Erazim Kohák: Hitler a Němci, Stalin a Češi

Procházel jsem výstavou jako v transu. Narodil jsem se v roce, kdy koalice pravicových stran navrhla Adolfa Hitlera na post ministerského předsedy čili kancléře. Pravicový prezident generál von Hindenburg jmenování podepsal. To bylo 30. ledna. Než jsem se stačil 21. května narodit, nová vláda zlikvidovala opozici, dala policejní pravomoci pořádkovým oddílům Hitlerovy nacistické strany, SA a SS, prosadila jmenování Adolfa Hitlera hlavou státu s titulem Führer und Reichkanzler a ovládla Německo s fanatickou podporou nadšených davů, která vydržela až do hořkého konce v troskách okolo berlínského Führerbunker. Toto není obvyklá historická výstava. Nesnaží se jen zmapovat obraz určitého období. Hledá odpověď na zcela určitou otázku – Jak to bylo možné? Ne jen, jak byl Hitler schopen uchvátit moc či jaké byly následky jeho politiky. Táže se cíleně, jak bylo možné, že se kultivovaný, vzdělaný a pokrokový národ nechal nadchnout primitivním demagogem. Bylo to opojení, ne, byla to přímo drogová závislost, kterou ani poznání skutečnosti nedovedlo zlomit. V duchu jsem se vracel do německého roku 1933. Řadu reálií pamatuji z protektorátního dětství, nejvýrazněji své německé vrstevníky s bubínky, v hnědých košilích, černých manšestrových kraťasech a bílých podkolenkách. Daleko víc jsem později prožíval ve zpětném pohledu poválečných let, kdy jsme se snažili pochopit a strávit otřesný zážitek války. Moji rodiče nevyprávěli o Gestapu a koncentračních táborech, které přežili. Snad nemohli. Snad nemuseli. Bylo to ještě ve vzduchu – a nad tím vším otázka, Jak to bylo možné? Jak tomu mohli Němci uvěřit? Leč dějiny nesečkají. Než jsme stačili odpovědět, přibyla další otázka: Jak tomu mohli Češi uvěřit? Zase ten bleskový zlom. Ministři podali demisi. Ministerský předseda předložil prezidentovi návrh nové vlády. Prezident podepsal. Dělnické milice si přisvojily policejní pravomoci. Jménem nové vlády zlikvidovaly oposici v parlamentu i vně. Ministerský předseda Klement Gottwald se stal prezidentem a ovládl zemi s podporou rozlícených a nadšených davů. Jejich nadšení vydrželo zhruba stejně dlouho jako v Německu. Jak to bylo možné v kultivovaném národě s vyspělou demokratickou tradicí? Jak tomu mohli Češi uvěřit? V Berlíně jsem hledal odpověď na obě otázky. Či vlastně na německém příkladu jsem hledal odpověď na obecnější otázku: Jak je fanatické poblouznění možné v kultivovaném národě? Jak mohli Němci, národ Goethův, propadnout vlně slepého fanatismu? Jak jí mohli propadnout Češi, národ Masarykův? Mohli by jí propadnout dnešní Evropané v tekutém strachu otřesených hodnot a ekonomické nejistoty? Výstava Hitler und die Deutschen mi postupně načrtávala odpověď v zrcadle německých dějin. Snáz se mi v nich bádá. Netýkají se mě tak osobně. Pokradmu jsem sledoval tváře svých německých spolunávštěvníků, z velké části o generaci či dvě mladších než já. Nic jsem z nich nevyčetl. Procházeli výstavou s kamennými tvářemi, zastavovali se před exponáty, podrobně je prohlíželi. Co si mysleli, to si pečlivě nechávali pro sebe. Jich se to týká přímo. Táží se na své otce a dědy. Ostatně když pomyslím na Únor, ptám se tak i já. Protože i u nás jich tolik uvěřilo. Zhruba tolik, kolik tam u nich. Tak zkoumáme, oni i já. Hledání začíná uvědoměním, že v roce 1930 to v Německu už nebyl stabilní, kultivovaný národ. Předehru mi v Nikolai-viertel poskytlo Muzeum Heinricha Zille, Rafaela berlínské chudiny v prvních třiceti letech 20. století. Sledoval jsem v jeho tvorbě proměnu toho, co označoval jako veselou chudobu předválečných let, na zoufalé zbídačení války, inflace a krize. Odrážel se v