zvoní telefon.......

.. zvoní telefon... Putin: Ano? Obama: Vlado, musíš s tím okamžitě přestat! Putin: Proč? Obama: Protože je to špatné, jak si vůbec něco takového můžeš před bohem dovolit? Putin: Ale klid, víš že každý velký státník má nějakou slabůstku... a jak si to vůbec zjistil? Obama: Jak? Sem kvůli tomu musel seděl dvě hodiny v pentagonu a poslouchat ty jejich analýzy situací a scénářů a pak se mě na to každý ptal při tiskovce. Putin: (nervózní): Ehm... o čem že to mluvíš? Obama: O té vaší bezprecedentní okupaci nezávislého státu. Putin: (s úlevou v hlase): Jo tohle.. Obama: Sem si připadal jak blbec, netušil sem kde to vlastně je... kde to vlastně je? Putin: Kde je co? Ukrajina? Obama: Ale Ukrajina vím, ta je skoro v Evropě. Ale kde je ten Krym? Putin: V Rusku! Obama: (na pozadí šustí papír) Já tady čtu, že je to autonomní součást Ukrajiny a že si tam vpadl s armádou Putin: To je jen místní domobrana, moje armáda nepřekročila hranice Sevastopolu. Obama: Jakýho poolu? Vy tam hrajete kulečník? Putin: Ne, pool, pol jako polis... prostě takové město kde máme vojáky a lodě Obama: Počkej, vy tam už máte základnu? Tak proč je obsazujete? Putin: Protože nacisté, fašisté a jiné ultrapravicové rozkladné živly v nové samozvané vládě ji chtějí zavřít. Obama: Myslíš ty mírumilovné demostranty toužící po svobodě, demokracii a lidských právech? Putin: Jo, to jsou oni. Obama: Aha... hele ale takle to nejde. V dobách SSSR jste měli alespoň dost slušnosti abyste nám o invazi dali vědět předem... a já bych si mohl připravil argumenty proč s tím nemůžeme nic dělat. Putin: Stejně s tím nemůžete nic dělat. Obama: Jak nemůžu? Tohle je jasné a pregnantní porušení veškerého mezinárodního práva! Putin: O to se nepřu, na to jste vy experti. Obama: ale fakt, Vlado... takle to prostě nemůžeš dělat. Putin: Myslíš, že sem to tam měl nejdřív vybombardovat veškerou infrastrukturu a pak jim nabídnout výhodné půjčky a nechat z nich zaplatit ruské firmy aby to opravily? Obama: To taky... ale hlavně si nám o tom měl říct včas, teď vypadáme jako blbci. A co teprve evropa. Chudák Ashtonová. Putin: To je zase kdo? ... následuje delší prodleva doprovázená šustěním papíru na obou stranách... Obama: Hele, to je prý někdo jako evropská ministryně zahaničí Putin (překvapeně): Evropa má vlastní ministerstvo zahraničí? A co je s ní? Obama: Měla nervový kolaps. Přijela chudák do toho... (šustění papíru) Kyjeva, aby se vyfotila s novou demokratickou proevropskou vládou a najednou je obklopená fantiky a každý se jí ptál jak bude evropská unie hájit územní celistvost Ukrajiny proti ruské agresi... Putin (samolibě): nijak Obama: Ale to já vím taky.... ale ona to prostě nečekala a nervově se zhoutila... jsou u ní doktoři. Prý pořád kouká na svůj mobil a každého se ptá jaké číslo má Winston Churchill. Putin: A to ti řekl její doktor? Obama: Ne, kluci od NSA. Putin: Jestli máš nějakou nahrávku tak si to pustíme v Soči na GÉ osmičce ať je tak také trošku sranda. Obama: Hele, my tam asi nepojedem Putin: Proč? Obama: Protože jsi agresor, tyran a diktátor Putin: No a co? Obama: A nic... prostě musíme nějak prostestovat, chápeš, ne? Putin: Ne. Ale když Vás to baví... Obama: Hele, a co kdybychom na Vás uvalili nějaké sankce? Putin: Hm, přijde na to jaké. Obama: Mohli bychom zrušit Vaší spolupráci s NATO. Putin: Myslíš jako že bych měl zavřít ten koridor do Afganistánu? Obama: Tak nic no... ale mohl bych... (delší šustění papíru)... mohl bych prý neschat schválit nějaký zákon a dodávat do Evropy ten nový břidlicový plyn. Putin: To by šlo... jen to prosím neschvaluj než dokončím ten plynovod do Číny. Obama: Jasné... ale také prý bych Vám také mohl zmrazit nějaké majetky co máte u nás. Putin: A já bych mohl přejít z