zdroj: http://www.kampomaturite.cz/filosofie-1/martin-buber-ja-a-ty
Člověk může použít jen dvě základní slovní dvojice ( které lze považovat za základní slova), a proto má dva možné postoje: postoj Já k Ty a postoj Já k Ono, případně On nebo Ona. Samotné Já není nic, protože člověk není na světě sám, Já se vyskytuje vždy ve vztahu k nějakému protějšku.
Já, které se vyskytuje v obou slovních dvojicích, je ale v každé z nich rozdílné. Ve vztahu Já-Ty lze Já považovat za osobu, stejně jako Ty. Proto v tomto vztahu může být Já vysloveno pouze celou bytostí. Ve vztahu k Ono už Já osobou není, protože Ono je v tomto případě pouze nějakým objektem. Tento vztah nemá osobní zaměření. Nemluvím zde k někomu, ale o někom nebo o něčem. Tato základní slova vyjadřují pouze poměry. Teprve jejich vyslovením začíná bytí toho, co vyjadřují.
Já nikdy neexistuje samo o sobě. Je vždy součástí dvojice Já-Ty nebo Já-Ono. Pokaždé, když člověk řekne Já, myslí jen Já, jako jednoho ze základních slov v určitém vztahu, do něhož následně vstupuje a zůstává v něm.
Předmětem oblasti slova Ono je nějaké „něco“. Tímto „něco“ vyjadřuji s pomocí sloves cestu k nějakému cíli: Dělám něco, chci něco, cítím něco,.... . To ale není celý život lidské bytosti. Ten se skládá i z jiných činností. Říše slova Ty má jiný základ. Ty je jasně definované, není v něm nějaké „něco“, protože každé něco má své další něco, stejně jako každé Ono sousedí s nějakým jiným Ono, atd. Ty s ničím jiným nesousedí, neskládá se z nějakých „něco“. Ty je samotné. Po vyslovení Ty se člověk dostává do vztahu.
Člověk poznává svět. Jeho zakoušením získává zkušenosti o věcech, poznává jejich vlastnosti, dozvídá se o jejich povaze. Touto formou ale poznává jen svět, jehož podstatou jsou Ono, On i Ona. I kdyby poznával i vnitřní „tajné“ složky všech věcí, které za svůj život pozná jen hrstka lidí, ani tím se nedostane do vztahu se světem. Pouhým poznáváním světa se nemůže dostat do vztahu s ním. Vztah totiž může být jedině vzájemný. Samotné zkoumání se světa vůbec nedotýká. Sám svět se poznávání vůbec neúčastní, jen se dává k dispozici, aby mohl být prozkoumán, ale nic mu to nepřináší.
Proto svět jako zkušenost, kterou poznáváme patří ke slovu Já-Ono. Základní slovo Já-Ty zakládá svět vztahu.Svět vztahu se vyskytuje ve třech sférách.
Tou první je život s přírodou. Tento vztah se ale vytrácí kvůli tomu, že zde neexistuje verbální komunikace. Tento svět je mimo naši řeč. Nejblíže nám jsou živočichové, ti jediní jsou schopni nás vnímat zrakem, ale při oslovení vztah pomalu zaniká.
Život s lidmi je druhou sférou světa vztahu. Tento vztah je nepochybně oboustranný a má podobu řeči. Slovo Ty z dvojice Já-Ty můžeme používat a zároveň přijímat.
Poslední sférou je vztah s duchovním absolutnem. V tomto případě není vztah jasně rozpoznatelný, je částečně zakryt, ale i když je mimo řeč, řeč z něho vzniká. I když není slyšet žádné Ty, tak cítíme, že nás někdo nebo něco oslovuje. A zároveň my na toto oslovení odpovídáme, i když nemůžeme vyřknout Ty. I v této sféře je ale vztah mimo naší řeč. Uvědomujeme si, že v každé sféře je tu něco okolo nás, a proto si uvědomujeme také vlastní bytí. A díky tomu, že kolem sebe pociťujeme nějaké Ty vytváříme si svůj vztah ve všech oblastech.
pátek 28. ledna 2011
čtvrtek 27. ledna 2011
Zygmunt Baumann: Úvahy o postmoderní době
zdroj: http://svratouch.evangnet.cz/knihovna/bauman.htm
Modernita byla jedinou civilizací, o které bylo možné takto přemýšlet, o níž je možné smysluplně mluvit jako „o projektu“. Každé konkrétní dnes čerpalo své zdůvodnění ze všeobecného zítřka. Proto se jevilo jako defektní, slabé, neduživé, nenaplněné, proto žilo nadějí a vírou v dokonalost a naplnění. Falešným, ale účinným argumentem pro budoucnost, která přijde byly vady přítomnosti, která je.
Nejvýznanější odlišnost naší doby je v tom, že nemyslí ani nemůže o sobě myslet o sobě jako „projektu“.
Projektování podlehlo privatizaci, deregulaci, fragmentarizaci. Jsme zaměstnání řešením problémů, ale ty se neskládají v celek, a hlavně: není mezi námi „problém problémů“, metaproblém, „problém, jak skončit s problémy“, jak zařídit zařizování jednou provždy. Už si nepředstavujeme, že zítřek bude docela jiný než dnešek. „Dějiny došly k svému konci“. (Budoucnost už není to, co bývala). Postmodernita je vlastně totéž, jako zánik projektu, super-projektu.
Místo normativní regulace občana nastoupilo svádění konzumenta. Místo legitimizace masová média.
Dvě nejopovážlivější projektantské obsese – Němci a komunisti. Obracíme se s odporem od sociálních inženýrů. Ne ten nebo ten stát ztratil důvěryhodnost, ale stát jako takový.
