Epocha Propagandistické Indiference

(próza v básni)

Vítejte v epoše kryptokracie, pokročilých derivátů kapitalismu, ve věku krásných nových iluzí a čím dál více se vytrácejících skutečností! V epoše mnohými předvídané dystopie, která se tváří jako ta nejkrásnější z utopií. Mává vám rozvrácený svět, kde se násilí a nepřátelství schovávají za opačné povrchní projevy míru a lásky. Svět, který trestuhodně zaměnil harmonii duchovna a tělesna za překotný materialismus nejhrubšího zrna, ve kterém je život prodáván jako výrobek, který lze koupit a velmi jednoduše směnit či vyhodit na smetiště – a pořídit si nový. Frankfurtská škola, pánové Zamjatin, Huxley, Orwell či Pasolini v hrobech rotují jak zběsilí, protože my, jejich dědici, žijeme v ještě horších světech, než o kterých tak usilovně přemýšleli a které nás ve snech tak strašily. Film Matrix bratrů Wachowských z roku 1999 není v žádném případě sci-fi, je to věrná skutečnost našich životů. V Matrixu žijeme, dýcháme, pracujeme, rodíme se a umíráme – a jsme nuceni vnímat jen vize Matrixu, ne skutečnost. Skutečnost, tak sladké slovo opuštěného člověka na počátku 21. století, se tak mimoděk stává po životě, který jakž takž žijeme, naším nejdražším majetkem. Stejně jako za každé zdánlivě krizové situace, i my se dnes ptáme „cui bono?“, v čí je toto všechno prospěch, popř. ve jménu jaké myšlenky se současný svět točí? Trochu zjednodušeně můžeme říci, že současný svět patří kryptokracii, která vyznává kryptoideologii. Mlžení a matení jsou klíčová slova dneška! Jména a myšlenky hybatelů světa jsou určeny k tomu, aby nebyly námi nikdy dokonale poznány. Nenechme se mýlit, nemluvíme zde ani o tao ani o metafyzice, ale o celkem blízkých skutečnostech, které jsou záměrně zahaleny mlhou. Z mnoha důvodů se nám zdá legitimní domnívat se, že my, obyčejní lidé, jsme vytrvale krmeni prolefeed, máme možnost používat legálně šířenou somu, je nám soustavně vtloukán do hlav materialistický hédonismus, jsme nuceni poslouchat propagandu a ne informace, jsme nuceni vytvářet přebytky a pak je společně zahrabávat do země…………Proč? Proč se ptal i pan Orwell, ale na tuto otázku neměl odpověď. Máme jí my dnes? Můžeme se vůbec odvážit spekulovat ve světě a ve skutečnosti, které se nám neustále čím dál více vzdalují, stejně rychle, jako se nám vzdalují informace, naše soukromí a nezávislé myšlení – všechny tyto dříve samozřejmé entity jsou velmi rychle nahrazovány světem zprostředkovaným, vizemi, propagandou, rychlostí, při které přestáváme přemýšlet, nadbytkem, při kterém rovněž přestáváme myslet. Říkáme si, že žijeme v „epoše informací“, ale ve skutečnosti žijeme v „epoše propagandy“, jsme přecpáváni matérií, vjemy, vizemi, jsme nuceni celým svým životem běžet a ne běžně jít, snažíme se brzdit, co to dá, ale dav nás strhává stále s sebou do proudu dění….ne „Dějin“. Jsme drobnými kolečky v obrovském soukolí, jsme velmi snadno nahraditelní a náš lidský život přestává mít reálnou hodnotu……tedy ještě jednou „cui bono?“. „Cui bono?“ se ovšem ptáme za situace, kdy naše místo na světě je velmi otřesené, kdy ideje a propaganda, které jsme nuceni polykat po velkých soustech, nám nedovolují zhlédnout naše skutečné místo na světě, nejsme schopni ani dohlédnout na horizont vnímaných vizí a událostí. Ptáme se „cui bono?“ za situace, kdy nemáme jinou možnost, než věřit našim šálivým smyslům, než věřit propagandě, která je šířená všemi možnými kanály, jsme nuceni vnímat prefabrikovaný a „předkousaný“ světový názor všemi póry našeho těla, nejsme tedy schopni zodpovědně vážit skutečnost, která nám neustále uniká. Proto, abychom si nemohli s jistotou odpovědět na otázku „cui bono?“, je nám předhazován vybraný výsek propagandistických idejí, které jsou vydávány za objektivně poznatelnou pravdu. Kdo se této všeobecně šířené představě nepřizpůsobuje, nemá své místo v této uměle vytvořené „skutečnosti“. Za této situace, kdy je náš soukromý a veřejný prostor devalvován, kdy je všeobecně a jednomyslně devalvována hodnota lidského života a lidského individua, kdy je člověku přiznáván pouze statut „jednoho z masy“, je potřeba si otevřeně přiznat, že involuce, kterou člověk od doby buržoazní industriální revoluce byl nucen projít, uvrhla lidstvo do temné doby, kdy žádné z jeho dříve garantovaných lidských práv není samozřejmé a co je smutnější, každým dnem jsou jeho lidská práva dále oklešťována ve jménu „boje proti krizi“, „boje proti recesi“ či „boje proti terorismu“. Tedy na klíčovou otázku „cui bono?“ je nám odpovědět ne jinak než domněnkou, že současný stav světa nahrává přetvoření člověka v již dříve zavedený a odporný termín lidský zdroj, v lidského robota, v nesvéprávnou a poslušnou sílu, která bude žít pouze proto, aby roztáčela obrovská kola materialistické spotřeby, aby svým mlčením a přizpůsobivostí podporovala světové síly, které se snaží podřídit veškeré dění strojovému řádu postfordismu – bez výhrad, bez odporu a bez revolucí. Snaha racionalizovat a systematizovat, sešroubovat život, je snahou o napnutí všech světových sil pouze jedním směrem, který bude vyhovovat velkým výrobním systémům, bude vyhovovat vytvoření světa bez dějin, bez času, neměnného a bez konce – světa bez východiska z neutěšené lidské situace. Proč se tedy bránit lidské robotizaci ? Má to nějaký smysl, dá se tento proces nějakým způsobem zvrátit? Asi ne, i když se můžeme hrdinně bránit, ve svých důsledcích je tento proces jednosměrný, násilný, neoddiskutovatelný, nevratný – výsledkem těchto všech snah o přeměnu lidství je extrémně racionální svět, který by fungoval se strojovou přesností po zbytek existence života v jeho současné i budoucí podobě. Tento extrémně racionální svět bude určitě vyhovovat kryptokracii, tento budoucí racionalitou extrémně svázaný svět bude konečnou fází současné kryptoideologie. Naším štěstím vlastně je, že se této konečné situace, velmi podobné nacistickému Endlösungu, v naší současné lidské konstelaci a sensitivitě nedožijeme……..Všechno je pomíjivé, jen tao zůstává.