dolarů na nějakou jinou měnu. Obama: Teď kecáš... víš jak dlouho by trvalo než bys tohle protlačil? Putin: Tři dny max... mě schválí parlament i vláda všechno. Obama: Hajzle... víš jak ti někdy závidím? Putin: Vím Obama: Hele, ale my prostě nějaké ty sankce budeme muset přijmout... já pak řeknu někomu z hospodářského ať to s váma předtím projedná. Putin: Takže jako vždy Obama: Přesně. Ale co s tím Krymem? My to prostě uznat nemůžem, to po nás nemůžeš chtít Putin: Tak nic neuznávej, my tam už jsme a nikam nejdeme. Obama: Myslíš jako v tý Gruzii? Putin: Přesně Obama: To by šlo. Ale nechceš tam předtím zfalšovat nějaké referendum jako že s tím ty lidi souhlasí? Putin: a pak byste to uznali? Obama: Jasně, že ne... ale vypadalo by to trošku líp až jim budu vysvětlovat že s garancí územní celistvosti maj prostě smůlu... víš jak je to trapný? Putin: Ne. Ale pokud ti to udělá radost tak tam nějaké referendum klidně udělám. Obama: Díky Vlado. Hele pokud s tím chceš pomoct, máme tu skvělou PR firmu co se zaměřue na politiku a ti udělají super kampaň i pro naprosto ztracené případy. Volby v ČR už skončily tak snad mají čas. Putin: Dík, ale myslím že to nebude potřeba, to projde tak jako tak. Obama: Jako že ti to hoděj sami od sebe? Jak je k tomu chceš přemluvit? Putin: Byl si někdy na Ukrajině? Obama: Hm.. pravda. Putin: A na tu GÉ osmičku fakt nepřijedeš? Obama: Hele asi ne, uvidíme se za rok až se to uklidní. Putin: Tak jestli je to všechno... Obama: Jo počkej, mám tady email od Kerryho, chce výhodně půjčit Ukraijně nějakých 11 miliard dolarů na mizerný úrok... nevadí ti to? Putin: Vůbec ne, alespoň zaplatí co mi dluží za plyn. Obama: OK, tak ahoj za rok...

NOC

NOC Ještě ve mně nevychladl tvůj horký dech kdy odděluješ nebe od pekel pořád jsi to ty pořád jsem to já když odděluješ světlo od temnot jen to co má svůj počátek může mít i konec my nedohlédneme počátků ani konců kdesi za horami kde mysl ostatních se spéká naše řeka vtéká vodopád se řítí do hlubin tam tábořiště u jezera ohňů které nevyhasnou i hvězdy které závidí hvězdy které blednou duše v nedohlednu kdo z vás mi podá ruku? která z vás mě pohladí? svět tebou stvořený jedno z mých vroucích přání k čemu láska která vyprchá? k čemu jen divadlo svět? ty neznáš čas já nechci svět nechceme nikdo nikam jet když míň je víc víc než tato chvíle moje

Milý Ježíšku .........

http://www.milyjezisku.eu/

Víkend z Olomouce na Vltavě: Univerzita Palackého jubilující

Víkend z Olomouce na Vltavě: Univerzita Palackého jubilující Rektorát Univerzity Palackého - Foto: Zdeněk Prchlík Rektorát Univerzity Palackého Foto: Zdeněk Prchlík Český rozhlas Vltava se ve dnech 25.-27. října 2013 vydá na Hanou: speciální vysílání se zaměří na 440. výročí založení Univerzity Palackého, druhé nejstarší univerzity v České republice. Během dvaceti hodin přiblíží oslavy důležitého výročí olomoucké alma mater. Posluchači se mohou těšit také na Hovory bez taláru emeritního rektora UP Josefa Jařaba, přímý přenos jazzového recitálu Emila Viklického či premiéru rozhlasové hry o milostném vztahu filozofa Sartra, v níž se představí Hana Macuichová s Igorem Barešem. PROGRAM: pátek 25. 10. 18,30 Premiéra 1. části četby z rukopisu novely I. Šindlářové: Ábr Fábr (také so + ne) 20,00 Páteční večer o historii olomoucké univerzity sobota 26. 10. 