čtvrtek 22. prosince 2011
pondělí 19. prosince 2011
Smrt prezidenta Václava Havla.
Chtěl bych pouze říct, že se snažím na Havlovu smrt myslet jako na něco přirozeného, jako že „každý tam musíme“, jenže to jde těžko u osoby takového (světového, bohužel ne vždy Čechy doceňovaného) významu.
Pak se mi vybaví, jak většina současné politické a společenské reprezentace Havlovi nadávala do „idealistů“, „pravdoláskařů“ a „usmiřovatelů Gotta s Krylem“ či jiné podobné posměšky a vůbec – a jak teď, když zemřel jeden z největších Čechů uplynulého století, se všichni můžou přetrhnout v tom, jak „nám všem chybí“.
V tom vidím tragédii dnešní doby. Pro většinu našeho národa Havel znamená nenapravitelného idealistu, nedozrálého politika bez dostatečné dávky pragmatismu, umírněného a málo radikálního politika, který byl za své postoje a ideály vlastně kritizován většinu svého života, tedy mluvím i po roce 1989. Tragédii vidím v tom, že když se na naší politické či společenské scéně objeví člověk s obrovským morálním kreditem, člověk, který je ochoten za své demokratické a humanistické ideály bojovat a snášet posměch, ústrky a od komunistů i kriminál, většinová společnost se na toho člověka dívá přes prsty a víc obdivuje takové Klause, Kožené, Stehlíky, Šrejbry, Krejčíře, Machy a jiné ranaře, kteří nám „více svítí do budoucnosti svými rameny“ – pragmatiky ve svém oboru, lidi, kteří nám předávají pouze darwinistickou vizi postmoderní společnosti, žádné ideály.
Teď, když takový člověk umře a shodou okolností je to i náš bývalý prezident a vůdčí osobnost sametové revoluce, se mohou všichni přetrhnout pro jeho odkaz. Stejně tak vehementně, jak ho během života kriminalizovali (komunismus) a jako ho zesměšňovali (naše demokracie od poloviny devadesátých let), tak se podobně probudili a zjišťují, že v zahraničí má vedle Jaromíra Jágra největší kredit, a že pokud si někoho svět bude pamatovat z českých moderních dějin, bude to vedle Tomáše Garrigue Masaryka právě a jen právě Václav Havel, který podobně jako Masaryk, který nás vyvedl z temna habsburské několikasetleté monarchie – vyvedl ze čtyřicetileté totální poroby, možná ještě horší, komunistické totality.
Je mi líto Havla a je mi líto všech, kteří Havlův vliv a odkaz během jeho života zpochybňovali a zlehčovali. Havla je mi líto proto, že v něm národ ztratil jednoho z vůdců naší demokracie a obratu k ideálům, které svého času působily na náš národ jako živá voda. Je mi líto i všech těch zlehčovatelů, ironizátorů a těch, co se Havlovi posmívali………….protože dříve nebo později budou muset přehodnotit, budou muset překabátit…………udělají obrat podobný jako po sametové revoluci, kdy jsme se už nemuseli bát plivnout na totalitu…………
V neposlední řadě je mi líto i nás všech, kteří jsme Havlovi nikdy nepřestali fandit, protože jsme s ním ztratili někoho velmi blízkého, skoro jako rodiče, jako laskavého učitele. Zní to trošku cimrmanovsky, ano, i tak se to dá interpretovat, jenže s tím rozdílem, že Jára da Cimrman je ohromný VTIP, ale Havel je ohromná PRAVDA a LÁSKA, která už dávno do země zašlapala LEŽ a NENÁVIST.
Pak se mi vybaví, jak většina současné politické a společenské reprezentace Havlovi nadávala do „idealistů“, „pravdoláskařů“ a „usmiřovatelů Gotta s Krylem“ či jiné podobné posměšky a vůbec – a jak teď, když zemřel jeden z největších Čechů uplynulého století, se všichni můžou přetrhnout v tom, jak „nám všem chybí“.
V tom vidím tragédii dnešní doby. Pro většinu našeho národa Havel znamená nenapravitelného idealistu, nedozrálého politika bez dostatečné dávky pragmatismu, umírněného a málo radikálního politika, který byl za své postoje a ideály vlastně kritizován většinu svého života, tedy mluvím i po roce 1989. Tragédii vidím v tom, že když se na naší politické či společenské scéně objeví člověk s obrovským morálním kreditem, člověk, který je ochoten za své demokratické a humanistické ideály bojovat a snášet posměch, ústrky a od komunistů i kriminál, většinová společnost se na toho člověka dívá přes prsty a víc obdivuje takové Klause, Kožené, Stehlíky, Šrejbry, Krejčíře, Machy a jiné ranaře, kteří nám „více svítí do budoucnosti svými rameny“ – pragmatiky ve svém oboru, lidi, kteří nám předávají pouze darwinistickou vizi postmoderní společnosti, žádné ideály.
Teď, když takový člověk umře a shodou okolností je to i náš bývalý prezident a vůdčí osobnost sametové revoluce, se mohou všichni přetrhnout pro jeho odkaz. Stejně tak vehementně, jak ho během života kriminalizovali (komunismus) a jako ho zesměšňovali (naše demokracie od poloviny devadesátých let), tak se podobně probudili a zjišťují, že v zahraničí má vedle Jaromíra Jágra největší kredit, a že pokud si někoho svět bude pamatovat z českých moderních dějin, bude to vedle Tomáše Garrigue Masaryka právě a jen právě Václav Havel, který podobně jako Masaryk, který nás vyvedl z temna habsburské několikasetleté monarchie – vyvedl ze čtyřicetileté totální poroby, možná ještě horší, komunistické totality.
Je mi líto Havla a je mi líto všech, kteří Havlův vliv a odkaz během jeho života zpochybňovali a zlehčovali. Havla je mi líto proto, že v něm národ ztratil jednoho z vůdců naší demokracie a obratu k ideálům, které svého času působily na náš národ jako živá voda. Je mi líto i všech těch zlehčovatelů, ironizátorů a těch, co se Havlovi posmívali………….protože dříve nebo později budou muset přehodnotit, budou muset překabátit…………udělají obrat podobný jako po sametové revoluci, kdy jsme se už nemuseli bát plivnout na totalitu…………
V neposlední řadě je mi líto i nás všech, kteří jsme Havlovi nikdy nepřestali fandit, protože jsme s ním ztratili někoho velmi blízkého, skoro jako rodiče, jako laskavého učitele. Zní to trošku cimrmanovsky, ano, i tak se to dá interpretovat, jenže s tím rozdílem, že Jára da Cimrman je ohromný VTIP, ale Havel je ohromná PRAVDA a LÁSKA, která už dávno do země zašlapala LEŽ a NENÁVIST.
