V roce 1956, kdy se poprvé v dějinách průmyslového Západu dělnická třída stala v USA menšinou, se americká společnost stala první postindustriální společností na zemi. Výnosem Nejvyššího soudu z 21. ledna 2010 se USA staly první postdemokratickou společností na zemi; fakticky jí byly už dlouho, nyní jsou jí ale ze zákona.
21. ledna 2010 Nejvyšší soud USA rozhodl v kauze Citizens United versus Federal Election Commission o zrušení federálního zákona, který zakazoval korporacím využívat jejich fondů k financování těch forem komunikace, jejichž cílem by bylo vést kampaň pro nebo proti nějakému kandidátovi ve volbách.
Demokratická politika byla až dosud bojem o takovou reprezentaci celku společnosti, kterou by většina jejích části – třídy, zájmová uskupení, generace nebo náboženská hnutí – uznala za legitimní; postdemokratická politika je strategickým investováním do politické reprezentace soukromých zájmů, nic víc.
Soudce Anthony Kennedy se ve zdůvodnění rozhodnutí NS odvolal na První dodatek, který stanovuje, že „kongres neodhlasuje žádný zákon omezující svobodu slova“. Zakázat korporacím investovat podle jejich preferencí do volební propagandy by bylo „zřejmým omezením svobody slova“ a „vláda nesmí využívat své moci k tomu, aby říkala občanovi, odkud má čerpat své informace a odkud naopak ne“ – to by byla cenzura. Většinou 5 ku 4 argument svobody slova zbořil hráz, která od roku 1947 omezovala příliv kapitálů zastupujících soukromé zájmy do americké politiky.
Big business oslavuje rozhodnutí Nejvyššího soudu jako vítězství „práva každého Američana účastnit se politického procesu“. Jsou ale korporace totéž co „každý Američan“?
Soudce John Paul Stevens prohlásil ve svém zdůvodnění menšinového hlediska, že tento výnos Nejvyššího soudu „podkope důvěru ve zvolené instituce v celém národě“. Pro prezidenta Obamu je to vítězství naftařských koncernů, Wall Streetu, soukromých pojišťoven a jiných mocných zájmů, které každý den ve Washingtonu využívají svou moc k tomu, aby přehlušily „hlasy obyčejných Američanů“.
Mnoho Američanů tuší, že například v Iráku umírají jejich synové spíše za zájmy velkých korporací než za ideu republikánské demokracie a že vlajky na rakvích padlých to jen maskují. Občanská společnost ale kladla významný odpor tomuto vývoji; ideje, které americká vlajka zastupuje, nikdy zcela nevyhasly, jak dokazuje třeba maketa sochy svobody v roce 1989 na náměstí Tchien-an-men, plném protestujících čínských studentů.
Až teprve výnos Nejvyššího soudu ideu americké demokracie smrtelně ohrozil.
Norimberský proces položil nejdramatičtější otázku 20. století: Legalita je systém platných zákonů a občan má povinnost jednat v souladu s nimi. V jakém smyslu jsou občané „zločinných států“ odpovědní za to, že nepřekračovali zákony svého státu?
Mezi legalitou a legitimností byla vždy mezera, ve 20. století se ale stala propastí. Co je legitimní, není nikdy zcela legální, co je legální, není nikdy zcela legitimní a umět žít rozumně v tomto napětí je první občanskou ctností. Někdy se ale to napětí stane tak nesnesitelným, že je třeba před ním utéci do neprodyšného soukromí, do drog, alkoholu, do odbornosti, která se nechce nechat rušit otázkami netechnického rázu; anebo jít krvavou cestou bratrů Mašínů.
Legalita je legitimní, když je ve shodě s pravdivými idejemi. Nejsou ale všechny pravdivé ideje jen hegemonií vládnoucích oligarchií ve smyslu Marxovy teze, že „vládnoucí ideje jsou v každé době idejemi vládnoucí třídy“? Čí jsou ideje, které máme za pravdivé?
