neděle 18. dubna 2010
Karel Plíhal: „Jako COOL v plotě“ – až na hranice možností češtiny
Příznivci Karla Plíhala se konečně dočkali. Velká obliba jeho slavných říkanek a mikrobásní, které jsme mohli slyšet na autorových koncertech, způsobila, že byly nejdříve publikovány neoficiálně na internetu a až v roce 2006 byla vydána reprezentativní sbírka těchto jazykových hříček. Nedávno jsem si koupil knihu „Jako COOL v plotě“ z 3. dotisku tohoto prvního vydání. Můžete mi namítnout: vždyť se jedná o pokleslý literární žánr, tyto hříčky byly vymyšleny pro chvilkové pobavení hlediště. Můžete mi rovněž namítnout: zdaleka ne všechny tyto říkanky a mikrobásně jsou povedené, tak proč se jimi chcete zabývat? Obě námitky mají v sobě část pravdy, to jistě, ale…….Mojí recenzi zachraňuje právě toto „ale“, které se pokusím na následujících řádcích obhájit. Plíhalovy mikrobásně a říkanky, které jsou sebrány ve zmíněné knize, jsou opravdu primárně určeny publiku pro chvilkové pobavení. Tyto krátké žertovné útvary mají také rozdílnou kvalitu a ty uvedené v knize opravdu nejsou všechny stejně povedené. Ale…..při bližším ohledání většiny těchto veršovánek je nutno dodat, že mají charakter literárních počinů na vysoké úrovni. Vzpomeňme si alespoň na některé české legendy v oblasti písňové avantgardy: Jan Werich, Jiří Suchý, Ivan Mládek – tito pánové, a nejen oni, posunuli naše vnímání jazyka a verše o notný kus dál, bez nich by česká píseň rozdělávala oheň ještě křesáním křemenů v jeskyni. Slovní spojení z této historie, dokládající nekonečné možnosti češtiny, jako například: „Ezop/sezob´“, „Olda/od Marolda“, “holka z Pezinku/zuby ze zinku“ mi zní v uších, když čtu Plíhalovy minitexty. Tento autor jde ještě dál ve svých textových experimentech, o to vzácnějších, že se jedná o krátké textové celky. Myslím, že tato tvorba Karla Plíhala je důstojným a velmi zdařilým pokračováním legendární české minitextové tvorby 20. století. Troufám si tvrdit, že mikroverše tohoto autora patří k tomu nejlepšímu, co kdy v Česku v této oblasti vyšlo. Dokládá to nejen velmi vysoká obliba těchto plíhalovských hříček, jejichž sebrané texty se pokoutně šířily mezi návštěvníky autorových koncertů, ale též význam těchto minitextů, který daleko přesahuje primitivní říkanky pro pobavení či hospodské frky. Možná právě bychom neměli podceňovat a zapomínat na českou hospodu, jejíž poetika byla matkou takových perel, jako byla díla Jaroslava Haška či Bohumila Hrabala. Stejně tak u Karla Plíhala má tato „hospodská zkratka“ téměř vždy vyšší smysl, přesah. Autor svými šprýmovnými zkratkami nejen baví, ale nutí nás k zamyšlení – byť by to bylo zamyšlení pouze nad možnostmi a dadaičností českého rýmu. Karel Plíhal je živoucím důkazem toho, že i dospělí si mohou hrát na vysoké literární úrovni. Nad téměř všemi plíhalovskými říkankami se řehníme jako malé děti, nad některými z nich se zamýšlíme jen chvíli, některé nám utkví v paměti jako sice vtipné, ale velmi trefné a pravdivé. Mezi ty nejzávažnější říkanky z knihy uveďme například tu na str. 20: „Co nejvíce/drtí skiny/jejich vlastní/černé stíny…“ – zasmějeme se, ale význam a zážitek z přesahu této nevinně vyhlížející mikrobásně v nás zůstává na dlouhou dobu, nebo tato říkanka na str. 74: „Mejlování s Kristem/zaviruje systém…“ – zde bych nechal přesah bez komentáře. Nebo minitext na str. 135: „Serfuj,serfuj,/doserfuj,/Pak se z toho poser./Fuj! – autor se neštítí i obecné češtiny - či říkanka na str. 105: „Po ulici kráčí Zdenek/a je celý od písmenek,/vpředu,vzadu, prostě hrůza/posrala ho v letu múza“ Dále můžeme uvést příklady minitextů, ze kterého vystupuje plně plíhalovská poetika, jako na str. 123: „Psal jsem si/se slepýšem/ale už si/nepíšem…“ nebo na str. 118: „Proč se komár tolik mračí/proč zatíná pěstičky?