ní národ hluboce narušený, s otřesenou sebedůvěrou a chorobnou potřebou očistných siláckých gest a činů. Ostatně jako po druhé světové válce u nás. Byl to užitečný úvod k výstavě o německém opojení Hitlerem. Lidé zoufalí se snadno opíjejí. V tehdejším německém zoufalství se odrá­želo zhroucení všech jistot. Porážka ve světové válce tvrdě zasáhla německou národní hrdost i osobní sebevědomí prostých Němců. Snad jako náš Mnichov? Před válkou většina Němců prožívala německou civilizační nadřazenost docela samozřejmě a ne zcela neoprávněně. Když vypukla válka, tatáž většina věřila, že jejich věc je spravedlivá. Připadalo jim zjevné, že bojují za svá národní práva a potřeby – a k tomu brání evropskou civilizaci před hordami z Východu. Porážka a poválečná demilitarizace představovaly trpké, hluboké ponížení pro celou německou společnost a především pro její předválečný vzor a elitu, vojenskou aristokracii. Rozpad předválečné „druhé říše“ císaře Viléma podobně zasáhl střední vrstvy. Pro ty, tísněné z obou stran ekonomickou elitou a proletariátem, znamenal nacionalismus významnou oporu vlastní platnosti i osobní sebedůvěry. Ač ne jen nacionalismus. Sebedůvěra osobní platnosti se v hierarchicky stratifikované německé společnosti zakládala na sociální stabilitě, která zajišťovala každému pevně stanovené místo ve společenské tkáni. Každý věděl, před kým smekat a kdo má smekat před ním. Stabilita společenského řádu představovala základní osobní jistotu. Ostatně zase jako u nás. Revoluce, která v roce 1918 smetla v Německu říši a nastolila republiku smetla i všechny osobní jistoty. Úřední postavení už nezaručovalo úctu a uznání. Dopředu se drali lidé, kteří před válkou žádné jistoty neměli – průmyslový proletariát. Proti jejich nástupu zbývala střednímu stavu „lidí pod penzí“ jen jistota zajištěného příjmu. Jenže astronomická poválečná inflace smetla i tuto jistotu. Ti, kdo na konci dne utratili denní výdělek, jakž-takž přežívali. Trpěli ti, kdo na prvního dostali měsíční plat. Do konce měsíce za něj mohli koupit tak bochník chleba. Nezbylo než prodávat vše, co zbylo z předválečného pohodlí – a s každou troškou rodinného stříbra šlo do prodeje i něco z lidské důstojnosti. V absurditě dobové umělecké tvorby se odráží dobové povědomí života bez hodnoty či smyslu. Společnost, dezorientovaná rozpadem hodnot a prostoupená bezmocným, bezejmenným hněvem, nebyla schopná reagovat na promyšlené programy sociálních demokratů. Ty ještě zatěžovala důsledná obhajoba opovrhované republiky, kterou Spojenci všemožně trestali za provinění Vilémovy říše. Davy voličů chtěly a potřebovaly jen z plných plic vyřvat svůj hněv a siláckým gestem obnovit svoji sebedůvěru. To sociální demokraté nedovedli poskytnout. Rétoriku a vášně využívali komunisté, jenže s dvojím omezením. Jejich vzor, Sovětský svaz, ještě nedávno hordy z Východu, jen obtížně poskytoval vzor a již vůbec ne praktickou pomoc. Slavná Rotfront, Rudá fronta, existovala jako veliké hrůzné hnutí skoro jen v nacistické propagandě. Komunisté vařili ze zoufalství a z vody, a to nebyla vydatná strava. Nacisté na tom byli jinak. Hitler se nenechal zatěžovat programem. Nahrazoval jej nenávistnou vášní přelévanou mezi nacionalismem (proti versailskému diktátu), rasismem (proti Židům a cikánům) a sociálním hněvem (proti plutokratům). Od dětí si nechal psát oddané dopisy jako starostlivý otec. Davům ponížených a ukřivděných poskytoval kýženou možnost nechat provalit svůj hněv. Hitler sám se obracel k elitám. Ekonomická elita zbídačením země netrpěla, zato žila v panické hrůze z bolševismu. Ruská revoluce jí předvedla, jak snadno se mohou pohádková bohatství rozplynout