zdroj: http://svratouch.evangnet.cz/knihovna/bauman.htm
Modernita byla jedinou civilizací, o které bylo možné takto přemýšlet, o níž je možné smysluplně mluvit jako „o projektu“. Každé konkrétní dnes čerpalo své zdůvodnění ze všeobecného zítřka. Proto se jevilo jako defektní, slabé, neduživé, nenaplněné, proto žilo nadějí a vírou v dokonalost a naplnění. Falešným, ale účinným argumentem pro budoucnost, která přijde byly vady přítomnosti, která je.
Nejvýznanější odlišnost naší doby je v tom, že nemyslí ani nemůže o sobě myslet o sobě jako „projektu“.
Projektování podlehlo privatizaci, deregulaci, fragmentarizaci. Jsme zaměstnání řešením problémů, ale ty se neskládají v celek, a hlavně: není mezi námi „problém problémů“, metaproblém, „problém, jak skončit s problémy“, jak zařídit zařizování jednou provždy. Už si nepředstavujeme, že zítřek bude docela jiný než dnešek. „Dějiny došly k svému konci“. (Budoucnost už není to, co bývala). Postmodernita je vlastně totéž, jako zánik projektu, super-projektu.
Místo normativní regulace občana nastoupilo svádění konzumenta. Místo legitimizace masová média.
Dvě nejopovážlivější projektantské obsese – Němci a komunisti. Obracíme se s odporem od sociálních inženýrů. Ne ten nebo ten stát ztratil důvěryhodnost, ale stát jako takový.
- moderní civilizaci přemohly její vnitřní rozpory. Mysleli jsme si, že moderní kultura byla ušita na míru moderní společnosti, sloužila jí. Nevšímali jsme si toho, že kultura společnosti, kterou „obsluhuje“, slouží osobitě. Pozorně se jí dívá do karet, kritizuje ji, zkoumá. Že je knězem i šaškem najednou, že ji nikdy nelze úplně získat a osvojit, že ji nelze docela zvládnout, že není možné opanovat její opoziční duch, a že jen v této podobě může udržovat v chodu setrvačník modernity… Modernita potřebuje kulturu bojovou, podezíravou, bojující proti iluzím, sebeklamům, lžím, kulturu skeptickou, nespokojenou. Moderní kultura byla i kulturou zoufalství, pochyb, kritiky, odporu. Svůj optimismus vůči budoucnosti živila pesimismem vůči současnosti. Byla entuziastická ve vztahu k záměru, ale musela kárat vše praktická vtělení. Všechny aktuální výkony moderní civilizace byly cílem kritiky. Bylo jen otázkou času, kdy se popudlivý duch, modernitou pečlivě pěstovaný, obrátí proti ruce, která ho živila. „Krize paradigmatu“, rozčarování a anomálií se ukázalo moc, než aby bylo možné je odbýt poukazem na chyby ve výpočtech nebo přítomnost cizorodých prvků ve zkumavce. Kritika výkonů modernity se proměnila v kritiku jejich záměrů. Chyba se hledá dnes ne v tom, co bylo vykonáno, ale v předpokladech, v jejichž jménu to bylo vykonáno.
Postmoderní kritika záměrů modernity je paradoxně trochu – konečným triumfem moderního ducha. Poslední bariéra stojící před kritickým rozumem ustoupila nakonec pod náporem hubitelů iluzí.
Humanitní obory jsou hermeneutikou sekundární – jsou přetvářením významů už daných, výkladem jevů už nasycených interpretacemi.
Poslání filosofa a sociologa je vyslovit zamlčené, udělat zjevným, co je zraku nedostupné… Nenechat udusit v zárodku žádnou možností, jež nebývalá lidská svoboda nabízí, odhalovat falešnost slibů chlácholivé jistoty a poklidného řádu, jež ve skutečnosti vidinou slibovaného osvobození vábí do totalitního vězení. Měli by se vysmívat vychloubání těch, kdo handlují s jediným patentovaným významem, a kteří údajně pobývali v paláci absolutní pravdy. Měli by oddělovat zdravá zrna sebeuvědomění, jež musí být vždy věděním o tom, že člověkem je možné být různými způsoby, od plev totalitního snění o všeobecné shodě ve jménu jediné a nedělitelné pravdy. Měli by vyvolávat neklid, ne jej mírnit.
Trvalým atributem „postmoderního“ životního stylu se zdá být nespojitost, nekonsekventnost jednání, fragmentarizace a epizodičnost různých sfér činností.
Jakoby plynutí času přestalo být souvislým projektem. Místo přímky je tu soubor epizod, které sice postupují za sebou, ale lze je myslet i jako probíhající vedle sebe. Z jedné epizody vyplývá pro druhou pramálo.
Postmoderní život vyjadřuje televizní seriál, k pochopení jednoho dílu je vše v něm obsaženo, znalost všech dílů není podmínkou.