středa 23. listopadu 2011
Martin Buber: "Já a Ty" - kultura, společnost a svoboda (citace ze stran 45 - 48)
Každá velká kultura, k jejímuž okruhu patří celé národy, spočívá na původní události, která se vyznačuje vztahem, na odpovědi lidskému protějšku, k níž došlo kdysi v jejím zdroji, na podstatném aktu ducha. Tento akt, posílený stejně zaměřenou silou následujících generací, vytváří zvláštní pojetí kosmu v duchu - teprve díky němu se stává znovu a znovu možným kosmos, pochopený svět, svět, který je domovský a domácí, svět obydlený člověkem. Teprve nyní může člověk, s duší plnou důvěry a vycházeje ze zvláštního chápání prostoru, stavět znovu a znovu příbytky lidské i příbytky boží, naplňovat plynoucí čas novými hymny a písněmi a utvářet samo lidské společenství. Ale je svobodný a tedy tvořivý právě jenom dotud, dokud je jeho životu vlastní - v činnosti i utrpení - onen bytostný akt. Pře-stává-li mít ta či ona kultura svůj střed v živoucí, ustavičně obnovované události, pro niž je příznačný vztah, pak musí ustrnout a pro-měnit se v svět slova Ono, jejž už jenom čas od času eruptivně prolamují žhnoucí činy osamělých duchů. Od té doby se stupňuje běžná příčinnost, která předtím nebyla nikdy s to porušit duchovní pojetí kosmu, v tíživou a utlačující neblahou sudbu. Moudrý a mistrovsky řídící osud, který vládl v souladu s bohatstvím kosmického smyslu nad veškerou příčinností, se proměnil v něco protismyslně démonického a upadl tak sám do příčinnosti. Tentýž „karman", který se jevil předkům jako laskavé zařízení - neboť to, co činíme v tomto životě, nás pozvedá pro příští život do vyšších sfér -, se nyní dává poznat jako tyranie: neboť „karman" dřívějšího života, jehož si ne-jsme vědomi, nás uvrhl do vězení, z něhož v tomto životě nemůžeme uniknout. Kde se předtím klenulo nebe, které zjevovalo smysluplný zákon a na jehož světlých obloucích bylo zavěšeno vřeteno nutnosti, tam nyní vládne nesmyslná a zotročující moc bludných hvězd. Bylo jenom třeba oddat se Díké, nebeské „dráze", která znamená i naši dráhu, abychom se svobodným srdcem přebývali ve vesmírných mezích osudu. Nyní však, ať děláme cokoli, nutí nás Heimarmené, která nezná ducha, abychom nesli na svých zádech celé břemeno mrtvé hmoty světa. Bouřlivá touha po vykoupení zůstává po mnoha různých pokusech nakonec neuspokojena, až ji utiší někdo, kdo učí, jak uniknout z koloběhu zrodů, nebo někdo, kdo zachraňuje duše, které ovládly mocnosti předmětného světa, a vede je ke svobodě dítek božích. Takové dílo povstává z nové události setkání, která nabývá substanciálního významu, z nové odpovědi člověka jeho „Ty", která určuje osud. Díky působivosti tohoto centrálního bytostného aktu může být určitá kultura buď vystřídána jinou, která je oddána jeho vlivu, nebo i sama v sobě obrozena.
Nemoc našeho věku se nepodobá nemoci žádného z jiných věků; patří k nemocem všech věků. Historie kultur není stadion éonů, na němž by jeden běžec po druhém musel proběhnout čile a nic netuše tutéž dráhu smrti. Jejich výšinami a nížinami vede bezejmenná cesta. Není to cesta pokroku a vývoje, nýbrž spirálový sestup duchovním podsvětím, jejž lze ovšem nazvat i vzestupem směřujícím k nejvnitřnějšímu, nejjemnějšímu, nejspletitějšímu víru, kde už není žádné „dále" ani žádné „zpět", nýbrž jenom neslýchaný obrat: - průlom. Budeme muset jít touto cestou až na konec, až k samé zkoušce poslední temnoty? Ale tam, kde je nebezpečí, vzrůstá i síla, která zachraňuje.
Biologistické a historiosofické myšlenky dnešní doby, které se jinak tolik liší, působily společně v tom smyslu, že založily tužší a tísnivější víru v neuniknutelnou sudbu, než jaká existovala kdy před-tím. Není to už moc „karmanu" ani moc hvězd, co neúprosně řídí lidský úděl; na vládu si činí nárok rozličné mocnosti, ale díváme-li se na věc správně, věří většina současníků v jejich smíšenou vládu, stejně tak jako věřili pozdní Římané v smíšenou vládu bohů. To je usnadněno povahou nároku. Ať už je to „životní zákon" všeobecného boje, jehož se každý musí buď zúčastnit, nebo se zřeknout života, nebo „psychologický zákon" úplné výstavby psychické osoby z vrozených pudů zaměřených k užitku; nebo „sociální zákon" nezadržitelného společenského procesu, jejž vůle a vědomí smějí jenom doprovázet; nebo „kulturní zákon" nezměnitelně stejnoměrného vznikání a zani-kání dějinných útvarů; nebo nějaká jiná z různých forem této víry: vždycky to znamená, že je člověk postaven do neuniknutelného dění, proti němuž by byla každá obrana bláznovstvím. Od donucující moci hvězd osvobozovalo zasvěcení do mystérií, od donucující moci kar-manu bráhmanská oběť doprovázená poznáním: v obou bylo zobrazeno vykoupení. Ale bůžek, který vznikl smíšením, nestrpí žádnou víru v osvobození. Představovat si jakoukoli svobodu se považuje za bláhové; máme prý jenom volbu mezi rezolutním a beznadějně rebelujícím otroctvím. Jakkoli často se ve všech těchto zákonech hovoří i o teleologickém vývoji a organickém růstu, je základem všech posedlost procesem, tj. neomezenou příčinností. Dogma o pozvolném procesu je abdikací člověka před bujícím světem slova Ono. Člověk užívá slovo osud chybně: osud není zvonem, který visí nad lidským světem; nemůže se s ním setkat nikdo jiný než člověk, který vyšel ze svobody. Ale dogma o procesu neponechává žádný prostor svobodě, žádný prostor pro její nejvyšší zjevení, jehož mírná síla mění tvář země: pro obrácení. Dogma nezná člověka, který svým obrácením překonává všeobecný boj, roztrhává předivo pudů za-měřených k užitku, vymaňuje se ze zakletí třídy a uvádí v pohyb, omlazuje a proměňuje pevné dějinné útvary. Dogma o procesu ti po-nechává před svou šachovnicí pouze tuto volbu: buď zachovávat pravidla, nebo se vyloučit ze hry; ale ten, kdo prožívá obrácení, převrhuje figurky. Dogma ti vždycky ochotně dovolí naplňovat danost svým životem a „zůstává svobodný" v duši; ale ten, kdo prožívá obrat, považuje tuto svobodu za nejpotupnější porobu.