06,55 Hlasy a hlásky se sbory Campanella a Bel Canto 07,15 Koncert klavíristy Marka Keprta 08,00 Víkendová příloha stanice Vltava o UP 11,00 Koncert Vojenské hudby Olomouc 11,27 Minutová hra Milana Šotka o Olomouci 11,30 Vila Primavesi – secesní skvost v srdci Hané 12,10 Koncert Moravské filharmonie Olomouc 13,00 Na lávce mezi starou a novou Olomoucí (dokument) 14,00 Benjamin Kuras: Sebeklamy (hra) 15,08 Koncert Komorního orchestru I. Krejčího a souboru Camerata Moravia 15,45 Portrét prvního poválečného rektora UP J. L. Fischera 16,00 Hovory bez taláru s písněmi Jarka Nohavici ze Studia 1 ČRo 17,00 Jazzový recitál Emila Viklického z Kaple Božího Těla 19,00 Čajovna o olomouckých studentských divadlech 20,00 Zdeněk Pololáník: Noc plná světla (opera) 22,25 Olomouc Zdenky Procházková (slavná herečka vzpomíná) 23,00 Stréček Křópal na představení Prodané nevěsty (čte L. Lakomý) 23,17 Music Olomouc 2013 – festival soudobé hudby neděle 26. 10. 14,15 Tomáš Hanzlík – Vít Zouhar: La Dafné (opera) 16,30 Telefonotéka s prof. Ladislavem Danielem Olomoucká univerzita je nejstarší univerzitou na Moravě a druhou nejstarší univerzitou v České republice. Letos si připomínáme 440 let od jejího založení. Před 440 lety, 22. ledna 1573, potvrdil papež Řehoř XIII. donaci biskupa Viléma Prusinovského z Víckova pro olomouckou kolej Tovaryšstva Ježíšova a 3. července téhož roku ji svěřil do péče a ochrany olomoucké kapituly a biskupa Jana Grodeckého z Brodů. Začala se tím psát historie vysokého učení v Olomouci. Vývoj olomoucké univerzity v průběhu čtyř staletí reflektoval mezníky historie Evropy i českých zemí. Třicetiletá válka v letech, zrušení jezuitského řádu, revoluční rok 1848, vznik Československé republiky, německá okupace Protektorátu Čechy a Morava či studentské demonstrace v letech 1939 a 1989 – to vše poznamenalo minulost i současnost dnešní Univerzity Palackého (UP). Více se historické kontace zaměříme ve vltavském Pátečním večeru od 20 hodin. Město vždy usilovalo o co nejvyšší vzdělanost, ale zároveň se postupem let a vlivem nepříznivých politických změn, kdy se ztrácelo svá privilegia a na čas se dokonce stalo formálně pokořeným sídlem okresní úrovně, zapouzdřovalo před svým okolím a vše nové, obrozující a dýchající s obavami odmítalo. Olomouc, náměstí - Foto: Zdeněk Prchlík Olomouc, náměstí Foto: Zdeněk Prchlík Změnil se tento stav, nebo je univerzita státem ve státě, o který nikdo nestojí a který o sobě na oplátku nedává příliš vědět? Nejen nad těmito otázkami se budou zamýšlet akademičtí hodnostáři UP ve speciální Víkendové příloze stanice Vltava od 8 do 11 hodin, kterou vás provedou někdejší absolvent FF UP redaktor Jiří Kamen a absolventka PřF UP moderátorka Zora Ježková. Vyhlásíme také celodenní posluchačskou soutěž, která se bude skládat ze tří soutěžních otázek a jejíž hlavní cenou bude víkendový pobyt v Olomouci s ubytováním v hotelu Flora ***/****, se vstupenkami do opery a večeří ve vile Primavesi.Tento secesní skvost evropského významu navštíví Eliška Závodná od 11,30 ve Vltavském poledníku. Na lávce mezi starým a novým nazvala svou procházku městem dokumentaristka Andrea Hanáčkové. Jejím souputníky budou profesoři, architekti a historici umění Pavel Zatloukal, Rostislav Švácha, Ladislav Daniel, Tomáš Pejpek a lidé ze sdružení Za krásnou Olomouc. Ve 14,00 hodin začíná premiéra rozhlasové hry Benjamina Kurase Sebeklamy, jíž věnujeme v tomto čísle samostatný článek. Olomouc - Foto: Zdeněk Prchlík Olomouc Foto: Zdeněk Prchlík O dvě hodiny později zavítáme do Studia 1 olomouckého rozhlasu, kde se za účasti publika sejdou hosté emeritního rektora UP Josefa Jařaba k Hovorům bez taláru. Tento cyklus s velkou péčí a vytrvalostí připravoval Josef Jařab počátkem 90. let, nyní se k němu pro naši speciální příležitost na jedenkrát vrací. Řeč bude o předlistopadových i polistopadových časech, o tom, v čem je dobré a prospěšné univerzitní vzdělání a s jakými těžkostmi se dnes střetává. V 17 hodin se opět za účasti publika a hodnostářů UP ocitneme v přímém přenosu v kapli Božího Těla, která v současnosti slouží coby koncertní síň. Nabídneme Recitál jazzového pianisty a skladatele Emila Viklického, který