Motto: “KRÁSA a LÁSKA budou hlavními složkami kultu budoucnosti. Navrátí se úcta k stromům, ožije posvátnost lípy, dubu, javoru; ptactvo se stane předmětem lásky, ožije obětování v posvátných hájích – magické to úkony k dobru lidstva. – Od rozpadávajících se společností náboženských vezměmež pouze nejvyšší hodnoty mravní, které je opravňovaly býti kosmickými jednotkami pravdu nejvyšší hledající: jest to LÁSKA. Oč nedostává se lásky SATANU, o to je bohatší KRÁSOU: duch temnot je v podstatě své duchem světla, rozsévač krásy a umění, imaginací nejrozsáhlejších dárce. Pohrdej láskou, abys dobyl krásy, a zbavuj se krásy, abys oživil lásku: v tomto jediném, správně-li vedeno, střídání obou krajních složek kosmického zákona spočívá celé umění MAGIE.” (Josef Váchal: Dokonalá magie budoucnosti (1922))
“V této zemi zabíjení se (morálně zatím) lidé jsou ve jménu tří velkých hesel; pro tuto zemi žili sic již Nietzscheové, žili však též bezvýznamní nunciové; inteligence v této zemi má všechny vlastnosti psa a kočky, t.j. drží se buď domova nebo pána; altruism stal sic se nemoderním, však obměnou demokracie, vlastně vzájemného čachrářství žije; cit dávno odsunut co překonané stanovisko, k vládě rozumu přec přibrán – neboť není vynalézavosti bez fantasie. Ostatně v této zemi vše pouhou diskusí. Vůdcův profil se svým stotožňuje každý tuctový táborita i na venek klerikál stejně s fanatickým spiritistou, neboť každému chce se dobře vésti na zemi a v republice jsou krom buržoů I proletáři. Do prachu denně sšlapáván jest starý blud, však jako z kukly motýl, byť schromlých křídel znovu pověra vzlétá, pověra předsudků tvořících stávající neudržitelnou více morálku a světový, z větší části zbahnělý názor. Davem probíhají city falešně lidské, náboženské neb vlastenecké, stejně pitomé jako utopie komunismu a sny o konci válek. Romantikou nového ražení jen zdáti se budou sny o novém pohanství, nastoleném vládou šlechetných junkerů a vládnoucích s heslem: zem nemnohým, leč dobrým! Romantika pouhá chtíti lidu pomoci a vésti ho jinými cestami ku kráse a výšinám, jest nevyhnutelným výsledkem zápasení v nás a vystřídání kácejícího se Fausta donem Kichotem. Byť zavržena střízlivou dobou ROMANTIKA vždy mysl zvedá, líbíc se duši a zamlouvajíc se zástupům, jakýkoliv vezmou háv! Atavismus pralesních obyvatel změnil jen formu; řeč předků mluví dále v nás, ať už obdivujeme Napoleona či anabasi sibiřskou, romance středověké nebo K.H.Máchu, kult Belfebora či točící se stolky. Dle toho, jak vysoko kdo vzlétl, paprsek sluneční ho oslní a veliká je závrať člověka. Ve shonu měst materialistům rozklad hmoty stačí a šplháním ku Nirvaně theosof se kochá; zde však, uprostřed šumavských hvozdů ctitelům hor a vod, lesů a volnosti pohanský nimbus hoví! “
“Jisto, že chvíle u ohně strávené, uprostřed rukou lidskou nedotčených neb málo jen míst náležejí k chvílím v životě lidském nejkrásnějším. Je-li ovšem člověk syt.Romantikové mají snad proto šumavské hvozdy rádi, že očekávají tam sesílení samotářských svých nálad; autor doufá tam, že uvidí z mlh nořiti se oči strašidel, patřící naň laskavěji, než mnohé oči lidí, s nimiž v životě se setkal. Zatím zjevují se mi posud smutné oči tvorů tu zabitých; nyní doprovodem mým je vzdorná kletba a nikoliv modlitba. Snad věřím tu i v setkání se s dušemi praotců, mezi močály a v jeskyních kdysi zde žijících: snad říkám jim, že vzdor všemu, čím obohatili jsme duši od oněch dob, toužíme po návratu k jich ohni, k jich prostotě a přirozenosti života. Ujišťuji je, že podivuji se jejich bohům a že miluji jak oni psy.”
“Jen chtíti a učiti se býti Bohy! Z pantheismu ku vyšším ještě metám obměny téhož! Ukazatelem těchto cest nemůže býti nic dokonalejšího než nižší říše zjevů a tvarů; pohanská píseň šumavských končin, jekot vod a burácení živlů po čistším nad pousteven tichem uprostřed slati a nekonečných hvozdů chorál svobody a bojování! Pouze tento kraj dokonalého člověka zrodí. Teprve až zaťata bude žíla svobodnému rozmnožování lidí i dobytka, obou k popravám jen rozmanitými způsoby určených, omezenost duševní v doupatech zplozené lúzy do patřičných kolejí bude odkázána a bludy strašících v mysli lidské bohů, zdajících cestou bolesti k poznání vyššímu nás přiváděti, se rozplynou a zmizí, uvěřím a přesvědčím se o Nejvyšší Moudrosti, účelně řídících tuto zemi. Tam, kde nebude ničení a zabíjení, nejvýše rozumné regulování přílivu životů deroucích se z neznáma k projevu svému na zemi, kde žádný článek pokroku a tak zvané kultury nebude nikomu na újmu, bude možno mluviti o pravém osvícení lidstva. Do té doby vzdaluji se spolupůsobení s rybáři, zatahujícími sítě náboženské, vlastenectví a socialismu, jsa přesvědčen, že je-li v těchto věcech cos dobrého, tím větší darebáci při nich se nacházejí; zisk mravní pro všeobecný pokrok ušlechtilosti lidské je nepatrný a užitek zemi, její kráse a jejím tvorům žádný. Od těchto lépe řečeno pověr, zbytků to v tradici a nevědomosti setrvávající společnosti lidské, zalézám do ulity romantických snů svých; věřím, jako žádná myšlénka že se světa se neztratí, i můj v jiném snad rozvržení sen se uskuteční. Zatím možno si hráti a sníti třeba na místech jimiž převalovati se bude vřava válečná; snad bude se právě bráti středem šumavských hvozdů dolu do nížin.Než, nikoli budoucnost zde rozebírám, kultury úplné zánik! Myšlénky mé tu platí stavbě zdejší krásy a věkovitým proměnám hor, lesů, slatí a vegetace; stávám se zde, přístupen zvýšenému mediálnímu snění samotnou částí přírodní divočiny. Oblibuji sobě zde za dnů plných mlh a par ve věcech zastřených tajemnou rouškou; čím blíže jsou svému prapřírodnímu původu živelné podstaty, tím lépe; ať již původem jich smyslové opojení přeludy neb dokonce doteky neznámých sil.”
“KRAJINA jeví se nám takovou, jakými jsme sami; shledáme v ní to, co do ní od jinud jsme přinesli. Výjimkou nemůže býti proto ani vezdy smutná Šumava, kde divně pochmurný ráz lesních ploch, vlastní ojedinělé barvitosti sesílen nad to efekty par a mlh, nicméně náladou a duševními disposicemi návštěvníkovými cele pozměněn býti může. Nemluvím zde o nahodilém chodci, prožírajícím se tu kilometry stejně jako dole v kraji, ani o turistech procházejících od chaty k chatě, aby pokud dovolená jim stačí co nejvíce shlédli z Klostermannova kraje, mluvím o těch, jimž šumavské hory a slatě, typický ráz hvozdů a nikde jinde nezřený boj o život vegetace s živly za specielní studium slouží.”
“Nejvyšším ideálem člověka, tohoto z vůle Prozřetelnosti na zemi dosazeného Boha byly by ovšem slunné výšiny, sítí komunikace zkřížené, se stavbami letohrádků a vil, ve kterých k další cti a slávě Nejvyššího, prospěchu vlasti a k podivu ostatního méně šťastného lidstva dvounožec příštích dob utěšeně by se rodil.Rozumí se, že počítá s tím, lesů že v dohledné době nebude více zapotřebí, ani k palivu, ani ku výrobě papíru: pokud se týče krásy lesních komplexů a horstva, nahradí přírodu člověku budoucnosti zahradní architekt, který zbylou v šumavském kraji vegetaci přetvoří v sad „malebný“ stejně asi jako Mírové náměstí vinohradské. Než směj se zatím, dobrá, krásná a ještě divoká ŠUMAVO! Až tyto řádky sázející ruka a mysl, jež na Tebe vzpomíná, Tebou se těší a z lásky k Tobě tuto knihu skládá, zastaví se a umlkne na vždy, nebudeš více pro mne existovati a v generacích příštích na tomto koutu Evropy nehodlám se znovuvtěliti, již pro vlastní své hoře nikdy, neboť zármutek, jaký by mne jal v novém těle jiného a přec starého romantika, byl by těžkým při objevení některého svazku Klostermanova, o Tobě jako o ráji ztraceném pojednávajícího. Pomyšlení pak, že otcové a pradědové moji od začátku dvacátého století vázali Tebe do svěrací kazajky kulturních vymožeností, zničilo by poslední illuse mé o krajanech mých, lidstvu a božstvech, pokud ještě jaké z minulosti a z předchozího života by ve mně zbyly.”
“ULTIMA THULE BOHEMIAE jest Šumava, onen náhorní kraj hvozdy a slatěmi se nám projevující v tom stavu, jaký byl zde již před věky; v těchto posledních končinách země naší, v černých lesních hlubinách s volným průběhem živlů vody a vichru příroda dosud mnohotvárnou bizarností svou se nám dále ukazuje. V odlehlých těchto místech spatřujeme poslední tvářnost prastarého zápasení vegetace a stromů zvlášť; vyvstávají obrazy tytéž, jaké pradědům našim ráz jich povah a duševních sklonů určovaly v míře nemalé. Zde ještě necítiti rozsévaný člověkem mrazivý dech smrti. V této smutné krajině, trudné a pochnurné z ustavičného zápasení života se zánikem, živlů s vegetací a mlh se sluncem není jistě a nebude míst ku kratochvílím městského člověka s jeho trampingem a lyžařením, jako tu není míst v neproniknutelných houštích pralesa ku stavbě vil a továren. Zatím. Neboť lidská rozpínavost mezí nezná.”
