Václav Bělohradský - Mistrovský kurz

http://www.youtube.com/watch?v=yDk1zVGMkF4

09. 08. 2011 Erazim Kohák: S klapkou na levém oku - citace

Ve zpětném pohledu je to všechno tak pochopitelné a tak tragické. Samozřejmě po sedmi letech nacistické okupace nás zaplavila nechuť ke všemu pravicovému, od fašistů až po lidovce. Doplatili jsme na to Únorem. Samozřejmě po dvaceti letech okupace a normalizace nás zaplavila stejná nechuť ke všemu levicovému, od nejtvrdšího stalinismu až po Masarykovu sociální demokracii. I na to jsme doplatili. To považuji za jádro těchto svědectví dvou lidí velikých, ryzích a poražených.


(o Havlovi a Pithartovi)

zdroj: http://www.mcputna.cz/nove/Erazim-Kohak-S-klapkou-na-levem-oku.29.html?show=udalosti

Ať v Praze vznikne Letiště Václava Havla !

http://www.letistevaclavahavla.cz/

Smrt prezidenta Václava Havla.

Chtěl bych pouze říct, že se snažím na Havlovu smrt myslet jako na něco přirozeného, jako že „každý tam musíme“, jenže to jde těžko u osoby takového (světového, bohužel ne vždy Čechy doceňovaného) významu.

Pak se mi vybaví, jak většina současné politické a společenské reprezentace Havlovi nadávala do „idealistů“, „pravdoláskařů“ a „usmiřovatelů Gotta s Krylem“ či jiné podobné posměšky a vůbec – a jak teď, když zemřel jeden z největších Čechů uplynulého století, se všichni můžou přetrhnout v tom, jak „nám všem chybí“.

V tom vidím tragédii dnešní doby. Pro většinu našeho národa Havel znamená nenapravitelného idealistu, nedozrálého politika bez dostatečné dávky pragmatismu, umírněného a málo radikálního politika, který byl za své postoje a ideály vlastně kritizován většinu svého života, tedy mluvím i po roce 1989. Tragédii vidím v tom, že když se na naší politické či společenské scéně objeví člověk s obrovským morálním kreditem, člověk, který je ochoten za své demokratické a humanistické ideály bojovat a snášet posměch, ústrky a od komunistů i kriminál, většinová společnost se na toho člověka dívá přes prsty a víc obdivuje takové Klause, Kožené, Stehlíky, Šrejbry, Krejčíře, Machy a jiné ranaře, kteří nám „více svítí do budoucnosti svými rameny“ – pragmatiky ve svém oboru, lidi, kteří nám předávají pouze darwinistickou vizi postmoderní společnosti, žádné ideály.

Teď, když takový člověk umře a shodou okolností je to i náš bývalý prezident a vůdčí osobnost sametové revoluce, se mohou všichni přetrhnout pro jeho odkaz. Stejně tak vehementně, jak ho během života kriminalizovali (komunismus) a jako ho zesměšňovali (naše demokracie od poloviny devadesátých let), tak se podobně probudili a zjišťují, že v zahraničí má vedle Jaromíra Jágra největší kredit, a že pokud si někoho svět bude pamatovat z českých moderních dějin, bude to vedle Tomáše Garrigue Masaryka právě a jen právě Václav Havel, který podobně jako Masaryk, který nás vyvedl z temna habsburské několikasetleté monarchie – vyvedl ze čtyřicetileté totální poroby, možná ještě horší, komunistické totality.

Je mi líto Havla a je mi líto všech, kteří Havlův vliv a odkaz během jeho života zpochybňovali a zlehčovali. Havla je mi líto proto, že v něm národ ztratil jednoho z vůdců naší demokracie a obratu k ideálům, které svého času působily na náš národ jako živá voda. Je mi líto i všech těch zlehčovatelů, ironizátorů a těch, co se Havlovi posmívali………….protože dříve nebo později budou muset přehodnotit, budou muset překabátit…………udělají obrat podobný jako po sametové revoluci, kdy jsme se už nemuseli bát plivnout na totalitu…………

V neposlední řadě je mi líto i nás všech, kteří jsme Havlovi nikdy nepřestali fandit, protože jsme s ním ztratili někoho velmi blízkého, skoro jako rodiče, jako laskavého učitele. Zní to trošku cimrmanovsky, ano, i tak se to dá interpretovat, jenže s tím rozdílem, že Jára da Cimrman je ohromný VTIP, ale Havel je ohromná PRAVDA a LÁSKA, která už dávno do země zašlapala LEŽ a NENÁVIST.