se před pětašedesáti lety v Olomouci narodil. Na kontrabas ho doprovodí Petr Dvorský. Ani vltavská Čajovna nezůstane ušetřena univerzitního života, tentokrát s divadelním akcentem. Dojde i na hudebně-dramatické výlevy přímo ve studiu i na vaše telefonicko-facebookovo-emailové dotazy a odkazy. Začátek v 19 hodin. Dolní náměstí v Olomouci - Foto: Aleš Spurný Dolní náměstí v Olomouci Foto: Aleš Spurný Hlavní lákadlem sobotního večera je rozhlasová premiéra opery Zdeňka Pololáníka nazvané Noc plná světla. Podle námětu Paula Claudela k ní libreto napsal Josef Hrdlička a ve světové premiéře byla v hudebním nastudování Petra Šumníka a v režii Michaela Taranta uvedena 28. června 2013 v Moravském divadle Olomouc. Z Olomouce pochází i herečka Zdenka Procházková (1926), jejíž herecký život je spíše spjat s rakouskými a německými divadelními scénami, kde dodnes vystupuje. V našem speciálním víkendu projde od 22,25 hodin městem svého dětství a mládí a přiblíží nám je skrze literární ukázky a verše s tímto místem spjaté. Z nedělní nabídky stojí za pozornost ve 14,15 hodin premiéra opery, již její autoři Tomáš Hanzlík a Vít Zouhar nazvali La Dafne, nebo speciální vydání Telefonotéky s historikem umění a profesorem Ladislavem Danielem, který oslavy 440. výročí založení UP inicioval a zorganizoval. Pustil by se znovu do podobné akce, kdyby býval věděl, co všechno její příprava obnáší? Stejnou otázku si může položit i autor řádek, jež jste právě dočetli. Chvíli se zamyslí, zaváhá, ústa se zachvějí v předsmrtné křeči, ale odpověď je ano! Univerzita Palackého i město si to zaslouží. Přesvědčte se o tom sami od 25. do 27. října 2013 na Vltavě! Autor: Michal Bureš zdroj: http://www.rozhlas.cz/vltava/dokument/_zprava/vikend-z-olomouce-na-vltave-univerzita-palackeho-jubilujici--1263668

Angela Molteni (1935–2013)

11. října 2013 zemřela ve věku nedožitých 78 let paní Angela Molteni (nar. 28. prosince 1935), autorka a webmasterka světových pasoliniovských domén www.pasolini.net a www.pasolinipuntonet.blogspot.com, na kterých od roku 1997 shromáždila několik desítek tisíc příspěvků o Pasolinim z celého světa. Jako editorka pracovala pro různá nakladatelství, mnohem víc ale byla autodidakt s intenzivním zájmem o různé oblasti kultury i společenského dění. Sama se naučila na klavír, metodou pokus/omyl se naučila programovat v HTML a začala pracovat jako webmasterka. V roce 2010 vydala jako e-knihu svou práci mapující okolnosti smrti Piera Paola Pasoliniho Enigma Pasolini dostupnou on-line na pasolini.net. (Její stručnou českou anotaci napsal Tomáš Matras na portálu iLiteratura.) http://www.youtube.com/watch?v=zuFA3DmglwI

Naši předkové museli bojovat o holý život. Neměli nic nebo skoro vůbec nic a jejich život byl skutečnou otročinou. Za nějaký čas život začal nabývat na smyslu, lidé získali určité svobody, práva, jistoty, mohli se začít svým způsobem o vlastním životě rozhodovat. Všechna ta staletí lidských emancipačních snah nás překlopila do pasti, kterou jsme si sami nastražili vlastní nenasytností: chtěli jsme se pouze trochu najíst, nemít hlad, občas s přáteli vyrazit na výlet nebo mít nějaké to volno pro sebe a svůj rozvoj. Jenže ono to vše skončilo tím, že jsme se rozpustili v krajnostech a v požadavcích, nikdy jsme pořádně nevěděli, kde je čeho míra. V současnosti se velmi divíme, že svět nefunguje podle našich požadavků a to jen proto, že jsme po něm chtěli až příliš. Čím více chceme, tím méně máme a čím méně dáváme, tím méně dostáváme. Svět egoistických megalomanů tak pravděpodobně skončí jako mimořádně bezprávný, nesvobodný a chudý v životě, který bude postrádat hodnotný smysl. Aby člověk mohl přijímat, musí se nejdříve vyprázdnit - a musí mít na paměti, že méně je vždy více.