“Vysoká poloha kraje, drsnost přírody, čistota a síla vzduchu vytvoří i nadále jedince zvláštního významu, odhodivší nadobro poslední chomouty pověr nacionálních, náboženských a západnicky mravních. Nespokojí se s vůdcovstvím čachrářů, pod církevnickou morálkou nadále v služby jistým lenošskými třídám je zaprodávajících. Pochopí, že nikoliv úsilí o pacifism, cesta evoluce a rozmnožování lidského rodu člověka budoucích dob nespasí a k štěstí na zemi mu nepomůže, nýbrž boj a válka proti všem zastancům starých bludů a úzkoprsých morálek, vzniklých z pošilhávání do Neznáma.Kulturní, obchodní a průmyslový ruch přítomnosti spěchá, by i v těchto prapůvodních končinách se usídlel; smíme doufati, že stane se tak teprve v nových dobách s přeměněnými názory o kapitalismu a proletariátu a o nutnosti práce radostné par excellence lidmi svobodnými a svobodného ducha? Generace příští, zajisté moudřejší než-li jest dnešní, větší lásku a péči šumavským lesům věnují; seznají, že divoká tiš hvozdů lidstvu užitečnější jest než nejnádhernější sportovní stadion světa.”
“Neboť Příroda, tento Bůh i Satan zároveň, má někdy velmi podivné nápady, zřejmě sobě odporující a vymykající se z rámce a střihu nauk z Východu k nám importovaných. Poučka o vyvíjení se tvorstva, od minerálu až ke člověku padá v pouhém popatření na hekatomby zjevů minulosti a třeba jen při vzpomínce na lesy, dnes v uhlí proměněné. Než, zatím zde žijí jiné tvary lesů, žijí a západ od vzklíčení až k vzrůstu v mocný strom, život novým a o něco zlepšeným druhům v úděl dávajíce, potomkům svého rodu. Za člověkem a zvířaty ihned následuje les, jakožto nejvelebnější, nejspořádanější a vlastně nejsložitější dílo přírody. Nemožno říci, je-li člověk lesu bohem či ďáblem, stejně jako nemůžeme toho rozsouditi o živlech. O lesním státu, lidmi spravovaném, se zřízením lesů vysokých, (v lidském státu řekli bychom: aristokracií,) lesů středních a lesů zvaných toulavými, t.j. v přirozeném stavu, původním ponechávaných, (lidu, lůze řekněme podobných,) s jinými ještě způsoby a tvary lesního hospodářství, jako les výběrkový, tmavosečný a okrajový, bohužel nemáme dosud dlouhých zkušeností. Možná, že lidé nějakým bohům jsou užitečnějšími, než člověku les; nevíme. Tvar, který se rodí, zmírá a bývá nakonec zužitkován! Les jako člověk! “
“Kde přirozený, zdravý instinkt lidský, nedotčený rozběhnutím myšlénkového dynama dnešní chorobné vůči jevům přírodním generace, tupé a odumřelé všemu pozorování živelných fenomenů byl blízek, zřel a děsil se divoké honby slatěmi a lesy se ženoucí, přicházel v styk s bludičkami v močálech a dušemi náhle odpoutanými od těl pohřížených na dno bezedných tůní, či prchal před strašidly a příšerami, pod vrcholy pralesních smrků se prohánějícími. Tam dosud žilo pravé lidství, intencemi přírody žádané a docílené, kterému v pravdě Neznámo bylo hrůzou; lidstvo dnešku, odumřevši životu naturelnímu bylo donuceno (nutkáním čistě pudovým,) utvořiti nový pomysl hrůzy v jiných bozích a představách záhrobních. Ucho, k němuž jednou dolehlo houkání siren a houkaček aut, neuslyší nikdy štěkot příšerných psů šumavských, ve dvou toninách štěkajících a nerozliší více ve bzukotu hmyzu zabzučení krále much, skotoplacha. Oči dnešních horalů neuzří více ohnivé sloupy a poletující žhavá pometla, ni hadího krále na pasekách zbědovaných dnes lesů.”
“Nečisté síly! Jakoby něco čistého doléhalo k nám z Neznáma! Křesťan děsí se projevů pustin, neboť jsou ďáblu blíže; antickému pojetí přírody brání jedinečnost boží a usurpatorský poměr synů božích k životům mimo člověka, jest znám. Nevolno v tmavém lese nočního času i theosofům; jak těžký sen lehati jim na duši musí vědomí ustavičných přerodů na dráze za Dokonalostí; každému důvěřivci v Božství smutno a trapnou je vzpomínka na kosmickou noc, v níž dosud ctitelé Světla, zakleti hmotností tvarů pohříženi jsou. Jak jinak těm, jichž nitro porušeno skepsí, se srdcem v němž hučí a řádí vichřice nezodpovězených otázek mystických, kde bouře zuří nad záhadným účelem žití, nad pociťováním sama sebe ve středu pomíjejícího, nad poznáváním všeho Zla vůkol, těžce vykořenitelného, nad poznáváním domněle moudré Prozřetelnosti, jež ukazuje se bez rozumu a smyslu; tam rozkvétá odpověď hodná světa který zžírá se sám v sobě a vykvétá květem důstojným pekelné zahrady: přání a naděje, nechtíti zůstati stromem jejž půda trápí v níž roste, mlha, jenž naň léhá a vichr jenž jím lomcuje a cloumá; aby mohl státi se onou pekelnou mlhou šumavských hvozdů, bez nároku na věčnost, onou šedí, bez barev a vůně, bez chuti a ohně. Jinými slovy: odříká se blaženství Demlů a Březinů; bzdí na splynutí v jediném souzvuku. Neváhá státi se třeba vlkodlakem, demonem a pekelníkem, trvajícím po celý čas existence této bídné koule zvané zemí, a znaje dobře tupé chápání přírody těmi, kdož zpívají o bratrství lidském a radování se v radostech přeplozených milionů, (lidé osobním bohům blízcí, zdánlivě vyrovnaní a harmoničtí, nikdy nechtějí viděti zlo a krev na zemi že dílem přemnoženého lidského stáda,) netouží sdíleti s nimi jich nebe. Nečiní nároku na další mystický vývin cestami vytčenými běžnou teorií, literaturou a zákonodárstvím, zůstávaje bez touhy vřítiti se v Jas Prapříčiny zbožných.”
“Homo sapiens pokouší se stále hledati Pravdu pod vlivem tisíciletých pověr; světový názor čpí dosud strachem mystickým a eugenika je nejvzdálenějším bodem dosaženým tykadly pokroku. Problem posledné moudré války za účelem vrácení země nemnohým, leč výtečným dvounožcům, odsunut do neurčita… Nelze ovšem žádati od otroků náboženských představ, aby pokusili se sami o záchranu bez pomoci spasitelů shůry, když neskončen ještě zápas z drsností Přírody. Změkčilost doby dochází však ku svému rozkladu a ani církve a tucty zednářských lóží nezabrání velkolepému shoupnutí se kultury s vrcholů stávajících morálek. Fiat Justicia, pereat mundus. Ošetřovanému stromu v kraji daří se dobře a dává náležitý material stavební, zatím co v pralese stojící olbřím ponechávan bez povšimnutí volně růsti, snad pro podiv jen očím budoucí generace. Alešům u nás platí se slávou posmrtnou, neboť ani dnes nehonoruje se práce, leč ohebnost páteře, družnost a síla loktů. Modní a společenský – toť heslo úspěchu: utajování vnitřní morálky a přesvědčení, blížící se názorům vládnoucích – základem blahobytu. Ti však, kteří i na nehostinné slati rostli, v ustavičném zápasu se živly zmohutněli a cele prací život svůj naplnili, dílem svým jak štítem směle odraziti dovedou výtky plazů, učiněné jim při prohlášení, že nižádných morálních závazků k oficielnímu bohu, vlasti a lidstvu necítí. Dotčeno nespravedlností světskou neumíráme všichni s žehnáním na rtech a kletba jdoucí ze srdce se spravedlivého rozvrátí i bašty zdánlivě pevně stojící. “
Zdroj: http://www.sejn.cz/vachal/vachal/ztextu.htm
čtvrtek 31. března 2011
středa 23. března 2011
Proměna
23. 3. 2011
Co všechno může slíbit Ďábel?
Proč nakonec mu člověk podlehne?
Vis maior………
Jisto jen
Že když ten cizí člověk na Tebe sáhl
Rukou zpocenou a netrpělivou věcí příštích
Rozplynula jsi se jak hejno jarních motýlů
Vznesla jsi se k nebi k Andělům
A Lítice co číhaly opodál
Se na něj vrhly jako krupobití
Zardoušen a s rozdrcenou lebkou
Vhozen do pytle a zahrabán byl
V sadě odtud nedaleko sebevrah
Který nepočítal s pomstou Erínyjí
co nezabily však dohnaly k sebevraždě
a zatímco Ty na kůrech andělských
„Gloria In Excelsis Deo“ zpíváš
On tleje v pytli zakopán
V třešňovém sadě kde osudy
Se kříží co stíny za soumraku
(In memoriam Aničky Janatkové)
Co všechno může slíbit Ďábel?
Proč nakonec mu člověk podlehne?
Vis maior………
Jisto jen
Že když ten cizí člověk na Tebe sáhl
Rukou zpocenou a netrpělivou věcí příštích
Rozplynula jsi se jak hejno jarních motýlů
Vznesla jsi se k nebi k Andělům
A Lítice co číhaly opodál
Se na něj vrhly jako krupobití
Zardoušen a s rozdrcenou lebkou
Vhozen do pytle a zahrabán byl
V sadě odtud nedaleko sebevrah
Který nepočítal s pomstou Erínyjí
co nezabily však dohnaly k sebevraždě
a zatímco Ty na kůrech andělských
„Gloria In Excelsis Deo“ zpíváš
On tleje v pytli zakopán
V třešňovém sadě kde osudy
Se kříží co stíny za soumraku
(In memoriam Aničky Janatkové)
pondělí 21. března 2011
Josef Váchal: Dokonalá magie budoucnosti (1922)
Na rozdíl od mystika, který dovede pravdivými slovy popsati blaženství stavu splývání s vyšším životem, mág, docíliv výsledku uplatnění svých sil, nikdy a nikde o tom nemluví. Mystik pro lásku svou se rozdává, mág se soustřeďuje, střeže sobecky poznání v sobě a varuje se sděliti, byť s kýmkoli, cesty – pro nebezpečí zkázy – kterými šel. Pravý a úspěchů dobyvší mág nemá povinnosti – neznaje lásky k lidstvu a k těm, kdož u duchovním vyspívání hluboko dosud pod ním jsou – poučovati a zasvěcovati. Magik, ujišťující sebe více, že jeho magie se koná za účelem prospěti lidstvu, nikdy nenaznačí cesty k cíli těm, kdo za ním půjdou: je-li v podstatě dobrým a šlechetným, právě z toho důvodu zná příliš dobře nemožnost opakování vlastní metody pro každou jinou duši, věří v nesdělitelnost směru svých cest a nejvýš pokyn dáti může ohledně zavazadel a opánků, hřeby pobitých, pro kamenité stezky, astrálnem vedoucí. Nebude psáti žádného návodu – také sám žádného poučení od nikoho z lidí nedostal. Jeho osvícení, rozšiřuje-li návody, kterak k němu dojíti lze, jest klamné, a kromě pomíjející schopnosti ovládati nižší démony, nikam nevede.
