toto:

Že Facebook je služba s nízkým zabezpečením. Neměli byste tedy používat k přístupu stejné heslo jako například k emailu, on-line bankovnictví...

Že Facebook zanechává slušné množství cookies ve vašem prohlížeci, pomocí kterých můžou jiné internetové stránky identifikovat váš Facebook profil.

Že s více jak 10 miliardami soukromých fotografií je Facebook na prvním místě mezi aplikacemi sloužícími ke sdílení fotografií. Při souhlasu s Facebook Privacy Policy souhlasíte s tím, že se zříkáte veškerých práv, fotografie tedy mohou být volně použíty.
[A,B]

Že si Facebook rezervuje všechny práva k registraci a ponechání všech druhů osobních informací a Facebook aktivit – dokonce po zrušení profilu. [B]

Že Facebook nezaručuje, že vámi nahraná data nebudou přístupná neautorizovaným osobám.

Že Facebook je informován o vaších aktivitách na více jak 40ti velkých internetových stránkách, které s Facebookem uzavřely partnerství. [E]

Že majitel Facebooku Mark Zuckerberg odmítnul nabídky až v hodnotě 975 milionů dolarů na prodej Facebooku. Pokud by k prodeji došlo, veškerá soukromá data budou předána novímu majiteli – i pokud jste smazali profil! Znamená to, že nemáte absolutně žádnou kontrolu nad tím, u koho skončí vaše data.

Že 24. října 2007 souhlasil Facebook s prodejem 1.6% akcíí společnosti Microsoft za 240 milionů dolarů. Microsoft tak získal exkluzivní přístup ke všem osobním informacím na Facebooku. [M].






Že Mark Zuckerberg, zakladatel a majitel cca 30ti procent Facebooku je nejmladším miliardářem na světě. (cca 1,5 miliardy dolarů) [N] Jak je to možné? V kyberprostoru jsou informace tvrdá měna – na Facebooku dochází k ukládání osobních dat.

Už jste někdy uvažovali, jak je možné, že reklamy na Facebooku často odpovídají vaším potřebám? Inteligentní systém analyzuje vaše kyberprostorové chování na osobní úrovni a to tak, aby došlo k co nejlepšímu využití osobních dat.

Že Facebook spadá pod kalifornskou legislativu. Dánské organizace zjistily, že Facebook je hrozbou pro Dánskou verzi zákona o ochraně osobních údajů. (www.fsb.dk). Facebook nikde nespecifikuje, jak je to s českým právem.

Že po tvrdé veřejné diskusi přiznal Mark Zuckerberg (vlastník), že Facebook získává osobní informace z jiných stránek bez povolení uživatelem. (dokonce po deaktivaci Facebook účtu) [E,F].

Že pokud si změníte jméno, email, adresu nebo podobně, budou vaše stará data stále k nalezení pomocí funkce Hledej přítele.

Že uvedení čísla na mobil ve vašem profilu zvyšuje nebezpečí spamu.

Že v minulém roce bylo administrátory Facebooku oficiálně smazáno přes 1000 aplikací pro porušování soukromí [K].

Že, ačkoliv Facebook tvrdí, že používá vysoké bezpečnostní standardy, byli dva studenti Technické vysoké školy (MIT) schopni stáhnout přes 70 000 Facebookových profilů s použitím automatického skriptu? [F].

Že normální právní systém má často malý efekt v kyberprostoru. To znamená, že kdyby například někdo proti vám odstartoval na Facebooku kampaň tvrdící, že jste pedofil, drogový dealer atp., běžné civilní právo neochrání vaši pověst.

Že velké množství Facebookových profilů jsou profesionální falzifikáty. Dvakrát zvažte, jestli přijmete žádost od přátelství od neznámé osoby.[I]

Že profily lidí lidí s podivně znějícími jmény (jako třeba „Lesboe“, „Vetřelec“ –Allien- atp). mohou být z Facebooku smazány bez dalšího vysvětlení – i když tato jména v místním jazyce nic neznamenají.

Že účty na Facebooku s více než 4000 kontakty jsou často smazány bez dalšího vysvětlení. Tato možnost není uvedena v Podmínkách užívání (Terms of Agreement).[O]

Že v brzké budoucnosti bude váš účet na Facebooku obsahovat nejen všechny vaše fotografie, ale i vaše filmy (streamované do vaší HDTV), domácí videa, hudební soubory. To znamená, že problém kybernetického soukromí se stane v budoucnosti ještě důležitějším.