Václav Bělohradský: Doba postkritická

Václav Bělohradský: Doba postkritická DOPLNĚNO O REAKCI – Americký přepravce benzinu Malcolm McLean měl v polovině padesátých let nápad. Jednodušší než nakládat a vykládat zboží z nákladních aut na loď a pak třeba na vlak či kamión bude překládat z jednoho dopravního prostředku na druhý železné krabice se zbožím uvnitř. Zrodil se kontejner. První zásilka jeho prostřednictvím proběhla v roce 1956 a vyvolala po celých USA, později po celé planetě, bouře odporu přístavních dělníků, kteří se spolu s velkými přepravci snažili užívání kontejnerů bojkotovat. „Obalová konstrukce pro hromadnou dopravu zboží“ (jak kontejner definuje akademický slovník) ale nakonec prorazila, místo stovek pracovníků a spousty hodin dřiny stačí teď k přemístění tun zboží jeden jeřáb. středa 20. února 2013, 11:00 (Aktualizováno: středa 6. března 2013, 10:01 ) Dopad tohoto „zlepšováku“ na světovou ekonomiku byl gigantický, ceny dopravy se prudce snížily, svět se zmenšil, objem mezinárodního obchodu se zvětšil, milióny pracovních míst zanikaly na jednom místě a na jiném vznikaly. Řekněme, že globalizace je suma důsledků kontejnerizace lidských aktivit a kompetencí, informací a verzí světa, výkonů a výsledků těch výkonů, symbolů a jejich interpretací, dokonce i zážitků a zkušeností. Je možné kontejnerizovat nejen výrobky, ale i historické světy miliónů lidí a udělat z nich obchodovatelné a přesunovatelné databáze. Slovo globalizace po více než dvě desítky let shrnovalo přesvědčivě naše zkušenosti se světem vytvořeným kontejnerizací: svět se mění v globální síť dislokovaných aktivit, bez hierarchií a přikázaných směrů, žádný její uzel nezastupuje vládnoucí centrum, důsledky idejí se šíří tou sítí nepředvídaně, nikdo neví, jaká idea ji protrhne a jaká ji naopak zpevní. V globálním prostředí dopady našeho jednání ovlivňují nepředvídatelně životní světy miliard lidí, i když je stále vnímáme lokálně. „Vskutku nevíme, jakého typu člověka by bylo zapotřebí… aby se zmenšila obrovská mezera mezi globální formou světa a lokálními dušemi“ – napsal Peter Sloterdijk. V minulých dvou desetiletích mocenské hyperoligarchie zdůvodňovaly heslem globalizace svůj boj proti dohodám, jimiž demokratické národní státy spoutaly kapitál v minulém století. Vyhlašují je za neudržitelné v podmínkách globalizované ekonomiky, v níž si musíme udržet konkurenceschopnost. Na konci minulého desetiletí se ale ukázalo, že to heslo je larva, z níž se zrodilo heslo jiné, nastolující novou brutální technologii moci. Mám na mysli heslo dluh, v jehož jménu se ustavují „vlády rozpočtové odpovědnosti“, které provádějí rozsáhlou exekuci sociálních, politických, kulturních i ekonomických práv občanů ve jménu nadpolitické povinnosti národů „splatit své dluhy“. Ano, exekuce našich práv je odpolitizována a vyhlášena za pouhá „technicky nezbytná“ opatření, která všechny vlády musí prosazovat bez ohledu na konsensus voličů. Vládní a opoziční programy se tak redukují na dluhem vynucenou odpolitizovanou agendu, proti níž žádná politická opozice není legitimní. Heslo homo debitor staví zástupce kapitálu do role univerzálního věřitele, zatímco občanům je určena role dočasně bezprávných dlužníků, kteří mohou svá práva uplatnit až potom, co splatí svůj dluh. Lidstvo-dlužník je ale současný Sisyfos, jeho dluh je nesplatitelný. V sociologii nazýváme status degradation ceremony každý typ veřejného obřadu, jehož cílem je snížit status nějaké osoby nebo skupiny osob ve společnosti – Židů v nacistickém Německu, kulaků v Rusku nebo třeba nemarxistických intelektuálů v padesátých letech v Československu (dnes v Česku zase naopak těch marxistických). Politiky rozpočtové odpovědnosti fungují jako účinný degradační rituál – občané jsou poníženi na pouhé dlužníky bez práva na protest a lidskou empatii. Navrhuji považovat politiku rozpočtové odpovědnosti za novou technologii moci, která ustavuje totální kontrolu kapitálu nad kolektivní i individuální subjektivitou, a rozvrací tak