Mágova imaginace postavena je na základu, že každá věc svoji duši má a že tvar, jakým se jeví smyslům lidským, v organickém řetězu souvislosti s věcmi ve sféře astrální, mentální a následovně i božské, trvá. Existence tvaru každé věci, časově i prostorově měřitelná, jest spirituelní povahy a otištěna svým znakem v mimozemských sférách. Z téhož důvodu každá magie empiricky předpokládá nazírací schopnost mágovu, vybaviti stupni jasnozření až k divinačním kontemplacím – jistému to druhu medijní inspirace, IMAGINACI BOŽSKOU, jediný klíč k prahu Prapříčiny. Čím je mág duchovně vyvinutější, tím i mohutnější je jeho síla imaginační, přitahující jemu k pomoci bytosti nadzemské, zasvětivší jej v poznání věcí mimo horizont duše lidské.
Život imaginativní je nepřetržitou bohoslužbou, kterou vykonává mág na osvícení své i lidstva v duchu Krásy, Moudrosti a Lásky. Jako u každého zasvěcení i pro život plně imaginační voliti můžeme obraz CHRÁMU. PŘEDSÍŇ: toť údiv z nekonečnosti a nesčetnosti tvarů; VNITŘEK: neomezené užívání všech pochopených forem myšlénkových, a SVATYNĚ: tam uvědomováním si zákony Harmonie snažíme se uvésti své EGO, t.j. božskou jiskru – nepatrný to zlomek Nejvyššího. Imaginace zasvěcení prvního prahu, Předsíně, jest imaginací geniů, básníků, umělců a filosofů. Imaginace Vnitřku, jakýsi střed a klid, rovnováha mezi výboji o zdolání a podmanění stvoření viditelného a zdolání Neviditelna, náleží svatým a všem, kdož poznávají svoji jednotnost s dušemi svých bratrů. Třetí pak stupeň, Svatyně, zaujímá všechny duše naplněné Sebevědomím Božství v člověku a pracující k blahu všech bytostí na nejvyšším stupni bytí. – Filosofové nazývají činnost imaginační představou, mystikové moudrostí, a mágové imaginací dokonalých duchů, čili skrytou silou podstaty Vůle, tvořící tvary dle jistých zákonů a vzorů. U člověka hmotného působí myšlení jako síla sebenevědomá; u zasvěcenců a lidí duchovních, kteří mají touhu po Poznání a podrobují se síle představové, vždy jest sebevědomou a tvůrčí IMAGINACÍ. Tedy pouze v rukou lidí duševně obrozených je dokonalým nástrojem k vypáčení bran kosmických.
V tom je hlavní těžiště UMĚNÍ: získávat duše mohutným IMAGINACÍM a těmito posléze je vést v pravé jádro BOŽSTVÍ. Každý duch umělecky založený jest nejen sám sobě zákonodárcem KRÁSY, jest i vůdcem celé řadě ušlechtilých duchů, učitelem jejich – avšak i (zdánlivě!) otravovačem studní, je-li jeho dílo brutálním rozséváním ZLA. – Dílo umělecké jest brýlemi, jež nasazuje umělec-mág před oči všech Pravdu hledajících: ne všichni skrze ně uvidí, avšak ti, jejichž temperament odpovídá představám tvůrcovým, jsou jím fascinováni a upoutáni navždy.
Žádný předmět nemůže být východiskem k umělecké tvorbě, není-li oživen dostatečným množstvím imaginací, vysílaných za tvorby umělcovy. Všechna krása přírody malíři bez snění viděná, třeba jimi virtuosně namalovaná, jeviti se bude vždy co výtvor chladného a střízlivého oka a vzbudí nanejvýš obdiv rafinovaností z napodobení skutečna u mozků nedokonalého přijímače myšlénkových útvarů a chudé obraznosti. Pravé umění (a to i nejchudší z něho, těch, kteří hledají výraz pro novou formu vyjádření) – toť obraz umělý: toť doslovné tvoření vlastních tvarů a barev! Tyto předměty myšlénkové vybavované obrazností básníkovou zůstanou kolem díla umístěny navždy, neboť imaginační úsilí tvůrce bylo tak mocné a živé, mnohotvárné a individuelní, že vykouzlen byl útvar úplně nový; imaginace vzniklé z těchto představ nadále trvají, i kdyby ztělesněná vůle a imaginace tvůrcova, totiž jeho DÍLO, zničeno bylo. – EXTASE, toť prvá podmínka uměleckého díla. I tuctový krajinář, upadnuvší u vytržení nad malebností jitra, přiláká houf duší, neznajících jiného KRÁSNA a schopných zažíti pouze tuto nejjednodušší a nejpřirozenější imaginaci. Jest sice opodstatněna tato bezprostřednost a chudoba obraznosti prostého srdce – vždy však každé toto vzrušení duševní chudoby zahyne, byť užil malíř k vyjádření této smyslové extase prvků nejreálnějších. Věčně věků budou sentimentální anglické obrázky psů, truchlících nad prázdnou kolébkou, hýbati dušemi všech dobrých, a dávno zapomenuto bude pokusné dílo Picassů a ostatních tříbitelů výtvarného výrazu, byť provázely je četné imaginace: CITOVOST, tato nevylíčitelná vlastnost pravého umění, náplň každého velikého díla, přetrvá každou, k niternosti lidstva nemluvící, neprohloubenou reálnost. Teprve pak, když umělec zocelí své nitro vzájemným poznáváním účelu života duchovního a pozná, že vše co naše smysly chápati dovedou, je jen velká IMAGINACE, pochopí tajemství DÍLA a účelnost a smysl KRÁSY. Teprve tehdy, když SRDCE rozešle posly oka, ducha a duše k tvarům země a pronikne všemi IMAGINACEMI k nim vysílanými, po rozpadnutí jich, přispěním bytosti třetí, vznikne umělecké citové dílo. V takové tvorbě nebude schválnosti, snahy umísťovat zobrazovaný předmět dle pravidel pastorujících kritiků: dílo bude prosté a dobré.
"Umění dlouhé – život krátký!" – tato nejbanálnější a nejzoufalejší věta vržená na smetiště mělkých duší některým z bezmocných slepců, neznajících věčného koloběhu inteligence a ustavičného života imaginací, jimiž oživen bude každý při svém znovuvtělení a začaté v jednom životě dílo v druhém dokončí: kdo co zaseje v myšlénkách svých, hotovým dílem sklidí později.
KRÁSA a LÁSKA budou hlavními složkami kultu budoucnosti. Navrátí se úcta k stromům, ožije posvátnost lípy, dubu, javoru; ptactvo se stane předmětem lásky, ožije obětování v posvátných hájích – magické to úkony k dobru lidstva. – Od rozpadávajících se společností náboženských vezměmež pouze nejvyšší hodnoty mravní, které je opravňovaly býti kosmickými jednotkami pravdu nejvyšší hledající: jest to LÁSKA. Oč nedostává se lásky SATANU, o to je bohatší KRÁSOU: duch temnot je v podstatě své duchem světla, rozsévač krásy a umění, imaginací nejrozsáhlejších dárce. Pohrdej láskou, abys dobyl krásy, a zbavuj se krásy, abys oživil lásku: v tomto jediném, správně-li vedeno, střídání obou krajních složek kosmického zákona spočívá celé umění MAGIE.
zdroj: http://lege.cz/kytlice/vachmag.htm
Mágova imaginace postavena je na základu, že každá věc svoji duši má a že tvar, jakým se jeví smyslům lidským, v organickém řetězu souvislosti s věcmi ve sféře astrální, mentální a následovně i božské, trvá. Existence tvaru každé věci, časově i prostorově měřitelná, jest spirituelní povahy a otištěna svým znakem v mimozemských sférách. Z téhož důvodu každá magie empiricky předpokládá nazírací schopnost mágovu, vybaviti stupni jasnozření až k divinačním kontemplacím – jistému to druhu medijní inspirace, IMAGINACI BOŽSKOU, jediný klíč k prahu Prapříčiny. Čím je mág duchovně vyvinutější, tím i mohutnější je jeho síla imaginační, přitahující jemu k pomoci bytosti nadzemské, zasvětivší jej v poznání věcí mimo horizont duše lidské.
Život imaginativní je nepřetržitou bohoslužbou, kterou vykonává mág na osvícení své i lidstva v duchu Krásy, Moudrosti a Lásky. Jako u každého zasvěcení i pro život plně imaginační voliti můžeme obraz CHRÁMU. PŘEDSÍŇ: toť údiv z nekonečnosti a nesčetnosti tvarů; VNITŘEK: neomezené užívání všech pochopených forem myšlénkových, a SVATYNĚ: tam uvědomováním si zákony Harmonie snažíme se uvésti své EGO, t.j. božskou jiskru – nepatrný to zlomek Nejvyššího. Imaginace zasvěcení prvního prahu, Předsíně, jest imaginací geniů, básníků, umělců a filosofů. Imaginace Vnitřku, jakýsi střed a klid, rovnováha mezi výboji o zdolání a podmanění stvoření viditelného a zdolání Neviditelna, náleží svatým a všem, kdož poznávají svoji jednotnost s dušemi svých bratrů. Třetí pak stupeň, Svatyně, zaujímá všechny duše naplněné Sebevědomím Božství v člověku a pracující k blahu všech bytostí na nejvyšším stupni bytí. – Filosofové nazývají činnost imaginační představou, mystikové moudrostí, a mágové imaginací dokonalých duchů, čili skrytou silou podstaty Vůle, tvořící tvary dle jistých zákonů a vzorů. U člověka hmotného působí myšlení jako síla sebenevědomá; u zasvěcenců a lidí duchovních, kteří mají touhu po Poznání a podrobují se síle představové, vždy jest sebevědomou a tvůrčí IMAGINACÍ. Tedy pouze v rukou lidí duševně obrozených je dokonalým nástrojem k vypáčení bran kosmických.
V tom je hlavní těžiště UMĚNÍ: získávat duše mohutným IMAGINACÍM a těmito posléze je vést v pravé jádro BOŽSTVÍ. Každý duch umělecky založený jest nejen sám sobě zákonodárcem KRÁSY, jest i vůdcem celé řadě ušlechtilých duchů, učitelem jejich – avšak i (zdánlivě!) otravovačem studní, je-li jeho dílo brutálním rozséváním ZLA. – Dílo umělecké jest brýlemi, jež nasazuje umělec-mág před oči všech Pravdu hledajících: ne všichni skrze ně uvidí, avšak ti, jejichž temperament odpovídá představám tvůrcovým, jsou jím fascinováni a upoutáni navždy.
