Milan Kundera: Nevědomost

Z francouzského originálu vydaného v roce 2000 do angličtiny (Ignorance) přeložila Linda Asher v roce 2002

„The Greek word for „return“ is nostos. Algos means „suffering“. So nostalgia is the suffering caused by an unappeased yearning to return.“ (kapitola 2)

„In Spanish anoranza comes from the verb anorar (to feel nostalgia), which comes from the Catalan enyorar, itself derived from the Latin word ignorance (to be unaware of, not know, not experience; to lack or miss). In that etymological light nostalgia seems something like the pain of ignorance, of not knowing. You are far away, and I don´t know what has become of you. My country is far away and I don´t know what is happening there.” (kapitola 2)

“During the twenty years of Odysseus´absence, the people of Ithaca retained many recollections of him but never felt nostalgia for him. Whereas Odysseus did suffer nostalgia, and remembered almost nothing. We can comprehend this curious contradiction if we realize that for memory to function well, it needs constant practice: If recollections are not evoked again and again, in conversation with friends, they go. Emigres gathered together in compatriot keep retelling to the point of nausea the same stories, which thereby become unforgettable. But people who do not spend time with their compatriots, like Irena or Odysseus, are inevitably stricken with amnesia. The stronger their nostalgia, the emptier of recollection it becomes. The more Odysseus languished, the more he forgot. For nostalgia does not heighten memory´s activity, it does not awaken recollections; it suffices unto its own feelings, so fully absorbed is it by its suffering and nothing else. After killing off the brazen fellows who hoped to marry Penelope and rule Ithaca, Odysseus was obliged to live with people he knew nothing about. To flatter him they would go over and over everything they could recall about him before he left for the war. And because they believed that all he was interested in was his Ithaca (how could they think otherwise, since he had journeyed over the immensity of the seas to get back to the place?), they nattered on about things that had happened during his absence, eager to answer any question he might have. Nothing bored him more. He was waiting for just one thing: for them finally to say ”Tell us!” And that is the one thing they never said. For twenty years he hat thought about nothing but his return. But once he was back, he was amazed to realize that his life, the very essence of his life, its center, its treasure, lay outside Ithaca, in the twenty years of his wanderings. And this treasure he had lost and could retrieve only by telling about it. After leaving Calypso, during his return journey, he was shipwrecked in Phaecia, whose king welcomed him to his court. There he was a foreigner, a mysterious stranger. A stranger gets asked “Who are you? Where do you come from? Tell us!” and he had told. For four long books of the Odyssey he had retraced in detail his adventures before dazzled Phaecians. But in Ithaca he was not a stranger, he was one of their own, so it never occurred to anyone to say, “Tell us!” (celá kapitola 9)

“Would an Odyssey even be conceivable today? Is the epic of the return still pertinent to our time? When Odysseus woke on Ithaca´s shore that morning, could he have listened in ecstasy to the music of the Great Return if the old olive tree had been felled and he recognized nothing around him?” (kapitola 14)

“Thank must have been out of embarrassment: for security reasons (to avoid being questioned by the police) they had denied themselves the slightest contact with their emigre relative and never even realized that their forced caution had soon turned into authentic lack of interest: they knew nothing about his wife, not her age or her given name or her profession, and by keeping their silence now they hoped to disguise that ignorance, which showed up the terrible poverty of their relations with him. But Josef took no offense; their ignorance suited him fine.” (kapitola 30)

“I´ve always had the sense that my life is run by other people. Except for a few years after Martin died. Those were the toughest years, I was alone with my children, I had to cope by myself. Complete poverty. You won´t believe this, but nowadays when I look back, those are my happiest years.” (kapitola 43)

“And from then on, everything was determined once for all……..An irreparable mistake committed at the age of ignorance……Eventually we come to know and understand a lot of things, but it´s too late, because a whole life has already been determined at a stage when we didn´t know a thing……..consequence of my earlier decisions……But still, my emigrating wasn´t my own doing, my decision, my freedom, my fate.” (kapitola 43)
“The worst thing is, they kept talking to me about things and people I knew nothing about. They refused to see that after all this time, their world has evaporated from my head. They thought with all my memory blanks I was trying to make myself interesting. To stand out. It was a very strange conversation: I´d forgotten who they had been; they weren´t interested in who I´d become. Can you believe that not one person here has ever asked me a single question about my life abroad? Not one single question! Never! I keep having that sense that they want to amputate twenty years of my life from me. Really, it does feel like an amputation. I feel shortened, diminished, like a dwarf.” (kapitola 44)

“Odysseus…….But at least he was pleased to be back…….That´s not certain. He saw that his countrymen had betrayed him, and he killed a lot of them. I don´t think he can have been much loved.” (kapitola 47)

“As if a poet were writing his greatest poem with ink that instantly disappears.” (kapitola 47)