- moderní civilizaci přemohly její vnitřní rozpory. Mysleli jsme si, že moderní kultura byla ušita na míru moderní společnosti, sloužila jí. Nevšímali jsme si toho, že kultura společnosti, kterou „obsluhuje“, slouží osobitě. Pozorně se jí dívá do karet, kritizuje ji, zkoumá. Že je knězem i šaškem najednou, že ji nikdy nelze úplně získat a osvojit, že ji nelze docela zvládnout, že není možné opanovat její opoziční duch, a že jen v této podobě může udržovat v chodu setrvačník modernity… Modernita potřebuje kulturu bojovou, podezíravou, bojující proti iluzím, sebeklamům, lžím, kulturu skeptickou, nespokojenou. Moderní kultura byla i kulturou zoufalství, pochyb, kritiky, odporu. Svůj optimismus vůči budoucnosti živila pesimismem vůči současnosti. Byla entuziastická ve vztahu k záměru, ale musela kárat vše praktická vtělení. Všechny aktuální výkony moderní civilizace byly cílem kritiky. Bylo jen otázkou času, kdy se popudlivý duch, modernitou pečlivě pěstovaný, obrátí proti ruce, která ho živila. „Krize paradigmatu“, rozčarování a anomálií se ukázalo moc, než aby bylo možné je odbýt poukazem na chyby ve výpočtech nebo přítomnost cizorodých prvků ve zkumavce. Kritika výkonů modernity se proměnila v kritiku jejich záměrů. Chyba se hledá dnes ne v tom, co bylo vykonáno, ale v předpokladech, v jejichž jménu to bylo vykonáno.
Postmoderní kritika záměrů modernity je paradoxně trochu – konečným triumfem moderního ducha. Poslední bariéra stojící před kritickým rozumem ustoupila nakonec pod náporem hubitelů iluzí.
Humanitní obory jsou hermeneutikou sekundární – jsou přetvářením významů už daných, výkladem jevů už nasycených interpretacemi.
Poslání filosofa a sociologa je vyslovit zamlčené, udělat zjevným, co je zraku nedostupné… Nenechat udusit v zárodku žádnou možností, jež nebývalá lidská svoboda nabízí, odhalovat falešnost slibů chlácholivé jistoty a poklidného řádu, jež ve skutečnosti vidinou slibovaného osvobození vábí do totalitního vězení. Měli by se vysmívat vychloubání těch, kdo handlují s jediným patentovaným významem, a kteří údajně pobývali v paláci absolutní pravdy. Měli by oddělovat zdravá zrna sebeuvědomění, jež musí být vždy věděním o tom, že člověkem je možné být různými způsoby, od plev totalitního snění o všeobecné shodě ve jménu jediné a nedělitelné pravdy. Měli by vyvolávat neklid, ne jej mírnit.
Trvalým atributem „postmoderního“ životního stylu se zdá být nespojitost, nekonsekventnost jednání, fragmentarizace a epizodičnost různých sfér činností.
Jakoby plynutí času přestalo být souvislým projektem. Místo přímky je tu soubor epizod, které sice postupují za sebou, ale lze je myslet i jako probíhající vedle sebe. Z jedné epizody vyplývá pro druhou pramálo.
Postmoderní život vyjadřuje televizní seriál, k pochopení jednoho dílu je vše v něm obsaženo, znalost všech dílů není podmínkou.
Každý dosavadní stav je prozatímní, a „pak se uvidí“.
Postmoderní kontext preferuje absenci přesně vymezené identity.; čím neurčitěji je identita definována, tím lépe pro toho, kdo je jejím nositelem.
Rozpad „životného projektu“ na kaleidoskop samostatných epizod, nepropojených kauzálně, logicky, odpovídá postmoderní kaleidoskopické kultuře „nikdy nekončícího karnevalu“.
Veřejná aréna je sférou tvrdé konkurence mezi nadšenci pro různé věci, víry a zboží a smyslem všeho toho usilování je popularita: v tomto světě „býti“ znamená totéž, co být pozorován, vnímán, brán na vědomí, a ukazatelem důležitosti, hmatatelnosti bytí je počet posluchačů, diváků a stopa otištěná v jejich vědomí.
Do úspěšného sdělení ale musí být od počátku zabudován příslib pomíjivosti, přechodnosti, protože kapacita pozornosti je omezená a je nutno v ní uvolnit místo pro sdělení následující.
A hlavně: záplava, nadbytek, hypertrofie informací, komunikátů, zvuků, pohybů se sémantickým nákladem, na jejichž vyčíslení ani vstřebání nemáme čas.
Postmoderní život ale nemá pevnost, určitost, trvalost a význam předem daný a zavazující.
A dobrodružství změnila svůj charakter. Není to už divák, kdo je vykouzluje silou své představivosti. Na zevlouna v křesle dobrodružství dotírají ve stavu zcela hotovém – k jejich vymyšlení nasadili všechnu svou fantazii jiní lidé. Odborníci, štáby specialistů. Jak by tomu mohla konkurovat primitivní, jednoduchá obrazotvornost a podomácké kutění diváka? A co se děje na obrazovce je dopracované do detailu, jsou dokonalé tak, jak to skutečné není. „Skutečnější než skutečnost“.
Role se obracejí: co se zrodilo jako reprezentace skutečnosti, se stalo jejím standardem a mírou. Málokterá skutečnost ale tomu dostojí. Tím hůře pro ni. Nic není opravdu skutečné, dokud to nebylo natočeno. Abychom se ujistili o reálnosti rodinných událostí, sledujeme na videu. Není už jasné, co je skutečností, a co je jejím obrazem, co je „opravdu“, a co „jakoby“. Ale jasnost a srozumitelnost už nejsou potřeba.
Zápas skutečnosti s mistrovstvím televizní inscenace má málo naděje na úspěch. A epizody se kladou vedle sebe. Jak mezi nimi volit? Jak je srovnat, přebrat? Svět z epizod je rájem pro zevlouna. V zevlounově ráji jsou věci osvobozené od vlastní tíhy. Váhu jim dodává jen uspokojení, které z nich dokážeme vykřesat.
Je velmi pravděpodobné, že nespojitost, nekonsekvetnost jednání, tužeb a představa o šťastném životě je chronickou chorobou postmoderního života.