Žádný předmět nemůže být východiskem k umělecké tvorbě, není-li oživen dostatečným množstvím imaginací, vysílaných za tvorby umělcovy. Všechna krása přírody malíři bez snění viděná, třeba jimi virtuosně namalovaná, jeviti se bude vždy co výtvor chladného a střízlivého oka a vzbudí nanejvýš obdiv rafinovaností z napodobení skutečna u mozků nedokonalého přijímače myšlénkových útvarů a chudé obraznosti. Pravé umění (a to i nejchudší z něho, těch, kteří hledají výraz pro novou formu vyjádření) – toť obraz umělý: toť doslovné tvoření vlastních tvarů a barev! Tyto předměty myšlénkové vybavované obrazností básníkovou zůstanou kolem díla umístěny navždy, neboť imaginační úsilí tvůrce bylo tak mocné a živé, mnohotvárné a individuelní, že vykouzlen byl útvar úplně nový; imaginace vzniklé z těchto představ nadále trvají, i kdyby ztělesněná vůle a imaginace tvůrcova, totiž jeho DÍLO, zničeno bylo. – EXTASE, toť prvá podmínka uměleckého díla. I tuctový krajinář, upadnuvší u vytržení nad malebností jitra, přiláká houf duší, neznajících jiného KRÁSNA a schopných zažíti pouze tuto nejjednodušší a nejpřirozenější imaginaci. Jest sice opodstatněna tato bezprostřednost a chudoba obraznosti prostého srdce – vždy však každé toto vzrušení duševní chudoby zahyne, byť užil malíř k vyjádření této smyslové extase prvků nejreálnějších. Věčně věků budou sentimentální anglické obrázky psů, truchlících nad prázdnou kolébkou, hýbati dušemi všech dobrých, a dávno zapomenuto bude pokusné dílo Picassů a ostatních tříbitelů výtvarného výrazu, byť provázely je četné imaginace: CITOVOST, tato nevylíčitelná vlastnost pravého umění, náplň každého velikého díla, přetrvá každou, k niternosti lidstva nemluvící, neprohloubenou reálnost. Teprve pak, když umělec zocelí své nitro vzájemným poznáváním účelu života duchovního a pozná, že vše co naše smysly chápati dovedou, je jen velká IMAGINACE, pochopí tajemství DÍLA a účelnost a smysl KRÁSY. Teprve tehdy, když SRDCE rozešle posly oka, ducha a duše k tvarům země a pronikne všemi IMAGINACEMI k nim vysílanými, po rozpadnutí jich, přispěním bytosti třetí, vznikne umělecké citové dílo. V takové tvorbě nebude schválnosti, snahy umísťovat zobrazovaný předmět dle pravidel pastorujících kritiků: dílo bude prosté a dobré.
"Umění dlouhé – život krátký!" – tato nejbanálnější a nejzoufalejší věta vržená na smetiště mělkých duší některým z bezmocných slepců, neznajících věčného koloběhu inteligence a ustavičného života imaginací, jimiž oživen bude každý při svém znovuvtělení a začaté v jednom životě dílo v druhém dokončí: kdo co zaseje v myšlénkách svých, hotovým dílem sklidí později.
KRÁSA a LÁSKA budou hlavními složkami kultu budoucnosti. Navrátí se úcta k stromům, ožije posvátnost lípy, dubu, javoru; ptactvo se stane předmětem lásky, ožije obětování v posvátných hájích – magické to úkony k dobru lidstva. – Od rozpadávajících se společností náboženských vezměmež pouze nejvyšší hodnoty mravní, které je opravňovaly býti kosmickými jednotkami pravdu nejvyšší hledající: jest to LÁSKA. Oč nedostává se lásky SATANU, o to je bohatší KRÁSOU: duch temnot je v podstatě své duchem světla, rozsévač krásy a umění, imaginací nejrozsáhlejších dárce. Pohrdej láskou, abys dobyl krásy, a zbavuj se krásy, abys oživil lásku: v tomto jediném, správně-li vedeno, střídání obou krajních složek kosmického zákona spočívá celé umění MAGIE.
zdroj: http://lege.cz/kytlice/vachmag.htm
pátek 18. března 2011
Václav Bělohraský: Proletáři všech spektáklů, spojte se!
"Debordova "antispektakulární" autorita je parazitickou formou participace na systému; je to další příklad toho, jak společnost spektáklu dokáže inkorporovat všechna alternativní hlediska. Abychom kritiku systému učinili smysluplnou, musíme opustit toto antagonistické myšlení, a to tak, že si uvědomíme společný kořen slov "spektákl" a "teorie" (které ve své archaické podobě znamenají kontemplovat o něčem, nebo dívat se na nějakou slávu, procesí). Autor volá po "inverzi spektáklu do teorie", čehož příklad nachází v Chaplinově filmu Světla velkoměsta (1931): abychom opravdu viděli, musíme svůj pohled distancovat od toho, co je nám prezentováno jako nezprostředkované (tak na nás působí ideologie); jedině pak se nám podaří změnit masu ve veřejnost."
(abstrakt)
zdroj: "MÉDIA DNES: Reflexe mediality, médií a mediálních obsahů", ed. Martin Foret - Marek Lapčík - Petr Orság (eds.), UP Olomouc 2008
http://upmedia.cz/centrum/wp-content/uploads/2009/08/Media_dnes_prezentace.pdf
(abstrakt)
zdroj: "MÉDIA DNES: Reflexe mediality, médií a mediálních obsahů", ed. Martin Foret - Marek Lapčík - Petr Orság (eds.), UP Olomouc 2008
http://upmedia.cz/centrum/wp-content/uploads/2009/08/Media_dnes_prezentace.pdf
pátek 11. března 2011
Tao-Te-Ťing – Kniha o Tao a Cestě ke Ctnosti
Převod a komentáře: Jos. A. Zentrich (2007)
(E-mail: Centricus1@centrum.cz)
TAO – o kterém lze hovořit –
nemůže být to pravé,
věčně neměnné TAO !
Jméno, které lze vyslovit,
nemůže mít
věčně neměnnou hodnotu !
To, co je beze jména
stojí na počátku,
to, co jméno už má
je matkou Stvoření !
Proto ten, kdo nechová žádné přání,
může proniknout
až do srdce Tajemství…
Kdo je ale přání pln,
pouze klouže po povrchu věcí.
Dvé možností pochází ze stejného –
a tím je mystérium prvopočátku
Počátek počátku –
toť hlubina všech tajemství !
Chceme-li poznat krásu –
musíme poznat i ošklivost.
Chceme-li poznat dobro –
musíme poznat i to zlé.
Bytí se znebytí rodí
obtížné přecházívá ve snadné,
krátké se prodlužuje.
Vysoké se sklání knízkému,
tóny vytváří harmonii,
následné směřuje za předcházejícím.
Tak vědoucí zasahuje nekonáním,
a namísto slov
dává poučení svým příkladem.
Tak věci samy vznikají,
úkoly jsou plněny bez lpění –
a úspěchy nejsou potom na ničem závislé !
Kde není lpění, ani závislostí,
tam nemohou hrozit žádné ztráty.
Nevychvalujme nedostupné –
a lidé přestanou krást !
Proto – až budou u vlády vědoucí –
bude mysl zbavována zbytečných tužeb –
a srdce bude naplňováno soucítěním !
Bude oslabována ctižádostivost –
a tím posilován charakter !
TAO připomíná cestu vody,
protože voda je dokonalá –
a prospívá všem,
aniž by s kým zápasila.
Spokojí se i s místy,
na kterých člověk přichází
ku zmaru –
a tím se blíží TAO
Loukotě, spojené v jedno –
dávají kolo,
ale teprve prázdný otvor pro hřídel,
dává kolu smysl.
Z hlíny lze vytvořit krásné nádoby,
ale teprve prázdnota jejich vnitřku –
jim dává smysl.
Postaví se dům,
ale teprve prázdnota jeho oken a dvéří,
jej činí obyvatelným.
Tak v plnosti,
která vlastně věci vytváří,
spočívá prospěšnost –
a v prázdnotě, která vlastně není –
spočívá smysl a užitečnost věcí …
Přílišná barevnost je na újmu vidění celku,
hlasitá hudba brání poslechu jednotlivých tónů,
přílišné labužnictví po čase otupuje chuť…
Lovecké zážitky a požitek z dostihů –
to vše je vzrušující !
Touha po zlatě a po moci –
dříve či později vedou do záhuby.
Proto se vědoucí
přednostně zabývá svým nitrem –
a nedbá na dráždivé jitření smyslů…
Když člověk stoupá, je zneklidněn.
Když klesá dolů, je také zneklidněn
Proto přízeň i nepřízeň –
přinášejí stejný neklid.
Kdo chrání v sobě TAO –
netouží po naplňování.
A právě proto,
že není nikdy zcela plný,
může stále vstřebávat
nové a nové poznání,
bez obav, že nádoba někdy přeteče…
Byli mocní vládci –
a lidé téměř nevěděli že jsou.
Byli menší vládci –
a lidé je ctili a milovali.
ještě menších vládců
se lidé báli –
a ty docela maličké neměli rádi.
Kde je opuštěna duchovní cesta,
objevuje se touha po lidumilnosti a spravedlnosti.
Kde vládne rozum a vychytralost,
objevuje se faleš a farizejství.
Kde jsou narušeny mezilidské vztahy,
objevuje se touha po synovské úctě
a bratrské lásce.
Kde je země v chaosu a nepořádku,
objevuje se touha
po vzorných službách vlasti.
Odložme učenost a marné vědomosti –
naše prospěšnost bližním
bude stonásobně vyšší.
Odložme nadřazenost,
odhoďme stálé přikazování –
a lidé se stanou opět
laskavými a vstřícnými.
Odložme vychytralost a ziskuchtivost -
a lidé přestanou loupit a krást.
Kdyby vládcové byli moudří,
tyto svízele by byly minulostí.
Lidem je zapotřebí poskytnout ideu
ku které by se mohli přimknout –
jednoduchost, prostotu a všestrannost –
tím bude umenšena přebujelá žádostivost !
Kdo stojí na špičkách,
bude brzy vrávorat.
Kdo příliš spěchá,
bude brzy unaven.
Kdo chce být obdivován,
bude zářit jen krátkou chvíli.
Kdo chce vynikat ve všem,
dříve či později neuspěje.
kdo je pyšný na své dílo
nevybuduje trvalé hodnoty.
Vědoucí umí v sobě udržet
správný poměr prvků
mužského a ženského prvku,
harmonický poměr yang a yin,
které se v něm vzájemně prolínají,
jako v přírodě a vůbec ve vesmíru
Harmonická rovnováha jej navrací
k prapůvodnímu stavu pití –
a vede jej,
aby se stále znovu a znovu
zbavoval nánosů a nečistot
z vnějšího světa.
Vědoucí se umí ztišit,
ponořit se do sebe
a v klidu posuzovat
své názory a činy.