Německý sociolog Jürgen Habermas obrátil tu otázku naruby: Legitimnost nezaručuje našim idejím nic jiného než způsob, kterým jsme je objevili. Pravdivé jsou ideje, které se vynořily v procesu svobodné komunikace, která není omezena třeba nerovností mezi lidmi, cenzurou, předsudky minulosti, strachem z bohů nebo mocných; zdrojem legitimnosti jsou ideje, které obstály v komunikaci, v níž každá zkušenost měla právo na vyjádření. S pravdami se člověk může setkat jen ve společnostech, v nichž se podařilo ustavit „svobodný veřejný prostor“, a v nichž proto nikdo nemusí mlčet. Takovou společnost je třeba chránit před invazí „cizích mocností“, jako jsou kapitál, strach z bohů, sociální a kulturní nerovnost či zájmy korporací.
Když zvednu ruku na nějaké schůzi, znamená to, že chci svým projevem nějak změnit pohled na věc, o níž společně rozhodujeme. V tom jednoduchém gestu je proto implicitně obsažen určitý etický závazek: mé slovo může něco změnit jen ve společnosti, v níž lidé jsou si rovni, nevylučují předem zkušenosti některých z práva na porozumění a nic nepředstírají z oportunismu či strachu. Ideje, které se formují ve společnostech, v nichž platí taková „diskurzivní etika“, jsou něco zcela jiného než zájmy, protože ustavují „civilizační statky“ – tak Jan Patočka nazval soustavy výroků a idejí, které platí jako všeobecně lidské „ne z vůle a dekretu určitých lidí, ale z podstaty věci“.
Občané jsou za určitých historických předpokladů schopni vytvářet „civilizační statky“, korporace a státy toho ale schopny nejsou – ty mají jenzájmy. Živé slovo, neumrtvené soukromými zájmy, vnáší nepokoj do veřejného prostoru, protože vyslovuje rozdíl mezi zákonem „vepsaným do našeho srdce“ (jak píše sv. Pavel v Epištole Římanům) a zákonem, který platí jen z vůle a dekretu mocných nebo ze setrvačnosti tradice. Slovem pravdaoznačujeme převratnou zkušenost setkání s rozdílem mezi tím, co platí z podstaty věci, a tím, co platí jen z dekretu mocných. Dějiny demokracie jsou dějinami pravd a ty jsou dějinami neočekávaných setkání s rozdílem mezi legitimností a legalitou, mezi svědomím a zájmem.
Ve svobodné společnosti nelze setkání s pravdami uniknout.
Groteskní incipit filmu Bohdana Slámy Divoké včely z roku 2001 je parodií na rétoriku „o smyslu bytí“ filosofujících disidentů: Podívej, horizontála postihuje jaksi naši pozici ve světě jsoucím, v onom hmatatelném světě, který nás bezprostředně obklopuje, ovšem vertikála postihuje jaksi ty možnosti, které máme ve sféře duchovní, že? Dívej se nahoru a přemýšlej!
Ta výzva má ale i svou vážnou podobu – ve všech civilizacích je napětí mezi horizontálou všedního dne a vertikálou dne posvátného, který nabízí možnost všední den odmítnout a „začít jinak“. Západní civilizaci ve svém celku vyznačuje to, že posvátné tu přestalo být orgiastickým vytržením a stalo se „kritickým vědomím“: osvobodit se od imperativů horizontály, ale za jasného vědomí svých reálných možností, bez extatické distance od všednosti, kterou nabízí orgiastický výbuch, fanatická víra nebo droga.
Legalita je horizontála, legitimnost vertikála. Příběhy vertikál jsou ve zkratce zachyceny v symbolech a kulturních modelech, k nimž jsme jako příslušníci nějakého národa loajální – třeba Pravda vítězí na prezidentské vlajce ČR; a je to loajalita „duchovní“, a proto vyšší, než jen ta pokrevní, etnická nebo rodinná.