demokratickou společnost materiálně, mentálně, citově i kulturně v míře v době míru dosud nikdy nevídané. Slovo globalizace kroužilo až donedávna v blízkosti přívlastků, šířících důvěru v budoucnost, jako například postindustriální, postideologická, postmoderní, postmaterialistická (společnost). Ta slova nasákla technologickým a internetovým optimismem, zdálo se, že se formuje nová postkapitalistická společnost, založená na „rozvoji člověka“, v níž se konflikty mezi kapitálem a prací, mezi ideologií a historickou pravdou, mezi nedostatkem a smyslem vyřeší vědecko-technicko-kulturní revolucí. Na horizontu se nadějně rýsovaly nové formy účasti veřejnosti na politickém rozhodování, zdálo se dokonce, že konec komunismu znamená definitivní vítězství liberální demokracie (evropské, americké, latinskoamerické, asijské, postkomunistické, rozvojové) nad všemi revolučními alternativami. Pak ale přišla finanční krize a rozhořčení občané ve statisícových davech protestovali v ulicích New Yorku, Madridu nebo Říma pod heslem My jsme 99 % (globalizací podvedeného) lidstva. Heslo globalizace svůj optimistický obsah ztratilo ze tří důvodů, zdá se mi. Zaprvé, politika byla v demokratických státech bojem „o legitimní reprezentaci celku společnosti uvnitř společnosti“, globalizace ji zredukovala na obchodování s různými zdroji kontejnerizovaného konsensu. Reprezentace celku společnosti je legitimní jen tehdy, když svůj nárok na univerzální platnost neopírá o autoritu mocných či staré tradice, ale o „civilizační statky“, jak Jan Patočka nazval soustavy idejí, srozumitelné „v principu“ celému lidstvu – například libera lismus, konzervativismus, socia lismus, individualismus, solidarismus. Argumenty vytěžené z civilizačních statků nám dovolují odemknout historická univerza, zamknutá tradicí, autoritou či strachem; bez zakořenění v civilizačních statcích politika trpí nepřekonatelným deficitem legitimnosti. Vypuzena globalizací z veřejných prostorů národních států politika nenašla žádnou novou globální půdu, v níž by mohla zapustit kořeny. Je právem vnímána jako boj o vliv mezi planetárními korporacemi, který se dávno vymkl demokratické kontrole (viz třeba dokument Zeitgeist na YouTube). Zadruhé, důsledkem vykořenění politiky z civilizačních statků je úpadek elit a následná oligarchizace společnosti. Vláda elit se opírá vždy o kulturní hegemonii, zakořeněnou v civilizačních statcích, zatímco oligarchie vládnou performativně – dosahují svých cílů lobováním a skrytými transakcemi mezi mocenskými centry. Elity jsou ve společnosti vzorem morální legitimnosti, oligarchie naopak oportunismu, využívají pouze různé legality ve svůj prospěch a to vyvolává v Evropě a USA vlnu identitárních a moralistických populismů. Proti neomezenému oportunismu těchto hyperoligarchií jsme se ještě nenaučili politicky protestovat, vždyť kořeny protestních politických hnutí byly v civilizačních statcích, ty už ale nejsou vlastní půdou politiky. Zatřetí, ve společnosti komunikační hojnosti je politika jako boj mezi alternativními politickými programy nahrazena stálými výbuchy rozhořčení občanů nad „poměry“, permanentním a bezmocným skandálem. Komunikační hojnost internetového věku nastolila novou viditelnost, občané vidí do zákulisí politiky, kultury, ekonomiky, sociálních vztahů, rodin, nekončící masa zpráv o nedemokratickém zákulisí demokratické společnosti se valí přes všechny hráze. Vyvolává ale jen bezmocné rozhořčení nad „zkorumpovaností všeho“. Je to začarovaný kruh. Sen o politice bez zákulisí se nikdy nesplní, v podmínkách nové viditelnosti bude mít i každá další vláda své zákulisí a to vyvolá další vlnu rozhořčení, příklad Věcí veřejných je výmluvný. Zákulisí je totiž jen metaforický výraz pro transakční náklady – tedy náklady na vyjednávání o řešení konfliktů mezi různými legitimními instancemi uvnitř společnosti (i rodiny třeba). Je to antropologická konstanta všech rozhodovacích procesů ve skupinách živých bytostí. V éře globální viditelnosti je politika jen