1/2009

Než ještě začnu psát, podívám se na stránku před sebou vidím monitor, list zasunutý do psacího stroje, hliněnou tabulku, napjatý pergamen, pruh bílého hedvábí myslím na časoprostor, který člověk musel urazit z Ráje až sem a najednou si uvědomuji, že jsme nebyli vyhnáni z ráje, jen o něm prostě víc víme a to nás mrzí a že vlastně celý svět je v mé hlavě a všechny krajiny, hlubiny a výšiny jsou vlastně krajinami mé duše proto se mi hluboké depresi zdálo, že někdo vylil všechny mé lesní stezičky, ta krásná místa, která jsem kdy navštívil, betonem a přelil horkým asfaltem, aby se tam lépe chodilo cizincům, kteří přechodně zabydlili mou hlavu než ještě začnu psát pomyslím na to, že dospělý člověk je vlastně ještě dítě se všemi mouchami a infantilnostmi, jen to umí lépe než dítě skrývat, proto se nám zdá dospělý, pokouším se rozhlížet v mořské hlubině a zakrývám si tvář před fujavicí na vrcholku hory, brnkám konečky prstů o špičičky věží a zdravím všechny myši ve vašich sklepeních, v rychlosti prolétnu všechny typy, které dneska sazeči nasázeli do nových knih a řeknu si, že je vlastně krásně na světě, když tu jsou s námi bytosti, které jsou nám ochotny leccos odpustit a tak se pomalu a potichu přikrádám, ale moc mi to nejde, protože nádobí padá ze stěn a dělá ohromný rachot, tak mě napadá, že bych vám už neměl lhát a konečně už začít psát například vůbec nechápu, jak my tady neslyšíme nářek chudáků, proč také trošku netrpíme žízní a hladem, proč máme střechu nad hlavou a stálé zaměstnání, proč platíme daně a proč vedeme všechny ty války za zachování našeho bohatství, když by úplně stačilo zažít tak trochu nepohodu, aby člověk zjistil, že opravdu žije v Ráji, který ho hýčká, což ale není naopak ještě než začnu psát, podívám se kolem sebe a řeknu si, že svět je vlastně jedna velká nakloněná rovina, po které se kutálí pestrobarevné kuličky od nejmenších až po opravdové koule, ale nenechte se mýlit, ne zdaleka všechny se kutálí shora dolů, spíš to vypadá, že prší ze všech stran a do všech stran se rozlétají jako jiskry z ohně, jako jarní poupata, jako oči svůdných žen, jako yak nebo vlastně né, co to kecám, svět je jako fotografie, je složen jako rastr z malých čtverečků a barevných koleček a já jen dostal nápad, z těch všech čtverečků a koleček postavit něco prostě jiného ale to bychom zabíhali do detailů a na to nemáme prostor člověk vůbec má nedostatek prostoru, volnosti, svobody, míru a klidu, kdyby snad všechno toto zažil v čisté a nezprostředkované podobě, tak by ho to zabilo a udusilo jako čistý kyslík, protože člověk je vlastně jen taková příměs, člověk není diamant, člověk je spíš hnůj, není stvořen pro absolutní hodnoty a ryzí ideály, protože to neodpovídá jeho přirozenosti, dalším problémem je, že než se prokouše labyrintem současného světa, je starý a sešlý, bez energie, protože maskování, zastírání, lhaní, ochočování, umravňování, škatulkování, ujařmování, strukturalizace, automatizace, segregace, fixace, konstrukce, rámování, nucený výsek, zastrašování, vyhrožování, vydírání, mlžení, podrazy a jiné krásné a zdánlivě moderní výdobytky jsou hlavní charakteristikou současného světa než ještě začnu psát, uvědomím si, že mi nezbývá mnoho místa na samotné psaní, psaní je prostě obtížné tím, co mu předchází a předchází mu hlavně vdechnutí neboli inspirace, tak mě napadá, že už jsem dlouho nedýchal, takže bych se měl přestat soustředit na nepodstatné věci a začít žít, tak mi to říkala babička zato máma mi říkala, že mám být chytřejší než všichni ostatní a mám promýšlet několik tahů dopředu, nevím moc, jak to myslela, mám takový pocit, že s tím doteď zápasí i ona, protože každý z nás jsme v něčem geniální v něčem naprosto nemožní, až nám to vyráží dech, že všechny tyto součásti jsou prvky jedné jediné bytosti a to tady mluvím jen o fyzice a nezabíhám do metafyziky, tam bychom se teprve dozvěděli pěkné věci dnes je velký pátek dnes ukřižovali člověka ale koho to vlastně dneska zajímá, když se ten člověk nechal vlastně sám přibít, když to bylo už dávno a nikdo to nepamatuje a když nikoho nesvrbí ruce a nohy po jizvách z hřebů, zapomnění je jediná přípustná intelektuální hygiena, jinak bychom se dočista zbláznili a nemohli udělat svobodný krok do neznáma – neznámo, fantastično, nekonečno, absolutno, abstraktno, jak vzdálená slova pro ducha mého formátu, který je nucen zůstat v realitě a nic jiného než realitu ani nemůže poznat a do toho přistupuje jazyk, skutečné záhadno, které je klíčem ke skutečnosti, jako kdyby si člověk na nic nemohl sáhnout ještě před tím, než se naučí jazyk, tak to ale ve skutečnosti není ještě než začnu psát mě napadne, že opravdu svobodný člověk si může dovolit žít přítomností a nezkoumat, co bude dělat za minutu, za dvě či o víkendu, nebude si dělat starosti, že musí nějak zaplnit stránku papíru…….