Je výrazná podobnost mezi privatizací zápasu s neurčitostí a trhem orientovaným na soukromou spotřebu. Od chvíle, kdy ser strach z neurčitosti proměnil v neklid, že naše úsilí o sebe-tvorbu nebude na výši úkolu, začalo být obtížné odolávat pokušením trhu. K podlehnutí není potřeba ani násilí, ani indoktrinace. Trh sice nenabízí osvobození od útrap volby a rozhodnutí, ale nabízí jinou, žádanější pro lidi odsouzené k sebetvorbě: nabízí osvobození od nutnosti přemýšlet o odpovědnosti a o důsledcích volby. Nabízí možnost života rozkrájeného na proužky epizod natolik tenkých, že je možné je pozřít na jedno posezení a dopřát žaludku dost místa pro jiné kousky, když se objeví. Trh nabízí bezstarostnou neodpovědnost motýla, prožívanou radostně jako dar svobody.
Bývalý vězeň panoptika, který byl vmanévrován do role dodavatele statků, se dnes nalezl v postavení sběratele zážitků, sběrače prožitků. Každá z obou rolí odpovídá jiné metodě, jak si poradit s obavou z neurčitosti, s oním trvalým důsledkem „zásadního rozkladu struktur:, zvaného modernita. První metoda je kolektivní, druhá privatizovaná. Beze stopy zůstává obava z neurčitosti. Jen je dnes docela neurčitá, …
Dnes ale jinak: lidské tělo je prvně orgánem spotřeby, konzumu a mírou jeho náležitého stavu je schopnost absorbovat vše, co konzumní společnost nabízí.
Stav bez napětí je postmoderní noční můrou.
Vyjádříme-li to jazykem filosofů, vychovatelů (ne kazatelů, těch je už málo): víme dnes, že fundamenty bytí dosud nejsou objeveny, a již nikdy objeveny nebudou, že veškeré úsilí je zbudovat se ukázalo a asi bude ukazovat jako marné.
Výsledkem je nejen ochota připustit, že zdánlivě uspořádané a smysluplné bytí je podloženo Chaosem, absurditou, ale i přesvědčení o tom, že tento stav bude trvat tak dlouho, jak si jen lze představit.
Živelnost světa líčeného postmoderní utopií proměňuje každou starost o budoucnost v absurditu, s výjimkou starosti o to, abychom se nemuseli starat o budoucnost, tedy starosti o to, abychom mohli jednat způsobem, přiměřeně bezstarostným a neodpovědným.
Postmoderní utopie nás přesvědčují o tom, že je třeba tuto demontáž nahlas chválit, chválit svobodu osvobozenou od povinnosti „sloužit vyšším cílům“, jež přece kalí každou rozkoš.
Dnešní nechuť zabývat se aktuálním stavem věcí zcela a ne náhodně, rezonuje s odumíráním kritického myšlení, oslabením představivosti, absenci optimistické odvahy, které jsou potřeba k tomu, aby jiný, odlišný svět byl doporučen lidem, kteří jsou ponořeni do světa, jaký je. „Současnou dobu lze nejlépe popsat jako dobu obecného obratu ke konformitě.“ Castoriadis.
Že Osvětim a Gulag byly a jsou logickým důsledkem a ne chvilkovou myšlenkovou odchylkou či selháním moderní praxe „dekretování řádu“ (podobně jako následný návrat nechutí vůči cizím, projevující se etnickými čistkami, obranu před imigrací…). Jde o podezření, že odvrácenou a neoddělitelnou stránkou „univerzalizace“ je růst partikulárií, současně i potlačování všeho, co se sjednovacímuprocesu vymyká, puzení k výlučnosti a to, že údajný“ univerzální fundament“ dekretovaného řádu se v praxi ukazuje jako teoretický základ intolerance vůči tomu, co je odlišné.
„Rozvoj“ rozvíjí zřetelně závislost lidí na předmětech, které oni sami nemohou ani vytvořit ani kontrolovat, rozumět jim. Když vlny vyvolané činností jiných lidí dorazí na práh jejich domovů, připomínají povodeň, přichází nečekaně, neznámo odkud, vysmívají se důvtipu, moudrosti obyvatel. Ať už jsou plánovači .. přesvědčeni o tom, že události řídí, nebo že by je řídit mohli, z hlediska obětí změny připomínají spíše otevření zdymadel, jimiž vtrhává chaos a náhoda do jisté monotónního, ale dosud spořádaného a regulovaného života. Tam, kde se dříve cítily jako doma, cítí se dnes jako zbloudilci. Svět kdysi domácký, průzračný, známý, je zahalen neproniknutelným tajemstvím. Oběti rozvoje už nevědí, jak mají jednat. Potřebují protézy a hole, průvodce, instruktory.
Ale je to tak, že chudí chudnou a bohatí bohatnou. Štěstí tedy nepřibývá rozvojem…
Byla-li reglementace a produktivnost bojovým heslem modernity, heslem postmodernity je deregulace a druhotné zpracování.
Nietzsche objasnil, že cokoli, co se pokládá za „dobré“ nebo „špatné“, má co do činění s hierarchií, vztahem vyšší – nižší, vládnutí a panování. Není přirozený, imanentní vztah mezi skutky určitého druhu a dobrem (například není nutné, aby se slovo „dobro“ asociovalo s altruismem). Tento vztah není „viditelný“, dokud není veřejně vyhlášen, nadekretován. Ti, co mají moc dekretovat a disponují způsoby, jak svým dekretům dodat závaznosti, vykonávají to magické umění: nejenže činí dříve neexistující vztah „očividným“, ale současně mažou z paměti okouzlených diváků i časy, v nichž tato očividnost vůbec nebyla.
„Lidé nemají svobodu volby. Hospodářské a sociální jevy se pohybují vlastním tempem, a situace, do nichž je tento pohyb uvádí, nutí jedince a skupiny jedinců, aby jednali určitým způsobem bez ohledu na to, zda si to přejí nebo ne. Jde o utváření jejich způsobu myšlení o volbě, zúžení palety možností, mezi nimiž mohou volit. “ Schumpeter.