prudkým střídáním skandálů a následných mediálních obřadů degradace politických lídrů. Utekli jsme se k vyčkávací předponě post, protože od šedesátých let jsou změny průmyslové společnosti tak rychlé a hluboké, že je neumíme pojmenovat. Vyjadřujeme tak obecně sdílený pocit, že z pojmů, kterými jsme se až dosud snažili zachytit podstatu moderní průmyslové společnosti, zbyly jen slupky, na které vyrýváme znaménko „post“. Teprve v prvním desetiletí nového tisíciletí vystoupila na světlo nejhlubší významová vrstva té předpony. Mám na mysli radikální proměnu vstřícné otevřenosti ke kritice, která charakterizovala demokratické společnosti. Kritika a protesty jsou dnes bezmocné. Zygmunt Bauman to zachycuje metaforou autocampingu: otevřenost ke kritice se dnes podobá službám autokempinku, návštěvníci hledají dobré místo k zaparkování, čisté sprchy a fungující elektrické zásuvky, chtějí, aby autokempink zajišťoval služby nutné k uspokojení jejich potřeb – nic víc. Kritika je v autocampingové době velmi rozšířená, ale také velmi bezmocná, týká se jen napojení soukromých světů na užitečné infrastruktury. Už jednou jsem připomněl heslo slavného majálesu z roku 1965 – Když nefunguje elektrický proud, je zbytečné vyměňovat žárovky. Současnou bezmoc kritiky můžeme zachytit variací na to heslo: Když funguje elektrický proud, smíte jen měnit žárovky. Neumím vyjít z bludného kruhu vyčkávací předpony post a označím proto společnost, v níž je kritika bezmocná, banálně přívlastkem postkritická. Smyslem kritiky v moderní společnosti byla emancipace člověka od pout předsudků, lokálních autorit a etnických identit – od všeho, co neumíme zdůvodnit „před tribunálem rozumu a svědomí“. Kritika, která nás osvobozuje od předsudků minulosti, nepodložených soudů a zaujatých postojů, ale není jen hledáním nejvýhodnějších služeb v autokempinku; je pokusem změnit strukturu společnosti tak, aby emancipovaný život byl možný pro všechny lidi na zemi. Myšlení a jednání 19. a 20. století se řídilo ideou emancipace vepsanou do různých velkých příběhů, jako jsou osvícenský příběh o osvobození od nevědomosti, marxistický příběh osvobození od vykořisťování, kapitalistický příběh osvobození od chudoby díky ekonomickému růstu – napsal J. F. Lyotard. Mezi těmi příběhy jsou zásadní spory, ale mají společný cíl – emancipaci celého lidstva ve sledu politických konfliktů, v nichž vítězí ten, kdo reprezentuje univerzálnější hodnoty, objektivnější hlediska a neutrálnější soudy. Potřeby, jejichž uspokojení závisí na kvalitě celé společnosti, jsou „potřeby radikální“ (tak je nazvala maďarská disidentská filosofka Ágnes Heller). Emancipace je radikální potřebou moderní doby, emancipovaný život je ale možný jen ve společnosti antiautoritářské, polylogické (pluralita režimů řeči), v níž se zhodnocují zkušenosti druhých (umění), alternativní hlediska jsou přístupná ve veřejném prostoru (svoboda mínění), existují infrastruktury umožňující komunikaci mezi lidmi a nejvyšší normou v politice je „veřejná vykazatelnost“ rozhodování. Řekněme tedy, že kritika je veřejné užívání rozumu, které mění – buď revolucí, nebo souvislou řadou reforem – strukturu celé společnosti tak, aby potřeba emancipace mohla být uspokojena stále větším počtem lidí ve stále větším počtu sfér. Emancipovaný život není privilegovaný život některých, příležitost k němu musí být dána v principu celému lidstvu, jak vyžaduje revoluční univerzalismus moderní doby. V postkritické společnosti se vztah mezi kritikou a emancipací rozlomil, z radikální potřeby emancipace se stal pouhý fetiš. Marx označil formulí „zbožní fetišismus, neoddělitelný od zbožní formy“ to, že zboží sice tvoří člověk, ale směnný trh ho jakoby magicky proměňuje „v entitu na člověku nezávislou, ke které se člověk vztahuje jako k fetiši“. Tak jako v náboženství se „výmysly lidské mysli jeví jako samostatné bytosti nadané vlastním životem a stojící v určitých vztazích k lidem a k sobě navzájem“, jeví se v moderní společnosti i zboží jako něco, co je na