„Na socialistický realismus se mnozí z nás ještě pamatují, byla to literatura, která systematicky vyškrtávala z reality vše, co nebylo v souladu s obrazem světa, který spravovala komunistická strana. Kapitalistický realismus je systém, v němž se jakákoli změna zdá nemožná, protože možné je tu definováno servilně vůči tomu, co je. Je to systém, který připouští jen sebereprodukci, utopie neustálého růstu jeho ukazatelů je v něm jedinou realitou. Co je sociálně a biologicky nemožné pro pozemské bytosti se tu zdá nutné, reálné, přirozené. Místo, které kdysi patřilo skutečnosti, stále rychleji okupuje přesná reprodukce našich vidin a halucinací – film v 3D, reálnější než realita! Obraz společnosti, v níž žijeme je falešný, protože po roce 1989 z našeho jazyka byla vytlačena jako nebezpečně levicová slova, bez nichž současné společnosti nelze porozumět – jako sociální spravedlnost, třídní konflikty, odcizení, alternativa. Knihy jako tato vrací do našeho jazyka slova, která potřebujeme, abychom byli schopni vzdorovat , novému kapitalismu‘, který je nový tím, že z každé alternativy dělá pouhý fragment sebe sama.“
Václav Bělohradský
http://www.rybkapub.cz/kapitalisticky-realismus/
další čtení v Literárkách:
http://www.literarky.cz/civilizace/89-civilizace/2069-kapitalisticky-realismus-aneb-pro-je-dnes-snazi-pedstavit-si-konec-svta-ne-konec-kapitalismu?tmpl=component&print=1&layout=default&page=
pondělí 26. července 2010
čtvrtek 22. července 2010
Lao-c´: Tao-te-ťing
20
......................
Ó jen já jediný jsem lhostejný a nikam nepospíchám,
jako novorozeně co ještě není ani dítětem!
Jsem lhostejný, jako kdybych už netoužil se nikam navracet!
Davy se pachtí po nadbytku,
jen já jediný bych se všeho nejraděj zbavil!
Moje mysl je jako mysl prosťáčka.
Ó, jak neupřená na nic!
Ostatní lidé jsou přemoudřelí,
jen já jediný jsem jako zaslepený!
Ostatní lidé se pachtí po vědomostech a věcem se chtějí dostat na kloub,
jen já jediný jsem zasněný a od všeho odpoutaný!
Ó, jak nekonečně klidný jsem, jako oceán,
ó, jak vítr na vrcholcích hor, kterého už nic nezastaví!
Davy lidí touží mít vše kvůli něčemu,
jen já jediný jsem tvrdohlavý, jako kdybych šel hlavou proti zdi!
.....................................
33
Poznat jiné - to je poznání,
poznat sebe - to je osvícení!
Zvítězit nad jinými - to je síla,
zvítězit nad sebou - to je mohutnost!
Umět se spokojit - to je pravé bohatství,
být neochabující ve svém konání - to je pravá vůle!
Nevzdávat se toho, jakým mám být - to je vytrvalost!
A potom zemřít a nepominout - to je dlouhověkost!
81
Důvěryhodná slova nebývají líbivá,
líbivé řeči nebývají důvěryhodné!
Co je vynikající, nepotřebuje být obhajováno,
co potřebuje být obhajováno, nebývá vynikající!
Moudrost nejsou rozsáhlé vědomosti,
rozsáhlé vědomosti nemusí být moudrostí!
Dokonalý Člověk nehromadí!
Čím více koná pro druhé, tím více má,
čím více lidem dává, tím více se mu dostává!
Věčná Cesta Tao je tvorbou prospěchu bez ničení.
Cesta Dokonalého Člověka je konáním bez boje!
......................
Ó jen já jediný jsem lhostejný a nikam nepospíchám,
jako novorozeně co ještě není ani dítětem!
Jsem lhostejný, jako kdybych už netoužil se nikam navracet!
Davy se pachtí po nadbytku,
jen já jediný bych se všeho nejraděj zbavil!