a s nimi moc i hrdla. Hitler nabízel, že odkloní výbušný hněv zbídačených proti Židům a v příslibu i proti údajným hordám židobolševiků na Východě. Oligarchové ho byli ochotní štědře podpořit – jeden z nich, Fritz Thyssen, se proslavil sebevědomým výrokem: Nenechal jsem se vydírat Hitlerem. Najal jsem si ho. Z mohutné podpory si Hitler mohl dovolit vytvořit a vydržovat postupně dvě soukromé armády, lidové SA v hnědých košilích, elitní SS v černých vojenských uniformách s odznakem lebky a hnátů. Uniformy nabízejí sebedůvěru začlenění a poslušnosti. Hitler obojí cíleně využíval. Ponížení z vleklého poválečného rozkladu čerpali pocit síly a naděje z masových pochodů s prapory a pochodněmi. Stál jsem před vitrínou uniforem a vzpomínal, co v předvečer našeho puče poskytla lidem dlouho ponižovaným rudá páska na rukávě a puška Lidových milicí. Proti soukromým armádám se demokracie obtížně brání. Potřebuje povolat vlastní ozbrojené složky, především armádu. Jenže německou armádu – a po výtce její důstojnický sbor, ponížený porážkou a odzbrojením – si Hitler získal přísliby znovuzavedení vojenské povinnosti a dramatického masivního zbrojení. V pozadí jeho rétoriky stály i neurčité přísliby vojenské slávy v tažení za životním prostorem někam na východ. Německá republika přišla o svoji poslední mocenskou záštitu. V kuloárech říšského sněmu bezmocně skomírala demokracie. V ulicích, mimo svět politických programů, vyvstávala živelná alternativa. Komunisté i nacisté svorně hlásali znechucení politiky a politikařením, avšak jen Hitler nabízel jako spásné řešení vládu rázných činů a pevné ruky. Nabízel vizi německé velikosti – ekonomické i vojenské znovuzrození Německa jako sebevědomé mocné země. A co bylo nejdůležitější, nabízel prostým lidem možnost podílet se na obrodě národní hrdosti. Ponížení nezaměstnaní se napřímili v hnědých košilích a v holínkách. Zbídačené střední vrstvy vítaly příslib nové rasové nadřazenosti. Rodilo se nové Německo ve znaku zdraví, síly a činu. Davový řev přehlušoval osobní pochybnosti. Po letech ponížení, beznaděje a tápání nabízel Hitler Entschlossenheit – rozhodnost rázných činů, sebedůvěru sevřených šiků, naději zářných zítřků a smysluplnost života zasvěceného národnímu znovuzrození do velikosti a slávy. Výsledek dnes známe. Výstava se však nevěnuje obvyklému výčtu hrůz války, utrpení koncentračních táborů či plošného ničení lidí i země nejprve na dobytých územích, pak i v Německu, jak je známe ze zpětného nadhledu. Soustředí se na tehdejší německý prožitek nacistických let se stálou otázkou v pozadí: Jak tomu mohli Němci (potažmo Češi) tak dlouho věřit? Odpověď nabízí část výstavy věnovaná šesti předválečným letům. Ve zpětném pohledu vyvstávají varovná znamení. Perzekuce Židů. Potlačení opozice. Zglajchšaltování novin a kultury. Jenže to nebylo, co většina Němců prožívala. Tažení proti Židům se přece netýkalo skutečných Němců, arijských vlastenců! Ostatně i opoziční aktivisty, komunisty, ale i sociální demokraty bylo možné odsunout z pozornosti jako ne opravdu německé. A literatura? Vycházelo jí dost a dost, zdravé, nadějné, vlastenecké. Kdo by truchlil nad hrstkou dekadentů a úchylkářů! Dělení na MY a oni zapůsobilo. Doplácejí na to oni, ta hrstka deviantů – u nás bychom asi řekli ztroskotanců a vyděděnců. Jen je třeba ze všech sil usilovat, abychom my byli opravdu MY. Útlak prvních let tak podpořil oddanost Hnutí. MY tehdy žili jako ve snu. Roztříštěnost krize nahradil prožitek náležení. Nikdo – tedy žádný pravý Němec – není sám. Jsme součástí společenství našeho lidu, německy úsporně Volksgemeinschaft. Zapojujeme se do boje s ekonomickou krizí. Přispíváme na Zimní