Že tím, že užíváte Facebook, tvoříte nepostradatelnou součást globální kyberekonomiky. Osobní data o vás jsou předávána mezi partnery, o kterých jste pravděpodobně nikdy neslyšeli.[F]

Že nedávné době bylo vystopováno množství závažných virových infekcí, které se pokoušejí infikovat uživatele přislíbením videí zdarma (říjen 2008).[H]

Že psychologové zavedli novou diagnózu: FAD (Facebook Addiction Disorder) – závislost na Facebooku, jako nový druh závislostní poruchy.[Q]

Že profesionální hackeři kradou Facebookové profily a prodávají je zločincům.[S]

Že každý den jsou administrátory Facebooku mazány obrázky bez žádného vysvětlení kromě „porušení podmínek užívání“ (\"violation of terms of agreement\"). Důvod pro takovou cenzuru (obvykle velmi osobní) nebývá uživateli vysvětlen.[G]

Že tím, že „přidáte Uživatelský obsah na kteroukoliv část Stránky, automaticky zaručujete – a vy tímto také stvrzujete, že máte právo zaručit – Společnosti neodvolatelnou, trvalou, bezvýhradnou, přenosnou, plně hrazenou licenci (s právem sublicencovat) k užívání, kopírování, veřejnému zobrazování, veřejné prezentaci, přeformátovávání, překládání, krácení (částečnému nebo úplnému) a distribuci takového Uživatelského obsahu k jakémukoliv účelu, komerčnímu, reklamnímu, nebo jinému. (Facebook pravidla o užívání). Tato informace se v českých Pravidlech (ke 22.2.2009) nezveřejňuje, je zde pouze anglicky, a v případě uplatňování takového požadavku se takto nedostatečná licence patrně v rozporu s českým právním řádem.

V praxi toto znamená, že jakákoliv vaše písnička, fotografie, báseň nebo jakákoliv jiná věc se okamžikem vložení stává majetkem Facebooku, který má právo ji jakkoliv využít, k reklamě nebo čemukoliv jinému. Pokud jste například umělcem pracujícím pod Ochranným svazem autorským (OSA), přidáním vašeho díla na Facebook porušujete dohodu a autorské poplatky za přehrávání budete svazu platit vy.
Proto jsem to už zrušila, i když člověk už v té škatulce naivních i...tů už zůstane. Naštěstí jsem tam neměla fotky, životopis atd.
--------------------------
Jen tak dál, Velký bratře, když jsou lidi blbí a nechaj si to dělat, tak ať trpěj a oni se nám budou smát víc a víc. Nechte si na sebe sypat ty sajrajty z letadel (mají teď velmi napilno, obloha slušně počmáraná), nechte se svlíkat na letištích, dělat si čipové karty (Opencard, občanky...), když vám to nevadí....

Navíc (citováno z českých Pravidel užívání): Jste sami zodpovědni za vaše náklady a výdaje k vytvoření záložních kopií a výměnu jakéhokoliv Uživatelského obsahu, který zobrazíte nebo uložíte na Stránce nebo poskytnete Společnosti.



Citace zdroje:

