Josef Váchal: Dokonalá magie budoucnosti – (část „Imaginace a Umění“, str. 66)

Exprese, snoubící se s primitivismem ranného Umění, značila první odvážné vzlétnutí imaginace nových forem a světů nových k dalším výbojům Umění, tvarů odpoutávajících se z plání Astrálních, podivných a hrůzných. Není více Tajemství novému umění: získává smělou imaginaci formy vegetac vyhynulých a nadsmyslných světů neuvědoměle: slepý – k houslím přišel! – Této generaci výtvarné jest imaginace citová zbytečnou a přitěžující, všechno zastřené ducha zobrazovaného světa jest jí vedlejším. Zná pouze tvar a úder skladbou jich v centrum zrakové, to jest jí vším! VŠECHNA FANTASIE OBRAZNOSTI USTUPUJE KONVENCI MECHANICKÉHO A ROZUMOVÉHO TRAKTOVÁNÍ VĚCÍ POJÍMÁNÍ NEOSOBNÍHO a vzbuzuje v lidech mrtvé imaginace dojem přesně týž, jaký mívají před obrazy nevýraznými a stále stejnými. Dnešním duším potřeba je UMĚNÍ žáru více pathologického než tichých extatických zpovědí duše. Umění dnešku, proskribované chladnými analitiky rozumu, od Kandinského do Piccasa, neprobíjelo se krvavě citovým zanícením Příčiny a Cíle, Symbolu a významu, Utajených v předmětu zobrazeném. Bez svérázu, vyhraněného odesílatele uměleckých představ, vznikají díla plná monotonie ospalců ducha; díla akcentovaná tak, by zákony kubismu neb podobných forem vyvažovaly uzmuté prvky přístupnosti vnímání (perspektiva a j.) davům, na úkor personifikac ideí.