Bylo nám v nedávné době pokoutně čísti poslední Kunderův román. Připadal jsem si jako opravdový disident, který pokoutně shání (a nakonec sežene) tento samizdat, jak vidíte, ani jsem nemohl uvést do citací čísla stránek. Román, který není pro české oči, ale pro oči cizí, možná proto jsem měl o to větší touhu si ho přečíst. O to větší překvapení jsem prožil, když jsem zjistil, že se toto dílo bytostně dotýká českého prostředí a vztahu emigrace k českému prostředí. Po dočtení Nevědomosti jsem pochopil (možná špatně), že jsem právě dočetl Kunderovu odpověď českému národu na otázky typu: „Proč jsem v emigraci i po listopadu 1989?“ „Co pro mě znamenají léta emigrace?“ „Jak emigraci vnímám? A jak jí vnímám ve vztahu k českému prostředí, mé původní domovině?“ a mnoha dalším jiným možným na téma Kunderova literárního a občanského života. Ptal jsem se sebe též, proč tento tak pro české prostředí významný román není přeložen do češtiny. Odpověď jsem znovu našel v autorově postoji k literární tvorbě, k českému prostředí, k tomu, že Kundera se snaží především komunikovat skrze své knihy, skrze věčnost, která přetrvá pomíjivé tělesno. Musím říci, že četba Nevědomosti je něčím, jako soustředěným a dlouhým pohledem českého prostředí a emigrace do zrcadla. Tento pohled není bez hořkosti pro českého čtenáře, ale nemůžeme říci, že by Kundera byl k českému prostředí nespravedlivý. Spíše vyzdvihuje skutečnosti, které se v českém prostředí snažíme potlačovat, nemluvit o nich. Ale buďme konkrétní:

Obsahově kniha popisuje cestu české emigrace z Francie (v případě Ireny a jejího švédského druha Gustafa) a z Dánska (v případě Josefa, který kdysi v ČSSR poznal Irenu) po 20-ti letech zpět do ČR. Dovolím si zde nevypisovat obsah, jelikož si myslím, že příběh je pro Kunderu v tomto románu podružný, hlavní jsou myšlenky a reflexivní pasáže, kterými je kniha obdařena. Autor hojně využívá paralely s Homérovou Odysseou, Odysseovým desetiletým putováním a návratem do vlasti. Román není dlouhý, je ale myšlenkově zásadní a mírně kontroverzní, jak jsme zvyklí u ostatních autorových děl. Milan Kundera totiž popisuje návrat z emigrace jako něco ne úplně přirozeného, jako hořkou zkušenost, jako skutečnost, která se jen velmi těžko překonává. Četnými paralelami s Odysseou autor vykresluje návrat do původní vlasti jako nemožný, jako jakousi další emigraci z vlasti, kterou se stala v průběhu oněch dvaceti let Francie či Dánsko. Při návratu do původní vlasti je emigrant konfrontován se změněnou skutečností, s nezájmem o emigrantův život v cizině, s jistým míjením. Emigrant tak nenachází skoro nic, co by mu vlast připomnělo nebo spíše nic, co by se dalo považovat za kontinuitu jeho života. „Míjení“ by mohlo být klíčovým slovem pro celý tento Kunderův román. Toto slovo bychom mohli vnímat i jako důležitější, než například slovo svoboda. Proč si toto myslím? Nevědomost je kromě návratu emigrace též hlubokou sondou do lidského života. Např. Irena vzpomíná, že nikdy vlastně nebyla svobodná a že její důležitá rozhodnutí v životě byla podmíněna jejími rozhodnutími v době, kdy u ní panovala nevědomost. V tomto smyslu můžeme s trochou zevšeobecnění říci, že podle Kundery lidský život je „míjením“, míjením zkušeností s vitalitou a s možnostmi, nutnými rozhodnutími, kompromisem a svobodou. Autor nám připomíná, že lidský život není symfonií svobody, ale zřetězením následků rozhodnutí a podmínek, které se zformovaly v období lidské nevědomosti. Nevědomost se takto vedle „míjení“ stává jistým důležitým paradigmatem, ať vědomým či nevědomým, lidského života. Za tohoto stavu je pro člověka velmi složité a téměř nemožné se svobodně rozhodnout. Tato situace je ještě ztížena situací v totalitním bývalém ČSSR, která se chtě nechtě prolíná i se situací emigranta po návratu do vlasti po listopadu 1989. Můžeme říci, že život emigranta, tak jako život Odyssea, je podmiňován spoustou procesů, které sám nemůže ovlivnit: Kundera například jednoznačně zpochybňuje Odysseovu (rozuměj emigrantovu) radost z návratu do vlasti. Autor též rozvíjí teorii, že „Velký Návrat“ emigranta do vlasti je něco neautentického, nemožného a uvádí to jak na příkladu antického Odyssea, tak na příkladu novodobých Odysseů, Ireny a Josefa, kteří nakonec své štěstí a ani svobodou v původní vlasti nenajdou.

Je to tvrdé zrcadlo českému prostředí, které nastavuje Milan Kundera? Ano, je, ale je též velmi realistické a důležité. Nemůžeme ovšem pominout případy těch emigrantů, kteří se do vlasti vrátili také po velmi dlouhé době dosti šťastní, za všechny jmenujme např. Erazima Koháka. Jak tedy přistupovat k návratu emigrace do vlasti? Stejně tak, jak vidíme kolem sebe (Erazim Kohák) či jak čteme (Milan Kundera). Emigrace je velmi komplikovaný a obtížně definovatelný (a pro českou kotlinu velmi těžko hodnotitelný) jev – Milan Kundera svým románem Nevědomost nám kromě jiných témat ještě nepřímo zodpověděl otázku, jak je složité se pro emigranty vrátit do vlasti. Máme za to Kunderu zatracovat? Ne, naopak, musíme si ho vážit jako odvážného spisovatele s pronikavým pohledem, který se snaží nám odkrývat tu opomíjenou a vytlačovanou část pravdy o nás samých. Těžko bychom v českém prostředí našli podobně pronikavou a trefnou sondu do problematiky návratu emigrace zpět do vlasti. Buďme velmi rádi za tento jiný realistický pohled, ke kterému bychom se my, v české kotlině, velmi těžko propracovávali (pokud bychom se k němu vůbec někdy dopracovali).