„Viktor Čistič“ Friedrich Nietzsche a jeho Duševní aristokratismus

Zajímavý případ, tenhle Nietzsche! Vzpouzí se všemožně jednoznačnému hodnocení, uniká jako slizký úhoř z mojí „kritické“ sítě! „Viktor Čistič“ zatuchlých a přežilých hodnot, tradičního křesťansko-antického světa, vymetač filozofických pavučin, nelítostný kat slabosti, průměrnosti a demokracie, hlasatel nové doby, mimo dobro a zlo, mimo morálku a tradiční křesťanský rámec chápání světa. Rozporuplný, monumentální, tajnosnubný, hektický, překotný, bořící – ale na druhé straně budující silnou individualitu. Rasistický, elitářský, antidemokratický, geniální, originální, nesmiřitelný zastánce boje o moc a vůle k moci jako hlavní lidské životní síly a aspirace. Zanícený zastánce nové „panské rasy“ a „nadčlověka“. Zajímavý na tom všem je hlavně fakt, že Nietzsche napsal své hlavní filozofické práce plné rozhodnosti, elitářství, „nadčlověka“, „panské rasy“ a nesmiřitelného boje proti slabosti, průměrnosti a demokracii v době, kdy byl sám stižen vážnými chorobami a byl ve stavu, kdy by realizace hodnot, které hlásal, jeho samého jistojistě smetla z povrchu zemského. V tomto ohledu je Nietzscheho životní příběh podobný jako ten jiného Titána své doby: Giacoma Leopardiho, „kosmického pesimisty“. Jak číst dílo Friedricha Nietzscheho na počátku 21. století, se všemi zkušenostmi z rudých a černých totalitních režimů století dvacátého? Máme mít za zlé Nietzschemu, že se od něj inspiroval nacismus? Máme mít za zlé také například Marxovi, že se od něj inspiroval komunismus? Určitě ne, ale zase na druhou stranu nesmíme tyto filozofy obhajovat neprávem. Oba vyjádřili a přáli si ve své době krajní a revoluční myšlenky, které měly smést z povrchu zemského dosavadní svět, v tom si myslím o hodně předešli svou dobu, až dvacáté století mělo odvahu nejen v politice, ale i v umění hledat a nacházet alternativní světy k tomu z 19. století. Nietzsche je v každém případě geniální myslitel s extremistickými sklony, který má ovšem občas problém se jasně vyjadřovat na papíře. (Nebo ta nejasnost je záměr? Záměr, aby pochopil jen „nadčlověk“, zástupce „panské rasy“, „nových pánů světa“?) Můžeme jednoznačně říci, že Nietzsche je hrdým, velmi zdařilým (byť k nim všem kritickým) pokračovatelem antiky a renesance. Myslím si, že by se Nietzscheho odkaz měl oddělit na to, co si chceme z jeho myšlenek připomínat a na to, co bychom raději zapomněli. Jenže v tomto hodnocení nemůžu být jiný než krajně subjektivní, jinak to asi nejde. Například nevím, jestli tento filozof může být jazykovým, estetickým a stylovým příkladem. Ano i ne. Nietzscheho snaha o neotřelý, zhuštěný, esteticky výrazný ale ne ihned čitelný, dokonce snad o zašifrovaný výraz, je v každém případě chvályhodná, ale řekl bych ne vždy pochopitelná a stravitelná. Však také náš autor se obrací ne k nám, ale k „nadčlověku“, k „panské rase“, k elitám, a ne k běžnému či chcete-li průměrnému čtenáři. Je nesporné, že Nietzscheho díla s postupem doby získala větší estetickou a literární hodnotu, než tu filozofickou. Myslím, že pokud se týká Nietzscheho myšlenek o individualitě a o individuálních hodnotách, způsobu prezentace a chování individua, jedná se o tu nadčasovou část, kterou bychom si mohli neustále připomínat - reflektující renesanci, antické ideály – a odmítající křesťanskou a demokratickou prostřednost, průměrnost či stádnost. Velmi přínosná je Nietzscheho snaha o kritický odstup od nánosů atavismů, přežitků, ujařmujících křesťanských snah a dalších negativních jevů, které směřují k potlačení jedinečnosti a síly individuality. Autorovy myšlenky se do hloubky zabývají povahou „nadčlověka“ a způsobem jeho přebývání na světě. V tomto mohou být velmi přínosné pro ty, kteří se například zajímají o mechanismy mocenských struktur a silných individualit. Ale nejen oni mají z těchto myšlenek prospěch, ale například i běžní lidé, kteří se chtějí bránit proti křesťanskému či antickému kýči, přežitkům, předsudkům, gestům, stádnosti, manipulaci a jiným negativním jevům (post)moderní společnosti a chtějí poznat i jiné než rovnostářské myšlenky. Tyto myšlenky se překvapivě moc neliší od těch renesančních Niccoly Macchiavelliho, kde najdeme podobně silné racionální a pragmatické poučky. Naproti tomu v místech, kde se Nietzsche dotýká svých přání a vizí o relevanci ras, politice, budoucím fungování společnosti, o budoucím uspořádání světa, o důležitosti a významu války pro život – tu bychom mohli na našeho myslitele zapomenout, protože se jedná o myšlenky, které byly z historického hlediska již vyzkoušeny a neprošly jako naprosto nevyhovující a nepřípadné. Jejich extrémní neblahost, kataklyzmatická destruktivita, rasismus a zhoubnost jsou více než zjevné. Neznamená to ovšem, že Nietzsche celý patří na smetiště dějin – jen některé jeho myšlenky. Stojí za to si tedy dobře vybírat!