Lidé pohroužení do celodenního boje o bytí nebyli schopni a necítili potřebu systematizovat svou intuici dobra a zla.
Lidé jsou vrženi do postmoderní společnosti, musí se podívat do tváře vlastní mravní nezávislosti, tedy odpovědnosti. Tato nová nutnost je často příčinou mravního bloudění a zoufalství. Ale dává morálnímu subjektu šanci, jakou dosud nikdy neměl.
Modernita byla jedinou civilizací, o které bylo možné takto přemýšlet, o níž je možné smysluplně mluvit jako „o projektu“. Každé konkrétní dnes čerpalo své zdůvodnění ze všeobecného zítřka. Proto se jevilo jako defektní, slabé, neduživé, nenaplněné, proto žilo nadějí a vírou v dokonalost a naplnění. Falešným, ale účinným argumentem pro budoucnost, která přijde byly vady přítomnosti, která je.
Nejvýznanější odlišnost naší doby je v tom, že nemyslí ani nemůže o sobě myslet o sobě jako „projektu“.
Projektování podlehlo privatizaci, deregulaci, fragmentarizaci. Jsme zaměstnání řešením problémů, ale ty se neskládají v celek, a hlavně: není mezi námi „problém problémů“, metaproblém, „problém, jak skončit s problémy“, jak zařídit zařizování jednou provždy. Už si nepředstavujeme, že zítřek bude docela jiný než dnešek. „Dějiny došly k svému konci“. (Budoucnost už není to, co bývala). Postmodernita je vlastně totéž, jako zánik projektu, super-projektu.
Místo normativní regulace občana nastoupilo svádění konzumenta. Místo legitimizace masová média.
Dvě nejopovážlivější projektantské obsese – Němci a komunisti. Obracíme se s odporem od sociálních inženýrů. Ne ten nebo ten stát ztratil důvěryhodnost, ale stát jako takový.
- moderní civilizaci přemohly její vnitřní rozpory. Mysleli jsme si, že moderní kultura byla ušita na míru moderní společnosti, sloužila jí. Nevšímali jsme si toho, že kultura společnosti, kterou „obsluhuje“, slouží osobitě. Pozorně se jí dívá do karet, kritizuje ji, zkoumá. Že je knězem i šaškem najednou, že ji nikdy nelze úplně získat a osvojit, že ji nelze docela zvládnout, že není možné opanovat její opoziční duch, a že jen v této podobě může udržovat v chodu setrvačník modernity… Modernita potřebuje kulturu bojovou, podezíravou, bojující proti iluzím, sebeklamům, lžím, kulturu skeptickou, nespokojenou. Moderní kultura byla i kulturou zoufalství, pochyb, kritiky, odporu. Svůj optimismus vůči budoucnosti živila pesimismem vůči současnosti. Byla entuziastická ve vztahu k záměru, ale musela kárat vše praktická vtělení. Všechny aktuální výkony moderní civilizace byly cílem kritiky. Bylo jen otázkou času, kdy se popudlivý duch, modernitou pečlivě pěstovaný, obrátí proti ruce, která ho živila. „Krize paradigmatu“, rozčarování a anomálií se ukázalo moc, než aby bylo možné je odbýt poukazem na chyby ve výpočtech nebo přítomnost cizorodých prvků ve zkumavce. Kritika výkonů modernity se proměnila v kritiku jejich záměrů. Chyba se hledá dnes ne v tom, co bylo vykonáno, ale v předpokladech, v jejichž jménu to bylo vykonáno.
Postmoderní kritika záměrů modernity je paradoxně trochu – konečným triumfem moderního ducha. Poslední bariéra stojící před kritickým rozumem ustoupila nakonec pod náporem hubitelů iluzí.
Humanitní obory jsou hermeneutikou sekundární – jsou přetvářením významů už daných, výkladem jevů už nasycených interpretacemi.
Poslání filosofa a sociologa je vyslovit zamlčené, udělat zjevným, co je zraku nedostupné… Nenechat udusit v zárodku žádnou možností, jež nebývalá lidská svoboda nabízí, odhalovat falešnost slibů chlácholivé jistoty a poklidného řádu, jež ve skutečnosti vidinou slibovaného osvobození vábí do totalitního vězení. Měli by se vysmívat vychloubání těch, kdo handlují s jediným patentovaným významem, a kteří údajně pobývali v paláci absolutní pravdy. Měli by oddělovat zdravá zrna sebeuvědomění, jež musí být vždy věděním o tom, že člověkem je možné být různými způsoby, od plev totalitního snění o všeobecné shodě ve jménu jediné a nedělitelné pravdy. Měli by vyvolávat neklid, ne jej mírnit.
Trvalým atributem „postmoderního“ životního stylu se zdá být nespojitost, nekonsekventnost jednání, fragmentarizace a epizodičnost různých sfér činností.
Jakoby plynutí času přestalo být souvislým projektem. Místo přímky je tu soubor epizod, které sice postupují za sebou, ale lze je myslet i jako probíhající vedle sebe. Z jedné epizody vyplývá pro druhou pramálo.
Postmoderní život vyjadřuje televizní seriál, k pochopení jednoho dílu je vše v něm obsaženo, znalost všech dílů není podmínkou.
Každý dosavadní stav je prozatímní, a „pak se uvidí“.
Postmoderní kontext preferuje absenci přesně vymezené identity.; čím neurčitěji je identita definována, tím lépe pro toho, kdo je jejím nositelem.
Rozpad „životného projektu“ na kaleidoskop samostatných epizod, nepropojených kauzálně, logicky, odpovídá postmoderní kaleidoskopické kultuře „nikdy nekončícího karnevalu“.