člověku nezávislé, i když není než „vztahem lidí samých mezi sebou“. Kritika náboženství „strhla z okovů imaginární květy, ne proto, aby člověk vlekl dál bezútěšné okovy, nezkrášlené fantazií, nýbrž aby tyto okovy odhodil“. Od okovů náboženských předsudků osvobozený ro zum odhaluje sebeodcizení člověka „i v jeho neposvátných podobách, a kritiku nebe tak proměňuje v kritiku země, kritiku náboženství v kritiku práva, kritiku teologie v kritiku politiky“. Emancipace od náboženství je tak první z radikálních potřeb lidstva, je podmínkou uspokojení všech ostatních „lidských potřeb“, jako je například ochrana životního prostředí, participace na rozhodování, přístup ke vzdělání či lékařské péči. Společnost postkritická je založena na „velké mystifikaci“. Emancipace jako radikální potřeba je přesměrována do sféry individuálních potřeb, uspokojitelných nabídkou určitého zboží na trhu, je redukována na pouhý vedlejší produkt ekonomického růstu. Veřejný prostor okupuje dogma, které jsem nazval antipolitický individualismus. Jeho jádrem je přesvědčení, že kritika společnosti jen překáží osvobozování člověka ničím neomezovaným růstem spotřeby zboží: nákupem pobytu na jiném kontinentu například se spotřebitel může emancipovat od klimatu místa, kde žije, nákupem přípravku proti stárnutí od omezení svého věku, nákupem informační technologie od nedostatku informací. A lze si koupit také nové zážitky bez rizika změny sebe sama či místa ve světě. V hesle kritika a emancipace lidstva to „a“ ztrouchnivělo, ta dvě slova se od sebe oddělila a dějiny moderních demokracií se zadrhly. Emancipace od pout k místu a času jako vedlejší produkt konzumu zboží, ne veřejného užívání rozumu, je dominantní ideologií, která vede k neustálé mobilizaci mas k boji za další spotřebu. Protesty, inspirované kritikou struktury celé společnosti, usilující o univerzálnější, objektivnější a neutrálnější hodnoty, nemají ve společnostech nadspotřeby žádné legitimní místo. Jeví se tu jen jako intelektuálský narcisismus a povýšenecké pohrdání svobodnou volbou spotřebitelů. Označuji výrazem fetiš (se Slavojem Žižkem) „lež, jejíž vyznávání nás smiřuje s nesnesitelnou pravdou“, nebo lépe „snesitelný kus pravdy, jehož vyznávání nám zakrývá její nesnesitelný celek“. Tak například fetiš přímé volby prezidenta nás má smířit s úpadkem demokracie v Česku a podpora skupiny Pussy Riot v Rusku nás má smířit s tím, že se u nás jde do vězení za přimalování tykadel politikům na plakátech. Reklama na jakýsi přístroj ionizující vzduch nás vybízí, abychom si udělali „ostrov čistého vzduchu v moři smogu a škodlivin“. Díky nákupu toho přístroje si můžeme doma vytvořit atmosféru jako v lese či u vody, zatímco mnoho obyvatel republiky se v zimě opakovaně dusí pod příkrovem smogu. Budování ostrova „ionizovaného vzduchu v moři smogu“ nás má smířit se ztrátou vlády nad naším životním prostředím. Emancipace od (zamořeného) místa a času (ohrožení), kterou nám přináší nákup zboží pro budování ostrovů soukromého blaha, je fetiš, jehož uctívání nás smiřuje s úpadkem moci občanů změnit strukturu společnosti, v níž je ohrožena „radikální potřeba dýchat“, veřejné statky jsou privatizovány a demokratický konsensus je přímo úměrný objemu investic do volební kampaně. Přimknutím se k fetiši emancipace obsažené ve zboží symbolicky negujeme nesnesitelnou pravdu o úpadku našeho společného světa, o tom, že na domov máme právo jen jako exulanti na ostrovech soukromého blaha, jako celek jsme společností bezdomovců. Antipolitický individualismus, dogma, podle něhož lze potřebu emancipace legitimně uspokojit nákupem prostředků k budování ostrovů soukromého blaha, nezávislých na stavu „vnějšího“ světa, je totalitarismem nového tisíciletí. Chceme-li mu klást účinný odpor, je třeba slovu emancipace vrátit jeho původní smysl – měnit strukturu společnosti veřejným užíváním rozumu tak, aby nezávislý život byl pro všechny občany možný. Zdroj: http://www.novinky.cz/kultura/salon/293590-vaclav-belohradsky-doba-postkriticka.html