To jediné, co se člověku může stát neuniknutelnou sudbou, je víra v tuto sudbu; neboť ona potlačuje pohyb obrácení. Tato víra je bludná od samého počátku. Nazírat na věci v po-jmech procesu znamená vždycky jenom pořádat to, co není ničím jiným než tím, „co se stalo", pořádat oddělené světové dění; přítomnost „Ty", dění vycházející z vzájemného sepětí je tomuto nazírání nepřístupné. Ono nezná skutečnost ducha a jeho schéma je pro něj neplatné. Předpovědi z předmětnosti platí jenom pro toho, kdo ne-zná živou přítomnost. Kdo je přemožen světem slova Ono, musí spatřovat v dogmatu o nezměnitelném procesu pravdu, která zjasňuje to, co bylo nepřehledně bujícím děním; ale toto dogma ho ve skutečnosti činí ještě větším otrokem tohoto světa. Ale svět slova Ty není uzavřen. Ten, kdo za ním vychází s usebranou bytostí, s oživlou schopností vstupovat do vztahu, si začíná uvědomovat svobodu. A být osvobozen od víry v nesvobodu znamená dosáhnout svobody.
Nemoc našeho věku se nepodobá nemoci žádného z jiných věků; patří k nemocem všech věků. Historie kultur není stadion éonů, na němž by jeden běžec po druhém musel proběhnout čile a nic netuše tutéž dráhu smrti. Jejich výšinami a nížinami vede bezejmenná cesta. Není to cesta pokroku a vývoje, nýbrž spirálový sestup duchovním podsvětím, jejž lze ovšem nazvat i vzestupem směřujícím k nejvnitřnějšímu, nejjemnějšímu, nejspletitějšímu víru, kde už není žádné „dále" ani žádné „zpět", nýbrž jenom neslýchaný obrat: - průlom. Budeme muset jít touto cestou až na konec, až k samé zkoušce poslední temnoty? Ale tam, kde je nebezpečí, vzrůstá i síla, která zachraňuje.
Biologistické a historiosofické myšlenky dnešní doby, které se jinak tolik liší, působily společně v tom smyslu, že založily tužší a tísnivější víru v neuniknutelnou sudbu, než jaká existovala kdy před-tím. Není to už moc „karmanu" ani moc hvězd, co neúprosně řídí lidský úděl; na vládu si činí nárok rozličné mocnosti, ale díváme-li se na věc správně, věří většina současníků v jejich smíšenou vládu, stejně tak jako věřili pozdní Římané v smíšenou vládu bohů. To je usnadněno povahou nároku. Ať už je to „životní zákon" všeobecného boje, jehož se každý musí buď zúčastnit, nebo se zřeknout života, nebo „psychologický zákon" úplné výstavby psychické osoby z vrozených pudů zaměřených k užitku; nebo „sociální zákon" nezadržitelného společenského procesu, jejž vůle a vědomí smějí jenom doprovázet; nebo „kulturní zákon" nezměnitelně stejnoměrného vznikání a zani-kání dějinných útvarů; nebo nějaká jiná z různých forem této víry: vždycky to znamená, že je člověk postaven do neuniknutelného dění, proti němuž by byla každá obrana bláznovstvím. Od donucující moci hvězd osvobozovalo zasvěcení do mystérií, od donucující moci kar-manu bráhmanská oběť doprovázená poznáním: v obou bylo zobrazeno vykoupení. Ale bůžek, který vznikl smíšením, nestrpí žádnou víru v osvobození. Představovat si jakoukoli svobodu se považuje za bláhové; máme prý jenom volbu mezi rezolutním a beznadějně rebelujícím otroctvím. Jakkoli často se ve všech těchto zákonech hovoří i o teleologickém vývoji a organickém růstu, je základem všech posedlost procesem, tj. neomezenou příčinností. Dogma o pozvolném procesu je abdikací člověka před bujícím světem slova Ono. Člověk užívá slovo osud chybně: osud není zvonem, který visí nad lidským světem; nemůže se s ním setkat nikdo jiný než člověk, který vyšel ze svobody. Ale dogma o procesu neponechává žádný prostor svobodě, žádný prostor pro její nejvyšší zjevení, jehož mírná síla mění tvář země: pro obrácení. Dogma nezná člověka, který svým obrácením překonává všeobecný boj, roztrhává předivo pudů za-měřených k užitku, vymaňuje se ze zakletí třídy a uvádí v pohyb, omlazuje a proměňuje pevné dějinné útvary. Dogma o procesu ti po-nechává před svou šachovnicí pouze tuto volbu: buď zachovávat pravidla, nebo se vyloučit ze hry; ale ten, kdo prožívá obrácení, převrhuje figurky. Dogma ti vždycky ochotně dovolí naplňovat danost svým životem a „zůstává svobodný" v duši; ale ten, kdo prožívá obrat, považuje tuto svobodu za nejpotupnější porobu.
To jediné, co se člověku může stát neuniknutelnou sudbou, je víra v tuto sudbu; neboť ona potlačuje pohyb obrácení. Tato víra je bludná od samého počátku. Nazírat na věci v po-jmech procesu znamená vždycky jenom pořádat to, co není ničím jiným než tím, „co se stalo", pořádat oddělené světové dění; přítomnost „Ty", dění vycházející z vzájemného sepětí je tomuto nazírání nepřístupné. Ono nezná skutečnost ducha a jeho schéma je pro něj neplatné. Předpovědi z předmětnosti platí jenom pro toho, kdo ne-zná živou přítomnost. Kdo je přemožen světem slova Ono, musí spatřovat v dogmatu o nezměnitelném procesu pravdu, která zjasňuje to, co bylo nepřehledně bujícím děním; ale toto dogma ho ve skutečnosti činí ještě větším otrokem tohoto světa. Ale svět slova Ty není uzavřen. Ten, kdo za ním vychází s usebranou bytostí, s oživlou schopností vstupovat do vztahu, si začíná uvědomovat svobodu. A být osvobozen od víry v nesvobodu znamená dosáhnout svobody.
pondělí 7. listopadu 2011
středa 2. listopadu 2011
Slavoj Žižek na Wall Street - citace (www.blisty.cz)
Pamatujte. Problémem není korupce nebo chamtivost. Problémem je systém. Ten vás nutí ke korupci. Vyvarujte se nejen nepřátel, ale i falešných přátel, kteří už pracují na tom, aby tento proces rozměnili. Jako můžete dostat kávu bez kofeinu, pivo bez alkoholu, zmrzlinu bez tuku, stejným způsobem se pokusí z tohohle udělat neškodný, morální protest. Protest bez kofeinu. Jenže důvod, proč jsme zde, je ten, že máme plné zuby světa, v němž nám k dobrému pocitu stačí zrecyklovat plechovku Coca-Coly, dát pár dolarů na charitu nebo koupit si cappuccino ve Starbucks a věnovat tak jedno procento na hladové děti ve třetím světě. Po outsourcingu práce a mučení, poté, co teď manželské agentury outsorcovaly náš milostný život, vidíme, že jsme po dlouhou dobu dovolovali, aby i naše politická angažovanost byla outsourcována. Chceme ji zpátky. Nejsme komunisté, pokud je komunismem míněn systém, který zkolaboval roce 1990. Pamatujte, že tehdejší komunisté jsou dnes vysoce schopní, bezohlední kapitalisté. V dnešní Číně máme kapitalismus, který je dokonce dynamičtější než ten váš americký, nepotřebuje ale demokracii. Takže pokud kritizujete kapitalismus, nenechejte se vydírat, že jste proti demokracii. Manželství mezi demokracií a kapitalismem skončilo. Změna je možná.
