Od jisté doby mě fascinuje literatura, její příběhy, hříčky fantazie, pravděpodobnost literárního textu, splynutí čtenáře s textem či schovávaná autora. Tento krátký text se bez odkazů na literaturu neobejde. Pokusím se rozvést pokud možno co nejsrozumitelněji to, o čem jsem uvažoval v uplynulých dnech. K úvahám mi posloužily právě dva literární příběhy, oba dosti známé a oba velmi symbolické.
Ten první je z Bible a popisuje prvotní hřích Adama a Evy, kteří díky hadovi ochutnají jablka ze stromu poznání. První biblická dvojice pozná, že je nahá a schová se studem před Bohem, který za nimi přichází. Ten druhý je neznámého původu a my ho známe pod názvem „Císařovy nové šaty“, kdy dvěma prohnanými krejčími oklamaný císař se promenáduje ve svých „nových císařských šatech“ před svými poddanými úplně nahý. Ano, řeknete si, oba dva příklady jsou o nahotě, a co dál? Co mají tyto příběhy s velkým filozofickým přesahem společného?
Oba dva podle mě velmi věrně dokládají různý dobový přístup člověka ke vědění a poznání. Slovem „dobový“ nemyslím dobu vzniku těchto nesmrtelných literárních „exempel“, byť je důležité, že biblický příběh předchází „císaři“. Tyto příběhy jsou pro mě natolik zajímavé, že věřím v jejich nadčasovou platnost. Podobně nadčasovou rozpravou by chtěl být i tento krátký text. V souvislosti s mým přesvědčením si dovolím vyslovit hypotézu, že lidstvo se od svého zrodu staví k vědění a poznání v tzv. „poznávacích sinusoidách“. U lidstva se střídají periody, kdy se snaží vědění získat (prvotní hřích Adama a Evy) s periodami, kdy už se o to nesnaží, právě naopak – vědomě či nevědomě se pokouší o vědění přijít, pomalu ho ztrácí (kamufláž dvou krejčíků s císařem) až do bodu, kdy je vědění opět v kurzu a celý proces nabývání a pozbývání vědění začíná nanovo. Je velmi symbolické, že u obou literárních příkladů, které v tomto rozkladu používám, se jedná o vztah člověka k poznání své vlastní nahoty.
V prvním případě biblického příběhu, který podle mě přeneseně vládne v „sinusové“ periodě kladného vztahu lidstva k vědění, kdy se lidstvo snaží vědění získat a stojí o poznání, se podle mě jedná o základní charakteristiku nabývání všeobecného vědění ve smyslu lidského vzdalování se Ráji. Ráji, který pro člověka znamená neohraničenost, nediferencovanost dobra a zla, absence nutnosti volby, o „protoexistenci“ skutečného lidství. Člověk na jedné straně ztrácí tuto „rajskou“ nevědomost, na druhé straně se mu dostává privilegia poznání a vědění, které je člověku přínosem až do té doby, do které je schopen toto poznání a vědění unést. Myslím si, že lidstvo již několikrát prošlo touto částí „poznávací sinusoidy“, kdy lidé toužili po poznání a vědění se v této části „sinusoidy“ neustále zvětšovalo.
Bohužel pro vědění a poznání samo si též myslím, že lidstvo v historii již několikrát prošlo tou částí „poznávací sinusoidy“, kdy se vědění ať vědomě či nevědomě neustále během této části periody ztrácelo a lidé o poznání tehdy netoužili. Tento úsek „sinusoidy“ se podle mě nese ve znamení příběhu o císařových nových šatech. Poznání a vědění není hlavním cílem lidstva této epochy, je jím pravý opak – popření a vytlačení vědění a poznání, tmářství, ztráta hodnot a opěrných bodů, ztráta orientace ve světě, který byl tak dobře popsán a pochopen v předchozích dobách.
Kde se podle mě nachází současný svět? Myslím, že jednoznačně v tom úseku „poznávací sinusoidy“, kde vládne příběh o císařových nových šatech. Dnešní doba se vyznačuje potlačováním poznání a ztrácením vědění, vládne nám zmatení a neschopnost orientace ve světě, modlíme se k nevědění, k tmářství, k nivelizaci světa, k nediferencovanosti dobra a zla. Všichni do jednoho jsme nazí, ale nevíme o tom. Tímto postojem překonáváme prvotní hřích a přibližujeme se biblickému Ráji. Ráji, který znamená rozpuštění lidské individuality a nutnosti poznání a vědění v bezčasovosti, v nevědění, v „protoexistenci“ člověka a v neexistenci dobra a zla, v neexistenci etiky a morálky. Ale i toto je jen dočasná tendence.
Žádné komentáře:
Okomentovat