Veřejná aréna je sférou tvrdé konkurence mezi nadšenci pro různé věci, víry a zboží a smyslem všeho toho usilování je popularita: v tomto světě „býti“ znamená totéž, co být pozorován, vnímán, brán na vědomí, a ukazatelem důležitosti, hmatatelnosti bytí je počet posluchačů, diváků a stopa otištěná v jejich vědomí.
Do úspěšného sdělení ale musí být od počátku zabudován příslib pomíjivosti, přechodnosti, protože kapacita pozornosti je omezená a je nutno v ní uvolnit místo pro sdělení následující.
A hlavně: záplava, nadbytek, hypertrofie informací, komunikátů, zvuků, pohybů se sémantickým nákladem, na jejichž vyčíslení ani vstřebání nemáme čas.
Postmoderní život ale nemá pevnost, určitost, trvalost a význam předem daný a zavazující.
A dobrodružství změnila svůj charakter. Není to už divák, kdo je vykouzluje silou své představivosti. Na zevlouna v křesle dobrodružství dotírají ve stavu zcela hotovém – k jejich vymyšlení nasadili všechnu svou fantazii jiní lidé. Odborníci, štáby specialistů. Jak by tomu mohla konkurovat primitivní, jednoduchá obrazotvornost a podomácké kutění diváka? A co se děje na obrazovce je dopracované do detailu, jsou dokonalé tak, jak to skutečné není. „Skutečnější než skutečnost“.
Role se obracejí: co se zrodilo jako reprezentace skutečnosti, se stalo jejím standardem a mírou. Málokterá skutečnost ale tomu dostojí. Tím hůře pro ni. Nic není opravdu skutečné, dokud to nebylo natočeno. Abychom se ujistili o reálnosti rodinných událostí, sledujeme na videu. Není už jasné, co je skutečností, a co je jejím obrazem, co je „opravdu“, a co „jakoby“. Ale jasnost a srozumitelnost už nejsou potřeba.
Zápas skutečnosti s mistrovstvím televizní inscenace má málo naděje na úspěch. A epizody se kladou vedle sebe. Jak mezi nimi volit? Jak je srovnat, přebrat? Svět z epizod je rájem pro zevlouna. V zevlounově ráji jsou věci osvobozené od vlastní tíhy. Váhu jim dodává jen uspokojení, které z nich dokážeme vykřesat.
Je velmi pravděpodobné, že nespojitost, nekonsekvetnost jednání, tužeb a představa o šťastném životě je chronickou chorobou postmoderního života.
Je výrazná podobnost mezi privatizací zápasu s neurčitostí a trhem orientovaným na soukromou spotřebu. Od chvíle, kdy ser strach z neurčitosti proměnil v neklid, že naše úsilí o sebe-tvorbu nebude na výši úkolu, začalo být obtížné odolávat pokušením trhu. K podlehnutí není potřeba ani násilí, ani indoktrinace. Trh sice nenabízí osvobození od útrap volby a rozhodnutí, ale nabízí jinou, žádanější pro lidi odsouzené k sebetvorbě: nabízí osvobození od nutnosti přemýšlet o odpovědnosti a o důsledcích volby. Nabízí možnost života rozkrájeného na proužky epizod natolik tenkých, že je možné je pozřít na jedno posezení a dopřát žaludku dost místa pro jiné kousky, když se objeví. Trh nabízí bezstarostnou neodpovědnost motýla, prožívanou radostně jako dar svobody.
Bývalý vězeň panoptika, který byl vmanévrován do role dodavatele statků, se dnes nalezl v postavení sběratele zážitků, sběrače prožitků. Každá z obou rolí odpovídá jiné metodě, jak si poradit s obavou z neurčitosti, s oním trvalým důsledkem „zásadního rozkladu struktur:, zvaného modernita. První metoda je kolektivní, druhá privatizovaná. Beze stopy zůstává obava z neurčitosti. Jen je dnes docela neurčitá, …
Dnes ale jinak: lidské tělo je prvně orgánem spotřeby, konzumu a mírou jeho náležitého stavu je schopnost absorbovat vše, co konzumní společnost nabízí.
Stav bez napětí je postmoderní noční můrou.
Vyjádříme-li to jazykem filosofů, vychovatelů (ne kazatelů, těch je už málo): víme dnes, že fundamenty bytí dosud nejsou objeveny, a již nikdy objeveny nebudou, že veškeré úsilí je zbudovat se ukázalo a asi bude ukazovat jako marné.
Výsledkem je nejen ochota připustit, že zdánlivě uspořádané a smysluplné bytí je podloženo Chaosem, absurditou, ale i přesvědčení o tom, že tento stav bude trvat tak dlouho, jak si jen lze představit.
Živelnost světa líčeného postmoderní utopií proměňuje každou starost o budoucnost v absurditu, s výjimkou starosti o to, abychom se nemuseli starat o budoucnost, tedy starosti o to, abychom mohli jednat způsobem, přiměřeně bezstarostným a neodpovědným.
Postmoderní utopie nás přesvědčují o tom, že je třeba tuto demontáž nahlas chválit, chválit svobodu osvobozenou od povinnosti „sloužit vyšším cílům“, jež přece kalí každou rozkoš.
Dnešní nechuť zabývat se aktuálním stavem věcí zcela a ne náhodně, rezonuje s odumíráním kritického myšlení, oslabením představivosti, absenci optimistické odvahy, které jsou potřeba k tomu, aby jiný, odlišný svět byl doporučen lidem, kteří jsou ponořeni do světa, jaký je. „Současnou dobu lze nejlépe popsat jako dobu obecného obratu ke konformitě.“ Castoriadis.
Že Osvětim a Gulag byly a jsou logickým důsledkem a ne chvilkovou myšlenkovou odchylkou či selháním moderní praxe „dekretování řádu“ (podobně jako následný návrat nechutí vůči cizím, projevující se etnickými čistkami, obranu před imigrací…). Jde o podezření, že odvrácenou a neoddělitelnou stránkou „univerzalizace“ je růst partikulárií, současně i potlačování všeho, co se sjednovacímuprocesu vymyká, puzení k výlučnosti a to, že údajný“ univerzální fundament“ dekretovaného řádu se v praxi ukazuje jako teoretický základ intolerance vůči tomu, co je odlišné.