Každý dosavadní stav je prozatímní, a „pak se uvidí“.
Postmoderní kontext preferuje absenci přesně vymezené identity.; čím neurčitěji je identita definována, tím lépe pro toho, kdo je jejím nositelem.
Rozpad „životného projektu“ na kaleidoskop samostatných epizod, nepropojených kauzálně, logicky, odpovídá postmoderní kaleidoskopické kultuře „nikdy nekončícího karnevalu“.
Veřejná aréna je sférou tvrdé konkurence mezi nadšenci pro různé věci, víry a zboží a smyslem všeho toho usilování je popularita: v tomto světě „býti“ znamená totéž, co být pozorován, vnímán, brán na vědomí, a ukazatelem důležitosti, hmatatelnosti bytí je počet posluchačů, diváků a stopa otištěná v jejich vědomí.
Do úspěšného sdělení ale musí být od počátku zabudován příslib pomíjivosti, přechodnosti, protože kapacita pozornosti je omezená a je nutno v ní uvolnit místo pro sdělení následující.
A hlavně: záplava, nadbytek, hypertrofie informací, komunikátů, zvuků, pohybů se sémantickým nákladem, na jejichž vyčíslení ani vstřebání nemáme čas.
Postmoderní život ale nemá pevnost, určitost, trvalost a význam předem daný a zavazující.
A dobrodružství změnila svůj charakter. Není to už divák, kdo je vykouzluje silou své představivosti. Na zevlouna v křesle dobrodružství dotírají ve stavu zcela hotovém – k jejich vymyšlení nasadili všechnu svou fantazii jiní lidé. Odborníci, štáby specialistů. Jak by tomu mohla konkurovat primitivní, jednoduchá obrazotvornost a podomácké kutění diváka? A co se děje na obrazovce je dopracované do detailu, jsou dokonalé tak, jak to skutečné není. „Skutečnější než skutečnost“.
Role se obracejí: co se zrodilo jako reprezentace skutečnosti, se stalo jejím standardem a mírou. Málokterá skutečnost ale tomu dostojí. Tím hůře pro ni. Nic není opravdu skutečné, dokud to nebylo natočeno. Abychom se ujistili o reálnosti rodinných událostí, sledujeme na videu. Není už jasné, co je skutečností, a co je jejím obrazem, co je „opravdu“, a co „jakoby“. Ale jasnost a srozumitelnost už nejsou potřeba.
Zápas skutečnosti s mistrovstvím televizní inscenace má málo naděje na úspěch. A epizody se kladou vedle sebe. Jak mezi nimi volit? Jak je srovnat, přebrat? Svět z epizod je rájem pro zevlouna. V zevlounově ráji jsou věci osvobozené od vlastní tíhy. Váhu jim dodává jen uspokojení, které z nich dokážeme vykřesat.
Je velmi pravděpodobné, že nespojitost, nekonsekvetnost jednání, tužeb a představa o šťastném životě je chronickou chorobou postmoderního života.
Je výrazná podobnost mezi privatizací zápasu s neurčitostí a trhem orientovaným na soukromou spotřebu. Od chvíle, kdy ser strach z neurčitosti proměnil v neklid, že naše úsilí o sebe-tvorbu nebude na výši úkolu, začalo být obtížné odolávat pokušením trhu. K podlehnutí není potřeba ani násilí, ani indoktrinace. Trh sice nenabízí osvobození od útrap volby a rozhodnutí, ale nabízí jinou, žádanější pro lidi odsouzené k sebetvorbě: nabízí osvobození od nutnosti přemýšlet o odpovědnosti a o důsledcích volby. Nabízí možnost života rozkrájeného na proužky epizod natolik tenkých, že je možné je pozřít na jedno posezení a dopřát žaludku dost místa pro jiné kousky, když se objeví. Trh nabízí bezstarostnou neodpovědnost motýla, prožívanou radostně jako dar svobody.
Bývalý vězeň panoptika, který byl vmanévrován do role dodavatele statků, se dnes nalezl v postavení sběratele zážitků, sběrače prožitků. Každá z obou rolí odpovídá jiné metodě, jak si poradit s obavou z neurčitosti, s oním trvalým důsledkem „zásadního rozkladu struktur:, zvaného modernita. První metoda je kolektivní, druhá privatizovaná. Beze stopy zůstává obava z neurčitosti. Jen je dnes docela neurčitá, …
Dnes ale jinak: lidské tělo je prvně orgánem spotřeby, konzumu a mírou jeho náležitého stavu je schopnost absorbovat vše, co konzumní společnost nabízí.
Stav bez napětí je postmoderní noční můrou.