Uchyluje se do ústraní,
aby se tu zbavil nadbytku
a nabral nových sil.
Jenom ten, kdo je prázdný,
může znovu přijímat.
Poznání druhých – vyžaduje důvtip.
Poznání sebe však vyžaduje moudrost.
K ovládnutí lidí nám stačí moc,
k ovládnutí sebe však potřebujeme
opravdovou sílu.
kdo pochopil TAO, jeví se světu jako pošetilý,
kdo jde vstříc TAO, jeví se světu, jako by ustupoval,
kdo jde pevně podle TAO, jeví se světu, jako by bloudil
Skutečná cesta k Ctnosti se podobá prázdnému údolí.
Skutečná vzdělanost jeví se jako neúplná.
Skutečný charakter jeví se jako chatrný.
Nejvyšší dokonalost se jeví jako nevyzpytatelná,
ale působí stále !
Nejvyšší naplnění de jeví jako poloprázdné –
ale jeho působení je nevyčerpatelné.
nejvyšší přímost se může jevit jako přihrbení,
nejvyšší obratnost se může jevit nemotorně,
nejvyšší dar výřečnosti, se může jevit
jako šlapání si po jazyku…
Čilost překonává chlad,
klid překonává žár.
Mírumilovnost a klid přinášejí vyrovnanost
a obnovují Řád…
Je možno poznat svět –
aniž bychom opustili svůj dům.
Je možno poznat TAO nebes,
aniž bychom pohlédli vzhůru !
Čím dále se budeme plahočit,
tím méně užitečného budeme poznávat.
Proto vědoucí – poznává bez cestování
- vidí bez rozhlížení
- dokončuje bez zasahování…
Se zrozením přicházíme,
abychom se smrtí zase odešli.
Třetinu vyměřeného času dospíváme.
Třetinu času prožíváme v dospělosti –
a třetinu času stárneme ku smrti.
Proč tomu tak je ?
Protože příliš lpíme na pozemském životě
a chceme si jen užívat.
Kdo ví – mluví málo.
Kdo mluví hodně – neví !
Uzavírat všechny průduchy před přáními.
zamykat všechny brány před vášněmi,
otupovat všechny ostří před marnými snahami,
rozmotávat všechny uzly zmatků.
Tlumit svůj lesk,
zmenšit se v prachové zrnko –
to je, čemu se říká – tajemná harmonie.
Skutečnou harmonii nenaruší:
pochlebování, ani zlovůle –
zisk ani ztráta –
vysoké pocty, ani kruté ponížení.
Proto jde o největší sílu pod nebesy.
K ovládání říše slouží zákony.
K válčení je zapotřebí strategie a taktika –
avšak dobýt světa lze i nezasahováním !
Jak mohu vědět, že je to opravdu tak ?
Čím více je zákonů a nařízení –
tím lépe se daří zločinu a podvodům !
Čím více je lepších a účinnějších zbraní –
tím více poteče krve !
Čím máme větší dovednost a možnosti –
tím záludnější věci vznikají !
Čím více je zákazů a tresty drakonicky rostou –
tím je více lupičů !
proto vědoucí praví:
nebudu zasahovat – a lidé se změní sami,
setrvám v klidu – a lidé se ukázní
zůstanu nečinný – a lidé budou bohatnout
budu bez přání – a lidé se navrátí k prostotě…
Velká říše,
která se bude umět oprostit od pýchy,
bude pupkem světa
a neutuchající plodivou silou.
Ženský element vítězí nad mužským
svým klidem,
který mu dává poloha „dole.“
Tak i velká říše, která se umí sklonit –
a malá říše, která umí žít v pokoře,
žijí v harmonii –
a obě tím získávají
Velká říše získává tím,
že se umí sklonit –
a malá říše získává také tím,
že se umí sklonit.
Obě říše tak jsou „dole“ –
a obě tím získávají.
Vše, co velká říše potřebuje je –
uživit velký počet lidí.
Vše, co malá říše potřebuje je –
umět zapojit své lidi
do práce na větším území.
Oba tím získávají,
ale ten větší
se musí umět
držet se trochu zpátky…
Jednej bez zasahování,
uskutečňuj bez vměšování –
a vychutnávej i to, co je bez chuti.
Povšimni si, že v malém se skrývá velké,
ve slabším pak silné.
Bezpráví splácej velkorysou sptavedlností.
Potlačuj strasti v zárodku –
a složité situace řeš,
pokud jsou jednoduché !
Velké problémy lze snadno vyřešit,
když se budeme
věnovat jejich malým počátkům
Proto vědoucí nejde
do řešení velkých problému,
pokud ví,
že se s nimi nebude moci vypořádat !
Uvědomovat si vlastní nevědomost –
je moudré.
Považovat však svou nevědomost za poznání –
je pošetilé.
Pouze ten, kdo nahlédá své chyby –
se jich může zbavit !
Vědoucí se umí zbavit svých chyb,
protože je vnímá jako chyby.
Ostatně proto je vlastně vědoucím …
Když se lidé přestanou bát smrti,
nemá smyslu je smrtí strašit.
Kdyby lidé měli strach před smrtí,
porušovali by zákony –
a mohli by být trestáni, ba i popravováni.
Když člověk žije – je měkký a vláčný.
Když zemře – je tvrdý a toporný.
Také živé rostliny jsou měkké a vláčné –
a když umírají, vadnou a usychají.
Měkkost a vláčnost proto patří k životu,
tvrdost a topornost do společenství smrti.
Proto tvrdě zasahující armády
nakonec neujdou rozprášení –
a suchý strom podlehne sekyře.
Silné, tvrdé, pevné – posléze padne.
Měkké, skromné a vláčné je povýšeno.
Celý vesmír se skládá z cyklů
a neustálého přelévání sil.
Yang přechází v yin,
a mnoho yinu je vlastně yang
a mnoho yangu je vlastně yin.
Mezi oběma krajnostmi
panuje neustále spojitost –
jako mezi lukem a tětivou.
Cestou nebes jest –
vyrovnávat nadbytek i nedostatek
Ze všech věcí pod sluncem,
nejslabší a nejpoddajnější je voda.
Avšak zároveň není ničeho,
co by jí odolalo.
Je bezpochyby, že slabé a poddajné,
může zvítězit nad tvrdým a silným.
Všichni to vědí,
ale mnozí na to nedbají.
Proto vědoucí říká:
ústupností lze zlomit odpor,
jemností lze překonat překážky –
a tím se podobat vodě !
Kdo umí na sebe vzít
poklesky a neštěstí země –
může být pravým vladařem,
aniž by se musel bát úkladů
a zlovolné nepřejícnosti.
Taková je pravda,
i když její slova
zdánlivě nedávají smysl…
Pravdivá slova nebývají líbivá,
líbivá slova nebývají pravdivá.
Co je dobré, nepotřebuje obhajobu,
co potřebuje obhajobu, není dobré.
Vědoucí nepotřebuje učenost.
Kdo potřebuje učenost – neví.
Vědoucí nehromadí – ani majetek, ani pocty.
Vědoucí se nerozpakuje dávat –
pracuje neúnavně pro druhé –
proto se mu hodně vrací.
Takové je TAO mudřecovo,
takové je TAO cesty TE:
každému pomáhat, nikomu neškodit,
to je wú-wei1) – bez vzájemného soupeření …
1) wú-wei = staročínský princip „konání nekonáním“, nečinností…
zdroj: http://astro.wendys.cz/tao.php
(E-mail: Centricus1@centrum.cz)
TAO – o kterém lze hovořit –
nemůže být to pravé,
věčně neměnné TAO !
Jméno, které lze vyslovit,
nemůže mít
věčně neměnnou hodnotu !
To, co je beze jména
stojí na počátku,
to, co jméno už má
je matkou Stvoření !
Proto ten, kdo nechová žádné přání,
může proniknout
až do srdce Tajemství…
Kdo je ale přání pln,
pouze klouže po povrchu věcí.
Dvé možností pochází ze stejného –
a tím je mystérium prvopočátku
Počátek počátku –
toť hlubina všech tajemství !
Chceme-li poznat krásu –
musíme poznat i ošklivost.
Chceme-li poznat dobro –
musíme poznat i to zlé.
Bytí se znebytí rodí
obtížné přecházívá ve snadné,
krátké se prodlužuje.
Vysoké se sklání knízkému,
tóny vytváří harmonii,
následné směřuje za předcházejícím.
Tak vědoucí zasahuje nekonáním,
a namísto slov
dává poučení svým příkladem.
Tak věci samy vznikají,
úkoly jsou plněny bez lpění –
a úspěchy nejsou potom na ničem závislé !
Kde není lpění, ani závislostí,
tam nemohou hrozit žádné ztráty.
Nevychvalujme nedostupné –
a lidé přestanou krást !
Proto – až budou u vlády vědoucí –
bude mysl zbavována zbytečných tužeb –
a srdce bude naplňováno soucítěním !
Bude oslabována ctižádostivost –
a tím posilován charakter !
TAO připomíná cestu vody,
protože voda je dokonalá –
a prospívá všem,
aniž by s kým zápasila.
Spokojí se i s místy,
na kterých člověk přichází
ku zmaru –
a tím se blíží TAO
Loukotě, spojené v jedno –
dávají kolo,
ale teprve prázdný otvor pro hřídel,
dává kolu smysl.
Z hlíny lze vytvořit krásné nádoby,
ale teprve prázdnota jejich vnitřku –
jim dává smysl.
Postaví se dům,
ale teprve prázdnota jeho oken a dvéří,
jej činí obyvatelným.
Tak v plnosti,
která vlastně věci vytváří,
spočívá prospěšnost –
a v prázdnotě, která vlastně není –
spočívá smysl a užitečnost věcí …
Přílišná barevnost je na újmu vidění celku,
hlasitá hudba brání poslechu jednotlivých tónů,
přílišné labužnictví po čase otupuje chuť…
Lovecké zážitky a požitek z dostihů –
to vše je vzrušující !
Touha po zlatě a po moci –
dříve či později vedou do záhuby.
Proto se vědoucí
přednostně zabývá svým nitrem –
a nedbá na dráždivé jitření smyslů…
Když člověk stoupá, je zneklidněn.
Když klesá dolů, je také zneklidněn
Proto přízeň i nepřízeň –
přinášejí stejný neklid.
Kdo chrání v sobě TAO –
netouží po naplňování.
A právě proto,
že není nikdy zcela plný,
může stále vstřebávat
nové a nové poznání,
bez obav, že nádoba někdy přeteče…
Byli mocní vládci –
a lidé téměř nevěděli že jsou.
Byli menší vládci –
a lidé je ctili a milovali.
ještě menších vládců
se lidé báli –
a ty docela maličké neměli rádi.
Kde je opuštěna duchovní cesta,
objevuje se touha po lidumilnosti a spravedlnosti.