pomoc, omezujeme se ve prospěch celku, vaříme jednou týdně z jednoho hrnce, Eintopf – a vidíme výsledky. Nezaměstnanost zmizela – všech je potřeba na výstavbě moderních dálnic, na obnově sešlých měst a ovšem ve zbrojním průmyslu, ač to se na plakáty netlačí. Zato i nejchudší rodiny si mohou dovolit radiopřijímač, hnutí Kraft durch Freude nabízí pracujícím plavby na moři a pobyty v horách, začíná výroba lidových automobilů i pro lidi nižších příjmů – a všude, všude plakáty zdravých opálených mladých lidí. Neradovat se z nového života by nebylo vlastenecké. I to zní povědomě. Exponáty z údobí mezi Hitlerovou revolucí a rokem 1941, kdy válka přestala být opojným dobrodružstvím, dosvědčují, že tato léta utvrdila značné procento Němců v přesvědčení, že se v roce 1933 dali správnou cestou. Nebylo to jen nárůstem spotřební úrovně. Rozmach německé prosperity a síly dal především milionům ponížených a bezvýznamných sebevědomí vlastní důstojnosti a sebedůvěru podílení na mohutném, vítězném hnutí. Lidé do základů otřesení porážkou, inflací a krizí nacházeli ve společenství otřesených novou, zdravou a silnou totožnost – alespoň pokud dokázali odhlédnout od zákulisí moci a od osudu vyloučených. Pravý význam totality není, že autoritativní vláda řídí všechny stránky života. Podstatou totality je, že se prostí lidé beze zbytku, ve všem svém žití a bytí, ztotožní s vůlí vlády a povýší ji na la volonté générale. Toho dosáhli nacisté ve slunných letech Kraft durch Freude. Jenže jak tomu mohli Němci (potažmo Češi) tak dlouho věřit, navzdory všemu? Oslavovat Hitlerovy narozeniny na palubě lodi Wilhelm Gustloff a ujišťovat se o konečném vítězství v lednu 1945? Kdysi dávno, koncem padesátých let, mi to pomohl pochopit veterán sedmi let na všech frontách na dlouhé cestě vlakem z Rosenheimu do Bregenze. Hleděl dolů na peřeje řeky Inn a hovořil jakoby sám pro sebe: „Vlastně jsem to po Stalingradu a po Kursku už nevěřil. Ale nemohl jsem to nevěřit. Kdybych nevěřil, musel bych se zastřelit. Žít už by nemělo smysl.“ Lidé, kterým místo ve Vůdcových sevřených řadách vrátilo totožnost, nemohli přestat věřit. Ztratili by sami sebe. Berlínská výstava předvádí, jak vývoj událostí spíš než spojenecká propaganda nemilosrdně ničil fasádu německé velikosti a zanechával jen bídu. Přesto lidé, kteří prodali duši Hitlerovi, nemohli nevěřit. Totiž duši neprodali. Tak jako Mefistofeles v Havlově podání v Pokoušení, po porážce, po otřesu umocněném inflací a krizí, už duši neměli. Dal jim ji teprve Hitler. Byl to sice další Ersatz, ale bylo to jediné, co měli. Kdyby přestali věřit, přišli by i o to. Ovšem samotný závěr výstavy ukazuje v nemilosrdném světle skutečnosti, že nebylo oč přijít. Jenže to už bylo pozdě. Pro ně – i pro nás. Daleká je cesta do Berlína v nejmrazivější zimě od posledního roku války, i v pohodlném rychlíku. Přesto stojí za to. Ta výstava není jen o německé (potažmo naší) minulosti, nýbrž o něčem v nás, všude a vždy. Kdykoliv připravíme lidi o duši, ať nadbytkem bídy či blahobytu, otevíráme cestu k opojení nenávistí a závislostí. Je to tak snadné! Je vždy možné ušetřit na bědných a umocnit moc mocných, až duši ztratí jedni jako druzí. Jenže lidé bez duše nemohou žít. Ulpí na čemkoliv, co jim nabízí Ersatz za sebedůvěru vlastní platnosti a příslib osobního naplnění. Vždycky se najde predátor a šarlatán ochotný to nabídnout ve vábných barvách zdání. Vracel jsem se z Berlína s novou otázkou – zaděláváme si na další reprízu dějin? (Výstava Hitler und die Deutschen, Deutsches historisches Museum, Berlín) Erazim Kohák (1933) je filozof a publicista. zdroj: http://www.listy.cz/archiv.php?cislo=111&clanek=011121