http://www.facebook.com/group.php?gid=14406969 5573

neděle 18. dubna 2010

Mystérium bez konce – novinky k případu Pier Paolo Pasolini

Pier Paolo Pasolini nepřestává znepokojovat současníky ani 35 let od své smrti. U příležitosti Výstavy historické knihy, pořádané mezi 12. – 14. březnem 2010 v Miláně, prohlásil senátor Marcello Dell'Utri, že dá této výstavě k dispozici rukopis údajné kapitoly 21 I lampi sull’ENI (Blesky nad ENI) nedokončeného kontroverzního románu Petrolio (Nafta) Piera Paola Pasoliniho. Senátor médiím potvrdil, že díky neznámému zdroji měl v ruce a četl údajný autorův rukopis o 78 stranách. Dell'Utri řekl doslova: "Četl jsem to, ale nemůžu ještě nic říct – jedná se o spis znepokojivý pro ENI, hovoří o tématech a problémech firmy, mluví o Cefisovi, o Matteim a přimyká se k historii naší země.” Co se ovšem stane, když dojde na lámání chleba a takovou žhavou novinku má senátor ukázat? Nic, zhola nic, senátorův zdroj se podle jeho slov zalekne velkého zájmu médií a drahocenný rukopis prostě zmizí ze světa. Podobně jako jiná významná kniha o tomto tématu “Questo è Cefis” autora jménem Giorgio Steimetz z roku 1972, která nedlouho po svém vydání byla skartována a stažena z oběhu. Do případu ztraceného rukopisu Piera Paola Pasoliniho se vložil poslanec a bývalý římský starosta Walter Veltroni, který interpeloval ministra kultury Sandra Bondiho a ministra spravedlnosti Angelina Alfana. Tito ministři se zavázali, že udělají vše, co je v jejich kompetenci, k osvětlení případu. Podle všeho ztracený rukopis měl vyjasnit vraždu Enrica Mattei i samotného Pasoliniho. V Itálii se tedy současně rozhořela debata ohledně znovuotevření nevyřešeného případu vraždy Piera Paola Pasoliniho. Ve skutečnosti obrat v případu smrti autora nastal už v roce 2005, kdy jediný odsouzený za tuto vraždu, Giuseppe Pino Pelosi, prohlásil, že za smrt Pasoliniho mohou tři neznámí muži, kteří autora v noci mezi 1. a 2. listopadem 1975 zmasakrovali na opuštěném místě v Ostii. Jak případ ztraceného rukopisu, tak případ Pasoliniho smrti sledují všechna hlavní italská média. Mezi poslední příspěvky k tomu tématu jsou: Marco Belpoliti: “Pasolini, e ora di seppellire il complotto” (Pasolini, nastal čas pohřbít komplot), Mario Martone: “Seppellire Pasolini?” (Pohřbít Pasoliniho?”, Carla Benedetti: “Perché i critici letterari non vogliono la verità su Pasolini?” (Proč literární kritici nechtějí pravdu o Pasolinim?). Z relevantních webových stránek, sledujících “případ Pasolini”, zmiňme především světovou pasoliniovskou doménu www.pasolini.net