Kde vládne rozum a vychytralost,
objevuje se faleš a farizejství.
Kde jsou narušeny mezilidské vztahy,
objevuje se touha po synovské úctě
a bratrské lásce.
Kde je země v chaosu a nepořádku,
objevuje se touha
po vzorných službách vlasti.
Odložme učenost a marné vědomosti –
naše prospěšnost bližním
bude stonásobně vyšší.
Odložme nadřazenost,
odhoďme stálé přikazování –
a lidé se stanou opět
laskavými a vstřícnými.
Odložme vychytralost a ziskuchtivost -
a lidé přestanou loupit a krást.
Kdyby vládcové byli moudří,
tyto svízele by byly minulostí.
Lidem je zapotřebí poskytnout ideu
ku které by se mohli přimknout –
jednoduchost, prostotu a všestrannost –
tím bude umenšena přebujelá žádostivost !
Kdo stojí na špičkách,
bude brzy vrávorat.
Kdo příliš spěchá,
bude brzy unaven.
Kdo chce být obdivován,
bude zářit jen krátkou chvíli.
Kdo chce vynikat ve všem,
dříve či později neuspěje.
kdo je pyšný na své dílo
nevybuduje trvalé hodnoty.
Vědoucí umí v sobě udržet
správný poměr prvků
mužského a ženského prvku,
harmonický poměr yang a yin,
které se v něm vzájemně prolínají,
jako v přírodě a vůbec ve vesmíru
Harmonická rovnováha jej navrací
k prapůvodnímu stavu pití –
a vede jej,
aby se stále znovu a znovu
zbavoval nánosů a nečistot
z vnějšího světa.
Vědoucí se umí ztišit,
ponořit se do sebe
a v klidu posuzovat
své názory a činy.
Uchyluje se do ústraní,
aby se tu zbavil nadbytku
a nabral nových sil.
Jenom ten, kdo je prázdný,
může znovu přijímat.
Poznání druhých – vyžaduje důvtip.
Poznání sebe však vyžaduje moudrost.
K ovládnutí lidí nám stačí moc,
k ovládnutí sebe však potřebujeme
opravdovou sílu.
kdo pochopil TAO, jeví se světu jako pošetilý,
kdo jde vstříc TAO, jeví se světu, jako by ustupoval,
kdo jde pevně podle TAO, jeví se světu, jako by bloudil
Skutečná cesta k Ctnosti se podobá prázdnému údolí.
Skutečná vzdělanost jeví se jako neúplná.
Skutečný charakter jeví se jako chatrný.
Nejvyšší dokonalost se jeví jako nevyzpytatelná,
ale působí stále !
Nejvyšší naplnění de jeví jako poloprázdné –
ale jeho působení je nevyčerpatelné.
nejvyšší přímost se může jevit jako přihrbení,
nejvyšší obratnost se může jevit nemotorně,
nejvyšší dar výřečnosti, se může jevit
jako šlapání si po jazyku…
Čilost překonává chlad,
klid překonává žár.
Mírumilovnost a klid přinášejí vyrovnanost
a obnovují Řád…
Je možno poznat svět –
aniž bychom opustili svůj dům.
Je možno poznat TAO nebes,
aniž bychom pohlédli vzhůru !
Čím dále se budeme plahočit,
tím méně užitečného budeme poznávat.
Proto vědoucí – poznává bez cestování
- vidí bez rozhlížení
- dokončuje bez zasahování…
Se zrozením přicházíme,
abychom se smrtí zase odešli.
Třetinu vyměřeného času dospíváme.
Třetinu času prožíváme v dospělosti –
a třetinu času stárneme ku smrti.
Proč tomu tak je ?
Protože příliš lpíme na pozemském životě
a chceme si jen užívat.
Kdo ví – mluví málo.
Kdo mluví hodně – neví !
Uzavírat všechny průduchy před přáními.
zamykat všechny brány před vášněmi,
otupovat všechny ostří před marnými snahami,
rozmotávat všechny uzly zmatků.
Tlumit svůj lesk,
zmenšit se v prachové zrnko –
to je, čemu se říká – tajemná harmonie.
Skutečnou harmonii nenaruší:
pochlebování, ani zlovůle –
zisk ani ztráta –
vysoké pocty, ani kruté ponížení.
Proto jde o největší sílu pod nebesy.
K ovládání říše slouží zákony.
K válčení je zapotřebí strategie a taktika –
avšak dobýt světa lze i nezasahováním !
Jak mohu vědět, že je to opravdu tak ?
Čím více je zákonů a nařízení –
tím lépe se daří zločinu a podvodům !
Čím více je lepších a účinnějších zbraní –
tím více poteče krve !
Čím máme větší dovednost a možnosti –
tím záludnější věci vznikají !
Čím více je zákazů a tresty drakonicky rostou –
tím je více lupičů !
proto vědoucí praví:
nebudu zasahovat – a lidé se změní sami,
setrvám v klidu – a lidé se ukázní
zůstanu nečinný – a lidé budou bohatnout
budu bez přání – a lidé se navrátí k prostotě…
Velká říše,
která se bude umět oprostit od pýchy,
bude pupkem světa
a neutuchající plodivou silou.
Ženský element vítězí nad mužským
svým klidem,
který mu dává poloha „dole.“
Tak i velká říše, která se umí sklonit –
a malá říše, která umí žít v pokoře,
žijí v harmonii –
a obě tím získávají
Velká říše získává tím,
že se umí sklonit –
a malá říše získává také tím,
že se umí sklonit.
Obě říše tak jsou „dole“ –
a obě tím získávají.
Vše, co velká říše potřebuje je –
uživit velký počet lidí.
Vše, co malá říše potřebuje je –
umět zapojit své lidi
do práce na větším území.
Oba tím získávají,
ale ten větší
se musí umět
držet se trochu zpátky…
Jednej bez zasahování,
uskutečňuj bez vměšování –
a vychutnávej i to, co je bez chuti.
Povšimni si, že v malém se skrývá velké,
ve slabším pak silné.
Bezpráví splácej velkorysou sptavedlností.
Potlačuj strasti v zárodku –
a složité situace řeš,
pokud jsou jednoduché !
Velké problémy lze snadno vyřešit,
když se budeme
věnovat jejich malým počátkům
Proto vědoucí nejde
do řešení velkých problému,
pokud ví,
že se s nimi nebude moci vypořádat !
Uvědomovat si vlastní nevědomost –
je moudré.
Považovat však svou nevědomost za poznání –
je pošetilé.
Pouze ten, kdo nahlédá své chyby –
se jich může zbavit !
Vědoucí se umí zbavit svých chyb,
protože je vnímá jako chyby.
Ostatně proto je vlastně vědoucím …
Když se lidé přestanou bát smrti,
nemá smyslu je smrtí strašit.
Kdyby lidé měli strach před smrtí,
porušovali by zákony –
a mohli by být trestáni, ba i popravováni.
Když člověk žije – je měkký a vláčný.
Když zemře – je tvrdý a toporný.
Také živé rostliny jsou měkké a vláčné –
a když umírají, vadnou a usychají.
Měkkost a vláčnost proto patří k životu,
tvrdost a topornost do společenství smrti.
Proto tvrdě zasahující armády
nakonec neujdou rozprášení –
a suchý strom podlehne sekyře.
Silné, tvrdé, pevné – posléze padne.
Měkké, skromné a vláčné je povýšeno.
Celý vesmír se skládá z cyklů
a neustálého přelévání sil.
Yang přechází v yin,
a mnoho yinu je vlastně yang
a mnoho yangu je vlastně yin.
Mezi oběma krajnostmi
panuje neustále spojitost –
jako mezi lukem a tětivou.
Cestou nebes jest –
vyrovnávat nadbytek i nedostatek
Ze všech věcí pod sluncem,
nejslabší a nejpoddajnější je voda.
Avšak zároveň není ničeho,
co by jí odolalo.
Je bezpochyby, že slabé a poddajné,
může zvítězit nad tvrdým a silným.
Všichni to vědí,
ale mnozí na to nedbají.
Proto vědoucí říká:
ústupností lze zlomit odpor,
jemností lze překonat překážky –
a tím se podobat vodě !
Kdo umí na sebe vzít
poklesky a neštěstí země –
může být pravým vladařem,
aniž by se musel bát úkladů
a zlovolné nepřejícnosti.
Taková je pravda,
i když její slova
zdánlivě nedávají smysl…
Pravdivá slova nebývají líbivá,
líbivá slova nebývají pravdivá.
Co je dobré, nepotřebuje obhajobu,
co potřebuje obhajobu, není dobré.
Vědoucí nepotřebuje učenost.
Kdo potřebuje učenost – neví.
Vědoucí nehromadí – ani majetek, ani pocty.
Vědoucí se nerozpakuje dávat –
pracuje neúnavně pro druhé –
proto se mu hodně vrací.