/Protože ho v bříšku tlačí/čtyři krevní destičky.“ či hned vedle na str. 119: „Proč se smějou/tuleni?/Protože jsou/zhuleni.“ Jiným příkladem jsou říkanky s erotickým nádechem, jako např. ta na str. 93: „Nezvyklé milostné/praktiky/odstraní jak stresy/tak tiky“ nebo minitext na str. 88: “Někdy pudy opanuju,/jindy jednám spontánně,/teď například onanuju/v Křižíkově fontáně.“ Karel Plíhal nás ale překvapí i miniaturními dvojveršími jako např. na str. 83: „Na souši i na moři/všude samí magoři…“ nebo na str. 136: „Šeptám ti do ucha horce/rozkošné chemické vzorce.“ či do třetice dvojverší o rodičích na str. 92: „Neživí mě, nešatí,/šediví a plešatí…“ Rozkošných a kvalitních příkladů z tohoto díla by bylo rozhodně více. Kniha „Jako COOL v plotě“ rozhodně není sbírkou všech plíhalovských říkanek, je „jen“ reprezentativním výběrem. Většina sebraných říkanek jistě patří ke klenotům veršované české literatury.
středa 14. dubna 2010
Kacířská rozprava o překonání prvotního hříchu
Od jisté doby mě fascinuje literatura, její příběhy, hříčky fantazie, pravděpodobnost literárního textu, splynutí čtenáře s textem či schovávaná autora. Tento krátký text se bez odkazů na literaturu neobejde. Pokusím se rozvést pokud možno co nejsrozumitelněji to, o čem jsem uvažoval v uplynulých dnech. K úvahám mi posloužily právě dva literární příběhy, oba dosti známé a oba velmi symbolické.
Ten první je z Bible a popisuje prvotní hřích Adama a Evy, kteří díky hadovi ochutnají jablka ze stromu poznání. První biblická dvojice pozná, že je nahá a schová se studem před Bohem, který za nimi přichází. Ten druhý je neznámého původu a my ho známe pod názvem „Císařovy nové šaty“, kdy dvěma prohnanými krejčími oklamaný císař se promenáduje ve svých „nových císařských šatech“ před svými poddanými úplně nahý. Ano, řeknete si, oba dva příklady jsou o nahotě, a co dál? Co mají tyto příběhy s velkým filozofickým přesahem společného?
Oba dva podle mě velmi věrně dokládají různý dobový přístup člověka ke vědění a poznání. Slovem „dobový“ nemyslím dobu vzniku těchto nesmrtelných literárních „exempel“, byť je důležité, že biblický příběh předchází „císaři“. Tyto příběhy jsou pro mě natolik zajímavé, že věřím v jejich nadčasovou platnost. Podobně nadčasovou rozpravou by chtěl být i tento krátký text. V souvislosti s mým přesvědčením si dovolím vyslovit hypotézu, že lidstvo se od svého zrodu staví k vědění a poznání v tzv. „poznávacích sinusoidách“. U lidstva se střídají periody, kdy se snaží vědění získat (prvotní hřích Adama a Evy) s periodami, kdy už se o to nesnaží, právě naopak – vědomě či nevědomě se pokouší o vědění přijít, pomalu ho ztrácí (kamufláž dvou krejčíků s císařem) až do bodu, kdy je vědění opět v kurzu a celý proces nabývání a pozbývání vědění začíná nanovo. Je velmi symbolické, že u obou literárních příkladů, které v tomto rozkladu používám, se jedná o vztah člověka k poznání své vlastní nahoty.
V prvním případě biblického příběhu, který podle mě přeneseně vládne v „sinusové“ periodě kladného vztahu lidstva k vědění, kdy se lidstvo snaží vědění získat a stojí o poznání, se podle mě jedná o základní charakteristiku nabývání všeobecného vědění ve smyslu lidského vzdalování se Ráji. Ráji, který pro člověka znamená neohraničenost, nediferencovanost dobra a zla, absence nutnosti volby, o „protoexistenci“ skutečného lidství. Člověk na jedné straně ztrácí tuto „rajskou“ nevědomost, na druhé straně se mu dostává privilegia poznání a vědění, které je člověku přínosem až do té doby, do které je schopen toto poznání a vědění unést. Myslím si, že lidstvo již několikrát prošlo touto částí „poznávací sinusoidy“, kdy lidé toužili po poznání a vědění se v této části „sinusoidy“ neustále zvětšovalo.