„Rozvoj“ rozvíjí zřetelně závislost lidí na předmětech, které oni sami nemohou ani vytvořit ani kontrolovat, rozumět jim. Když vlny vyvolané činností jiných lidí dorazí na práh jejich domovů, připomínají povodeň, přichází nečekaně, neznámo odkud, vysmívají se důvtipu, moudrosti obyvatel. Ať už jsou plánovači .. přesvědčeni o tom, že události řídí, nebo že by je řídit mohli, z hlediska obětí změny připomínají spíše otevření zdymadel, jimiž vtrhává chaos a náhoda do jisté monotónního, ale dosud spořádaného a regulovaného života. Tam, kde se dříve cítily jako doma, cítí se dnes jako zbloudilci. Svět kdysi domácký, průzračný, známý, je zahalen neproniknutelným tajemstvím. Oběti rozvoje už nevědí, jak mají jednat. Potřebují protézy a hole, průvodce, instruktory.
Ale je to tak, že chudí chudnou a bohatí bohatnou. Štěstí tedy nepřibývá rozvojem…
Byla-li reglementace a produktivnost bojovým heslem modernity, heslem postmodernity je deregulace a druhotné zpracování.
Nietzsche objasnil, že cokoli, co se pokládá za „dobré“ nebo „špatné“, má co do činění s hierarchií, vztahem vyšší – nižší, vládnutí a panování. Není přirozený, imanentní vztah mezi skutky určitého druhu a dobrem (například není nutné, aby se slovo „dobro“ asociovalo s altruismem). Tento vztah není „viditelný“, dokud není veřejně vyhlášen, nadekretován. Ti, co mají moc dekretovat a disponují způsoby, jak svým dekretům dodat závaznosti, vykonávají to magické umění: nejenže činí dříve neexistující vztah „očividným“, ale současně mažou z paměti okouzlených diváků i časy, v nichž tato očividnost vůbec nebyla.
„Lidé nemají svobodu volby. Hospodářské a sociální jevy se pohybují vlastním tempem, a situace, do nichž je tento pohyb uvádí, nutí jedince a skupiny jedinců, aby jednali určitým způsobem bez ohledu na to, zda si to přejí nebo ne. Jde o utváření jejich způsobu myšlení o volbě, zúžení palety možností, mezi nimiž mohou volit. “ Schumpeter.
Lidé pohroužení do celodenního boje o bytí nebyli schopni a necítili potřebu systematizovat svou intuici dobra a zla.
Lidé jsou vrženi do postmoderní společnosti, musí se podívat do tváře vlastní mravní nezávislosti, tedy odpovědnosti. Tato nová nutnost je často příčinou mravního bloudění a zoufalství. Ale dává morálnímu subjektu šanci, jakou dosud nikdy neměl.
pondělí 24. ledna 2011
pátek 21. ledna 2011
středa 19. ledna 2011
Epocha Propagandistické Indiference
(próza v básni)
Vítejte v epoše kryptokracie, pokročilých derivátů kapitalismu, ve věku krásných nových iluzí a čím dál více se vytrácejících skutečností! V epoše mnohými předvídané dystopie, která se tváří jako ta nejkrásnější z utopií. Mává vám rozvrácený svět, kde se násilí a nepřátelství schovávají za opačné povrchní projevy míru a lásky. Svět, který trestuhodně zaměnil harmonii duchovna a tělesna za překotný materialismus nejhrubšího zrna, ve kterém je život prodáván jako výrobek, který lze koupit a velmi jednoduše směnit či vyhodit na smetiště – a pořídit si nový. Frankfurtská škola, pánové Zamjatin, Huxley, Orwell či Pasolini v hrobech rotují jak zběsilí, protože my, jejich dědici, žijeme v ještě horších světech, než o kterých tak usilovně přemýšleli a které nás ve snech tak strašily. Film Matrix bratrů Wachowských z roku 1999 není v žádném případě sci-fi, je to věrná skutečnost našich životů. V Matrixu žijeme, dýcháme, pracujeme, rodíme se a umíráme – a jsme nuceni vnímat jen vize Matrixu, ne skutečnost. Skutečnost, tak sladké slovo opuštěného člověka na počátku 21. století, se tak mimoděk stává po životě, který jakž takž žijeme, naším nejdražším majetkem. Stejně jako za každé zdánlivě krizové situace, i my se dnes ptáme „cui bono?“, v čí je toto všechno prospěch, popř. ve jménu jaké myšlenky se současný svět točí? Trochu zjednodušeně můžeme říci, že současný svět patří kryptokracii, která vyznává kryptoideologii. Mlžení a matení jsou klíčová slova dneška! Jména a myšlenky hybatelů světa jsou určeny k tomu, aby nebyly námi nikdy dokonale poznány. Nenechme se mýlit, nemluvíme zde ani o tao ani o metafyzice, ale o celkem blízkých skutečnostech, které jsou záměrně zahaleny mlhou. Z mnoha důvodů se nám zdá legitimní domnívat se, že my, obyčejní lidé, jsme vytrvale krmeni prolefeed, máme možnost používat legálně šířenou somu, je nám soustavně vtloukán do hlav materialistický hédonismus, jsme nuceni poslouchat propagandu a ne informace, jsme nuceni vytvářet přebytky a pak je společně zahrabávat do země…………Proč? Proč se ptal i pan Orwell, ale na tuto otázku neměl odpověď. Máme jí my dnes? Můžeme se vůbec odvážit spekulovat ve světě a ve skutečnosti, které se nám neustále čím dál více vzdalují, stejně rychle, jako se nám vzdalují informace, naše soukromí a nezávislé myšlení – všechny tyto dříve samozřejmé entity jsou velmi rychle nahrazovány světem zprostředkovaným, vizemi, propagandou, rychlostí, při které přestáváme přemýšlet, nadbytkem, při kterém rovněž přestáváme myslet. Říkáme si, že žijeme v „epoše informací“, ale ve skutečnosti žijeme v „epoše propagandy“, jsme přecpáváni matérií, vjemy, vizemi, jsme nuceni celým svým životem běžet a ne běžně jít, snažíme se brzdit, co to dá, ale dav nás strhává stále s sebou do proudu dění….ne „Dějin“. Jsme drobnými kolečky v obrovském soukolí, jsme velmi snadno nahraditelní a náš lidský život přestává mít reálnou hodnotu……tedy ještě jednou „cui bono?