Takové je TAO mudřecovo,
takové je TAO cesty TE:
každému pomáhat, nikomu neškodit,
to je wú-wei1) – bez vzájemného soupeření …
1) wú-wei = staročínský princip „konání nekonáním“, nečinností…
zdroj: http://astro.wendys.cz/tao.php
pondělí 7. března 2011
Jean-Paul Sartre: „Slova“
(Přeložila Dagmar Steinová v roce 1965)
Část I. – četba
„Zemřít není všechno: je třeba zemřít včas.“ (str. 13)
„Koho jsem měl poslouchat? Ukazují mi mladou obryni a říkají, že je to má matka. Sám bych jí spíš pokládal za starší sestru. Bylo mi jasné, že tato panna, odsouzená k nucenému pobytu a podřízená všem, je tu, aby mi sloužila. Mám ji rád: jak bych si jí ale mohl vážit, když si jí nikdo neváží?“ (str. 14)
„Jsem ctnostný z komediantství, ale nikdy se nepřemáhám, ani se do ničeho nenutím: vymýšlím si. Mám královskou svobodu herce, který udržuje diváky v napětí a piluje svou roli. Zbožňují mě, jsem tedy hoden zbožňování. Může být něco prostšího, když přece svět je tak dobře uspořádán? Říkají mi, že jsem krásný, a věřím tomu. Už nějaký čas mám na rohovce povlak, jednou budu šilhavý a slepý na jedno oko, ale zatím není nic vidět. Jsem stokrát fotografován a matka retušuje obrázky barevnými tužkami. Na jedné z nich, která se zachovala, jsem růžolící a světlovlasý, kadeřavý, kulaťoučký a v pohledu se mi zračí vlídná uctivost k stávajícímu pořádku; ústa jsou nafouklá pokryteckou arogancí: znám svou cenu.“ (str. 19)
„Bylo to dobře uspořádáno: člověk nemůže chtít zároveň nenávidět i líbit se. Ani líbit se a mít rád.“ (str. 26)
„Netvrdím, že jsem byl vinen: tak to prostě bylo, což nic nemění na tom, že mé průzkumy a mé lovy tvořily součást Rodinné komedie, že rodinu uváděly v nadšení a že já to věděl: ano, věděl jsem, že zázračné dítě denně oživuje zaklínadla, která jeho dědeček už nečetl.“ (str. 45 – 46)
„Má pravda, má povaha a mé jméno byly v rukou dospělých; naučil jsem se vidět sám sebe jejich očima; byl jsem dítě, nestvůra, kterou vytvářejí svými stesky.“ (str. 54)
„Nejhorší na tom je, že jsem podezíral dospělé z komediantství. Slova, jimiž se mnou mluvili, to byly bonbóny; mezi sebou mluvili docela jiným tónem.“ (str. 55)
„Existoval strašlivý rub věcí, když člověk přišel o rozum, tak jej viděl, zemřít znamenalo hnát šílenství až po nejkrajnější mez a nechat se pohltit. Žil jsem v hrůze, byla to opravdová neuróza. Když pátrám po jejích příčinách, zjišťuji toto: má hluboká neužitečnost připadala mě, rozmazlenému dítěti a daru prozřetelnosti, tím zjevnější, čím víc mě rodinný rituál neustále krášlil falšovanou potřebností. Cítil jsem se přespočetný, musel jsem tedy zmizet. Byl jsem jalový květ v trvalém stavu odumírání. Jinými slovy, byl jsem odsouzen a každým okamžikem mohl být rozsudek vykonán. Já jej však ze všech sil odmítal, nikoliv proto, že jsem si cenil své existence, ale naopak proto, že jsem na ní nelpěl: čím absurdnější je život, tím nesnesitelnější je smrt.“ (str. 63)
„To je pýcha: obhajoba ubožáků.“ (str. 72)
„Nedostalo se mi však k tomu příležitosti: narazil jsem na opravdové soudce, na své současníky, na sobě rovné a jejich lhostejnost mě odsuzovala. Nemohl jsem se vzpamatovat z toho, jak jsem se viděl jejich očima: ani div, ani medúza, jenom sušinka, který nikoho nezajímá.“ (str. 88)
Část II. – psaní
„Marně; nemohl jsem nadále pomíjet svůj dvojitý podvod: předstíral jsem, že jsem herec předstírající, že je hrdinou. Sotva jsem začal psát, odložil jsem pero a zajásal. Byl to týž podvod, jen jsem tvrdil, že pokládám slova za kvintesenci věcí..“ (str. 92)
„V oné době umíral Západ na zadušení: říkalo se tomu „životní slast“. Pro nedostatek viditelných přátel děsila se buržoazie pro potěšení vlastního stínu; vyměňovala nudu za řízený neklid.“ (str. 97)
„Na tom nesejde: poznal jsem radost; dítě veřejnosti si dávalo soukromé schůzky. Bylo to příliš krásné, než aby to vydrželo: kdybych byl setrval v ilegalitě, byl bych zůstal upřímný; z tajnosti mě ale rodina vytrhla.“ (str. 100)
„Jenomže: až na několik starců, kteří namáčejí pero do kolínské vody, a několik malých dandyů, kteří píší jako řezníci, spisovatelé, kteří dovedou netlumočit, neexistují. To souvisí s povahou Slova: člověk mluví svou řečí, píše ale řečí cizí. Na základě toho jsem dospěl k závěru, že v našem oboru jsme všichni stejní: všichni jsme trestanci, všichni jsme tetovaní. A čtenář už pochopil, že nenávidím své dětství a vše, co z něho vzešlo: nenaslouchal bych dědečkovu hlasu, tomu nahranému hlasu, který mě probouzí, až vyskočím a vrhám se ke stolu, kdyby to nebyl můj hlas, kdybych se nebyl mezi osmým a desátým rokem arogantně chopil takzvaně naléhavého pověření, jež jsem pokorně dostal.“ (str. 107)
„“Vím velmi dobře, že jsem pouhý stroj na výrobu knih.““ (Chateaubriand) (str. 107)
„Takový je můj začátek: prchal jsem, vnější síly modelovaly můj útěk a vytvořily mě. Zastaralou koncepcí kultury prosvítalo náboženství, které posloužilo jako maketa: je dětinské, a proto nic nemůže být dítěti tak blízké. Učili mě biblickou dějepravu, evangelia a katechismus, nedali mi však možnost v ně věřit: výsledkem byl zmatek, z něhož se stal můj osobní řád.“ (str. 161)
„Zřekl jsem se hodnosti, ale nesvlékl jsem hábit: stále ještě píši. Co bych měl dělat jiného? Nulla dies sine linea. Je to mým zvykem a pak je to mé povolání. Dlouho jsem pokládal pero za meč; nyní znám naši bezmocnost. Na tom nesejde: dělám a budu dělat knihy; musí to být; je to přece jen k něčemu dobré. Kultura nic a nikoho nezachrání, neospravedlňuje. Je to však lidský výtvor: člověk se do ní promítá a poznává se v ní: jedině toto kritické zrcadlo mu předkládá vlastní obraz. Ostatně ta zchátralá budova, můj podvod, to je zároveň i moje povaha: člověk se může zbavit neurózy, nemůže se však vyléčit sám ze sebe. Všechny rysy dítěte, opotřebované, setřené, pokořené, zatlačované do kouta nebo přecházené mlčením, zůstaly i padesátníkovi.“ (str. 165)
Část I. – četba
„Zemřít není všechno: je třeba zemřít včas.“ (str. 13)
„Koho jsem měl poslouchat? Ukazují mi mladou obryni a říkají, že je to má matka. Sám bych jí spíš pokládal za starší sestru. Bylo mi jasné, že tato panna, odsouzená k nucenému pobytu a podřízená všem, je tu, aby mi sloužila. Mám ji rád: jak bych si jí ale mohl vážit, když si jí nikdo neváží?“ (str. 14)
„Jsem ctnostný z komediantství, ale nikdy se nepřemáhám, ani se do ničeho nenutím: vymýšlím si. Mám královskou svobodu herce, který udržuje diváky v napětí a piluje svou roli. Zbožňují mě, jsem tedy hoden zbožňování. Může být něco prostšího, když přece svět je tak dobře uspořádán? Říkají mi, že jsem krásný, a věřím tomu. Už nějaký čas mám na rohovce povlak, jednou budu šilhavý a slepý na jedno oko, ale zatím není nic vidět. Jsem stokrát fotografován a matka retušuje obrázky barevnými tužkami. Na jedné z nich, která se zachovala, jsem růžolící a světlovlasý, kadeřavý, kulaťoučký a v pohledu se mi zračí vlídná uctivost k stávajícímu pořádku; ústa jsou nafouklá pokryteckou arogancí: znám svou cenu.“ (str. 19)
„Bylo to dobře uspořádáno: člověk nemůže chtít zároveň nenávidět i líbit se. Ani líbit se a mít rád.“ (str. 26)
„Netvrdím, že jsem byl vinen: tak to prostě bylo, což nic nemění na tom, že mé průzkumy a mé lovy tvořily součást Rodinné komedie, že rodinu uváděly v nadšení a že já to věděl: ano, věděl jsem, že zázračné dítě denně oživuje zaklínadla, která jeho dědeček už nečetl.“ (str. 45 – 46)
„Má pravda, má povaha a mé jméno byly v rukou dospělých; naučil jsem se vidět sám sebe jejich očima; byl jsem dítě, nestvůra, kterou vytvářejí svými stesky.“ (str. 54)
„Nejhorší na tom je, že jsem podezíral dospělé z komediantství. Slova, jimiž se mnou mluvili, to byly bonbóny; mezi sebou mluvili docela jiným tónem.“ (str. 55)
„Existoval strašlivý rub věcí, když člověk přišel o rozum, tak jej viděl, zemřít znamenalo hnát šílenství až po nejkrajnější mez a nechat se pohltit. Žil jsem v hrůze, byla to opravdová neuróza. Když pátrám po jejích příčinách, zjišťuji toto: má hluboká neužitečnost připadala mě, rozmazlenému dítěti a daru prozřetelnosti, tím zjevnější, čím víc mě rodinný rituál neustále krášlil falšovanou potřebností. Cítil jsem se přespočetný, musel jsem tedy zmizet. Byl jsem jalový květ v trvalém stavu odumírání. Jinými slovy, byl jsem odsouzen a každým okamžikem mohl být rozsudek vykonán. Já jej však ze všech sil odmítal, nikoliv proto, že jsem si cenil své existence, ale naopak proto, že jsem na ní nelpěl: čím absurdnější je život, tím nesnesitelnější je smrt.“ (str. 63)
„To je pýcha: obhajoba ubožáků.“ (str. 72)
„Nedostalo se mi však k tomu příležitosti: narazil jsem na opravdové soudce, na své současníky, na sobě rovné a jejich lhostejnost mě odsuzovala. Nemohl jsem se vzpamatovat z toho, jak jsem se viděl jejich očima: ani div, ani medúza, jenom sušinka, který nikoho nezajímá.“ (str. 88)
Část II. – psaní
„Marně; nemohl jsem nadále pomíjet svůj dvojitý podvod: předstíral jsem, že jsem herec předstírající, že je hrdinou. Sotva jsem začal psát, odložil jsem pero a zajásal. Byl to týž podvod, jen jsem tvrdil, že pokládám slova za kvintesenci věcí..“ (str. 92)
„V oné době umíral Západ na zadušení: říkalo se tomu „životní slast“. Pro nedostatek viditelných přátel děsila se buržoazie pro potěšení vlastního stínu; vyměňovala nudu za řízený neklid.“ (str. 97)
„Na tom nesejde: poznal jsem radost; dítě veřejnosti si dávalo soukromé schůzky. Bylo to příliš krásné, než aby to vydrželo: kdybych byl setrval v ilegalitě, byl bych zůstal upřímný; z tajnosti mě ale rodina vytrhla.“ (str. 100)
„Jenomže: až na několik starců, kteří namáčejí pero do kolínské vody, a několik malých dandyů, kteří píší jako řezníci, spisovatelé, kteří dovedou netlumočit, neexistují. To souvisí s povahou Slova: člověk mluví svou řečí, píše ale řečí cizí. Na základě toho jsem dospěl k závěru, že v našem oboru jsme všichni stejní: všichni jsme trestanci, všichni jsme tetovaní. A čtenář už pochopil, že nenávidím své dětství a vše, co z něho vzešlo: nenaslouchal bych dědečkovu hlasu, tomu nahranému hlasu, který mě probouzí, až vyskočím a vrhám se ke stolu, kdyby to nebyl můj hlas, kdybych se nebyl mezi osmým a desátým rokem arogantně chopil takzvaně naléhavého pověření, jež jsem pokorně dostal.“ (str. 107)
„“Vím velmi dobře, že jsem pouhý stroj na výrobu knih.““ (Chateaubriand) (str. 107)
„Takový je můj začátek: prchal jsem, vnější síly modelovaly můj útěk a vytvořily mě. Zastaralou koncepcí kultury prosvítalo náboženství, které posloužilo jako maketa: je dětinské, a proto nic nemůže být dítěti tak blízké. Učili mě biblickou dějepravu, evangelia a katechismus, nedali mi však možnost v ně věřit: výsledkem byl zmatek, z něhož se stal můj osobní řád.“ (str. 161)
„Zřekl jsem se hodnosti, ale nesvlékl jsem hábit: stále ještě píši. Co bych měl dělat jiného? Nulla dies sine linea. Je to mým zvykem a pak je to mé povolání. Dlouho jsem pokládal pero za meč; nyní znám naši bezmocnost. Na tom nesejde: dělám a budu dělat knihy; musí to být; je to přece jen k něčemu dobré. Kultura nic a nikoho nezachrání, neospravedlňuje. Je to však lidský výtvor: člověk se do ní promítá a poznává se v ní: jedině toto kritické zrcadlo mu předkládá vlastní obraz. Ostatně ta zchátralá budova, můj podvod, to je zároveň i moje povaha: člověk se může zbavit neurózy, nemůže se však vyléčit sám ze sebe. Všechny rysy dítěte, opotřebované, setřené, pokořené, zatlačované do kouta nebo přecházené mlčením, zůstaly i padesátníkovi.“ (str. 165)
pátek 4. března 2011
Martin Buber a Bůh........