http://www.nostalghia.cz/pages/andele/pasolini/index07.php


http://www.pasolini.net/ceco_riapertura-indagini_omicidioppp.htm

Karel Plíhal: „Jako COOL v plotě“ – až na hranice možností češtiny

Příznivci Karla Plíhala se konečně dočkali. Velká obliba jeho slavných říkanek a mikrobásní, které jsme mohli slyšet na autorových koncertech, způsobila, že byly nejdříve publikovány neoficiálně na internetu a až v roce 2006 byla vydána reprezentativní sbírka těchto jazykových hříček. Nedávno jsem si koupil knihu „Jako COOL v plotě“ z 3. dotisku tohoto prvního vydání. Můžete mi namítnout: vždyť se jedná o pokleslý literární žánr, tyto hříčky byly vymyšleny pro chvilkové pobavení hlediště. Můžete mi rovněž namítnout: zdaleka ne všechny tyto říkanky a mikrobásně jsou povedené, tak proč se jimi chcete zabývat? Obě námitky mají v sobě část pravdy, to jistě, ale…….Mojí recenzi zachraňuje právě toto „ale“, které se pokusím na následujících řádcích obhájit. Plíhalovy mikrobásně a říkanky, které jsou sebrány ve zmíněné knize, jsou opravdu primárně určeny publiku pro chvilkové pobavení. Tyto krátké žertovné útvary mají také rozdílnou kvalitu a ty uvedené v knize opravdu nejsou všechny stejně povedené. Ale…..při bližším ohledání většiny těchto veršovánek je nutno dodat, že mají charakter literárních počinů na vysoké úrovni. Vzpomeňme si alespoň na některé české legendy v oblasti písňové avantgardy: Jan Werich, Jiří Suchý, Ivan Mládek – tito pánové, a nejen oni, posunuli naše vnímání jazyka a verše o notný kus dál, bez nich by česká píseň rozdělávala oheň ještě křesáním křemenů v jeskyni. Slovní spojení z této historie, dokládající nekonečné možnosti češtiny, jako například: „Ezop/sezob´“, „Olda/od Marolda“, “holka z Pezinku/zuby ze zinku“ mi zní v uších, když čtu Plíhalovy minitexty. Tento autor jde ještě dál ve svých textových experimentech, o to vzácnějších, že se jedná o krátké textové celky. Myslím, že tato tvorba Karla Plíhala je důstojným a velmi zdařilým pokračováním legendární české minitextové tvorby 20. století. Troufám si tvrdit, že mikroverše tohoto autora patří k tomu nejlepšímu, co kdy v Česku v této oblasti vyšlo. Dokládá to nejen velmi vysoká obliba těchto plíhalovských hříček, jejichž sebrané texty se pokoutně šířily mezi návštěvníky autorových koncertů, ale též význam těchto minitextů, který daleko přesahuje primitivní říkanky pro pobavení či hospodské frky. Možná právě bychom neměli podceňovat a zapomínat na českou hospodu, jejíž poetika byla matkou takových perel, jako byla díla Jaroslava Haška či Bohumila Hrabala. Stejně tak u Karla Plíhala má tato „hospodská zkratka“ téměř vždy vyšší smysl, přesah. Autor svými šprýmovnými zkratkami nejen baví, ale nutí nás k zamyšlení – byť by to bylo zamyšlení pouze nad možnostmi a dadaičností českého rýmu. Karel Plíhal je živoucím důkazem toho, že i dospělí si mohou hrát na vysoké literární úrovni. Nad téměř všemi plíhalovskými říkankami se řehníme jako malé děti, nad některými z nich se zamýšlíme jen chvíli, některé nám utkví v paměti jako sice vtipné, ale velmi trefné a pravdivé. Mezi ty nejzávažnější říkanky z knihy uveďme například tu na str. 20: „Co nejvíce/drtí skiny/jejich vlastní/černé stíny…“ – zasmějeme se, ale význam a zážitek z přesahu této nevinně vyhlížející mikrobásně v nás zůstává na dlouhou dobu, nebo tato říkanka na str. 74: „Mejlování s Kristem/zaviruje systém…“ – zde bych nechal přesah bez komentáře. Nebo minitext na str. 135: „Serfuj,serfuj,/doserfuj,/Pak se z toho poser./Fuj! – autor se neštítí i obecné češtiny - či říkanka na str. 105: „Po ulici kráčí Zdenek/a je celý od písmenek,/vpředu,vzadu, prostě hrůza/posrala ho v letu múza“ Dále můžeme uvést příklady minitextů, ze kterého vystupuje plně plíhalovská poetika, jako na str. 123: „Psal jsem si/se slepýšem/ale už si/nepíšem…“ nebo na str. 118: „Proč se komár tolik mračí/proč zatíná pěstičky?/Protože ho v bříšku tlačí/čtyři krevní destičky.“ či hned vedle na str. 119: „Proč se smějou/tuleni?/Protože jsou/zhuleni.“ Jiným příkladem jsou říkanky s erotickým nádechem, jako např. ta na str. 93: „Nezvyklé milostné/praktiky/odstraní jak stresy/tak tiky“ nebo minitext na str. 88: “Někdy pudy opanuju,/jindy jednám spontánně,/teď například onanuju/v Křižíkově fontáně.“ Karel Plíhal nás ale překvapí i miniaturními dvojveršími jako např. na str. 83: „Na souši i na moři/všude samí magoři…“ nebo na str. 136: „Šeptám ti do ucha horce/rozkošné chemické vzorce.“ či do třetice dvojverší o rodičích na str. 92: „Neživí mě, nešatí,/šediví a plešatí…“ Rozkošných a kvalitních příkladů z tohoto díla by bylo rozhodně více. Kniha „Jako COOL v plotě“ rozhodně není sbírkou všech plíhalovských říkanek, je „jen“ reprezentativním výběrem. Většina sebraných říkanek jistě patří ke klenotům veršované české literatury.

středa 14. dubna 2010

Kacířská rozprava o překonání prvotního hříchu

Od jisté doby mě fascinuje literatura, její příběhy, hříčky fantazie, pravděpodobnost literárního textu, splynutí čtenáře s textem či schovávaná autora. Tento krátký text se bez odkazů na literaturu neobejde. Pokusím se rozvést pokud možno co nejsrozumitelněji to, o čem jsem uvažoval v uplynulých dnech. K úvahám mi posloužily právě dva literární příběhy, oba dosti známé a oba velmi symbolické.

