ČSA a Aeroflot

Zdroj: www.e15.cz

Chellis Glandinning: Every Move You Make

Techno-Fascism
Every Move You Make

By CHELLIS GLENDINNING

Surveillance of private calls and emails. Cameras documenting every move. No habeas corpus. Unimpeded entry into personal financial records. Voting machines changing election outcomes with the flick of a switch. Protest defined as terrorism. Many people hope that the loss of civil rights Americans have endured since the onslaughts mounted by Bush Administration II is a political reality that can be reversed through electoral will.
Established mechanisms of political power are, of course, the immediately available means for attempting change. Notions of citizens’ rights, freedom, and democratic participation are compelling paradigms that have consistently stirred the bravery of U.S. citizens – and yet elder political scientist Sheldon Wolin, who taught the philosophy of democracy for five decades, sees the current predicament of corporate-government hegemony as something more endemic.
“Inverted totalitarianism,” as he calls it in his recent Democracy Incorporated, “lies in wielding total power without appearing to, without establishing concentration camps, or enforcing ideological uniformity, or forcibly suppressing dissident elements so long as they remain ineffectual.” To Wolin, such a form of political power makes the United States “the showcase of how democracy can be managed without appearing to be suppressed.”
Wolin rightfully points out that the origins of U.S. governance were “born with a bias against democracy,” and yet the system has quickly lunged beyond its less-than-democratic agrarian roots to become a mass urban society that, with distinct 1984 flavorings, could be called techno-fascism. The role of technology is the overlooked piece of the puzzle of the contemporary political conundrum.
What are its mechanisms of control?
The use of telecommunications technologies for surveillance is obvious. So are willful alteration of computer data for public reportage, manipulation of television news for opinion-shaping, and use of microwave-emitting weapons for crowd control.
Less obvious are what could be called “inverted mechanization” whereby citizens blindly accept the march of technological development as an expression of a very inexact, some would say erroneous, concept of “progress.” One mechanism propagating such blindness is the U.S. government’s invisible role as regulatory handmaiden to industry, offering little-to-no means for citizen determination of what technologies are disseminated; instead we get whatever GMOs and nuclear plants corporations dish out. A glaring example is the Telecommunications Act of 1996 that, seeking to not repeat the “errors” of the nuclear industry, offers zero public input as to health or environmental impacts of its antennae, towers, and satellites – the result being that the public has not a clue about the very real biological effects of electromagnetic radiation. Inverted mechanization is thrust forward as well by unequal access to resources: corporations lavishly crafting public opinion and mounting limitless legal defenses versus citizen groups who may be dying from exposure to a dangerous technology but whose funds trickle in from bake sales. In his Autonomous Technology: Technics-Out-Of-Control as a Theme in Political Thought, political scientist Langdon Winner points out that, to boot, the artifacts themselves have grown to such magnitude and complexity that they define popular conception of necessity. Witness the “need” to get to distant locales in a few hours or enjoy instantaneous communication.
Even less obvious a mechanism of public control is the technological inversion that results from the fact that, as filmmaker Godfrey Reggio puts it, “We don’t use technology, we live it.” Like fish in water we cannot consider modern artifacts as separate from ourselves and so cannot admit that they exist.
Social critic Lewis Mumford was among the first to make sense of the systemic nature of technology. In The Pentagon of Power, he identified the underlying metaphor of mass civilizations as the megamachine. The assembly line -- of factory, home, education, agriculture, medicine, consumerism, entertainment. The machine -- centralizing decision-making and control. The mechanical – fragmenting every act until its relationship to the whole is lost; insisting upon the pre-determined role of each region, each community, each individual.
Mumford deftly peels away false hope from a social reality based on principles of centralization, control, and efficiency. In 1962 he peered into the future and saw the pentagon of power incarnate: “a more voluminous productivity, augmented by almost omniscient computers and a wider range of antibiotics and inoculations, with a greater control over our genetic inheritance, with more complex surgical operations and transplants, with an extension of automation to every form of human activity.”
Inverted totalitarianism is both inverted and totalitarian because of the power of modern mass technological systems to shape and control social realities, just as they shape and control individual understandings of those realities. Its contemporary existence is most definitely the result of the efforts of a group of right-wing fundamentalists who hurled themselves into power through devious means -- but today’s desperate social inequities, dire ecological predicament, and fascist politic are the offspring of long-evolving technological centralization and control as well.
The challenge is to see the whole and all its parts, not just the shiny new device that purports to make one’s individual life easier or sexier -- which in itself is a contributor to the making of political disengagement. The whole is a megamachine, with you and your liquid TV, Blackberry, and Prius a necessary cog.
Forging a survivable world is indeed going to take a change of administration -- for starters. The terrifying reality that is mass technological society suggests more: radical techno-socio-economic re-organization, and to that end spring visions informed by the indigenous worlds we all hail from, the regionalism of Mumford’s day, and today’s bioregionalism. Or visions of the forced localization that Peak Oil, economic collapse, climate change, and ecological devastation propose.