http://www.blisty.cz/art/60832.html
http://www.blisty.cz/art/60832.html
úterý 4. října 2011
středa 14. září 2011
O překonávání disproporcí mezi čtenářem a literátem
Tato drobná úvaha je vedena snahou o postižení podstaty vztahu literát – čtenář. Jakkoliv si myslím, že tento vztah nelze beze zbytku popsat psaným jazykem, předpokládám, že je zapotřebí vyjádřit některé základní myšlenky o tomto vztahu, které mně oslovily, když jsem byl jak čtenář, tak tvůrce. Ctím zásadu, že méně je více, a že v jednoduchosti je síla. Tato zásada bohužel nevylučuje triviální postřehy, kterých se pokusím vystříhat.
Lidský jazyk, ten berličkový tmel společnosti, ten zjednodušený a abstraktní systém našeho přejímání a zpředmětňování nekonečně složitého světa, tento démon, který nám domněle pomáhá zadržet těkavou věčnost, ten krásný nástroj, kterým jsme schopni přivádět na svět a zabíjet, toto zlaté tele, které nedokážeme opustit……..
Naší první výhrou při četbě jakéhokoliv literárního díla je zjištění, kde náš jazyk začíná a kde končí. Můžeme se zabývat jazykovými předpoklady literáta, říkejme mu tak pracovně, a čtenáře, ale předpokládejme, že jsou různé. Literát do svého díla kanalizuje, zhušťuje, vplétá výsledek svých lidských pochodů a procesů, které zpravidla trvají o mnoho déle a jsou o mnoho komplexnější, než u čtenáře tohoto kterého díla. Tento disproporční stav mezi literátem (dílem) a čtenářem po jistou dobu trvá. Tato disproporce obou táborů je podle mě základním prvkem literatury, a čím je disproporční stav na počátku recepce díla větší, tím větší je čtenářský zážitek z daného díla. Disproporční vztah v ideálním případě se postupně vyrovnává až na jistou míru souladu s literátem (dílem). Předpokládejme, že literát se čtenářem komunikuje pomocí knihy a že čtenáři připravuje „zážitek“. Jednou přeneseně stoupáme na vysokou a nebezpečnou horu, jindy ležíme na pláži, někdy jedeme v horské dráze a někdy též stojíme stísnění nehybně v malé místnosti. Domnívám se, že úkolem vynikajícího literáta je vytvořit takovou přitažlivou a zároveň propracovanou architekturu svého literárního díla, aby čtenář byl zlákán a zároveň dostatečně motivován vydat se na cestu, kterou mu hustým lesem/labyrintem/mnohostěnem literát vytyčil. Tak, aby byl čtenář ochoten se obětovat podobně jako literát, když dílo tvořil. Ano, čtenář dílo znovu staví ve svém nitru, ale je zároveň motivován i omezen daným dílem. Největším omezením a zároveň největším přínosem a rozmachem díla je právě lidský jazyk. Není jednoduché, aby se literát se čtenářem shodli na „společném jazyce“, i když formálně mluví jazykem stejným. Jazyk je dostatečnou metaforou a abstrakcí světa natolik, aby vznikalo více nedorozumění, než pochopení. Psaný jazyk nutně musí být pouhou špičkou ledovce toho, co se v literátově nitru a okolí dělo při spisování díla.
Literát, člověk z masa a kostí toužící po sublimaci, zajatec své doby, v jejíchž kánonech se buď topí nebo z ní sebevědomě vykukuje, postava izolovaná svým posláním a svým talentem, osoba toužící po pohlazení a po publiku, které by si sám vybral, človíček, který se snaží zachytit alespoň kousek dokonalosti a věčnosti……….
Naší druhou výhrou při četbě jakéhokoliv literárního díla je zjištění, že stejně jako my, ubozí čtenáři, i literát je ve své podstatě pouhý člověk. Že na druhé straně na nás z literárního díla na nás nevykukuje ani věčnost, ani dokonalost, ani vševědoucnost, ani bezkrevnost, jakkoliv je nám z různých stran vykládán opak. Literát je více či méně schopný tkadlec (textum = tkanina) a má stejně jako my přístup k oceánu jazyka, ze kterého vybírá a tvoří své obrazy. Stejně jako tkadlec je řemeslník a jak známo, řemeslo má zlaté dno, v literatuře to platí stejně, pokud vnímáme slovo „zlato“ v přeneseném významu. Taktéž jako tkadlec je literát schopen vytvořit dílo, blížící se dokonalosti, které ovšem má ve všech případech hodně daleko ke všem nekonečným skutečnostem všehomíra, které rámec toho kterého díla přesahují. Každá disproporce vůči čtenáři, kterou záměrně tvoří literát, je disproporce pouze relativní a v ideálním případě se tato disproporce u čtenáře po přečtení a zažití díla snižuje. Záměrně říkám snižuje, protože je podle mého názoru téměř vyloučeno, aby tato disproporce mezi čtenářem a literátem byla dokonale překonána. Cílem literáta je tedy ve svém díle citlivě vyvážit mocnost disproporce a možnost jejího překonání čtenářem.
Čtenář, osamělý kanoista uprostřed oceánu knih, který opatrně namáčí pádlo do vod LITERATURY, který viděl maják kdysi za školních let a pak byl vržen z barevné teorie do šedivé praxe, neohrožený hrdina romantického oscilování mezi ideálem a skutečností, poznáním a nevinností, vzděláním a očistnou lehkostí. Kdo mu poradí, kdo podá pomocnou ruku? Kdo mu řekne, co má z oceánu vytáhnout do lodě a začít číst? Zaměřit se na lákavou obálku? Vybírat jen jména z učebnic? A co se zakázanými autory? Má se začít bát?..............
Naší třetí výhrou při četbě jakéhokoliv literárního díla je čtenář. Vzhledem k literárnímu dílu je čtenář svým významem rovnocenný literátovi. Literát čtenáře potřebuje jako živou vodu pro své dílo. Literární dílo bez čtenáře podle mého názoru přestává být literárním dílem. Literát, který při sepisování svého díla nedbá na své(ho) budoucí(ho) čtenáře, nemůže napsat vynikající dílo, protože odděluje svou tvorbu od živé vody, která může zabezpečit jeho dílu „věčnost“. Lidé se rodí a umírají, dílo zůstává, ale pokud není z jakýchkoliv důvodů čteno, nemůže být hodnoceno jako nadčasové a právě nadčasovost by měla být měřítkem hodnoty díla. Literát se tedy pokouší vystavět vyváženou strukturu díla, která by zároveň vyzvala čtenáře k následování, zároveň by ale byla dostatečně disproporční vůči čtenáři, tak, aby čtení díla pro něj bylo „zážitkem“. Problém nastává, když čtenář po přečtení díla a jeho dostatečném zažití uspokojivě nevyrovná disproporční vztah mezi ním a literátem, v tom případě je dílo čtenářem nepochopeno. Jiný problém nastává, když disproporční vztah mezi literátem a čtenářem je částečně překonán příliš brzy, v tom případě je dílo odsouzeno jako nehodnotné. S trochou nadsázky lze tvrdit, že dílo má takové čtenáře, jaké si zaslouží. Nesmíme ovšem přeceňovat vyzrálost čtenářů, jak např. ukazují příklady děl z minulosti, která byla objevena až v naší době a naopak děl, která byla v minulosti považována za nadčasová a v současnosti o nich ani nevíme. Míra a způsob překonání disproporcí čtenáři u nich je a bude určující.
Lidský jazyk, ten berličkový tmel společnosti, ten zjednodušený a abstraktní systém našeho přejímání a zpředmětňování nekonečně složitého světa, tento démon, který nám domněle pomáhá zadržet těkavou věčnost, ten krásný nástroj, kterým jsme schopni přivádět na svět a zabíjet, toto zlaté tele, které nedokážeme opustit……..
Naší první výhrou při četbě jakéhokoliv literárního díla je zjištění, kde náš jazyk začíná a kde končí. Můžeme se zabývat jazykovými předpoklady literáta, říkejme mu tak pracovně, a čtenáře, ale předpokládejme, že jsou různé. Literát do svého díla kanalizuje, zhušťuje, vplétá výsledek svých lidských pochodů a procesů, které zpravidla trvají o mnoho déle a jsou o mnoho komplexnější, než u čtenáře tohoto kterého díla. Tento disproporční stav mezi literátem (dílem) a čtenářem po jistou dobu trvá. Tato disproporce obou táborů je podle mě základním prvkem literatury, a čím je disproporční stav na počátku recepce díla větší, tím větší je čtenářský zážitek z daného díla. Disproporční vztah v ideálním případě se postupně vyrovnává až na jistou míru souladu s literátem (dílem). Předpokládejme, že literát se čtenářem komunikuje pomocí knihy a že čtenáři připravuje „zážitek“. Jednou přeneseně stoupáme na vysokou a nebezpečnou horu, jindy ležíme na pláži, někdy jedeme v horské dráze a někdy též stojíme stísnění nehybně v malé místnosti. Domnívám se, že úkolem vynikajícího literáta je vytvořit takovou přitažlivou a zároveň propracovanou architekturu svého literárního díla, aby čtenář byl zlákán a zároveň dostatečně motivován vydat se na cestu, kterou mu hustým lesem/labyrintem/mnohostěnem literát vytyčil. Tak, aby byl čtenář ochoten se obětovat podobně jako literát, když dílo tvořil. Ano, čtenář dílo znovu staví ve svém nitru, ale je zároveň motivován i omezen daným dílem. Největším omezením a zároveň největším přínosem a rozmachem díla je právě lidský jazyk. Není jednoduché, aby se literát se čtenářem shodli na „společném jazyce“, i když formálně mluví jazykem stejným. Jazyk je dostatečnou metaforou a abstrakcí světa natolik, aby vznikalo více nedorozumění, než pochopení. Psaný jazyk nutně musí být pouhou špičkou ledovce toho, co se v literátově nitru a okolí dělo při spisování díla.
Literát, člověk z masa a kostí toužící po sublimaci, zajatec své doby, v jejíchž kánonech se buď topí nebo z ní sebevědomě vykukuje, postava izolovaná svým posláním a svým talentem, osoba toužící po pohlazení a po publiku, které by si sám vybral, človíček, který se snaží zachytit alespoň kousek dokonalosti a věčnosti……….
Naší druhou výhrou při četbě jakéhokoliv literárního díla je zjištění, že stejně jako my, ubozí čtenáři, i literát je ve své podstatě pouhý člověk. Že na druhé straně na nás z literárního díla na nás nevykukuje ani věčnost, ani dokonalost, ani vševědoucnost, ani bezkrevnost, jakkoliv je nám z různých stran vykládán opak. Literát je více či méně schopný tkadlec (textum = tkanina) a má stejně jako my přístup k oceánu jazyka, ze kterého vybírá a tvoří své obrazy. Stejně jako tkadlec je řemeslník a jak známo, řemeslo má zlaté dno, v literatuře to platí stejně, pokud vnímáme slovo „zlato“ v přeneseném významu. Taktéž jako tkadlec je literát schopen vytvořit dílo, blížící se dokonalosti, které ovšem má ve všech případech hodně daleko ke všem nekonečným skutečnostem všehomíra, které rámec toho kterého díla přesahují. Každá disproporce vůči čtenáři, kterou záměrně tvoří literát, je disproporce pouze relativní a v ideálním případě se tato disproporce u čtenáře po přečtení a zažití díla snižuje. Záměrně říkám snižuje, protože je podle mého názoru téměř vyloučeno, aby tato disproporce mezi čtenářem a literátem byla dokonale překonána. Cílem literáta je tedy ve svém díle citlivě vyvážit mocnost disproporce a možnost jejího překonání čtenářem.
Čtenář, osamělý kanoista uprostřed oceánu knih, který opatrně namáčí pádlo do vod LITERATURY, který viděl maják kdysi za školních let a pak byl vržen z barevné teorie do šedivé praxe, neohrožený hrdina romantického oscilování mezi ideálem a skutečností, poznáním a nevinností, vzděláním a očistnou lehkostí. Kdo mu poradí, kdo podá pomocnou ruku? Kdo mu řekne, co má z oceánu vytáhnout do lodě a začít číst? Zaměřit se na lákavou obálku? Vybírat jen jména z učebnic? A co se zakázanými autory? Má se začít bát?..............