Ten první je z Bible a popisuje prvotní hřích Adama a Evy, kteří díky hadovi ochutnají jablka ze stromu poznání. První biblická dvojice pozná, že je nahá a schová se studem před Bohem, který za nimi přichází. Ten druhý je neznámého původu a my ho známe pod názvem „Císařovy nové šaty“, kdy dvěma prohnanými krejčími oklamaný císař se promenáduje ve svých „nových císařských šatech“ před svými poddanými úplně nahý. Ano, řeknete si, oba dva příklady jsou o nahotě, a co dál? Co mají tyto příběhy s velkým filozofickým přesahem společného?

Oba dva podle mě velmi věrně dokládají různý dobový přístup člověka ke vědění a poznání. Slovem „dobový“ nemyslím dobu vzniku těchto nesmrtelných literárních „exempel“, byť je důležité, že biblický příběh předchází „císaři“. Tyto příběhy jsou pro mě natolik zajímavé, že věřím v jejich nadčasovou platnost. Podobně nadčasovou rozpravou by chtěl být i tento krátký text. V souvislosti s mým přesvědčením si dovolím vyslovit hypotézu, že lidstvo se od svého zrodu staví k vědění a poznání v tzv. „poznávacích sinusoidách“. U lidstva se střídají periody, kdy se snaží vědění získat (prvotní hřích Adama a Evy) s periodami, kdy už se o to nesnaží, právě naopak – vědomě či nevědomě se pokouší o vědění přijít, pomalu ho ztrácí (kamufláž dvou krejčíků s císařem) až do bodu, kdy je vědění opět v kurzu a celý proces nabývání a pozbývání vědění začíná nanovo. Je velmi symbolické, že u obou literárních příkladů, které v tomto rozkladu používám, se jedná o vztah člověka k poznání své vlastní nahoty.

V prvním případě biblického příběhu, který podle mě přeneseně vládne v „sinusové“ periodě kladného vztahu lidstva k vědění, kdy se lidstvo snaží vědění získat a stojí o poznání, se podle mě jedná o základní charakteristiku nabývání všeobecného vědění ve smyslu lidského vzdalování se Ráji. Ráji, který pro člověka znamená neohraničenost, nediferencovanost dobra a zla, absence nutnosti volby, o „protoexistenci“ skutečného lidství. Člověk na jedné straně ztrácí tuto „rajskou“ nevědomost, na druhé straně se mu dostává privilegia poznání a vědění, které je člověku přínosem až do té doby, do které je schopen toto poznání a vědění unést. Myslím si, že lidstvo již několikrát prošlo touto částí „poznávací sinusoidy“, kdy lidé toužili po poznání a vědění se v této části „sinusoidy“ neustále zvětšovalo.

Bohužel pro vědění a poznání samo si též myslím, že lidstvo v historii již několikrát prošlo tou částí „poznávací sinusoidy“, kdy se vědění ať vědomě či nevědomě neustále během této části periody ztrácelo a lidé o poznání tehdy netoužili. Tento úsek „sinusoidy“ se podle mě nese ve znamení příběhu o císařových nových šatech. Poznání a vědění není hlavním cílem lidstva této epochy, je jím pravý opak – popření a vytlačení vědění a poznání, tmářství, ztráta hodnot a opěrných bodů, ztráta orientace ve světě, který byl tak dobře popsán a pochopen v předchozích dobách.

Kde se podle mě nachází současný svět? Myslím, že jednoznačně v tom úseku „poznávací sinusoidy“, kde vládne příběh o císařových nových šatech. Dnešní doba se vyznačuje potlačováním poznání a ztrácením vědění, vládne nám zmatení a neschopnost orientace ve světě, modlíme se k nevědění, k tmářství, k nivelizaci světa, k nediferencovanosti dobra a zla. Všichni do jednoho jsme nazí, ale nevíme o tom. Tímto postojem překonáváme prvotní hřích a přibližujeme se biblickému Ráji. Ráji, který znamená rozpuštění lidské individuality a nutnosti poznání a vědění v bezčasovosti, v nevědění, v „protoexistenci“ člověka a v neexistenci dobra a zla, v neexistenci etiky a morálky. Ale i toto je jen dočasná tendence.

