Naši předkové museli bojovat o holý život. Neměli nic nebo skoro vůbec nic a jejich život byl skutečnou otročinou. Za nějaký čas život začal nabývat na smyslu, lidé získali určité svobody, práva, jistoty, mohli se začít svým způsobem o vlastním životě rozhodovat. Všechna ta staletí lidských emancipačních snah nás překlopila do pasti, kterou jsme si sami nastražili vlastní nenasytností: chtěli jsme se pouze trochu najíst, nemít hlad, občas s přáteli vyrazit na výlet nebo mít nějaké to volno pro sebe a svůj rozvoj. Jenže ono to vše skončilo tím, že jsme se rozpustili v krajnostech a v požadavcích, nikdy jsme pořádně nevěděli, kde je čeho míra. V současnosti se velmi divíme, že svět nefunguje podle našich požadavků a to jen proto, že jsme po něm chtěli až příliš. Čím více chceme, tím méně máme a čím méně dáváme, tím méně dostáváme. Svět egoistických megalomanů tak pravděpodobně skončí jako mimořádně bezprávný, nesvobodný a chudý v životě, který bude postrádat hodnotný smysl. Aby člověk mohl přijímat, musí se nejdříve vyprázdnit - a musí mít na paměti, že méně je vždy více.