ZZZimmmaa

ČLOVĚK

Homo nullus

Homo damnatus

Homo discidius

Homo praecognitus

Homo haedonis

Homo trombabilis

Homo desperatus

Homo stultus

Homo roboticus

Homo destructor

Homo destructus

Homo vaffanculis

Homo phobicus

Homo egocentricus

Homo abulicus

Homo amnesius

Homo hibernatus

Homo matrixis

…………

Vulneratus non victus

…………

A pak že se vývoj člověka

zastavil na mrtvém bodě – pche!

.

P.F. 2011: Garbage blues

31.12. 2010

Píšu píseň, která nekončí
na příkaz jsem svobodný
a slova cizí ani trochu moje
jak na trhu koupená
voní teplem kydaného hnoje


Však nelkej - neštkej, psavče
A chraň si skutečnost
Jako oko v hlavě
Můj milý idejí dravče
Hrej si hrej, jen hravě!


Hraju Ti blues, co nekončí
A pořád myslím na Srnčí
A na hlavě mám kukačku
V srdci zase houkačku
Hů – hů – hů
Nikdo se nerozprchává
………………

Mark Fisher: „Kapitalistický realismus“

112 stran, přel. Radovan Baroš, Rybka Publishers, Praha 2010

„Zkušenost nás poučila, že autoritářská omezení, která jsou všude kolem nás, mohou být zaváděna v rámci politické struktury, která formálně zůstává demokracií. Na tento vývoj nás připravila „válka proti terorismu“: normalizace krize vytváří situaci, ve které se zrušení protikrizových opatření, původně přijatých jako reakce na mimořádnou situaci, stává nemyslitelným (skončí tato válka někdy?).“ (str. 10)