Bůh je jistě nejbotíženější ze slov. Ale kdo říká “Bůh” a má skutečně na mysli “Ty”, oslovuje – ať ja zajatcem jakéhokoli bludu – právě Ty svého života. To nemůže být omezeno žádným jiným, k němu má vztah, který zahrnuje všechny ostatní vztahy.
Bůh nemůže být z něčeho vysouzen. Bůh je bytí, které je naším bezprostředním, nejbližším a trvalým protějškem: bytí, které lze po právu jen oslovovat, o němž však nelze vypovídat.
Bůh obsahuje vesmír, ale není jím. Stejně tak obsahuje základ mé bytosti, ale není jím. Vzhledem k této skutečnosti mohou říkat “ty”, užívaje své vlastní řeči, stejně tak jako ostatní. Vzhledem k této skutečnosti existují “já” a “ty”, existuje rozhovor, existuje řeč, existuje duch, Slovo.
Jen v jediném vztahu, ve vztahu, který obsahuje všechny ostatní, je latence ještě aktualitou. Jen jediné Ty pro nás nikdy nepřestávý být aktualitou, svou podstatou Ty. Ten, kdo zná Boha, zná ovšem i stav, kdy je Bůh daleko, a trýznivou vyprahlost v srdci plném úzkosti; ne ale nepřítomnost Boha. To jen my tu vždy nejsme.
Člověk si přeje mít Boha; přeje si ho mít v časové a prostorové kontinuitě. Nechce se spokojit s nevyslovitelným potvrzením smyslu, chce je vidět rozprostřené jako něco, čeho se lze stále znovu chápat a s čím lze zacházet, jako časové a prostorové kontinuum bez mezer,které by zajišťovalo život v každém bodě a chvíli. Životní rytmus čistého vztahu, střídání aktuality a latence, v němž slábne jen naše schopnost vstupovat do vztahu a tím i zpřítomnění, ne ale prapřítomnost věčného Ty, nestačí lidské žízni po kontinuitě. Člověk touží po tom, aby Bůh byl rozprostřen v čase, aby trval. Tak se Bůh stává objektem víry. Víra zprvu jen doplňuje v čase akty vyznačující se vztahem; pozvolna je však nahrazuje. Na místo stále obnovovaného bytostného pohybu, v němž se člověk usebírá a vykračuje ke vztahu, nastupuje spočívání ve víře v božské Ono. Všemu vzdorující důvěra bojovníka, který zná boží vzdálenost i blízkost, se stále plněji mění v jistotu poživatele, v jistotu, že se mu nemůže nic stát, protože věří, že je Někdo, kdo to nedovolí.
Byl-li jsi vyslán, zůstává ti Bůh přítomností; kdo kráčí cestou poslání, má Boha stále před sebou: čím věrnější plnění, o to silnější a stálejší blízkost. Zabývat se Bohem ovšem nemůže, ale hovořit ano. Reflexe činí Boha naproti tomu předmětem. Není to přívrat, ale odvrat od prazákladu.
Bůh nemůže být z něčeho vysouzen. Bůh je bytí, které je naším bezprostředním, nejbližším a trvalým protějškem: bytí, které lze po právu jen oslovovat, o němž však nelze vypovídat.
Bůh obsahuje vesmír, ale není jím. Stejně tak obsahuje základ mé bytosti, ale není jím. Vzhledem k této skutečnosti mohou říkat “ty”, užívaje své vlastní řeči, stejně tak jako ostatní. Vzhledem k této skutečnosti existují “já” a “ty”, existuje rozhovor, existuje řeč, existuje duch, Slovo.
Jen v jediném vztahu, ve vztahu, který obsahuje všechny ostatní, je latence ještě aktualitou. Jen jediné Ty pro nás nikdy nepřestávý být aktualitou, svou podstatou Ty. Ten, kdo zná Boha, zná ovšem i stav, kdy je Bůh daleko, a trýznivou vyprahlost v srdci plném úzkosti; ne ale nepřítomnost Boha. To jen my tu vždy nejsme.
Člověk si přeje mít Boha; přeje si ho mít v časové a prostorové kontinuitě. Nechce se spokojit s nevyslovitelným potvrzením smyslu, chce je vidět rozprostřené jako něco, čeho se lze stále znovu chápat a s čím lze zacházet, jako časové a prostorové kontinuum bez mezer,které by zajišťovalo život v každém bodě a chvíli. Životní rytmus čistého vztahu, střídání aktuality a latence, v němž slábne jen naše schopnost vstupovat do vztahu a tím i zpřítomnění, ne ale prapřítomnost věčného Ty, nestačí lidské žízni po kontinuitě. Člověk touží po tom, aby Bůh byl rozprostřen v čase, aby trval. Tak se Bůh stává objektem víry. Víra zprvu jen doplňuje v čase akty vyznačující se vztahem; pozvolna je však nahrazuje. Na místo stále obnovovaného bytostného pohybu, v němž se člověk usebírá a vykračuje ke vztahu, nastupuje spočívání ve víře v božské Ono. Všemu vzdorující důvěra bojovníka, který zná boží vzdálenost i blízkost, se stále plněji mění v jistotu poživatele, v jistotu, že se mu nemůže nic stát, protože věří, že je Někdo, kdo to nedovolí.
Byl-li jsi vyslán, zůstává ti Bůh přítomností; kdo kráčí cestou poslání, má Boha stále před sebou: čím věrnější plnění, o to silnější a stálejší blízkost. Zabývat se Bohem ovšem nemůže, ale hovořit ano. Reflexe činí Boha naproti tomu předmětem. Není to přívrat, ale odvrat od prazákladu.
Martin Buber a čas.......
Všechen skutečný život je setkáním.
Vztah k “ty” je bezprostřední. Mezi ”Já” a “Ty” není soustava pojmů, předchozí vědění, žádná představivost, sama paměť se proměňuje, protože přechází z izolovanosti do jednoty celku. Mezi “já” a “Ty” není žádný účel, chtivost, předjímání sama touha se proměňuje, protože přechází ze snu ve skutečnosti. Každý prostředek je překážkou. Jen tam, kde se všechny prostředky hroutí, dochází k setkání.
Vše zprostředkované se stává nedůležitým. Skutečná hranice, ovšem kolísavá, měnlivá, neprobíhá ani mezi zakoušením a nezakoušením, ani mezi tím, co je dáno, a tím, co není, ani mezi světem bytí a světem hodnot, ale napříč těmito oblastmi. Probíhá mezi “Ty” a “Ono”, mezi přítomností a předmětem.
Přítomnost – a tou není míněn bod, kterým v myšlenkách označujeme jen závěrečnou vteřinu “proběhlého času”, ale skutečná, naplněná přítomnost – existuje jen potud, pokud existuje setkání a vztah. Přítomnost povstává jen proto, že se zpřítomňuje Ty.
Já základního slova Já-Ono, tedy já, jehož protějškem není “ty”, ale které je obklopeno množstvím “obsahů”, má jen minulost, ne přítomnost. Jinak: pokud se člověk spokojuje věcmi, které zakouší a zažívá, žije v minulosti a jeho okamžik je bez přítomnostního obsahu. Nemá nic než předmětu, ty ale patří k tomu, co už bylo.
Přítomnost není prchavá a pomíjivá, ale ustavičně přítomná a trvalá. Předmět není trvání, ale zastavení, ustání, ztuhnutí, jasná vymezenost, která vylučuje vztah a zpřítomnění.
Skutečné jsoucnosti jsou prožívány v přítomnost, předměty v minulosti.
Vztah k “ty” je bezprostřední. Mezi ”Já” a “Ty” není soustava pojmů, předchozí vědění, žádná představivost, sama paměť se proměňuje, protože přechází z izolovanosti do jednoty celku. Mezi “já” a “Ty” není žádný účel, chtivost, předjímání sama touha se proměňuje, protože přechází ze snu ve skutečnosti. Každý prostředek je překážkou. Jen tam, kde se všechny prostředky hroutí, dochází k setkání.
Vše zprostředkované se stává nedůležitým. Skutečná hranice, ovšem kolísavá, měnlivá, neprobíhá ani mezi zakoušením a nezakoušením, ani mezi tím, co je dáno, a tím, co není, ani mezi světem bytí a světem hodnot, ale napříč těmito oblastmi. Probíhá mezi “Ty” a “Ono”, mezi přítomností a předmětem.
Přítomnost – a tou není míněn bod, kterým v myšlenkách označujeme jen závěrečnou vteřinu “proběhlého času”, ale skutečná, naplněná přítomnost – existuje jen potud, pokud existuje setkání a vztah. Přítomnost povstává jen proto, že se zpřítomňuje Ty.
Já základního slova Já-Ono, tedy já, jehož protějškem není “ty”, ale které je obklopeno množstvím “obsahů”, má jen minulost, ne přítomnost. Jinak: pokud se člověk spokojuje věcmi, které zakouší a zažívá, žije v minulosti a jeho okamžik je bez přítomnostního obsahu. Nemá nic než předmětu, ty ale patří k tomu, co už bylo.
Přítomnost není prchavá a pomíjivá, ale ustavičně přítomná a trvalá. Předmět není trvání, ale zastavení, ustání, ztuhnutí, jasná vymezenost, která vylučuje vztah a zpřítomnění.
Skutečné jsoucnosti jsou prožívány v přítomnost, předměty v minulosti.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)