Všechen skutečný život je setkáním.
Vztah k “ty” je bezprostřední. Mezi ”Já” a “Ty” není soustava pojmů, předchozí vědění, žádná představivost, sama paměť se proměňuje, protože přechází z izolovanosti do jednoty celku. Mezi “já” a “Ty” není žádný účel, chtivost, předjímání sama touha se proměňuje, protože přechází ze snu ve skutečnosti. Každý prostředek je překážkou. Jen tam, kde se všechny prostředky hroutí, dochází k setkání.
Vše zprostředkované se stává nedůležitým. Skutečná hranice, ovšem kolísavá, měnlivá, neprobíhá ani mezi zakoušením a nezakoušením, ani mezi tím, co je dáno, a tím, co není, ani mezi světem bytí a světem hodnot, ale napříč těmito oblastmi. Probíhá mezi “Ty” a “Ono”, mezi přítomností a předmětem.
Přítomnost – a tou není míněn bod, kterým v myšlenkách označujeme jen závěrečnou vteřinu “proběhlého času”, ale skutečná, naplněná přítomnost – existuje jen potud, pokud existuje setkání a vztah. Přítomnost povstává jen proto, že se zpřítomňuje Ty.
Já základního slova Já-Ono, tedy já, jehož protějškem není “ty”, ale které je obklopeno množstvím “obsahů”, má jen minulost, ne přítomnost. Jinak: pokud se člověk spokojuje věcmi, které zakouší a zažívá, žije v minulosti a jeho okamžik je bez přítomnostního obsahu. Nemá nic než předmětu, ty ale patří k tomu, co už bylo.
Přítomnost není prchavá a pomíjivá, ale ustavičně přítomná a trvalá. Předmět není trvání, ale zastavení, ustání, ztuhnutí, jasná vymezenost, která vylučuje vztah a zpřítomnění.
Skutečné jsoucnosti jsou prožívány v přítomnost, předměty v minulosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat