(Přeložila Dagmar Steinová v roce 1965)
Část I. – četba
„Zemřít není všechno: je třeba zemřít včas.“ (str. 13)
„Koho jsem měl poslouchat? Ukazují mi mladou obryni a říkají, že je to má matka. Sám bych jí spíš pokládal za starší sestru. Bylo mi jasné, že tato panna, odsouzená k nucenému pobytu a podřízená všem, je tu, aby mi sloužila. Mám ji rád: jak bych si jí ale mohl vážit, když si jí nikdo neváží?“ (str. 14)
„Jsem ctnostný z komediantství, ale nikdy se nepřemáhám, ani se do ničeho nenutím: vymýšlím si. Mám královskou svobodu herce, který udržuje diváky v napětí a piluje svou roli. Zbožňují mě, jsem tedy hoden zbožňování. Může být něco prostšího, když přece svět je tak dobře uspořádán? Říkají mi, že jsem krásný, a věřím tomu. Už nějaký čas mám na rohovce povlak, jednou budu šilhavý a slepý na jedno oko, ale zatím není nic vidět. Jsem stokrát fotografován a matka retušuje obrázky barevnými tužkami. Na jedné z nich, která se zachovala, jsem růžolící a světlovlasý, kadeřavý, kulaťoučký a v pohledu se mi zračí vlídná uctivost k stávajícímu pořádku; ústa jsou nafouklá pokryteckou arogancí: znám svou cenu.“ (str. 19)
„Bylo to dobře uspořádáno: člověk nemůže chtít zároveň nenávidět i líbit se. Ani líbit se a mít rád.“ (str. 26)
„Netvrdím, že jsem byl vinen: tak to prostě bylo, což nic nemění na tom, že mé průzkumy a mé lovy tvořily součást Rodinné komedie, že rodinu uváděly v nadšení a že já to věděl: ano, věděl jsem, že zázračné dítě denně oživuje zaklínadla, která jeho dědeček už nečetl.“ (str. 45 – 46)
„Má pravda, má povaha a mé jméno byly v rukou dospělých; naučil jsem se vidět sám sebe jejich očima; byl jsem dítě, nestvůra, kterou vytvářejí svými stesky.“ (str. 54)
„Nejhorší na tom je, že jsem podezíral dospělé z komediantství. Slova, jimiž se mnou mluvili, to byly bonbóny; mezi sebou mluvili docela jiným tónem.“ (str. 55)
„Existoval strašlivý rub věcí, když člověk přišel o rozum, tak jej viděl, zemřít znamenalo hnát šílenství až po nejkrajnější mez a nechat se pohltit. Žil jsem v hrůze, byla to opravdová neuróza. Když pátrám po jejích příčinách, zjišťuji toto: má hluboká neužitečnost připadala mě, rozmazlenému dítěti a daru prozřetelnosti, tím zjevnější, čím víc mě rodinný rituál neustále krášlil falšovanou potřebností. Cítil jsem se přespočetný, musel jsem tedy zmizet. Byl jsem jalový květ v trvalém stavu odumírání. Jinými slovy, byl jsem odsouzen a každým okamžikem mohl být rozsudek vykonán. Já jej však ze všech sil odmítal, nikoliv proto, že jsem si cenil své existence, ale naopak proto, že jsem na ní nelpěl: čím absurdnější je život, tím nesnesitelnější je smrt.“ (str. 63)
„To je pýcha: obhajoba ubožáků.“ (str. 72)
„Nedostalo se mi však k tomu příležitosti: narazil jsem na opravdové soudce, na své současníky, na sobě rovné a jejich lhostejnost mě odsuzovala. Nemohl jsem se vzpamatovat z toho, jak jsem se viděl jejich očima: ani div, ani medúza, jenom sušinka, který nikoho nezajímá.“ (str. 88)
Část II. – psaní
„Marně; nemohl jsem nadále pomíjet svůj dvojitý podvod: předstíral jsem, že jsem herec předstírající, že je hrdinou. Sotva jsem začal psát, odložil jsem pero a zajásal. Byl to týž podvod, jen jsem tvrdil, že pokládám slova za kvintesenci věcí..“ (str. 92)
„V oné době umíral Západ na zadušení: říkalo se tomu „životní slast“. Pro nedostatek viditelných přátel děsila se buržoazie pro potěšení vlastního stínu; vyměňovala nudu za řízený neklid.“ (str. 97)
„Na tom nesejde: poznal jsem radost; dítě veřejnosti si dávalo soukromé schůzky. Bylo to příliš krásné, než aby to vydrželo: kdybych byl setrval v ilegalitě, byl bych zůstal upřímný; z tajnosti mě ale rodina vytrhla.“ (str. 100)
„Jenomže: až na několik starců, kteří namáčejí pero do kolínské vody, a několik malých dandyů, kteří píší jako řezníci, spisovatelé, kteří dovedou netlumočit, neexistují. To souvisí s povahou Slova: člověk mluví svou řečí, píše ale řečí cizí. Na základě toho jsem dospěl k závěru, že v našem oboru jsme všichni stejní: všichni jsme trestanci, všichni jsme tetovaní. A čtenář už pochopil, že nenávidím své dětství a vše, co z něho vzešlo: nenaslouchal bych dědečkovu hlasu, tomu nahranému hlasu, který mě probouzí, až vyskočím a vrhám se ke stolu, kdyby to nebyl můj hlas, kdybych se nebyl mezi osmým a desátým rokem arogantně chopil takzvaně naléhavého pověření, jež jsem pokorně dostal.“ (str. 107)
„“Vím velmi dobře, že jsem pouhý stroj na výrobu knih.““ (Chateaubriand) (str. 107)
„Takový je můj začátek: prchal jsem, vnější síly modelovaly můj útěk a vytvořily mě. Zastaralou koncepcí kultury prosvítalo náboženství, které posloužilo jako maketa: je dětinské, a proto nic nemůže být dítěti tak blízké. Učili mě biblickou dějepravu, evangelia a katechismus, nedali mi však možnost v ně věřit: výsledkem byl zmatek, z něhož se stal můj osobní řád.“ (str. 161)
„Zřekl jsem se hodnosti, ale nesvlékl jsem hábit: stále ještě píši. Co bych měl dělat jiného? Nulla dies sine linea. Je to mým zvykem a pak je to mé povolání. Dlouho jsem pokládal pero za meč; nyní znám naši bezmocnost. Na tom nesejde: dělám a budu dělat knihy; musí to být; je to přece jen k něčemu dobré. Kultura nic a nikoho nezachrání, neospravedlňuje. Je to však lidský výtvor: člověk se do ní promítá a poznává se v ní: jedině toto kritické zrcadlo mu předkládá vlastní obraz. Ostatně ta zchátralá budova, můj podvod, to je zároveň i moje povaha: člověk se může zbavit neurózy, nemůže se však vyléčit sám ze sebe. Všechny rysy dítěte, opotřebované, setřené, pokořené, zatlačované do kouta nebo přecházené mlčením, zůstaly i padesátníkovi.“ (str. 165)
Žádné komentáře:
Okomentovat