Naší třetí výhrou při četbě jakéhokoliv literárního díla je čtenář. Vzhledem k literárnímu dílu je čtenář svým významem rovnocenný literátovi. Literát čtenáře potřebuje jako živou vodu pro své dílo. Literární dílo bez čtenáře podle mého názoru přestává být literárním dílem. Literát, který při sepisování svého díla nedbá na své(ho) budoucí(ho) čtenáře, nemůže napsat vynikající dílo, protože odděluje svou tvorbu od živé vody, která může zabezpečit jeho dílu „věčnost“. Lidé se rodí a umírají, dílo zůstává, ale pokud není z jakýchkoliv důvodů čteno, nemůže být hodnoceno jako nadčasové a právě nadčasovost by měla být měřítkem hodnoty díla. Literát se tedy pokouší vystavět vyváženou strukturu díla, která by zároveň vyzvala čtenáře k následování, zároveň by ale byla dostatečně disproporční vůči čtenáři, tak, aby čtení díla pro něj bylo „zážitkem“. Problém nastává, když čtenář po přečtení díla a jeho dostatečném zažití uspokojivě nevyrovná disproporční vztah mezi ním a literátem, v tom případě je dílo čtenářem nepochopeno. Jiný problém nastává, když disproporční vztah mezi literátem a čtenářem je částečně překonán příliš brzy, v tom případě je dílo odsouzeno jako nehodnotné. S trochou nadsázky lze tvrdit, že dílo má takové čtenáře, jaké si zaslouží. Nesmíme ovšem přeceňovat vyzrálost čtenářů, jak např. ukazují příklady děl z minulosti, která byla objevena až v naší době a naopak děl, která byla v minulosti považována za nadčasová a v současnosti o nich ani nevíme. Míra a způsob překonání disproporcí čtenáři u nich je a bude určující.
pátek 9. září 2011
KISS
KISS
(9.9.2011)
Keep it short and simple
…. Keep ….
….. It …..
…. Short ….
…. And ….
….. Simple ….
----------------------------------------------------
Keep it scary and secret
Kiss it, shame and sin
Kill all Indians, SS
Know Ivan - Sucking Son
Konzum imbecilů sajících slevy
Kulinářské indicie sadistického sochaře
Kůň instinktivně sní seno
letí a už neletí……..K ISS
Komandují Indoktrinují Stíhají Straší
KLIDNĚ
INTENZIVNĚ
SPECIÁLNĚ
SOLIDÁRNĚ
……..
!!!! KISS MY ASS !!!!
(9.9.2011)
Keep it short and simple
…. Keep ….
….. It …..
…. Short ….
…. And ….
….. Simple ….
----------------------------------------------------
Keep it scary and secret
Kiss it, shame and sin
Kill all Indians, SS
Know Ivan - Sucking Son
Konzum imbecilů sajících slevy
Kulinářské indicie sadistického sochaře
Kůň instinktivně sní seno
letí a už neletí……..K ISS
Komandují Indoktrinují Stíhají Straší
KLIDNĚ
INTENZIVNĚ
SPECIÁLNĚ
SOLIDÁRNĚ
……..
!!!! KISS MY ASS !!!!
Josef Váchal: Dokonalá magie budoucnosti (část: „Magie v Umění“, str. 72)
„Kde ubohý duch středověku, zajatec šeredných představ vlastních a pod tlakem temných imaginac spasení a zatracení, z venčí naň doléhajících, trpěl a nesmyslnými modlitbami v stav blaženosti klamné se uváděl, člověk doby nové okřívá pod doteky všudepřítomné Krásy, oživuje v svobodném vědomí vlastní všemohoucnosti imaginační a místo modliteb k Nepřítomnosti Boží staví UMĚNÍ, nejvyšší to prostředek k přiblížení se BOHU, UMĚNÍ, budoucímu to kultu všech duší vznešených. Satan, plný života imaginac, vzruchu a odboje, budiž postaven proti mrtvolným představám církví a věr, učení Asie nevyjímajíce, proti vší negaci života i v těle hmotném a naší zemi. Vezměmež od rozpadávajících se společností náboženských pouze nejvyší hodnoty mravní, které opravňovaly je býti kosmickými jednotkami pravdu nejvyší hledajících: jest to LÁSKA.(…) Oč nedostává se lásky Satanu, o to jest bohatším Krásou. Duch temnot je v podstatě Své duchem SVĚTLA, rozsévač krásy a umění, imaginací nejokázalejších dárce.“
středa 7. září 2011
Josef Váchal: Dokonalá magie budoucnosti (část „Imaginace a Umění“, str. 59 – 60)
„Hlupče, tvoř, jak umíš! Nepotřebuješ vyškolené ruky, znalosti barev a perspektivy, historie umění, falešné morálky vkusu a ohledu na díla jiná. (….) Nikdo mi učitelem ni vůdcem nebyl, nikdo v začátcích neporadil, ani vzoru nebylo, na němž bych technické odpozorovati mohl k mátožným Svým Snům, jen vlastní IMAGINACE snila o realizaci Snu a vlastní způsob díla jest to, na čem stavím.“
úterý 6. září 2011
Josef Váchal: Dokonalá magie budoucnosti – (část „Magie a Imaginace“, str. 40)
"Božstva a kulty, shluky to představ, vytvořené chytráky a obluzovateli, šlechetnými učiteli namnoze zkrášlené Morálkou Dobra, idioty a zločinci časem v protichůdnost vznešeným intencím zakladatelovým uvedené, představy nemravné a životu zhoubné, udržované státy, společnostmi a jednotlivci co bič k ovládání masy, používány jsou dodnes vládnoucími duchem třídami k ovládnutí na uzdě lidské smečky a zatemňování Myslí lidských k sobeckým a nízkým účelům."
pondělí 5. září 2011
Josef Váchal: Dokonalá magie budoucnosti – (část „Úvod“, str. 9)
DOBA PŘÍTOMNÁ NÁNOSEM ZVÝŠENÉHO USILOVÁNÍ O ZPOHODLNĚNÍ ŽIVOTA, KULTURNOSTI, PŘINÁŠEJÍCÍ ČLOVĚKU VÍCE ZMARU NEŽ ZDARU, USTAVIČNĚ ZHORŠUJE PODMÍNKY SAMOVOLNÉHO VYSTUPOVÁNÍ JEDNOTLIVCOVA Z CELKU A KRUHU OCHRANÉHO: JEST PŘIROZENÝM VÝVOJEM NAŠÍ ZEMĚ TOTO ÚSILÍ O JEDEN OVČINEC, AŤ UŽ JEST JAKÝKOLIV.
čtvrtek 1. září 2011
Josef Váchal: Dokonalá magie budoucnosti – (část „Imaginace a Umění“, str. 66)
Exprese, snoubící se s primitivismem ranného Umění, značila první odvážné vzlétnutí imaginace nových forem a světů nových k dalším výbojům Umění, tvarů odpoutávajících se z plání Astrálních, podivných a hrůzných. Není více Tajemství novému umění: získává smělou imaginaci formy vegetac vyhynulých a nadsmyslných světů neuvědoměle: slepý – k houslím přišel! – Této generaci výtvarné jest imaginace citová zbytečnou a přitěžující, všechno zastřené ducha zobrazovaného světa jest jí vedlejším. Zná pouze tvar a úder skladbou jich v centrum zrakové, to jest jí vším! VŠECHNA FANTASIE OBRAZNOSTI USTUPUJE KONVENCI MECHANICKÉHO A ROZUMOVÉHO TRAKTOVÁNÍ VĚCÍ POJÍMÁNÍ NEOSOBNÍHO a vzbuzuje v lidech mrtvé imaginace dojem přesně týž, jaký mívají před obrazy nevýraznými a stále stejnými. Dnešním duším potřeba je UMĚNÍ žáru více pathologického než tichých extatických zpovědí duše. Umění dnešku, proskribované chladnými analitiky rozumu, od Kandinského do Piccasa, neprobíjelo se krvavě citovým zanícením Příčiny a Cíle, Symbolu a významu, Utajených v předmětu zobrazeném. Bez svérázu, vyhraněného odesílatele uměleckých představ, vznikají díla plná monotonie ospalců ducha; díla akcentovaná tak, by zákony kubismu neb podobných forem vyvažovaly uzmuté prvky přístupnosti vnímání (perspektiva a j.) davům, na úkor personifikac ideí.