Chellis Glendinning is the author of six books, including Off the Map: An Expedition Deep into Empire and the Global Economy; My Name Is Chellis and I’m in Recovery from Western Civilization; and the forthcoming Luddite.com: A Personal History of Technology.

First published:

http://www.counterpunch.org/glendenning06192008.html

Pier Paolo Pasolini Forever

1/2009

Než ještě začnu psát, podívám se na stránku před sebou vidím monitor, list zasunutý do psacího stroje, hliněnou tabulku, napjatý pergamen, pruh bílého hedvábí myslím na časoprostor, který člověk musel urazit z Ráje až sem a najednou si uvědomuji, že jsme nebyli vyhnáni z ráje, jen o něm prostě víc víme a to nás mrzí a že vlastně celý svět je v mé hlavě a všechny krajiny, hlubiny a výšiny jsou vlastně krajinami mé duše proto se mi hluboké depresi zdálo, že někdo vylil všechny mé lesní stezičky, ta krásná místa, která jsem kdy navštívil, betonem a přelil horkým asfaltem, aby se tam lépe chodilo cizincům, kteří přechodně zabydlili mou hlavu než ještě začnu psát pomyslím na to, že dospělý člověk je vlastně ještě dítě se všemi mouchami a infantilnostmi, jen to umí lépe než dítě skrývat, proto se nám zdá dospělý, pokouším se rozhlížet v mořské hlubině a zakrývám si tvář před fujavicí na vrcholku hory, brnkám konečky prstů o špičičky věží a zdravím všechny myši ve vašich sklepeních, v rychlosti prolétnu všechny typy, které dneska sazeči nasázeli do nových knih a řeknu si, že je vlastně krásně na světě, když tu jsou s námi bytosti, které jsou nám ochotny leccos odpustit a tak se pomalu a potichu přikrádám, ale moc mi to nejde, protože nádobí padá ze stěn a dělá ohromný rachot, tak mě napadá, že bych vám už neměl lhát a konečně už začít psát například vůbec nechápu, jak my tady neslyšíme nářek chudáků, proč také trošku netrpíme žízní a hladem, proč máme střechu nad hlavou a stálé zaměstnání, proč platíme daně a proč vedeme všechny ty války za zachování našeho bohatství, když by úplně stačilo zažít tak trochu nepohodu, aby člověk zjistil, že opravdu žije v Ráji, který ho hýčká, což ale není naopak ještě než začnu psát, podívám se kolem sebe a řeknu si, že svět je vlastně jedna velká nakloněná rovina, po které se kutálí pestrobarevné kuličky od nejmenších až po opravdové koule, ale nenechte se mýlit, ne zdaleka všechny se kutálí shora dolů, spíš to vypadá, že prší ze všech stran a do všech stran se rozlétají jako jiskry z ohně, jako jarní poupata, jako oči svůdných žen, jako yak nebo vlastně né, co to kecám, svět je jako fotografie, je složen jako rastr z malých čtverečků a barevných koleček a já jen dostal nápad, z těch všech čtverečků a koleček postavit něco prostě jiného ale to bychom zabíhali do detailů a na to nemáme prostor člověk vůbec má nedostatek prostoru, volnosti, svobody, míru a klidu, kdyby snad všechno toto zažil v čisté a nezprostředkované podobě, tak by ho to zabilo a udusilo jako čistý kyslík, protože člověk je vlastně jen taková příměs, člověk není diamant, člověk je spíš hnůj, není stvořen pro absolutní hodnoty a ryzí ideály, protože to neodpovídá jeho přirozenosti, dalším problémem je, že než se prokouše labyrintem současného světa, je starý a sešlý, bez energie, protože maskování, zastírání, lhaní, ochočování, umravňování, škatulkování, ujařmování, strukturalizace, automatizace, segregace, fixace, konstrukce, rámování, nucený výsek, zastrašování, vyhrožování, vydírání, mlžení, podrazy a jiné krásné a zdánlivě moderní výdobytky jsou hlavní charakteristikou současného světa než ještě začnu psát, uvědomím si, že mi nezbývá mnoho místa na samotné psaní, psaní je prostě obtížné tím, co mu předchází a předchází mu hlavně vdechnutí neboli inspirace, tak mě napadá, že už jsem dlouho nedýchal, takže bych se měl přestat soustředit na nepodstatné věci a začít žít, tak mi to říkala babička zato máma mi říkala, že mám být chytřejší než všichni ostatní a mám promýšlet několik tahů dopředu, nevím moc, jak to myslela, mám takový pocit, že s tím doteď zápasí i ona, protože každý z nás jsme v něčem geniální v něčem naprosto nemožní, až nám to vyráží dech, že všechny tyto součásti jsou prvky jedné jediné bytosti a to tady mluvím jen o fyzice a nezabíhám do metafyziky, tam bychom se teprve dozvěděli pěkné věci dnes je velký pátek dnes ukřižovali člověka ale koho to vlastně dneska zajímá, když se ten člověk nechal vlastně sám přibít, když to bylo už dávno a nikdo to nepamatuje a když nikoho nesvrbí ruce a nohy po jizvách z hřebů, zapomnění je jediná přípustná intelektuální hygiena, jinak bychom se dočista zbláznili a nemohli udělat svobodný krok do neznáma – neznámo, fantastično, nekonečno, absolutno, abstraktno, jak vzdálená slova pro ducha mého formátu, který je nucen zůstat v realitě a nic jiného než realitu ani nemůže poznat a do toho přistupuje jazyk, skutečné záhadno, které je klíčem ke skutečnosti, jako kdyby si člověk na nic nemohl sáhnout ještě před tím, než se naučí jazyk, tak to ale ve skutečnosti není ještě než začnu psát mě napadne, že opravdu svobodný člověk si může dovolit žít přítomností a nezkoumat, co bude dělat za minutu, za dvě či o víkendu, nebude si dělat starosti, že musí nějak zaplnit stránku papíru…….