Martin Buber: "Já a Ty" - kultura, společnost a svoboda (citace ze stran 45 - 48)

Každá velká kultura, k jejímuž okruhu patří celé národy, spočívá na původní události, která se vyznačuje vztahem, na odpovědi lidskému protějšku, k níž došlo kdysi v jejím zdroji, na podstatném aktu ducha. Tento akt, posílený stejně zaměřenou silou následujících generací, vytváří zvláštní pojetí kosmu v duchu - teprve díky němu se stává znovu a znovu možným kosmos, pochopený svět, svět, který je domovský a domácí, svět obydlený člověkem. Teprve nyní může člověk, s duší plnou důvěry a vycházeje ze zvláštního chápání prostoru, stavět znovu a znovu příbytky lidské i příbytky boží, naplňovat plynoucí čas novými hymny a písněmi a utvářet samo lidské společenství. Ale je svobodný a tedy tvořivý právě jenom dotud, dokud je jeho životu vlastní - v činnosti i utrpení - onen bytostný akt. Pře-stává-li mít ta či ona kultura svůj střed v živoucí, ustavičně obnovované události, pro niž je příznačný vztah, pak musí ustrnout a pro-měnit se v svět slova Ono, jejž už jenom čas od času eruptivně prolamují žhnoucí činy osamělých duchů. Od té doby se stupňuje běžná příčinnost, která předtím nebyla nikdy s to porušit duchovní pojetí kosmu, v tíživou a utlačující neblahou sudbu. Moudrý a mistrovsky řídící osud, který vládl v souladu s bohatstvím kosmického smyslu nad veškerou příčinností, se proměnil v něco protismyslně démonického a upadl tak sám do příčinnosti. Tentýž „karman", který se jevil předkům jako laskavé zařízení - neboť to, co činíme v tomto životě, nás pozvedá pro příští život do vyšších sfér -, se nyní dává poznat jako tyranie: neboť „karman" dřívějšího života, jehož si ne-jsme vědomi, nás uvrhl do vězení, z něhož v tomto životě nemůžeme uniknout. Kde se předtím klenulo nebe, které zjevovalo smysluplný zákon a na jehož světlých obloucích bylo zavěšeno vřeteno nutnosti, tam nyní vládne nesmyslná a zotročující moc bludných hvězd. Bylo jenom třeba oddat se Díké, nebeské „dráze", která znamená i naši dráhu, abychom se svobodným srdcem přebývali ve vesmírných mezích osudu. Nyní však, ať děláme cokoli, nutí nás Heimarmené, která nezná ducha, abychom nesli na svých zádech celé břemeno mrtvé hmoty světa. Bouřlivá touha po vykoupení zůstává po mnoha různých pokusech nakonec neuspokojena, až ji utiší někdo, kdo učí, jak uniknout z koloběhu zrodů, nebo někdo, kdo zachraňuje duše, které ovládly mocnosti předmětného světa, a vede je ke svobodě dítek božích. Takové dílo povstává z nové události setkání, která nabývá substanciálního významu, z nové odpovědi člověka jeho „Ty", která určuje osud. Díky působivosti tohoto centrálního bytostného aktu může být určitá kultura buď vystřídána jinou, která je oddána jeho vlivu, nebo i sama v sobě obrozena.

Nemoc našeho věku se nepodobá nemoci žádného z jiných věků; patří k nemocem všech věků. Historie kultur není stadion éonů, na němž by jeden běžec po druhém musel proběhnout čile a nic netuše tutéž dráhu smrti. Jejich výšinami a nížinami vede bezejmenná cesta. Není to cesta pokroku a vývoje, nýbrž spirálový sestup duchovním podsvětím, jejž lze ovšem nazvat i vzestupem směřujícím k nejvnitřnějšímu, nejjemnějšímu, nejspletitějšímu víru, kde už není žádné „dále" ani žádné „zpět", nýbrž jenom neslýchaný obrat: - průlom. Budeme muset jít touto cestou až na konec, až k samé zkoušce poslední temnoty? Ale tam, kde je nebezpečí, vzrůstá i síla, která zachraňuje.