pondělí 29. srpna 2011
Tao Te Ťing - 11
Třicet loukotí se sbíhá uprostřed kola,
ale teprve díra pro hřídel dá kolu smysl
smíchej vodu s hlínou a vytvoř nádobu,
ale teprve to prázdné uprostřed jí dá užitek
postav dům a prolom okna a dveře,
teprve otvory jej učiní obyvatelným
Proto užitek spočívá v tom, co tu je
a smysl v tom, co tu není
(Václav Cílek, 2005)
ale teprve díra pro hřídel dá kolu smysl
smíchej vodu s hlínou a vytvoř nádobu,
ale teprve to prázdné uprostřed jí dá užitek
postav dům a prolom okna a dveře,
teprve otvory jej učiní obyvatelným
Proto užitek spočívá v tom, co tu je
a smysl v tom, co tu není
(Václav Cílek, 2005)
neděle 28. srpna 2011
Pier Paolo Pasolini: Sen o rozumu / Il sogno della ragione
"když rozum spí, má pravdu spánek"
Pier Paolo Pasolini: Sen o rozumu
Chlapče s tváří počestnou
a puritánskou, ty také, z mládí
máš kromě čistoty ničemnost.
Tvé obžaloby z tebe dělají prostředníka, co vede
jeho čistotu – oheň v modrých očích,
mužné čelo, nevinnou kštici -
k vydírání: k vyhnanství, s velikostí
dítěte, kdo se liší - do role zrádce.
Ne, žádná naděje, ale zoufání!
Protože kdo pak přijde do lepšího světa,
zjistí, že takový život nečekal.
A my věříme v to lepší pro nás, ne pro něj.
Abychom si vytvořili alibi. A to je
také správně, já vím! Každý
vkládá svůj elán do symbolu,
aby mohl žít, aby mohl přemýšlet.
Alibi naděje dává velikost,
uvádí do řad čistých, těch,
kteří si v životě vyhovují.
Ale existuje cháska, která nepřijímá alibi,
cháska, která v okamžiku, kdy se směje,
si vzpomíná na pláč a v pláči na smích,
cháska, která se ani na den ani na hodinu nezbaví
povinnosti posedlé přítomnosti,
rozporu ve kterém život neumožňuje
nikdy žádné naplnění, cháska, která ze své
krotkosti dělá zbraň, co nepromíjí.
Já se chlubím tím, že k té chásce patřím.
Ach, chlapče, já také, samozřejmě! Ale
bez masky bezúhonnosti.
Ty mi neukazuj, když apeluješ
na vznešené city -
jaká je ta tvoje, jaká je ta naše naděje komunistů -
ve světle těch, kteří jsou v řadách
čistých, v davech věrných.
Protože já jím jsem. Ale bezelstnost
není vznešený cit, je to heroické
nadání se nikdy nevzdat,
nikdy se nesoustředit na život, ani v budoucnosti.
Hezcí lidé, lidé, kteří tancují
jako v Chaplinově filmu, s holčičkami
něžnými a bezelstnými, mezi lesy a kravami,
bezúhonní lidé, ve zdraví
svém a ve zdraví světa, lidé
pevní ve svém mládí, veselí ve stáří
- lidé budoucnosti jsou SNOVÍ LIDÉ.
Teď moje naděje nemá
úsměv nebo lidské spiklenectví:
protože ona není snem o rozumu,
ale je rozumem, sestrou slitování.
(ze sbírky Báseň ve tvaru růže, 1964)
___________________________________________________________
"nel sonno della ragione, il sonno ha ragione"
Pier Paolo Pasolini: Il sogno della ragione
Ragazzo dalla faccia onesta
e puritana, anche tu, dell’infanzia,
hai oltre che la purezza la viltà.
Le tue accuse ti fanno mediatore che porta
la sua purezza - ardore di occhi azzurri,
fronte virile, capigliatura innocente -
al ricatto: a relegare, con la grandezza
del bambino, il diverso al ruolo di rinnegato.
No, non la speranza ma la disperazione!
Perché chi verrà, nel mondo migliore,
farà l’esperienza di una vita insperata.
E noi speriamo per noi, non per lui.
Per costruirci un alibi. E questo
è anche giusto, lo so! Ognuno
fissa lo slancio in un simbolo,
per poter vivere, per poter ragionare.
L’alibi della speranza dà grandezza,
ammette nelle file dei puri, di coloro,
che, nella vita, si adempiono.
Ma c’e una razza che non accetta gli alibi,
una razza che nell’attimo in cui ride
si ricorda del pianto, e nel pianto del riso,
una razza che non si esime un giorno, un’ora,
dal dovere della presenza invasata,
della contraddizione in cui la vita non concede
mai adempimento alcuno, una razza che fa
della propria mitezza un’arma che non perdona.
Io mi vanto di essere di questa razza.
Oh, ragazzo anch’io, certo! Ma
senza la maschera dell’integrità.
Tu non indicarmi, facendoti forte
dei sentimenti nobili -
com’è la tua, com’è la nostra speranza di comunisti -
nella luce di chi non è tra le file
dei puri, nelle folle dei fedeli.
Perché io lo sono. Ma l’ingenuità
non è un sentimento nobile, è un’eroica
vocazione a non arrendersi mai,
a non fissare mai la vita, neanche nel futuro.
Gli uomini belli, gli uomini che danzano
come nel film di Chaplin, con ragazzette
tenere e ingenue, tra boschi e mucche,
gli uomini integri, nella salute
propria e del mondo, gli uomini
solidi nella gioventù, ilari nella vecchiaia
- gli uomini del futuro sono gli UOMINI DEL SOGNO.
Ora la mia speranza non ha
sorriso, o umana omertà:
perché essa non è il sogno della ragione,
ma è ragione, sorella della pietà.
(da Poesia in forma di rosa, 1964)
Pier Paolo Pasolini: Sen o rozumu
Chlapče s tváří počestnou
a puritánskou, ty také, z mládí
máš kromě čistoty ničemnost.
Tvé obžaloby z tebe dělají prostředníka, co vede
jeho čistotu – oheň v modrých očích,
mužné čelo, nevinnou kštici -
k vydírání: k vyhnanství, s velikostí
dítěte, kdo se liší - do role zrádce.
Ne, žádná naděje, ale zoufání!
Protože kdo pak přijde do lepšího světa,
zjistí, že takový život nečekal.
A my věříme v to lepší pro nás, ne pro něj.