„Jak uvádějí Marx a Engels v Komunistickém manifestu: „(Kapitál) utopil v ledové vodě sobecké vypočítavosti posvátnou bázeň náboženského vytržení, rytířského nadšení a bosácké sentimentality. Proměnil osobní důstojnost člověka ve směnnou hodnotu a namísto nesčetných propůjčených a řádně nabytých svobod postavil jedinou bezohledně chladnou svobodu obchodu. Zkrátka, vykořisťování zastřené náboženskými a politickými iluzemi nahradil vykořisťováním otevřeným, nestoudným, přímým a bezcitným.““ (str. 13)

„Mezi Nietzscheovy nejproročtější texty patří ty, ve kterých popisuje „přesycenost (přítomného) věku historií“. „Ta vede k nebezpečnému ironickému odstupu vůči sobě samému,“ uvádí v Nečasových úvahách, „a následně k ještě nebezpečnějšímu cynismu“, v němž „kosmopolitní manýry“ a blazeovaný divácký odstup zaujmou místo angažovanosti a spoluzodpovědnosti.“ (str. 16)

„Dnes však k zpětné asimilaci podnětů, které původně mohly disponovat subverzivním potenciálem, již nedochází; namísto toho jsme svědky jakési pre-asimilace či pre-integrace: naše tužby, aspirace a naděje jsou již dopředu formovány kapitalistickou kulturou.“ (str. 19)

„Úlohou kapitalistické ideologie není explicitně se něčeho zastávat, za něco bojovat, jak to dělá propaganda, ale maskovat skutečnost, že se kapitál při svém fungování obejde bez jakékoli subjektivně zakoušené víry. Fašismus nebo stalinismus si bez propagandy nelze představit – kapitalismus ale může fungovat naprosto bez problémů a v mnoha ohledech dokonce i lépe, když ho nikdo explicitně neobhajuje.“ (str. 24)

„Kapitalistický realismus může být ohrožen, jen když se ukáže, že je v nějakém ohledu nekonzistentní nebo neudržitelný; jinými slovy, pokud se ukáže, že jeho proklamovaný „realismus“ ve skutečnosti žádným realismem není.“ (str. 29)

„“Princip reality,“ píše Zupančičová, „není nějakou přirozenou kategorií reflektující skutečné uspořádání věcí… Princip reality samotný je ideologicky zprostředkovaný; dokonce by se dalo tvrdit, že je tou nejvyšší formou ideologie, ideologií, která samu sebe vydává za empirickou skutečnost či za (biologickou, ekonomickou) nutnost (kterou máme tendenci vnímat jako neideologickou). Právě zde bychom měli být vůči působení ideologie nejvnímavější.““ (str. 30)

„Panuje rozšířený pocit, že „něco schází“ – nedostává se však poznání, že k tomu záhadnému, chybějícímu pocitu potěšení lze dospět toliko „mimo princip slasti“. (o depresivní hedonii britské mládeže, str. 35)

„Důsledkem tohoto napojení na zábavní matrix je těkavá, neklidná interpasivita, neschopnost soustředit se nebo zaměřit na něco svou pozornost. Neschopnost studentů spojit si nynější nepozornost s budoucím neúspěchem, jejich neschopnost syntetizovat čas do nějaké souvislé vyprávěcí linie, jsou příznakem něčeho hlubšího než jen absence motivace.“ (str. 38)

„Dělníka, který mechanicky opakuje stále stejný úkon pod přísným dohledem mistra, nahradila flexibilní pracovní síla, která nemá mnohdy pevnou pracovní dobu, jasně definované povinnosti a namísto pracovní smlouvy na dobu neurčitou disponuje jen krátkodobým úvazkem a která si de facto sama ze své vlastní iniciativy vymýšlí stále efektivnější a dokonalejší způsoby svého zotročení.“ (poznámka překladatele pod čarou o postfordismu, str. 43)

„Klíčové hodnoty, na nichž spočívá rodinný život, spolehlivost, důvěra, oddanost, jsou přesně těmi hodnotami, které se v novém kapitalismu staly anachronismem.“ (str. 48)

„Abyste mohl efektivně fungovat jako komponent jakékoli ad hoc produkce, musíte si vypěstovat schopnost reagovat na nepředvídatelné události, musíte se naučit žít v podmínkách, kde vládne totální nestabilita nebo také, jak zní ošklivý neologismus doby – „prekarieta“. Období práce střídají období nezaměstnanosti. Zpravidla přecházíte z jednoho krátkodobého úvazku za druhým, aniž byste si byli schopni naplánovat jakoukoliv budoucnost.“ (str. 50)