Koop: Strange Love

Ein Italiener und ein Deutscher........

Ein Italiener sitzt gerade beim Frühstück, als sich ein Kaugummi kauender Deutscher neben ihn setzt: "Esst ihr Italiener eigentlich das ganze Brot?"Der Italiener lässt sich nur widerwillig von seinem Frühstück ablenken und erwidert einsilbig:"Ja." Der Deutsche formt eine Riesenblase mit seinem Kaugummi und meint:"Wir nicht. Bei uns in Deutschland essenwir nur das Innere des Brotes. Die Brotrinden werden in Containern gesammelt, aufbereitet, in Croissants geformt und nach Italien verkauft." Der Italiener hört nur schweigend zu. Der Deutscher lächelt verschmitzt und fragt: "Esst Ihr auch Marmelade zum Brot?" Der Italiener erwidert leicht genervt: "Ja."Laut mit seinem Kaugummi schmatzend erwidert derDeutsche: "Wir nicht. Bei uns in der BRD essen wir nur frisches Obst zum Frühstück. Die Schalen, Samen und Überrestewerden in Containern gesammelt, aufbereitet, zu Marmelade verarbeitet und nach Italien verkauft." Schließlich fragt der Italiener: "Habt Ihr auch Sex in Deutschland?" Der Deutsche lacht und sagt: "Ja, natürlich haben wir Sex." Der Italiener lehnt sich über den Tisch und fragt: "Und was macht ihr hinterher mit den Kondomen?" - "Die werfen wir weg", meint der Deutsche. "Wir nicht", lächelt der Italiener, "in Italien werden alle Kondome in Containern gesammelt, geschmolzen, zu Kaugummi verarbeitet und nach Deutschland verkauft."

Increasing Safety Awareness

www.nemyslis-zaplatis.cz

Something to read (in Czech)

http://www.prateleitalie.eu/zpravodaje/SPI.Zpravodaj_04_08.pdf