Abychom si vytvořili alibi. A to je
také správně, já vím! Každý
vkládá svůj elán do symbolu,
aby mohl žít, aby mohl přemýšlet.
Alibi naděje dává velikost,
uvádí do řad čistých, těch,
kteří si v životě vyhovují.
Ale existuje cháska, která nepřijímá alibi,
cháska, která v okamžiku, kdy se směje,
si vzpomíná na pláč a v pláči na smích,
cháska, která se ani na den ani na hodinu nezbaví
povinnosti posedlé přítomnosti,
rozporu ve kterém život neumožňuje
nikdy žádné naplnění, cháska, která ze své
krotkosti dělá zbraň, co nepromíjí.
Já se chlubím tím, že k té chásce patřím.
Ach, chlapče, já také, samozřejmě! Ale
bez masky bezúhonnosti.
Ty mi neukazuj, když apeluješ
na vznešené city -
jaká je ta tvoje, jaká je ta naše naděje komunistů -
ve světle těch, kteří jsou v řadách
čistých, v davech věrných.
Protože já jím jsem. Ale bezelstnost
není vznešený cit, je to heroické
nadání se nikdy nevzdat,
nikdy se nesoustředit na život, ani v budoucnosti.
Hezcí lidé, lidé, kteří tancují
jako v Chaplinově filmu, s holčičkami
něžnými a bezelstnými, mezi lesy a kravami,
bezúhonní lidé, ve zdraví
svém a ve zdraví světa, lidé
pevní ve svém mládí, veselí ve stáří
- lidé budoucnosti jsou SNOVÍ LIDÉ.
Teď moje naděje nemá
úsměv nebo lidské spiklenectví:
protože ona není snem o rozumu,
ale je rozumem, sestrou slitování.
(ze sbírky Báseň ve tvaru růže, 1964)
___________________________________________________________
"nel sonno della ragione, il sonno ha ragione"
Pier Paolo Pasolini: Il sogno della ragione
Ragazzo dalla faccia onesta
e puritana, anche tu, dell’infanzia,
hai oltre che la purezza la viltà.
Le tue accuse ti fanno mediatore che porta
la sua purezza - ardore di occhi azzurri,
fronte virile, capigliatura innocente -
al ricatto: a relegare, con la grandezza
del bambino, il diverso al ruolo di rinnegato.
No, non la speranza ma la disperazione!
Perché chi verrà, nel mondo migliore,
farà l’esperienza di una vita insperata.
E noi speriamo per noi, non per lui.
Per costruirci un alibi. E questo
è anche giusto, lo so! Ognuno
fissa lo slancio in un simbolo,
per poter vivere, per poter ragionare.
L’alibi della speranza dà grandezza,
ammette nelle file dei puri, di coloro,
che, nella vita, si adempiono.
Ma c’e una razza che non accetta gli alibi,
una razza che nell’attimo in cui ride
si ricorda del pianto, e nel pianto del riso,
una razza che non si esime un giorno, un’ora,
dal dovere della presenza invasata,
della contraddizione in cui la vita non concede
mai adempimento alcuno, una razza che fa
della propria mitezza un’arma che non perdona.
Io mi vanto di essere di questa razza.
Oh, ragazzo anch’io, certo! Ma
senza la maschera dell’integrità.
Tu non indicarmi, facendoti forte
dei sentimenti nobili -
com’è la tua, com’è la nostra speranza di comunisti -
nella luce di chi non è tra le file
dei puri, nelle folle dei fedeli.
Perché io lo sono. Ma l’ingenuità
non è un sentimento nobile, è un’eroica
vocazione a non arrendersi mai,
a non fissare mai la vita, neanche nel futuro.
Gli uomini belli, gli uomini che danzano
come nel film di Chaplin, con ragazzette
tenere e ingenue, tra boschi e mucche,
gli uomini integri, nella salute
propria e del mondo, gli uomini
solidi nella gioventù, ilari nella vecchiaia
- gli uomini del futuro sono gli UOMINI DEL SOGNO.
Ora la mia speranza non ha
sorriso, o umana omertà:
perché essa non è il sogno della ragione,
ma è ragione, sorella della pietà.
(da Poesia in forma di rosa, 1964)
středa 10. srpna 2011
O češtině.......vlastně o jazyce vět (nejen) pár
Vždy mě velmi pobaví, když čtu stesky nad tím, jak je čeština przněna, čím konkrétně je przněna, že si to, chuděrka, nezaslouží, a co s tím dělají hlavy pomazané z Ústavu pro jazyk český AV……http://www.lidovky.cz/guglit-simka-bukovat-budou-ta-slova-spisovna-fnu-/ln_veda.asp?c=A110804_125737_ln_domov_ogo…….zřejmě kromě jeho setí kam vítr, tam plášť. Ano, čeština je przněna, tlačena do kouta majoritními „linguae francae“, ustupujeme, děláme kompromisy, ztrácíme jazykovou etiku a vychování, možná se dostáváme do bodu úpadku světového řádu, ve kterém se kdysi zrodila příliš expresivní vulgární latina. Ale z čeho že se to zrodily moderní románské jazyky? Jaká nás čeká budoucnost a budeme v té vzdálené na sebe volat nesrozumitelné anglofonní skřeky? Nic lidového, vulgárního v původním slova smyslu, mi není cizí. A též, přátelé, nepřeceňujme, ale ani nepodceňujme význam jazyka pro lidský život. Já se nebojím lidí, kteří svůj rodný jazyk przní z nevědomosti, tedy nevědomě. O mnoho více se bojím lidí, kteří tak činí na objednávku, kteří manipulují s jazykem za nějakým účelem, ať už se jedná o „porno-propagandu“ či pouze o „zaujaté („dobře míněné“) informování“. Tito lidé svým vlivem a dosahem v jazyce udělají o hodně více škod, než kdyby 50% národa bylo polovičních analfabetů. Vždyť současná podoba našeho rodného jazyka povstala ze skromných podmínek venkovských vzdělanců a začala se prosazovat jako minoritní jazykové ostrůvky v oceánu germánského vlivu. Za necelé století se z ní stal moderní národní jazyk, schopný hrdě a kulturně na světové úrovni reprezentovat desetimilionový národ. Než pomalu splasknu z přechodné národní hrdosti a než se mi vrátí selský rozum, rád bych plácl do větru, že jazyk není samozřejmost a pro mě je to dítě, které může být vychováváno s láskou a pro dobrosrdečnost, příliš peskováno, indoktrinováno, manipulováno. Na děti bývá pěkný pohled, a když otevřou pusinku, čiší z nich přirozenost. Ano, právě ta přirozenost, kterou jim my, „rodiče-mluvčí“, dnes a denně vtiskáváme, buď s láskou anebo se zlými úmysly. Toto dítě je jako nenaplněná nádoba, co se nám do ní podaří vložit a za jakým účelem, to se nám mnohonásobně vrátí, v dobrém i zlém.
pondělí 8. srpna 2011
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)