“. „Cui bono?“ se ovšem ptáme za situace, kdy naše místo na světě je velmi otřesené, kdy ideje a propaganda, které jsme nuceni polykat po velkých soustech, nám nedovolují zhlédnout naše skutečné místo na světě, nejsme schopni ani dohlédnout na horizont vnímaných vizí a událostí. Ptáme se „cui bono?“ za situace, kdy nemáme jinou možnost, než věřit našim šálivým smyslům, než věřit propagandě, která je šířená všemi možnými kanály, jsme nuceni vnímat prefabrikovaný a „předkousaný“ světový názor všemi póry našeho těla, nejsme tedy schopni zodpovědně vážit skutečnost, která nám neustále uniká. Proto, abychom si nemohli s jistotou odpovědět na otázku „cui bono?“, je nám předhazován vybraný výsek propagandistických idejí, které jsou vydávány za objektivně poznatelnou pravdu. Kdo se této všeobecně šířené představě nepřizpůsobuje, nemá své místo v této uměle vytvořené „skutečnosti“. Za této situace, kdy je náš soukromý a veřejný prostor devalvován, kdy je všeobecně a jednomyslně devalvována hodnota lidského života a lidského individua, kdy je člověku přiznáván pouze statut „jednoho z masy“, je potřeba si otevřeně přiznat, že involuce, kterou člověk od doby buržoazní industriální revoluce byl nucen projít, uvrhla lidstvo do temné doby, kdy žádné z jeho dříve garantovaných lidských práv není samozřejmé a co je smutnější, každým dnem jsou jeho lidská práva dále oklešťována ve jménu „boje proti krizi“, „boje proti recesi“ či „boje proti terorismu“. Tedy na klíčovou otázku „cui bono?“ je nám odpovědět ne jinak než domněnkou, že současný stav světa nahrává přetvoření člověka v již dříve zavedený a odporný termín lidský zdroj, v lidského robota, v nesvéprávnou a poslušnou sílu, která bude žít pouze proto, aby roztáčela obrovská kola materialistické spotřeby, aby svým mlčením a přizpůsobivostí podporovala světové síly, které se snaží podřídit veškeré dění strojovému řádu postfordismu – bez výhrad, bez odporu a bez revolucí. Snaha racionalizovat a systematizovat, sešroubovat život, je snahou o napnutí všech světových sil pouze jedním směrem, který bude vyhovovat velkým výrobním systémům, bude vyhovovat vytvoření světa bez dějin, bez času, neměnného a bez konce – světa bez východiska z neutěšené lidské situace. Proč se tedy bránit lidské robotizaci ? Má to nějaký smysl, dá se tento proces nějakým způsobem zvrátit? Asi ne, i když se můžeme hrdinně bránit, ve svých důsledcích je tento proces jednosměrný, násilný, neoddiskutovatelný, nevratný – výsledkem těchto všech snah o přeměnu lidství je extrémně racionální svět, který by fungoval se strojovou přesností po zbytek existence života v jeho současné i budoucí podobě. Tento extrémně racionální svět bude určitě vyhovovat kryptokracii, tento budoucí racionalitou extrémně svázaný svět bude konečnou fází současné kryptoideologie. Naším štěstím vlastně je, že se této konečné situace, velmi podobné nacistickému Endlösungu, v naší současné lidské konstelaci a sensitivitě nedožijeme……..Všechno je pomíjivé, jen tao zůstává.
Vítejte v epoše kryptokracie, pokročilých derivátů kapitalismu, ve věku krásných nových iluzí a čím dál více se vytrácejících skutečností! V epoše mnohými předvídané dystopie, která se tváří jako ta nejkrásnější z utopií. Mává vám rozvrácený svět, kde se násilí a nepřátelství schovávají za opačné povrchní projevy míru a lásky. Svět, který trestuhodně zaměnil harmonii duchovna a tělesna za překotný materialismus nejhrubšího zrna, ve kterém je život prodáván jako výrobek, který lze koupit a velmi jednoduše směnit či vyhodit na smetiště – a pořídit si nový. Frankfurtská škola, pánové Zamjatin, Huxley, Orwell či Pasolini v hrobech rotují jak zběsilí, protože my, jejich dědici, žijeme v ještě horších světech, než o kterých tak usilovně přemýšleli a které nás ve snech tak strašily. Film Matrix bratrů Wachowských z roku 1999 není v žádném případě sci-fi, je to věrná skutečnost našich životů. V Matrixu žijeme, dýcháme, pracujeme, rodíme se a umíráme – a jsme nuceni vnímat jen vize Matrixu, ne skutečnost. Skutečnost, tak sladké slovo opuštěného člověka na počátku 21. století, se tak mimoděk stává po životě, který jakž takž žijeme, naším nejdražším majetkem. Stejně jako za každé zdánlivě krizové situace, i my se dnes ptáme „cui bono?