Bůh je jistě nejbotíženější ze slov. Ale kdo říká “Bůh” a má skutečně na mysli “Ty”, oslovuje – ať ja zajatcem jakéhokoli bludu – právě Ty svého života. To nemůže být omezeno žádným jiným, k němu má vztah, který zahrnuje všechny ostatní vztahy.
Bůh nemůže být z něčeho vysouzen. Bůh je bytí, které je naším bezprostředním, nejbližším a trvalým protějškem: bytí, které lze po právu jen oslovovat, o němž však nelze vypovídat.
Bůh obsahuje vesmír, ale není jím. Stejně tak obsahuje základ mé bytosti, ale není jím. Vzhledem k této skutečnosti mohou říkat “ty”, užívaje své vlastní řeči, stejně tak jako ostatní. Vzhledem k této skutečnosti existují “já” a “ty”, existuje rozhovor, existuje řeč, existuje duch, Slovo.
Jen v jediném vztahu, ve vztahu, který obsahuje všechny ostatní, je latence ještě aktualitou. Jen jediné Ty pro nás nikdy nepřestávý být aktualitou, svou podstatou Ty. Ten, kdo zná Boha, zná ovšem i stav, kdy je Bůh daleko, a trýznivou vyprahlost v srdci plném úzkosti; ne ale nepřítomnost Boha. To jen my tu vždy nejsme.
Člověk si přeje mít Boha; přeje si ho mít v časové a prostorové kontinuitě. Nechce se spokojit s nevyslovitelným potvrzením smyslu, chce je vidět rozprostřené jako něco, čeho se lze stále znovu chápat a s čím lze zacházet, jako časové a prostorové kontinuum bez mezer,které by zajišťovalo život v každém bodě a chvíli. Životní rytmus čistého vztahu, střídání aktuality a latence, v němž slábne jen naše schopnost vstupovat do vztahu a tím i zpřítomnění, ne ale prapřítomnost věčného Ty, nestačí lidské žízni po kontinuitě. Člověk touží po tom, aby Bůh byl rozprostřen v čase, aby trval. Tak se Bůh stává objektem víry. Víra zprvu jen doplňuje v čase akty vyznačující se vztahem; pozvolna je však nahrazuje. Na místo stále obnovovaného bytostného pohybu, v němž se člověk usebírá a vykračuje ke vztahu, nastupuje spočívání ve víře v božské Ono. Všemu vzdorující důvěra bojovníka, který zná boží vzdálenost i blízkost, se stále plněji mění v jistotu poživatele, v jistotu, že se mu nemůže nic stát, protože věří, že je Někdo, kdo to nedovolí.
Byl-li jsi vyslán, zůstává ti Bůh přítomností; kdo kráčí cestou poslání, má Boha stále před sebou: čím věrnější plnění, o to silnější a stálejší blízkost. Zabývat se Bohem ovšem nemůže, ale hovořit ano. Reflexe činí Boha naproti tomu předmětem. Není to přívrat, ale odvrat od prazákladu.
Žádné komentáře:
Okomentovat