(próza v básni)
Vítejte v epoše kryptokracie, pokročilých derivátů kapitalismu, ve věku krásných nových iluzí a čím dál více se vytrácejících skutečností! V epoše mnohými předvídané dystopie, která se tváří jako ta nejkrásnější z utopií. Mává vám rozvrácený svět, kde se násilí a nepřátelství schovávají za opačné povrchní projevy míru a lásky. Svět, který trestuhodně zaměnil harmonii duchovna a tělesna za překotný materialismus nejhrubšího zrna, ve kterém je život prodáván jako výrobek, který lze koupit a velmi jednoduše směnit či vyhodit na smetiště – a pořídit si nový. Frankfurtská škola, pánové Zamjatin, Huxley, Orwell či Pasolini v hrobech rotují jak zběsilí, protože my, jejich dědici, žijeme v ještě horších světech, než o kterých tak usilovně přemýšleli a které nás ve snech tak strašily. Film Matrix bratrů Wachowských z roku 1999 není v žádném případě sci-fi, je to věrná skutečnost našich životů. V Matrixu žijeme, dýcháme, pracujeme, rodíme se a umíráme – a jsme nuceni vnímat jen vize Matrixu, ne skutečnost. Skutečnost, tak sladké slovo opuštěného člověka na počátku 21. století, se tak mimoděk stává po životě, který jakž takž žijeme, naším nejdražším majetkem. Stejně jako za každé zdánlivě krizové situace, i my se dnes ptáme „cui bono?“, v čí je toto všechno prospěch, popř. ve jménu jaké myšlenky se současný svět točí? Trochu zjednodušeně můžeme říci, že současný svět patří kryptokracii, která vyznává kryptoideologii. Mlžení a matení jsou klíčová slova dneška! Jména a myšlenky hybatelů světa jsou určeny k tomu, aby nebyly námi nikdy dokonale poznány. Nenechme se mýlit, nemluvíme zde ani o tao ani o metafyzice, ale o celkem blízkých skutečnostech, které jsou záměrně zahaleny mlhou. Z mnoha důvodů se nám zdá legitimní domnívat se, že my, obyčejní lidé, jsme vytrvale krmeni prolefeed, máme možnost používat legálně šířenou somu, je nám soustavně vtloukán do hlav materialistický hédonismus, jsme nuceni poslouchat propagandu a ne informace, jsme nuceni vytvářet přebytky a pak je společně zahrabávat do země…………Proč? Proč se ptal i pan Orwell, ale na tuto otázku neměl odpověď. Máme jí my dnes? Můžeme se vůbec odvážit spekulovat ve světě a ve skutečnosti, které se nám neustále čím dál více vzdalují, stejně rychle, jako se nám vzdalují informace, naše soukromí a nezávislé myšlení – všechny tyto dříve samozřejmé entity jsou velmi rychle nahrazovány světem zprostředkovaným, vizemi, propagandou, rychlostí, při které přestáváme přemýšlet, nadbytkem, při kterém rovněž přestáváme myslet. Říkáme si, že žijeme v „epoše informací“, ale ve skutečnosti žijeme v „epoše propagandy“, jsme přecpáváni matérií, vjemy, vizemi, jsme nuceni celým svým životem běžet a ne běžně jít, snažíme se brzdit, co to dá, ale dav nás strhává stále s sebou do proudu dění….ne „Dějin“. Jsme drobnými kolečky v obrovském soukolí, jsme velmi snadno nahraditelní a náš lidský život přestává mít reálnou hodnotu……tedy ještě jednou „cui bono?“. „Cui bono?“ se ovšem ptáme za situace, kdy naše místo na světě je velmi otřesené, kdy ideje a propaganda, které jsme nuceni polykat po velkých soustech, nám nedovolují zhlédnout naše skutečné místo na světě, nejsme schopni ani dohlédnout na horizont vnímaných vizí a událostí. Ptáme se „cui bono?“ za situace, kdy nemáme jinou možnost, než věřit našim šálivým smyslům, než věřit propagandě, která je šířená všemi možnými kanály, jsme nuceni vnímat prefabrikovaný a „předkousaný“ světový názor všemi póry našeho těla, nejsme tedy schopni zodpovědně vážit skutečnost, která nám neustále uniká. Proto, abychom si nemohli s jistotou odpovědět na otázku „cui bono?“, je nám předhazován vybraný výsek propagandistických idejí, které jsou vydávány za objektivně poznatelnou pravdu. Kdo se této všeobecně šířené představě nepřizpůsobuje, nemá své místo v této uměle vytvořené „skutečnosti“. Za této situace, kdy je náš soukromý a veřejný prostor devalvován, kdy je všeobecně a jednomyslně devalvována hodnota lidského života a lidského individua, kdy je člověku přiznáván pouze statut „jednoho z masy“, je potřeba si otevřeně přiznat, že involuce, kterou člověk od doby buržoazní industriální revoluce byl nucen projít, uvrhla lidstvo do temné doby, kdy žádné z jeho dříve garantovaných lidských práv není samozřejmé a co je smutnější, každým dnem jsou jeho lidská práva dále oklešťována ve jménu „boje proti krizi“, „boje proti recesi“ či „boje proti terorismu“. Tedy na klíčovou otázku „cui bono?“ je nám odpovědět ne jinak než domněnkou, že současný stav světa nahrává přetvoření člověka v již dříve zavedený a odporný termín lidský zdroj, v lidského robota, v nesvéprávnou a poslušnou sílu, která bude žít pouze proto, aby roztáčela obrovská kola materialistické spotřeby, aby svým mlčením a přizpůsobivostí podporovala světové síly, které se snaží podřídit veškeré dění strojovému řádu postfordismu – bez výhrad, bez odporu a bez revolucí. Snaha racionalizovat a systematizovat, sešroubovat život, je snahou o napnutí všech světových sil pouze jedním směrem, který bude vyhovovat velkým výrobním systémům, bude vyhovovat vytvoření světa bez dějin, bez času, neměnného a bez konce – světa bez východiska z neutěšené lidské situace. Proč se tedy bránit lidské robotizaci ? Má to nějaký smysl, dá se tento proces nějakým způsobem zvrátit? Asi ne, i když se můžeme hrdinně bránit, ve svých důsledcích je tento proces jednosměrný, násilný, neoddiskutovatelný, nevratný – výsledkem těchto všech snah o přeměnu lidství je extrémně racionální svět, který by fungoval se strojovou přesností po zbytek existence života v jeho současné i budoucí podobě. Tento extrémně racionální svět bude určitě vyhovovat kryptokracii, tento budoucí racionalitou extrémně svázaný svět bude konečnou fází současné kryptoideologie. Naším štěstím vlastně je, že se této konečné situace, velmi podobné nacistickému Endlösungu, v naší současné lidské konstelaci a sensitivitě nedožijeme……..Všechno je pomíjivé, jen tao zůstává.
Žádné komentáře:
Okomentovat