Bohužel pro vědění a poznání samo si též myslím, že lidstvo v historii již několikrát prošlo tou částí „poznávací sinusoidy“, kdy se vědění ať vědomě či nevědomě neustále během této části periody ztrácelo a lidé o poznání tehdy netoužili. Tento úsek „sinusoidy“ se podle mě nese ve znamení příběhu o císařových nových šatech. Poznání a vědění není hlavním cílem lidstva této epochy, je jím pravý opak – popření a vytlačení vědění a poznání, tmářství, ztráta hodnot a opěrných bodů, ztráta orientace ve světě, který byl tak dobře popsán a pochopen v předchozích dobách.
Kde se podle mě nachází současný svět? Myslím, že jednoznačně v tom úseku „poznávací sinusoidy“, kde vládne příběh o císařových nových šatech. Dnešní doba se vyznačuje potlačováním poznání a ztrácením vědění, vládne nám zmatení a neschopnost orientace ve světě, modlíme se k nevědění, k tmářství, k nivelizaci světa, k nediferencovanosti dobra a zla. Všichni do jednoho jsme nazí, ale nevíme o tom. Tímto postojem překonáváme prvotní hřích a přibližujeme se biblickému Ráji. Ráji, který znamená rozpuštění lidské individuality a nutnosti poznání a vědění v bezčasovosti, v nevědění, v „protoexistenci“ člověka a v neexistenci dobra a zla, v neexistenci etiky a morálky. Ale i toto je jen dočasná tendence.
Ten první je z Bible a popisuje prvotní hřích Adama a Evy, kteří díky hadovi ochutnají jablka ze stromu poznání. První biblická dvojice pozná, že je nahá a schová se studem před Bohem, který za nimi přichází. Ten druhý je neznámého původu a my ho známe pod názvem „Císařovy nové šaty“, kdy dvěma prohnanými krejčími oklamaný císař se promenáduje ve svých „nových císařských šatech“ před svými poddanými úplně nahý. Ano, řeknete si, oba dva příklady jsou o nahotě, a co dál? Co mají tyto příběhy s velkým filozofickým přesahem společného?
Oba dva podle mě velmi věrně dokládají různý dobový přístup člověka ke vědění a poznání. Slovem „dobový“ nemyslím dobu vzniku těchto nesmrtelných literárních „exempel“, byť je důležité, že biblický příběh předchází „císaři“. Tyto příběhy jsou pro mě natolik zajímavé, že věřím v jejich nadčasovou platnost. Podobně nadčasovou rozpravou by chtěl být i tento krátký text. V souvislosti s mým přesvědčením si dovolím vyslovit hypotézu, že lidstvo se od svého zrodu staví k vědění a poznání v tzv. „poznávacích sinusoidách“. U lidstva se střídají periody, kdy se snaží vědění získat (prvotní hřích Adama a Evy) s periodami, kdy už se o to nesnaží, právě naopak – vědomě či nevědomě se pokouší o vědění přijít, pomalu ho ztrácí (kamufláž dvou krejčíků s císařem) až do bodu, kdy je vědění opět v kurzu a celý proces nabývání a pozbývání vědění začíná nanovo. Je velmi symbolické, že u obou literárních příkladů, které v tomto rozkladu používám, se jedná o vztah člověka k poznání své vlastní nahoty.
V prvním případě biblického příběhu, který podle mě přeneseně vládne v „sinusové“ periodě kladného vztahu lidstva k vědění, kdy se lidstvo snaží vědění získat a stojí o poznání, se podle mě jedná o základní charakteristiku nabývání všeobecného vědění ve smyslu lidského vzdalování se Ráji. Ráji, který pro člověka znamená neohraničenost, nediferencovanost dobra a zla, absence nutnosti volby, o „protoexistenci“ skutečného lidství. Člověk na jedné straně ztrácí tuto „rajskou“ nevědomost, na druhé straně se mu dostává privilegia poznání a vědění, které je člověku přínosem až do té doby, do které je schopen toto poznání a vědění unést. Myslím si, že lidstvo již několikrát prošlo touto částí „poznávací sinusoidy“, kdy lidé toužili po poznání a vědění se v této části „sinusoidy“ neustále zvětšovalo.
Bohužel pro vědění a poznání samo si též myslím, že lidstvo v historii již několikrát prošlo tou částí „poznávací sinusoidy“, kdy se vědění ať vědomě či nevědomě neustále během této části periody ztrácelo a lidé o poznání tehdy netoužili. Tento úsek „sinusoidy“ se podle mě nese ve znamení příběhu o císařových nových šatech. Poznání a vědění není hlavním cílem lidstva této epochy, je jím pravý opak – popření a vytlačení vědění a poznání, tmářství, ztráta hodnot a opěrných bodů, ztráta orientace ve světě, který byl tak dobře popsán a pochopen v předchozích dobách.
Kde se podle mě nachází současný svět? Myslím, že jednoznačně v tom úseku „poznávací sinusoidy“, kde vládne příběh o císařových nových šatech. Dnešní doba se vyznačuje potlačováním poznání a ztrácením vědění, vládne nám zmatení a neschopnost orientace ve světě, modlíme se k nevědění, k tmářství, k nivelizaci světa, k nediferencovanosti dobra a zla. Všichni do jednoho jsme nazí, ale nevíme o tom. Tímto postojem překonáváme prvotní hřích a přibližujeme se biblickému Ráji. Ráji, který znamená rozpuštění lidské individuality a nutnosti poznání a vědění v bezčasovosti, v nevědění, v „protoexistenci“ člověka a v neexistenci dobra a zla, v neexistenci etiky a morálky. Ale i toto je jen dočasná tendence.
pondělí 12. dubna 2010
Markéta Pilátová: „Má nejmilejší kniha“ – uštknutí tou nejlepší literaturou
Připadá mi poněkud nešťastné, že prostor na recenzi posledního románu Markéty Pilátové „Má nejmilejší kniha“, je pochopitelně omezený. Toto dílo by si zasloužilo o mnoho více prostoru, než je mu vyhrazeno. Autorka předložila českému čtenáři velmi originální, složité a vyzrálé dílo, kterému jako čtenář vytýkám pouze toto: že nebylo delší, že nepokračovalo dál, byť třeba v jiných obměnách, ale se stejnou originalitou a řemeslnou bravurou. Ale cítím, že tento román žije vlastním životem dál, ostatně podobně jak autorka předesílá mottem knihy na str. 7:
„Všichni víme, že zemřeme; všichni cítíme, že nezemřeme.“ Fernando Pessoa
Ke zkoumání tohoto díla nám může posloužit jedna velmi důležitá citace z knihy na str. 127:
„A stejně jako je život sítí nejrůzněji do sebe zapletených náhod, dokola se opakujících nesmyslů a někdy nevede nikam, je takový i tento příběh. Ostatně které věci vedou jinam než do nicoty?“
Toto „captatio benevolentiae“, uvedené až v polovině knihy, není namístě. „Má nejmilejší kniha“ vypráví příběh, který je vším, ale jen ne příběhem „který nevede nikam“ nebo „který vede do nicoty“ nebo „ dokola se opakující nesmysl“. Román má promyšlenou, téměř k dokonalosti dovedenou nelineární strukturu, která ve filozofické rovině věrně respektuje výzkumy teorie superstrun o mnohačetných rozměrech našeho světa. V obsahových rovinách se setkáváme se skutečností, fikcí, fantastičnem, snem, mysticismem, animismem, šamanismem, parapsychologií, ovšem z románu se nedozvíme přesně, kde jsou hranice těchto světů, chytáme se bezpečně do autorčiny literární sítě, která nám nedává jasnou odpověď. Nosným základem románu je prolínání latinskoamerického a slovanského vlivu, jejichž synkretizmus je pro autorku, žijící pátým rokem v Latinské Americe, naprostou samozřejmostí. Převádí ho velmi umně a věrně na stránky díla, ač se nám může zdát, že se jedná o naprosto odlišné atributy. Můžeme říct, že tento latinskoamerický realitisticko-fiktivní exotismus, který je mísen s prvky, které našemu čtenáři nejsou vzdálené, je základem autorčina velmi úspěšného a kvalitního literárního umu.
„Je tolik příběhů, tolik krásných báchorek, slepých uliček a mylných vysvětlení. Vím, že se ve mně rodí proto, aby vás znehybněly. Nemají jiný účel ani smysl, nenabízejí vhled do podstaty problémů, uznejte sami, to byste za pár kousků jídla chtěli příliš. Jediné, co umím, je vás zhypnotizovat, zastavit v čase, odvést o bolesti, kterou vám život neustále způsobuje svými krutými experimenty.”
V této citaci ze samého konce knihy, na str. 271, nám Markéta Pilátová nám opět částečně poodkrývá nástroje své literární dílny a opět opakuje, že její román vlastně nemá a ani nemůže mít velké ambice. Můžeme tomu věřit, nicméně „Má nejmilejší kniha“ svou kvalitou nesporně patří do elity současné české literatury. V každém případě se jedná o dílo uhrančivé, něco jako uštknutí „zlatým hadem“, po kterém se čtenář přesytí vynikajícími literárními zážitky. Bohužel román po 273 stranách končí, ale čtenář by chtěl číst dál. Zcela oprávněně mi namítnete: už dlouho mluvíte abstraktně, proč nepřiblížíte trochu obsah knihy? V tom je právě háček: jak věrně přiblížit obsah kvalitní knihy o 273 stranách na omezeném prostoru tak, aby „Má nejmilejší kniha“ neutrpěla újmu? Tvrdím, že je to zhola nemožné. Každé naše slovo na toto téma by mohlo být zavádějící, mohlo by porušit citlivou rovnováhu, kterou Markéta Pilátová ve svém románu tak umně vybalancovala. Žádné zástupné slovo nemůže nahradit složitý a polyfonní rozměr této knihy. Mimoděk se tak dostáváme obecně ke smyslu dobré literární recenze. Takový textový útvar sice existuje, ale zcela pochopitelně nemůže nahradit čtenářský zážitek, který může zprostředkovat pouze originální dílo. A o tento čtenářský zážitek nám v této rozpravě jde především. Můžeme si přát, aby tento výborný čtenářský zážitek nebyl jen výsadou češtiny, aby byl román brzy přeložen a vydán též v Latinské Americe. Myslím si, že dobrý filmař může zjistit, že toto dílo je vhodné i pro filmový přepis.
TM
Další čtení: o "Mé nejmilejší knize":
http://www.advojka.cz/archiv/2010/7/co-zmuze-hadi-polibeni
Další čtení: o ceně Magnesia Litera 2010:
http://www.citarny.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=2345:magnesia-litera-2010-takova-eska-fraka&catid=48&Itemid=3809&joscclean=1
„Všichni víme, že zemřeme; všichni cítíme, že nezemřeme.“ Fernando Pessoa
Ke zkoumání tohoto díla nám může posloužit jedna velmi důležitá citace z knihy na str. 127:
„A stejně jako je život sítí nejrůzněji do sebe zapletených náhod, dokola se opakujících nesmyslů a někdy nevede nikam, je takový i tento příběh. Ostatně které věci vedou jinam než do nicoty?“
Toto „captatio benevolentiae“, uvedené až v polovině knihy, není namístě. „Má nejmilejší kniha“ vypráví příběh, který je vším, ale jen ne příběhem „který nevede nikam“ nebo „který vede do nicoty“ nebo „ dokola se opakující nesmysl“. Román má promyšlenou, téměř k dokonalosti dovedenou nelineární strukturu, která ve filozofické rovině věrně respektuje výzkumy teorie superstrun o mnohačetných rozměrech našeho světa. V obsahových rovinách se setkáváme se skutečností, fikcí, fantastičnem, snem, mysticismem, animismem, šamanismem, parapsychologií, ovšem z románu se nedozvíme přesně, kde jsou hranice těchto světů, chytáme se bezpečně do autorčiny literární sítě, která nám nedává jasnou odpověď. Nosným základem románu je prolínání latinskoamerického a slovanského vlivu, jejichž synkretizmus je pro autorku, žijící pátým rokem v Latinské Americe, naprostou samozřejmostí. Převádí ho velmi umně a věrně na stránky díla, ač se nám může zdát, že se jedná o naprosto odlišné atributy. Můžeme říct, že tento latinskoamerický realitisticko-fiktivní exotismus, který je mísen s prvky, které našemu čtenáři nejsou vzdálené, je základem autorčina velmi úspěšného a kvalitního literárního umu.