Biologistické a historiosofické myšlenky dnešní doby, které se jinak tolik liší, působily společně v tom smyslu, že založily tužší a tísnivější víru v neuniknutelnou sudbu, než jaká existovala kdy před-tím. Není to už moc „karmanu" ani moc hvězd, co neúprosně řídí lidský úděl; na vládu si činí nárok rozličné mocnosti, ale díváme-li se na věc správně, věří většina současníků v jejich smíšenou vládu, stejně tak jako věřili pozdní Římané v smíšenou vládu bohů. To je usnadněno povahou nároku. Ať už je to „životní zákon" všeobecného boje, jehož se každý musí buď zúčastnit, nebo se zřeknout života, nebo „psychologický zákon" úplné výstavby psychické osoby z vrozených pudů zaměřených k užitku; nebo „sociální zákon" nezadržitelného společenského procesu, jejž vůle a vědomí smějí jenom doprovázet; nebo „kulturní zákon" nezměnitelně stejnoměrného vznikání a zani-kání dějinných útvarů; nebo nějaká jiná z různých forem této víry: vždycky to znamená, že je člověk postaven do neuniknutelného dění, proti němuž by byla každá obrana bláznovstvím. Od donucující moci hvězd osvobozovalo zasvěcení do mystérií, od donucující moci kar-manu bráhmanská oběť doprovázená poznáním: v obou bylo zobrazeno vykoupení. Ale bůžek, který vznikl smíšením, nestrpí žádnou víru v osvobození. Představovat si jakoukoli svobodu se považuje za bláhové; máme prý jenom volbu mezi rezolutním a beznadějně rebelujícím otroctvím. Jakkoli často se ve všech těchto zákonech hovoří i o teleologickém vývoji a organickém růstu, je základem všech posedlost procesem, tj. neomezenou příčinností. Dogma o pozvolném procesu je abdikací člověka před bujícím světem slova Ono. Člověk užívá slovo osud chybně: osud není zvonem, který visí nad lidským světem; nemůže se s ním setkat nikdo jiný než člověk, který vyšel ze svobody. Ale dogma o procesu neponechává žádný prostor svobodě, žádný prostor pro její nejvyšší zjevení, jehož mírná síla mění tvář země: pro obrácení. Dogma nezná člověka, který svým obrácením překonává všeobecný boj, roztrhává předivo pudů za-měřených k užitku, vymaňuje se ze zakletí třídy a uvádí v pohyb, omlazuje a proměňuje pevné dějinné útvary. Dogma o procesu ti po-nechává před svou šachovnicí pouze tuto volbu: buď zachovávat pravidla, nebo se vyloučit ze hry; ale ten, kdo prožívá obrácení, převrhuje figurky. Dogma ti vždycky ochotně dovolí naplňovat danost svým životem a „zůstává svobodný" v duši; ale ten, kdo prožívá obrat, považuje tuto svobodu za nejpotupnější porobu.

To jediné, co se člověku může stát neuniknutelnou sudbou, je víra v tuto sudbu; neboť ona potlačuje pohyb obrácení. Tato víra je bludná od samého počátku. Nazírat na věci v po-jmech procesu znamená vždycky jenom pořádat to, co není ničím jiným než tím, „co se stalo", pořádat oddělené světové dění; přítomnost „Ty", dění vycházející z vzájemného sepětí je tomuto nazírání nepřístupné. Ono nezná skutečnost ducha a jeho schéma je pro něj neplatné. Předpovědi z předmětnosti platí jenom pro toho, kdo ne-zná živou přítomnost. Kdo je přemožen světem slova Ono, musí spatřovat v dogmatu o nezměnitelném procesu pravdu, která zjasňuje to, co bylo nepřehledně bujícím děním; ale toto dogma ho ve skutečnosti činí ještě větším otrokem tohoto světa. Ale svět slova Ty není uzavřen. Ten, kdo za ním vychází s usebranou bytostí, s oživlou schopností vstupovat do vztahu, si začíná uvědomovat svobodu. A být osvobozen od víry v nesvobodu znamená dosáhnout svobody.

Scuderia Nostra

Slavoj Žižek na Wall Street - citace (www.blisty.cz)

Pamatujte. Problémem není korupce nebo chamtivost. Problémem je systém. Ten vás nutí ke korupci. Vyvarujte se nejen nepřátel, ale i falešných přátel, kteří už pracují na tom, aby tento proces rozměnili. Jako můžete dostat kávu bez kofeinu, pivo bez alkoholu, zmrzlinu bez tuku, stejným způsobem se pokusí z tohohle udělat neškodný, morální protest. Protest bez kofeinu. Jenže důvod, proč jsme zde, je ten, že máme plné zuby světa, v němž nám k dobrému pocitu stačí zrecyklovat plechovku Coca-Coly, dát pár dolarů na charitu nebo koupit si cappuccino ve Starbucks a věnovat tak jedno procento na hladové děti ve třetím světě. Po outsourcingu práce a mučení, poté, co teď manželské agentury outsorcovaly náš milostný život, vidíme, že jsme po dlouhou dobu dovolovali, aby i naše politická angažovanost byla outsourcována. Chceme ji zpátky. Nejsme komunisté, pokud je komunismem míněn systém, který zkolaboval roce 1990. Pamatujte, že tehdejší komunisté jsou dnes vysoce schopní, bezohlední kapitalisté. V dnešní Číně máme kapitalismus, který je dokonce dynamičtější než ten váš americký, nepotřebuje ale demokracii. Takže pokud kritizujete kapitalismus, nenechejte se vydírat, že jste proti demokracii. Manželství mezi demokracií a kapitalismem skončilo. Změna je možná.

http://www.blisty.cz/art/60832.html