Vzpomínám si na přednášku Allena Ginsberga v Praze v roce 1965, kdy se stal také králem Majálesu a byl pak z Československa vykázán pro „nemravnost“. Řekl tehdy, že americká nebo sovětská vlajka jsou velké nedokončené příběhy, jejichž nedokončenost máme povinnost hájit proti těm, kdo vyhlásili svou moc a svůj úspěch za happyend těch příběhů. Vertikála, morální nebo politické ideje, které jsme si dali na naše vlajky, je především tento boj proti „terminátorům“ našich velkých příběhů, prohlašujících svou moc za jejich happyend.
Bez vertikály se žádná stavba nedostaví, ach nikdy nedostaví – napsal Vladimír Holan. My ale žijeme ve společnosti, v níž se nedokončené příběhy vertikály mění ve frašku v okamžiku, kdy je chceme vzít vážně.
Culture jamming je politicky angažované umění postdemokratické doby, které se vynořuje jako odpověď na kolonizaci veřejného prostoru „globálními ekonomickými zájmy“ – jednoduchým příkladem je třeba nápis ČEZsko. Je to umělecký žánr, který ukazuje, jak „vše duchovní“ se ve společnosti globálního kapitalismu mění ve frašku.
Nejznámějším příkladem culture jamming je obraz Corporate America Flag. Já bych ho nazval Manifest Destiny Today. Výraz „Manifest Destiny“ použil politický komentátor O’Sullivan v roce 1845 k označení posvátného práva USA ovládnout celý kontinent, nejen Mexiko, ale i Kanadu, protože boží prozřetelnost ten kontinent rezervovala poslání USA šířit republikánskou demokracii. Byl to původně morální ideál, neměl se proto šířit vojenskou mocí, ale osvobozená území sama se měla přihlásit k USA jako ke své vlasti.
To, čemu jsme dříve říkali „duchovní sféra“, se dnes podobá disneylandizovaným centrům našich měst, které si fotografují japonští turisté; či spíše výkladní skříni, do níž slavný zelinář Václava Havla právě instaloval plakát chválící politiku strany, jehož smysl ho nezajímá a ani ho nevnímá. Horizontála je oddělena neviditelným vodním příkopem od vertikály, komicky se v něm plácá každý, kdo chce to oddělení soukromého od veřejného, zájmů od idejí nějak překonat. Culture jamming se pokouší o inventuru toho, co ze starých vertikál se už v epoše globálního ekonomického růstu stalo pouhou turistickou atrakcí – třeba křesťanské zvyky a lidové tradice; ukazuje, že současný „život ve lži“ má nekonečno podob a že kdo by nechtěl alespoň jednu z nich přijmout za svou, skončil by na psychiatrii nebo na policejní vyšetřovně jako chorobný kverulant či extremista.
Proč je Corporate America nebo ČEZsko smrtelným nebezpečím pro demokracii? Protože demokratická společnost je založena na převaze idejí, které platí jako všeobecně lidské „z podstaty věci, ne z dekretu privilegovaných oligarchií“; korporace a státy naopak chtějí jen růst a korumpují (někdy i vraždí, jak se dovídáme z hollywoodských akčních filmů) vše, co jejich růstu překáží.
Nepřeháním? Není toto vylučování korporací z demokracie jen archaický antikapitalistický moralismus?
Tři příklady: V roce 1959 CBS vyrobila hraný televizní dokument Judgement at Nuremberg, první „popculture“ zpracování Norimberského procesu. Těsně před jeho vysíláním si právní zástupce největšího sponzora, jedné americké plynárenské společnosti, vyžádal, aby se slovo „plyn“ nevyskytovalo v negativním kontextu, jako je třeba „plynová komora“, takže se ve verzi vysílané 16. dubna 1959 vypípalo jako třeba vulgární výrazy v reality show.
