"když rozum spí, má pravdu spánek"
Pier Paolo Pasolini: Sen o rozumu
Chlapče s tváří počestnou
a puritánskou, ty také, z mládí
máš kromě čistoty ničemnost.
Tvé obžaloby z tebe dělají prostředníka, co vede
jeho čistotu – oheň v modrých očích,
mužné čelo, nevinnou kštici -
k vydírání: k vyhnanství, s velikostí
dítěte, kdo se liší - do role zrádce.
Ne, žádná naděje, ale zoufání!
Protože kdo pak přijde do lepšího světa,
zjistí, že takový život nečekal.
A my věříme v to lepší pro nás, ne pro něj.
Abychom si vytvořili alibi. A to je
také správně, já vím! Každý
vkládá svůj elán do symbolu,
aby mohl žít, aby mohl přemýšlet.
Alibi naděje dává velikost,
uvádí do řad čistých, těch,
kteří si v životě vyhovují.
Ale existuje cháska, která nepřijímá alibi,
cháska, která v okamžiku, kdy se směje,
si vzpomíná na pláč a v pláči na smích,
cháska, která se ani na den ani na hodinu nezbaví
povinnosti posedlé přítomnosti,
rozporu ve kterém život neumožňuje
nikdy žádné naplnění, cháska, která ze své
krotkosti dělá zbraň, co nepromíjí.
Já se chlubím tím, že k té chásce patřím.
Ach, chlapče, já také, samozřejmě! Ale
bez masky bezúhonnosti.
Ty mi neukazuj, když apeluješ
na vznešené city -
jaká je ta tvoje, jaká je ta naše naděje komunistů -
ve světle těch, kteří jsou v řadách
čistých, v davech věrných.
Protože já jím jsem. Ale bezelstnost
není vznešený cit, je to heroické
nadání se nikdy nevzdat,
nikdy se nesoustředit na život, ani v budoucnosti.
Hezcí lidé, lidé, kteří tancují
jako v Chaplinově filmu, s holčičkami
něžnými a bezelstnými, mezi lesy a kravami,
bezúhonní lidé, ve zdraví
svém a ve zdraví světa, lidé
pevní ve svém mládí, veselí ve stáří
- lidé budoucnosti jsou SNOVÍ LIDÉ.
Teď moje naděje nemá
úsměv nebo lidské spiklenectví:
protože ona není snem o rozumu,
ale je rozumem, sestrou slitování.
(ze sbírky Báseň ve tvaru růže, 1964)
___________________________________________________________
"nel sonno della ragione, il sonno ha ragione"
Pier Paolo Pasolini: Il sogno della ragione
Ragazzo dalla faccia onesta
e puritana, anche tu, dell’infanzia,
hai oltre che la purezza la viltà.
Le tue accuse ti fanno mediatore che porta
la sua purezza - ardore di occhi azzurri,
fronte virile, capigliatura innocente -
al ricatto: a relegare, con la grandezza
del bambino, il diverso al ruolo di rinnegato.
No, non la speranza ma la disperazione!
Perché chi verrà, nel mondo migliore,
farà l’esperienza di una vita insperata.
E noi speriamo per noi, non per lui.
Per costruirci un alibi. E questo
è anche giusto, lo so! Ognuno
fissa lo slancio in un simbolo,
per poter vivere, per poter ragionare.
L’alibi della speranza dà grandezza,
ammette nelle file dei puri, di coloro,
che, nella vita, si adempiono.
Ma c’e una razza che non accetta gli alibi,
una razza che nell’attimo in cui ride
si ricorda del pianto, e nel pianto del riso,
una razza che non si esime un giorno, un’ora,
dal dovere della presenza invasata,
della contraddizione in cui la vita non concede
mai adempimento alcuno, una razza che fa
della propria mitezza un’arma che non perdona.
Io mi vanto di essere di questa razza.
Oh, ragazzo anch’io, certo! Ma
senza la maschera dell’integrità.
Tu non indicarmi, facendoti forte
dei sentimenti nobili -
com’è la tua, com’è la nostra speranza di comunisti -
nella luce di chi non è tra le file
dei puri, nelle folle dei fedeli.
Perché io lo sono. Ma l’ingenuità
non è un sentimento nobile, è un’eroica
vocazione a non arrendersi mai,
a non fissare mai la vita, neanche nel futuro.
Gli uomini belli, gli uomini che danzano
come nel film di Chaplin, con ragazzette
tenere e ingenue, tra boschi e mucche,
gli uomini integri, nella salute
propria e del mondo, gli uomini
solidi nella gioventù, ilari nella vecchiaia
- gli uomini del futuro sono gli UOMINI DEL SOGNO.
Ora la mia speranza non ha
sorriso, o umana omertà:
perché essa non è il sogno della ragione,
ma è ragione, sorella della pietà.
(da Poesia in forma di rosa, 1964)
Žádné komentáře:
Okomentovat