Moje mysl je jako mysl prosťáčka.
Ó, jak neupřená na nic!
Ostatní lidé jsou přemoudřelí,
jen já jediný jsem jako zaslepený!
Ostatní lidé se pachtí po vědomostech a věcem se chtějí dostat na kloub,
jen já jediný jsem zasněný a od všeho odpoutaný!
Ó, jak nekonečně klidný jsem, jako oceán,
ó, jak vítr na vrcholcích hor, kterého už nic nezastaví!
Davy lidí touží mít vše kvůli něčemu,
jen já jediný jsem tvrdohlavý, jako kdybych šel hlavou proti zdi!
.....................................
33
Poznat jiné - to je poznání,
poznat sebe - to je osvícení!
Zvítězit nad jinými - to je síla,
zvítězit nad sebou - to je mohutnost!
Umět se spokojit - to je pravé bohatství,
být neochabující ve svém konání - to je pravá vůle!
Nevzdávat se toho, jakým mám být - to je vytrvalost!
A potom zemřít a nepominout - to je dlouhověkost!
81
Důvěryhodná slova nebývají líbivá,
líbivé řeči nebývají důvěryhodné!
Co je vynikající, nepotřebuje být obhajováno,
co potřebuje být obhajováno, nebývá vynikající!
Moudrost nejsou rozsáhlé vědomosti,
rozsáhlé vědomosti nemusí být moudrostí!
Dokonalý Člověk nehromadí!
Čím více koná pro druhé, tím více má,
čím více lidem dává, tím více se mu dostává!
Věčná Cesta Tao je tvorbou prospěchu bez ničení.
Cesta Dokonalého Člověka je konáním bez boje!
středa 21. července 2010
úterý 20. července 2010
pondělí 19. července 2010
úterý 29. června 2010
Charles Morice: „O moderních podmínkách krásy“
(úvahy z ethiky a sociologie umělecké), Grosman a Svoboda, Praha, 1909, přeložili Marie Majerová a F. X. Šalda
„Vadne květ i sen, jehož dotknou se příliš tvrdé a přesné nástroje vědecké analysy rozumové.“ (str. 7.)
„Mám-li to opakovati: ne samým chlebem živ jest člověk. Chléb vezdejší má svůj smysl jen v tom, že jest prostředkem k chlebu duchovnímu. Pravý život jest život citový a myšlenkový.“ (str. 32)
„Kde vzít důvodů k naději, že jiní šťastlivci, kteří jsou dnes závistníky a zítra by se stali rovnými, byli by moudřejší a dovedli by lépe porozuměti pravým rozměrům a pravému dosahu živlů životních?“ (str. 33)
„Byť i hmotně uvolnilo některé síly uvězněné v těch nebo oněch strojích, člověk proto ještě nijak nevyrostl duchově – daleci jsme toho!“ (str. 58)
„Přerušení tradic, které jsem označil za základní příčinu dnešního zla, stalo by se hotovým, neodvolatelným faktem, východiskem nového dětství lidstva hledajícího svůj ideál a slávu své zralosti v dýmných temnotách strašného průmyslového města, jež brzy pokryje celou zemi, jestliže básník a umělec, neodčinitelně zasažení úpadkem idealistní nauky i prakse, svolí, aby jediným předmětem veškeré naší činnosti bylo dobývání a vykořisťování hmoty.“ (str. 82)
„Jest to milostné a rozumové spojení člověka s přírodou. Avšak omyly zfalšovaných náboženstev a zvrácené vědy zatemnily pravdu, a co jest odvěké, obléká se do podivné novosti duším zkaženým dlouhou službou lži.“ (str. 117)