pondělí 12. dubna 2010

Markéta Pilátová: „Má nejmilejší kniha“ – uštknutí tou nejlepší literaturou

Připadá mi poněkud nešťastné, že prostor na recenzi posledního románu Markéty Pilátové „Má nejmilejší kniha“, je pochopitelně omezený. Toto dílo by si zasloužilo o mnoho více prostoru, než je mu vyhrazeno. Autorka předložila českému čtenáři velmi originální, složité a vyzrálé dílo, kterému jako čtenář vytýkám pouze toto: že nebylo delší, že nepokračovalo dál, byť třeba v jiných obměnách, ale se stejnou originalitou a řemeslnou bravurou. Ale cítím, že tento román žije vlastním životem dál, ostatně podobně jak autorka předesílá mottem knihy na str. 7:

„Všichni víme, že zemřeme; všichni cítíme, že nezemřeme.“ Fernando Pessoa

Ke zkoumání tohoto díla nám může posloužit jedna velmi důležitá citace z knihy na str. 127:

„A stejně jako je život sítí nejrůzněji do sebe zapletených náhod, dokola se opakujících nesmyslů a někdy nevede nikam, je takový i tento příběh. Ostatně které věci vedou jinam než do nicoty?“

Toto „captatio benevolentiae“, uvedené až v polovině knihy, není namístě. „Má nejmilejší kniha“ vypráví příběh, který je vším, ale jen ne příběhem „který nevede nikam“ nebo „který vede do nicoty“ nebo „ dokola se opakující nesmysl“. Román má promyšlenou, téměř k dokonalosti dovedenou nelineární strukturu, která ve filozofické rovině věrně respektuje výzkumy teorie superstrun o mnohačetných rozměrech našeho světa. V obsahových rovinách se setkáváme se skutečností, fikcí, fantastičnem, snem, mysticismem, animismem, šamanismem, parapsychologií, ovšem z románu se nedozvíme přesně, kde jsou hranice těchto světů, chytáme se bezpečně do autorčiny literární sítě, která nám nedává jasnou odpověď. Nosným základem románu je prolínání latinskoamerického a slovanského vlivu, jejichž synkretizmus je pro autorku, žijící pátým rokem v Latinské Americe, naprostou samozřejmostí. Převádí ho velmi umně a věrně na stránky díla, ač se nám může zdát, že se jedná o naprosto odlišné atributy. Můžeme říct, že tento latinskoamerický realitisticko-fiktivní exotismus, který je mísen s prvky, které našemu čtenáři nejsou vzdálené, je základem autorčina velmi úspěšného a kvalitního literárního umu.

„Je tolik příběhů, tolik krásných báchorek, slepých uliček a mylných vysvětlení. Vím, že se ve mně rodí proto, aby vás znehybněly. Nemají jiný účel ani smysl, nenabízejí vhled do podstaty problémů, uznejte sami, to byste za pár kousků jídla chtěli příliš. Jediné, co umím, je vás zhypnotizovat, zastavit v čase, odvést o bolesti, kterou vám život neustále způsobuje svými krutými experimenty.”

V této citaci ze samého konce knihy, na str. 271, nám Markéta Pilátová nám opět částečně poodkrývá nástroje své literární dílny a opět opakuje, že její román vlastně nemá a ani nemůže mít velké ambice. Můžeme tomu věřit, nicméně „Má nejmilejší kniha“ svou kvalitou nesporně patří do elity současné české literatury. V každém případě se jedná o dílo uhrančivé, něco jako uštknutí „zlatým hadem“, po kterém se čtenář přesytí vynikajícími literárními zážitky. Bohužel román po 273 stranách končí, ale čtenář by chtěl číst dál. Zcela oprávněně mi namítnete: už dlouho mluvíte abstraktně, proč nepřiblížíte trochu obsah knihy? V tom je právě háček: jak věrně přiblížit obsah kvalitní knihy o 273 stranách na omezeném prostoru tak, aby „Má nejmilejší kniha“ neutrpěla újmu? Tvrdím, že je to zhola nemožné. Každé naše slovo na toto téma by mohlo být zavádějící, mohlo by porušit citlivou rovnováhu, kterou Markéta Pilátová ve svém románu tak umně vybalancovala. Žádné zástupné slovo nemůže nahradit složitý a polyfonní rozměr této knihy. Mimoděk se tak dostáváme obecně ke smyslu dobré literární recenze. Takový textový útvar sice existuje, ale zcela pochopitelně nemůže nahradit čtenářský zážitek, který může zprostředkovat pouze originální dílo. A o tento čtenářský zážitek nám v této rozpravě jde především. Můžeme si přát, aby tento výborný čtenářský zážitek nebyl jen výsadou češtiny, aby byl román brzy přeložen a vydán též v Latinské Americe. Myslím si, že dobrý filmař může zjistit, že toto dílo je vhodné i pro filmový přepis.