„Je tolik příběhů, tolik krásných báchorek, slepých uliček a mylných vysvětlení. Vím, že se ve mně rodí proto, aby vás znehybněly. Nemají jiný účel ani smysl, nenabízejí vhled do podstaty problémů, uznejte sami, to byste za pár kousků jídla chtěli příliš. Jediné, co umím, je vás zhypnotizovat, zastavit v čase, odvést o bolesti, kterou vám život neustále způsobuje svými krutými experimenty.”
V této citaci ze samého konce knihy, na str. 271, nám Markéta Pilátová nám opět částečně poodkrývá nástroje své literární dílny a opět opakuje, že její román vlastně nemá a ani nemůže mít velké ambice. Můžeme tomu věřit, nicméně „Má nejmilejší kniha“ svou kvalitou nesporně patří do elity současné české literatury. V každém případě se jedná o dílo uhrančivé, něco jako uštknutí „zlatým hadem“, po kterém se čtenář přesytí vynikajícími literárními zážitky. Bohužel román po 273 stranách končí, ale čtenář by chtěl číst dál. Zcela oprávněně mi namítnete: už dlouho mluvíte abstraktně, proč nepřiblížíte trochu obsah knihy? V tom je právě háček: jak věrně přiblížit obsah kvalitní knihy o 273 stranách na omezeném prostoru tak, aby „Má nejmilejší kniha“ neutrpěla újmu? Tvrdím, že je to zhola nemožné. Každé naše slovo na toto téma by mohlo být zavádějící, mohlo by porušit citlivou rovnováhu, kterou Markéta Pilátová ve svém románu tak umně vybalancovala. Žádné zástupné slovo nemůže nahradit složitý a polyfonní rozměr této knihy. Mimoděk se tak dostáváme obecně ke smyslu dobré literární recenze. Takový textový útvar sice existuje, ale zcela pochopitelně nemůže nahradit čtenářský zážitek, který může zprostředkovat pouze originální dílo. A o tento čtenářský zážitek nám v této rozpravě jde především. Můžeme si přát, aby tento výborný čtenářský zážitek nebyl jen výsadou češtiny, aby byl román brzy přeložen a vydán též v Latinské Americe. Myslím si, že dobrý filmař může zjistit, že toto dílo je vhodné i pro filmový přepis.
TM
Další čtení: o "Mé nejmilejší knize":
http://www.advojka.cz/archiv/2010/7/co-zmuze-hadi-polibeni
Další čtení: o ceně Magnesia Litera 2010:
http://www.citarny.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=2345:magnesia-litera-2010-takova-eska-fraka&catid=48&Itemid=3809&joscclean=1
pátek 9. dubna 2010
Karel Plíhal: Jako cool v plotě, str. 20....
Co frustruje
nejvíc skiny?
Jejich vlastní,
černé stíny....
nejvíc skiny?
Jejich vlastní,
černé stíny....
středa 7. dubna 2010
Proč jsem deaktivoval svůj účet na facebooku
Milí přátelé,
dlužím vám vysvětlení proč jsem deaktivoval svůj účet na facebooku.
Osobně mám výhodu v tom, že vlastním všechny vaše emailové adresy, takže vás neztratím z dohledu.
Facebook je nástroj tak populární jak je nebezpečný pokud se týče ohrožení osobního života člověka. Pokud se týče nucení k často nechtěné exhibici, k předvádění se, k image – toto vše je jen málo reálné. Cítil jsem se nucený být v kontaktu s mnoha lidmi, které jsem neznal dobře. Facebook mě stál mnoho času, byl jsem nucen se osobně „prodávat“, „exhibovat se“, „odpovídat“, „kontaktovat se“. Toto není můj svět, chci být vzdálený všem těmto „veřejným kybernetickým prostorům“, kde to, jak se tváříme, znamená více než to, čím doopravdy jsme. Mrzí mě, když musím preferovat virtuální kontakty před těmi lidskými z první ruky……zkrátka mě mrzí, když musím být víc virtuální než skutečný.
Tyto a mnoho dalších důvodů mě přivedly ke zrušení mého vztahu s facebookem……..samozřejmě ne s vámi všemi – budu více než rád, pokud od vás dostanu email.
Velmi se těším na srdečné setkání s vámi všemi mimo virtuální svět, který nás pomalu dusí.