„Příroda nemá pro člověka skutečnosti než v člověku.“ (str. 137)
„„V umění jsou jen buď revolucionáři nebo plagiátoři,“ řekl Pavel Gauguin.“ (str. 138)
„Je-li impressionism jakoby předmluvou veliké obrody dekorativného umění, malíři budou musiti, aby mohli bez nebezpečí zmatku vytěžiti nálezy Monetovy a Renoirovy, se ujistiti, že sledují pravdivou cestu, cestu bez konce, ale pravou, a spřáteliti se proto znova s prvními Principy, s těmi, které způsobily vznik děl – ó Egypte, Persie, Assyrie, primitivní Řecko! – před nimiž žasne a bledne posud genius generací.“ (str. 139)
„Nejstriktnější návrat k principům umění nejsyntetičtějšího a nejidealističtějšího, nejtradičnějšího (ale bude třeba vysvětliti toto slovo) nejpoctivějším a nejdůslednějším studiem Přírody.“ (str. 142)
„Ti, kdož domnívají se pro příbuznost tohoto umění s uměním antickým, že nalézají zde stopy archaismu, mýlí se velmi. Nepočítají se stálostí hodnoty estetické ve všech proměnách života společenského. Neznámí umělci jeskyně Altamirské jsou vrstevníky – o tisíce let časnějšími – Fidiovými, který zase nemůže připustiti mezi sebou a sochaři Chartreskými propast věků, nanejvýš jen rozdíl prostoru. Poznatek archaismu jest vědecký, historický, ne umělecký.“ (str. 144 – 145)
„Umění Gauguinovo právě jako umění Rodinovo jest tradiční. Pravil jsem, že toto slovo musí se vysvětliti; ale vysvětlení to musí se hledat v postupných revolucích, za jichž cenu byla zachráněna umělecká integrita přes akademie a jim na vzdor. Akademie porušují tradici; revolucionáři vracejí ji její původní čistotě. Gauguin ku příkladu, dědic velkých primitivů-dekoratérů, děsí Školu. Aby jim mohl lépe naslouchati, musil uprchnouti z naší civilisace a mezi raçami velmi starými, které dovedly se zachovati mladými, cítil se posléze současníkem své vlastní myšlenky.“ (str. 149)
„Náleží modernímu člověkovi, aby požadoval od ní více: bezpečné principy pevné a něžné moudrosti, krásy opravdu úměrné našim schopnostem citovým i chápacím, našim schopnostem k užívání i utrpení. Vyhradí tu místo i bolesti a nebude vylučovati, nebude proklínati tuto prvotnou podmínku při předávání i naplňování života, zásluhy, heroismu, ctnosti, lásky. Přecenilo-li křesťanství cenu bolesti, náš čas pomlouvá zase duši lidskou, chvále ji za to, že si vytvořila zbabělý ideál fysické a mravní necitlivosti: přijmout život znamená přijmout bolest, neboť jest vlastní každému napětí, a bez napětí není ani radosti, ani velikosti. Tyto pravdy, vepsané v náš instinkt, ale napolo setřené pochybenou výchovou a umělými mravy, zahoří nepředvídanou a lesklou září ve zraku, který bude míti dosti stálé síly a jasnosti, aby snesl pohled přírody a pronikl jej.“ (str. 156 - 157)
„Vadne květ i sen, jehož dotknou se příliš tvrdé a přesné nástroje vědecké analysy rozumové.“ (str. 7.)