Druhý příklad je podrobně analyzován v dokumentu The Corporation Joela Bakana z roku 2003. Investigativní žurnalisté pracující pro korporaci Fox News Channel v něm ukázali, že hormon růstu používaný v USA v „hovězí masné výrobě“, je považován významnou částí odborníků za nebezpečný a že v Kanadě a v Evropě byl zakázán. Pod hrozbou soudních žalob ze strany výrobce korporace přikázala dokument oslabit, a když to novináři odmítli, byli propuštěni. U soudu nejdříve zvítězili, později ale byl rozsudek změněn, protože „falšovat zprávy není zločin“. Případ je poučný především proto, že „obyčejný Američan“ na svá práva nedosáhne, právo je vždy na straně těch, kdo si mohou dovolit „komplexní právní servis“.
Třetím příkladem je náhlý krach firmy Enron v roce 2001. Nikdo ho nečekal, za posledních deset let se hodnota jejích akcií zvýšila desetinásobně, Enron se stal sedmou nejdůležitější nadnárodní korporací v USA. Až náhle akcie Enronu, považované všemi ratingovými agenturami za solidní, spadly z 86 dolarů na 26 centů, ve třech měsících se rozplynulo 60 miliard dolarů jako Popelčina ekvipáž po půlnoci. Nejvyšší manažeři prodali své akcie ještě před krachem s obrovskými zisky, nebyli – na rozdíl od zaměstnanců – vázáni povinností akcie neprodávat. Korporace Enron těžila z výhod, které jí zaručovali politici, jejichž volební kampaně financovala; povolení postavit v Mosambiku naftovod dostali zásluhou prezidenta Clintona, který podmínil další ekonomickou pomoc mosambické vládě její vstřícností k zájmům Enronu, jak se dovídáme z dokumentu Enron Alexe Gibneye z roku 2005. Krach ukázal, že americký veřejný prostor ve svém celku už není schopen ubránit hranici mezi realitou a fikcí. Proč neštěkali „strážní psi demokracie“, kdo je otrávil a jakým karbanátkem?
Poučení z těchto tří příkladů: Zaprvé korporace vytlačují z veřejného prostoru vědomí morální ambivalence vědeckého a technologického pokroku – slovo „gas“ se nesmí používat ve spojení plynové komory, slovo „růstové hormony“ ve spojení s rakovinou! Zadruhé hlavním cílem mediálních korporací není informovat veřejnost, ale zhodnotit investice do informací (Investovali jsme tři miliardy dolarů do této TV, o tom, co je zpráva, rozhodujeme my – říká jeden manažer v citovaném dokumentu). Drahý právní servis umožňuje korporacím účinně filtrovat informace oportunistickým zneužíváním právního statutu „vědecké pravdy“ – jednou na podporu svého stanoviska, podruhé na omezení práva občanů protestovat. Zatřetí – současná „ekonomická věda“ je mediálním trikem, postaveným na rétorickém využití matematiky, hraje v naší společnosti stejnou roli jako astrologie, nemá nic společného s realitou. Ostatně proč by měla mít, vždyť globální ekonomika je především ekonomikou zdání.
Na začátku 20. století jeden ze zakladatelů evropské sociologie Emile Durkheim vynalezl pro klíčový problém modernosti nové slovo anomie (od a-nomos, nedostatek regulace, bez-zákonnost).