TM

Další čtení: o "Mé nejmilejší knize":

http://www.advojka.cz/archiv/2010/7/co-zmuze-hadi-polibeni

Další čtení: o ceně Magnesia Litera 2010:

http://www.citarny.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=2345:magnesia-litera-2010-takova-eska-fraka&catid=48&Itemid=3809&joscclean=1

pátek 9. dubna 2010

Karel Plíhal: Jako cool v plotě, str. 20....

Co frustruje

nejvíc skiny?

Jejich vlastní,

černé stíny....

středa 7. dubna 2010

Proč jsem deaktivoval svůj účet na facebooku

Milí přátelé,


dlužím vám vysvětlení proč jsem deaktivoval svůj účet na facebooku.

Osobně mám výhodu v tom, že vlastním všechny vaše emailové adresy, takže vás neztratím z dohledu.

Facebook je nástroj tak populární jak je nebezpečný pokud se týče ohrožení osobního života člověka. Pokud se týče nucení k často nechtěné exhibici, k předvádění se, k image – toto vše je jen málo reálné. Cítil jsem se nucený být v kontaktu s mnoha lidmi, které jsem neznal dobře. Facebook mě stál mnoho času, byl jsem nucen se osobně „prodávat“, „exhibovat se“, „odpovídat“, „kontaktovat se“. Toto není můj svět, chci být vzdálený všem těmto „veřejným kybernetickým prostorům“, kde to, jak se tváříme, znamená více než to, čím doopravdy jsme. Mrzí mě, když musím preferovat virtuální kontakty před těmi lidskými z první ruky……zkrátka mě mrzí, když musím být víc virtuální než skutečný.

Tyto a mnoho dalších důvodů mě přivedly ke zrušení mého vztahu s facebookem……..samozřejmě ne s vámi všemi – budu více než rád, pokud od vás dostanu email.

Velmi se těším na srdečné setkání s vámi všemi mimo virtuální svět, který nás pomalu dusí.


Přeji vám příjemné jaro a přeji též hodně štěstí!

Srdečně zdravím,

T.

Perche ho disattivato il mio conto presso facebook

Carissimi amici,


vi devo la spiegazione perche ho disattivato il mio account presso facebook.

Personalmente ho il vantaggio che sono in possesso di tutte le vostre mail, cosi non vi perdo di vista.

Facebook e uno strumento quanto popolare tanto pericoloso in quanto all´offesa della vita privata di un uomo.Quanto alla costrizione all´esibizione spesso involontaria, all´apparenza, all´immagine - tutto quanto poco reale. Mi sono sentito costretto di essere in contatto con tanta gente che non conoscevo bene. Facebook
mi toglieva molto tempo, sono stato costretto a "vendermi" personalmente, ad "esibirmi", a "replicare" a "contattarmi". Questo non e il mio mondo, io voglio essere lontano da tutti questi "luoghi kibernetici pubblici" dove l apparenza e piu
di quel che un uomo veramente e. Mi dispiace preferire i contatti virtuali a quelli umani di prima mano......mi dispiace essere piu virtuale che reale, in poche parole.

Queste e tante altre ragioni mi hanno condotto a rompere la mia relazione con il facebook..........ovviamente non con tutti voi - saro piucchefelice ricevere una vostra email.

Spero vivamente in un cordialissimo incontro con tutti voi fuori dal mondo virtuale che ci sta pian piano soffocando.


Vi auguro un buon proseguimento, buon lavoro e in bocca al lupo!


Cordialmente,


T.

pondělí 5. dubna 2010