„Mám-li to opakovati: ne samým chlebem živ jest člověk. Chléb vezdejší má svůj smysl jen v tom, že jest prostředkem k chlebu duchovnímu. Pravý život jest život citový a myšlenkový.“ (str. 32)
„Kde vzít důvodů k naději, že jiní šťastlivci, kteří jsou dnes závistníky a zítra by se stali rovnými, byli by moudřejší a dovedli by lépe porozuměti pravým rozměrům a pravému dosahu živlů životních?“ (str. 33)
„Byť i hmotně uvolnilo některé síly uvězněné v těch nebo oněch strojích, člověk proto ještě nijak nevyrostl duchově – daleci jsme toho!“ (str. 58)
„Přerušení tradic, které jsem označil za základní příčinu dnešního zla, stalo by se hotovým, neodvolatelným faktem, východiskem nového dětství lidstva hledajícího svůj ideál a slávu své zralosti v dýmných temnotách strašného průmyslového města, jež brzy pokryje celou zemi, jestliže básník a umělec, neodčinitelně zasažení úpadkem idealistní nauky i prakse, svolí, aby jediným předmětem veškeré naší činnosti bylo dobývání a vykořisťování hmoty.“ (str. 82)
„Jest to milostné a rozumové spojení člověka s přírodou. Avšak omyly zfalšovaných náboženstev a zvrácené vědy zatemnily pravdu, a co jest odvěké, obléká se do podivné novosti duším zkaženým dlouhou službou lži.“ (str. 117)
„Příroda nemá pro člověka skutečnosti než v člověku.“ (str. 137)
„„V umění jsou jen buď revolucionáři nebo plagiátoři,“ řekl Pavel Gauguin.“ (str. 138)
„Je-li impressionism jakoby předmluvou veliké obrody dekorativného umění, malíři budou musiti, aby mohli bez nebezpečí zmatku vytěžiti nálezy Monetovy a Renoirovy, se ujistiti, že sledují pravdivou cestu, cestu bez konce, ale pravou, a spřáteliti se proto znova s prvními Principy, s těmi, které způsobily vznik děl – ó Egypte, Persie, Assyrie, primitivní Řecko! – před nimiž žasne a bledne posud genius generací.“ (str. 139)
„Nejstriktnější návrat k principům umění nejsyntetičtějšího a nejidealističtějšího, nejtradičnějšího (ale bude třeba vysvětliti toto slovo) nejpoctivějším a nejdůslednějším studiem Přírody.“ (str. 142)
„Ti, kdož domnívají se pro příbuznost tohoto umění s uměním antickým, že nalézají zde stopy archaismu, mýlí se velmi. Nepočítají se stálostí hodnoty estetické ve všech proměnách života společenského. Neznámí umělci jeskyně Altamirské jsou vrstevníky – o tisíce let časnějšími – Fidiovými, který zase nemůže připustiti mezi sebou a sochaři Chartreskými propast věků, nanejvýš jen rozdíl prostoru. Poznatek archaismu jest vědecký, historický, ne umělecký.“ (str. 144 – 145)
„Umění Gauguinovo právě jako umění Rodinovo jest tradiční. Pravil jsem, že toto slovo musí se vysvětliti; ale vysvětlení to musí se hledat v postupných revolucích, za jichž cenu byla zachráněna umělecká integrita přes akademie a jim na vzdor. Akademie porušují tradici; revolucionáři vracejí ji její původní čistotě. Gauguin ku příkladu, dědic velkých primitivů-dekoratérů, děsí Školu. Aby jim mohl lépe naslouchati, musil uprchnouti z naší civilisace a mezi raçami velmi starými, které dovedly se zachovati mladými, cítil se posléze současníkem své vlastní myšlenky.“ (str. 149)
„Náleží modernímu člověkovi, aby požadoval od ní více: bezpečné principy pevné a něžné moudrosti, krásy opravdu úměrné našim schopnostem citovým i chápacím, našim schopnostem k užívání i utrpení. Vyhradí tu místo i bolesti a nebude vylučovati, nebude proklínati tuto prvotnou podmínku při předávání i naplňování života, zásluhy, heroismu, ctnosti, lásky. Přecenilo-li křesťanství cenu bolesti, náš čas pomlouvá zase duši lidskou, chvále ji za to, že si vytvořila zbabělý ideál fysické a mravní necitlivosti: přijmout život znamená přijmout bolest, neboť jest vlastní každému napětí, a bez napětí není ani radosti, ani velikosti. Tyto pravdy, vepsané v náš instinkt, ale napolo setřené pochybenou výchovou a umělými mravy, zahoří nepředvídanou a lesklou září ve zraku, který bude míti dosti stálé síly a jasnosti, aby snesl pohled přírody a pronikl jej.“ (str. 156 - 157)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)