Vyjádříme-li to jazykem filosofů, vychovatelů (ne kazatelů, těch je už málo): víme dnes, že fundamenty bytí dosud nejsou objeveny, a již nikdy objeveny nebudou, že veškeré úsilí je zbudovat se ukázalo a asi bude ukazovat jako marné.
Výsledkem je nejen ochota připustit, že zdánlivě uspořádané a smysluplné bytí je podloženo Chaosem, absurditou, ale i přesvědčení o tom, že tento stav bude trvat tak dlouho, jak si jen lze představit.
Živelnost světa líčeného postmoderní utopií proměňuje každou starost o budoucnost v absurditu, s výjimkou starosti o to, abychom se nemuseli starat o budoucnost, tedy starosti o to, abychom mohli jednat způsobem, přiměřeně bezstarostným a neodpovědným.
Postmoderní utopie nás přesvědčují o tom, že je třeba tuto demontáž nahlas chválit, chválit svobodu osvobozenou od povinnosti „sloužit vyšším cílům“, jež přece kalí každou rozkoš.
Dnešní nechuť zabývat se aktuálním stavem věcí zcela a ne náhodně, rezonuje s odumíráním kritického myšlení, oslabením představivosti, absenci optimistické odvahy, které jsou potřeba k tomu, aby jiný, odlišný svět byl doporučen lidem, kteří jsou ponořeni do světa, jaký je. „Současnou dobu lze nejlépe popsat jako dobu obecného obratu ke konformitě.“ Castoriadis.
Že Osvětim a Gulag byly a jsou logickým důsledkem a ne chvilkovou myšlenkovou odchylkou či selháním moderní praxe „dekretování řádu“ (podobně jako následný návrat nechutí vůči cizím, projevující se etnickými čistkami, obranu před imigrací…). Jde o podezření, že odvrácenou a neoddělitelnou stránkou „univerzalizace“ je růst partikulárií, současně i potlačování všeho, co se sjednovacímuprocesu vymyká, puzení k výlučnosti a to, že údajný“ univerzální fundament“ dekretovaného řádu se v praxi ukazuje jako teoretický základ intolerance vůči tomu, co je odlišné.
„Rozvoj“ rozvíjí zřetelně závislost lidí na předmětech, které oni sami nemohou ani vytvořit ani kontrolovat, rozumět jim. Když vlny vyvolané činností jiných lidí dorazí na práh jejich domovů, připomínají povodeň, přichází nečekaně, neznámo odkud, vysmívají se důvtipu, moudrosti obyvatel. Ať už jsou plánovači .. přesvědčeni o tom, že události řídí, nebo že by je řídit mohli, z hlediska obětí změny připomínají spíše otevření zdymadel, jimiž vtrhává chaos a náhoda do jisté monotónního, ale dosud spořádaného a regulovaného života. Tam, kde se dříve cítily jako doma, cítí se dnes jako zbloudilci. Svět kdysi domácký, průzračný, známý, je zahalen neproniknutelným tajemstvím. Oběti rozvoje už nevědí, jak mají jednat. Potřebují protézy a hole, průvodce, instruktory.
Ale je to tak, že chudí chudnou a bohatí bohatnou. Štěstí tedy nepřibývá rozvojem…
Byla-li reglementace a produktivnost bojovým heslem modernity, heslem postmodernity je deregulace a druhotné zpracování.
Nietzsche objasnil, že cokoli, co se pokládá za „dobré“ nebo „špatné“, má co do činění s hierarchií, vztahem vyšší – nižší, vládnutí a panování. Není přirozený, imanentní vztah mezi skutky určitého druhu a dobrem (například není nutné, aby se slovo „dobro“ asociovalo s altruismem). Tento vztah není „viditelný“, dokud není veřejně vyhlášen, nadekretován. Ti, co mají moc dekretovat a disponují způsoby, jak svým dekretům dodat závaznosti, vykonávají to magické umění: nejenže činí dříve neexistující vztah „očividným“, ale současně mažou z paměti okouzlených diváků i časy, v nichž tato očividnost vůbec nebyla.
„Lidé nemají svobodu volby. Hospodářské a sociální jevy se pohybují vlastním tempem, a situace, do nichž je tento pohyb uvádí, nutí jedince a skupiny jedinců, aby jednali určitým způsobem bez ohledu na to, zda si to přejí nebo ne. Jde o utváření jejich způsobu myšlení o volbě, zúžení palety možností, mezi nimiž mohou volit. “ Schumpeter.
Lidé pohroužení do celodenního boje o bytí nebyli schopni a necítili potřebu systematizovat svou intuici dobra a zla.
Lidé jsou vrženi do postmoderní společnosti, musí se podívat do tváře vlastní mravní nezávislosti, tedy odpovědnosti. Tato nová nutnost je často příčinou mravního bloudění a zoufalství. Ale dává morálnímu subjektu šanci, jakou dosud nikdy neměl.
Žádné komentáře:
Okomentovat