Anomie nastává proto, že moderní společnosti se vyvíjejí pod tlakem dvou protikladných imperativů: zaprvé stále větší funkční diferenciace, dělby práce, která je podmínkou růstu produktivity; zadruhé roste potřeba norem, které zajistí vzájemnou spolupráci specializovaných sektorů ve prospěch celku. Vědomí celku a solidarity mezi lidmi je ale v moderních společnostech neustále delegitimizováno korporacemi, jejichž strategickým cílem je expanze na úkor všech ostatních. Anomie je imperialismus částí, „nedostatek solidarity“, oslabení norem, které dělají ze specializovaných jedinců společnost. Anomie je způsob existence korporací, proto jsou smrtelným nebezpečím pro demokratické společnosti. Neustále investují do diskreditace každé reprezentace celku, každého omezení své expanze – českým příkladem může být bolševický styl útoků pravicového tisku proti Martinu Bursíkovi, který je zastáncem zákona omezujícího expanzi uhelných korporací.
Americká hollywoodská mašinérie nebezpečnou anomičnost korporací už dlouho zpracovává. Například oscarový film Michael Clayton vypráví příběh advokátů, hájících zájmy korporace, jejíž jeden výrobek způsobil „smrtelné škody“ na lidském zdraví. Když se v jednom z nich probudí svědomí a chce postoupit obětem průkazné dokumenty o vině korporace, je zavražděn. Jeho přítel se vydává za zkorumpovaného právníka a skrytým mikrofonem přistihne manažerku té korporace, tu moderní Černou královnu, in flagranti s otráveným jablkem v ruce. A je tu happyend: policisté zatknou šéfy korporace, zlo prohrává, dobro zvítězilo, vláda práva byla nastolena. Ovšem jen v hollywoodské neorealitě!
Výnosy Nejvyššího soudu USA byly až dosud školou demokracie, protože nastolovaly souvislost mezi pojmy ve výkladních skříních demokracie a našimi životy, nikdy například nelegitimizovaly Guantánamo. I Městský soud v Praze zrušil zákaz (pouhým škrtem pera ministra vnitra!) Svazu mladých komunistů, který byl skandálním porušením práv občanů politicky se organizovat, važme si toho. Mezi hodnotami ve výkladní skříni demokracie a hodnotami, které platí v našich životech, mezi vertikálou a horizontálou, bude vždy mezera, ale výnosy soudů ji zmenšovaly na snesitelnější míru.
Ve volbách jde už dlouho jen o to, kdo bude sedět za jakou odměnu v různých správních radách, stále větší počet občanů k nim proto nechodí. Volby mají ale svůj hluboký symbolický význam: pravidelně se opakují, abychom si všichni připomněli, že moc nemá v demokratické společnosti své navždy rezervované místo, každý má právo ji získat a každý ji ale musí vždy vrátit do hry.
Podobně jako moc ani pravdy, které nás spojují v jeden celek, nemají své rezervované místo ve společnosti a není ani možné je odvodit z žádné povinně vyznávané minulosti nebo z předem daných premis, vynořují se neočekávaně ve veřejném prostoru. Pravdy jsou něco jako volby v tom symbolickém smyslu, občané musí být ochotni je vždy znovu dát v sázku. Obstojí ve svobodné komunikaci, nevynoří se v necenzurovaném veřejném prostoru pravdy silnější, než jsou ty moje?
Dějiny americké demokracie byly dějinami civilizačních statků, které se formovaly ve společnosti svobodné komunikace. Výnosem Nejvyššího soudu USA z 21. ledna 2010 skončily, začaly dějiny postdemokracie, systému, v němž korporace smějí neomezeně investovat do demontáže „civilizačních statků“ a do degradace každé reprezentace celku společnosti na „pouhé ideologické, nevědecké předsudky“.
V dokumentu Zdenka Plachého Pokusná zvířata z roku 2007 je scéna, v níž mladá badatelka chválí šťastný život pokusných zvířátek: jsou v teple, mají dobré jídlo, nic je v jejich klecích nestresuje. Největším nebezpečím postdemokracie je, že budeme mít stejnou představu o štěstí živých bytostí jako ta mladá žena. A korporace nám ho zajistí.
http://www.multiweb.cz/hawkmoon/den_vyhlaseni_postdemokracie.htm
Žádné komentáře:
Okomentovat