Přeji vám příjemné jaro a přeji též hodně štěstí!
Srdečně zdravím,
T.
dlužím vám vysvětlení proč jsem deaktivoval svůj účet na facebooku.
Osobně mám výhodu v tom, že vlastním všechny vaše emailové adresy, takže vás neztratím z dohledu.
Facebook je nástroj tak populární jak je nebezpečný pokud se týče ohrožení osobního života člověka. Pokud se týče nucení k často nechtěné exhibici, k předvádění se, k image – toto vše je jen málo reálné. Cítil jsem se nucený být v kontaktu s mnoha lidmi, které jsem neznal dobře. Facebook mě stál mnoho času, byl jsem nucen se osobně „prodávat“, „exhibovat se“, „odpovídat“, „kontaktovat se“. Toto není můj svět, chci být vzdálený všem těmto „veřejným kybernetickým prostorům“, kde to, jak se tváříme, znamená více než to, čím doopravdy jsme. Mrzí mě, když musím preferovat virtuální kontakty před těmi lidskými z první ruky……zkrátka mě mrzí, když musím být víc virtuální než skutečný.
Tyto a mnoho dalších důvodů mě přivedly ke zrušení mého vztahu s facebookem……..samozřejmě ne s vámi všemi – budu více než rád, pokud od vás dostanu email.
Velmi se těším na srdečné setkání s vámi všemi mimo virtuální svět, který nás pomalu dusí.
Přeji vám příjemné jaro a přeji též hodně štěstí!
Srdečně zdravím,
T.
Perche ho disattivato il mio conto presso facebook
Carissimi amici,
vi devo la spiegazione perche ho disattivato il mio account presso facebook.
Personalmente ho il vantaggio che sono in possesso di tutte le vostre mail, cosi non vi perdo di vista.
Facebook e uno strumento quanto popolare tanto pericoloso in quanto all´offesa della vita privata di un uomo.Quanto alla costrizione all´esibizione spesso involontaria, all´apparenza, all´immagine - tutto quanto poco reale. Mi sono sentito costretto di essere in contatto con tanta gente che non conoscevo bene. Facebook
mi toglieva molto tempo, sono stato costretto a "vendermi" personalmente, ad "esibirmi", a "replicare" a "contattarmi". Questo non e il mio mondo, io voglio essere lontano da tutti questi "luoghi kibernetici pubblici" dove l apparenza e piu
di quel che un uomo veramente e. Mi dispiace preferire i contatti virtuali a quelli umani di prima mano......mi dispiace essere piu virtuale che reale, in poche parole.
Queste e tante altre ragioni mi hanno condotto a rompere la mia relazione con il facebook..........ovviamente non con tutti voi - saro piucchefelice ricevere una vostra email.
Spero vivamente in un cordialissimo incontro con tutti voi fuori dal mondo virtuale che ci sta pian piano soffocando.
Vi auguro un buon proseguimento, buon lavoro e in bocca al lupo!
Cordialmente,
T.
vi devo la spiegazione perche ho disattivato il mio account presso facebook.
Personalmente ho il vantaggio che sono in possesso di tutte le vostre mail, cosi non vi perdo di vista.
Facebook e uno strumento quanto popolare tanto pericoloso in quanto all´offesa della vita privata di un uomo.Quanto alla costrizione all´esibizione spesso involontaria, all´apparenza, all´immagine - tutto quanto poco reale. Mi sono sentito costretto di essere in contatto con tanta gente che non conoscevo bene. Facebook
mi toglieva molto tempo, sono stato costretto a "vendermi" personalmente, ad "esibirmi", a "replicare" a "contattarmi". Questo non e il mio mondo, io voglio essere lontano da tutti questi "luoghi kibernetici pubblici" dove l apparenza e piu
di quel che un uomo veramente e. Mi dispiace preferire i contatti virtuali a quelli umani di prima mano......mi dispiace essere piu virtuale che reale, in poche parole.
Queste e tante altre ragioni mi hanno condotto a rompere la mia relazione con il facebook..........ovviamente non con tutti voi - saro piucchefelice ricevere una vostra email.
Spero vivamente in un cordialissimo incontro con tutti voi fuori dal mondo virtuale che ci sta pian piano soffocando.
Vi auguro un buon proseguimento, buon lavoro e in bocca al lupo!
Cordialmente,
T.
pondělí 5. dubna 2010
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)