“, v čí je toto všechno prospěch, popř. ve jménu jaké myšlenky se současný svět točí? Trochu zjednodušeně můžeme říci, že současný svět patří kryptokracii, která vyznává kryptoideologii. Mlžení a matení jsou klíčová slova dneška! Jména a myšlenky hybatelů světa jsou určeny k tomu, aby nebyly námi nikdy dokonale poznány. Nenechme se mýlit, nemluvíme zde ani o tao ani o metafyzice, ale o celkem blízkých skutečnostech, které jsou záměrně zahaleny mlhou. Z mnoha důvodů se nám zdá legitimní domnívat se, že my, obyčejní lidé, jsme vytrvale krmeni prolefeed, máme možnost používat legálně šířenou somu, je nám soustavně vtloukán do hlav materialistický hédonismus, jsme nuceni poslouchat propagandu a ne informace, jsme nuceni vytvářet přebytky a pak je společně zahrabávat do země…………Proč? Proč se ptal i pan Orwell, ale na tuto otázku neměl odpověď. Máme jí my dnes? Můžeme se vůbec odvážit spekulovat ve světě a ve skutečnosti, které se nám neustále čím dál více vzdalují, stejně rychle, jako se nám vzdalují informace, naše soukromí a nezávislé myšlení – všechny tyto dříve samozřejmé entity jsou velmi rychle nahrazovány světem zprostředkovaným, vizemi, propagandou, rychlostí, při které přestáváme přemýšlet, nadbytkem, při kterém rovněž přestáváme myslet. Říkáme si, že žijeme v „epoše informací“, ale ve skutečnosti žijeme v „epoše propagandy“, jsme přecpáváni matérií, vjemy, vizemi, jsme nuceni celým svým životem běžet a ne běžně jít, snažíme se brzdit, co to dá, ale dav nás strhává stále s sebou do proudu dění….ne „Dějin“. Jsme drobnými kolečky v obrovském soukolí, jsme velmi snadno nahraditelní a náš lidský život přestává mít reálnou hodnotu……tedy ještě jednou „cui bono?“. „Cui bono?“ se ovšem ptáme za situace, kdy naše místo na světě je velmi otřesené, kdy ideje a propaganda, které jsme nuceni polykat po velkých soustech, nám nedovolují zhlédnout naše skutečné místo na světě, nejsme schopni ani dohlédnout na horizont vnímaných vizí a událostí. Ptáme se „cui bono?“ za situace, kdy nemáme jinou možnost, než věřit našim šálivým smyslům, než věřit propagandě, která je šířená všemi možnými kanály, jsme nuceni vnímat prefabrikovaný a „předkousaný“ světový názor všemi póry našeho těla, nejsme tedy schopni zodpovědně vážit skutečnost, která nám neustále uniká. Proto, abychom si nemohli s jistotou odpovědět na otázku „cui bono?“, je nám předhazován vybraný výsek propagandistických idejí, které jsou vydávány za objektivně poznatelnou pravdu. Kdo se této všeobecně šířené představě nepřizpůsobuje, nemá své místo v této uměle vytvořené „skutečnosti“. Za této situace, kdy je náš soukromý a veřejný prostor devalvován, kdy je všeobecně a jednomyslně devalvována hodnota lidského života a lidského individua, kdy je člověku přiznáván pouze statut „jednoho z masy“, je potřeba si otevřeně přiznat, že involuce, kterou člověk od doby buržoazní industriální revoluce byl nucen projít, uvrhla lidstvo do temné doby, kdy žádné z jeho dříve garantovaných lidských práv není samozřejmé a co je smutnější, každým dnem jsou jeho lidská práva dále oklešťována ve jménu „boje proti krizi“, „boje proti recesi“ či „boje proti terorismu“. Tedy na klíčovou otázku „cui bono?“ je nám odpovědět ne jinak než domněnkou, že současný stav světa nahrává přetvoření člověka v již dříve zavedený a odporný termín lidský zdroj, v lidského robota, v nesvéprávnou a poslušnou sílu, která bude žít pouze proto, aby roztáčela obrovská kola materialistické spotřeby, aby svým mlčením a přizpůsobivostí podporovala světové síly, které se snaží podřídit veškeré dění strojovému řádu postfordismu – bez výhrad, bez odporu a bez revolucí. Snaha racionalizovat a systematizovat, sešroubovat život, je snahou o napnutí všech světových sil pouze jedním směrem, který bude vyhovovat velkým výrobním systémům, bude vyhovovat vytvoření světa bez dějin, bez času, neměnného a bez konce – světa bez východiska z neutěšené lidské situace. Proč se tedy bránit lidské robotizaci ? Má to nějaký smysl, dá se tento proces nějakým způsobem zvrátit? Asi ne, i když se můžeme hrdinně bránit, ve svých důsledcích je tento proces jednosměrný, násilný, neoddiskutovatelný, nevratný – výsledkem těchto všech snah o přeměnu lidství je extrémně racionální svět, který by fungoval se strojovou přesností po zbytek existence života v jeho současné i budoucí podobě. Tento extrémně racionální svět bude určitě vyhovovat kryptokracii, tento budoucí racionalitou extrémně svázaný svět bude konečnou fází současné kryptoideologie. Naším štěstím vlastně je, že se této konečné situace, velmi podobné nacistickému Endlösungu, v naší současné lidské konstelaci a sensitivitě nedožijeme……..Všechno je pomíjivé, jen tao zůstává.
neděle 16. ledna 2011
čtvrtek 6. ledna 2011
ČLOVĚK
Homo nullus
Homo damnatus
Homo discidius
Homo praecognitus
Homo haedonis
Homo trombabilis
Homo desperatus
Homo stultus
Homo roboticus
Homo destructor
Homo destructus
Homo vaffanculis
Homo phobicus
Homo egocentricus
Homo abulicus
Homo amnesius
Homo hibernatus
Homo matrixis
…………
Vulneratus non victus
…………
A pak že se vývoj člověka
zastavil na mrtvém bodě – pche!
.
Homo damnatus
Homo discidius
Homo praecognitus
Homo haedonis
Homo trombabilis
Homo desperatus
Homo stultus
Homo roboticus
Homo destructor
Homo destructus
Homo vaffanculis
Homo phobicus
Homo egocentricus
Homo abulicus
Homo amnesius
Homo hibernatus
Homo matrixis
…………
Vulneratus non victus
…………
A pak že se vývoj člověka
zastavil na mrtvém bodě – pche!
.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)