„Vše nasvědčuje tomu, že s postfordismem dosáhla „neviditelná metla“ psychiatrických a afektivních poruch, které skrytě a pokradmu nabírají na síle od poloviny 18. Století (tj. od počátku průmyslového kapitalismu), kvalitativně novou úroveň.“ (str. 51)

„To, jak je na akciovém trhu generována hodnota, mnohem méně závisí na tom, co daná firma „skutečně dělá“, a v daleko větší míře se zakládá na tom, jak je svým okolím vnímána, na víře v její (budoucí) úspěch. V kapitalismu se vše, co je pevné, rozpouští na PR a pozdní kapitalismus není touto všudypřítomnou tendencí k produkování public relations posedlý o nic méně, než prosazováním logiky trhu.“ (str. 61)

„Proto měl Chruščovův projev z roku 1956, v němž „přiznal“ nedostatky sovětského režimu, takový význam. Nebylo to proto, že by si nikdo ve straně nebyl vědom zločinů a korupce páchaných jejím jménem, ale proto, že po Churščovově projevu nebylo možné nadále věřit, že o nich nic neví velký Druhý.Tolik tedy k reálnému socialismu – ale co reálný kapitalismus? Jeho „realismus“ si lze mimo jiné osvětlit na pozadí tvrzení kapitalistického realismu, že se vzdal víry ve velkého Druhého.“ (str. 62)

„Právě naopak, klíčová role, kterou v kapitalismu hrají „nemateriální transformace“ v podobě PR, marketingu a reklamy, naznačuje, že pro svůj efektivní chod se kapitalistická hrabivost neobejde bez různých forem maskování své podstaty.“ (str. 64)

„Nikdo nevěděl, co přesně se má dělat: lidé se mohli jen dohadovat, co určitá gesta a určité směrnice znamenají. V pozdním kapitalismu, kde neexistuje možnost odvolání, a to dokonce ani v principu, k nejvyšší autoritě, která by mohla podat závazně platný oficiální výklad, jsme svědky masivního prohloubení tohoto tápání.“ (o stalinismu, str. 68)

„Kapitalistický realismus naopak znamená podřídit se realitě, která je nekonečně plastická, která je s to se v jakoukoliv chvíli rekonfigurovat.“ (str. 73)

„Tato strategie spočívající v tom, že bez protestu a bez otázek akceptujeme neslučitelné a nesmyslné, představovala vždy exemplární techniku, jak si zachovat zdravou mysl, avšak v pozdním kapitalismu, v této „pestrobarevné směsici všeho, co kdy existovalo“, která produkuje sociální fikce a následně se jich zbavuje téměř tak překotně, jako chrlí zboží, aby je vzápětí redukovala na pouhý odpad, hraje obzvlášť důležitou roli.“ (str. 76)

„“Intelektuálové frankfurtské školy a před nimi Platon připouštěli, že individuální volba a politické ovládání se nevylučují, a jako příklad připomínali demokratické subjekty, které mohou být objektem politické tyranie nebo autoritativního režimu právě proto, že jsou beze zbytku zaujati volbou a uspokojováním svých potřeb, které si pletou se svobodou.““ (citace Wendy Brownové, str. 82)

„Kafkovu svrchovanému géniu se podařilo postihnout negativní atheologii vlastní Kapitálu; střed chybí, ale my se nedokážeme vzdát toho, abychom po něm pátrali nebo jej implicitně postulovali. Neznamená to, že tam nic není – znamená to jen, že to, co tam je, není s to nést za něco zodpovědnost.“ (str. 87)

„V kultuře, která „otcovský“ princip povinnosti podřídila „mateřskému“ imperativu užívat si, může vznikat dojem, že rodič jakožto vychovatel selhává, když chce jakkoliv omezovat právo svého dítěte neomezeně si užívat.“ (str. 94)

Andrej Tarkovskij: "Scuplting In Time" (1986)

"The idea that everyone is responsible for himself to have vanished, to have fallen victim to a misconceived "common good", in the service of which man acquires the right to be treated with a total lack of responsibility." (page 233)

"The connection between man´s behaviour and his destiny has been destroyed; and this tragic breach is the cause of his sense of instability in the modern world."
(page 235)

"By emphasising the social usefulness of someone´s activity to the point where the rights of the personality are ignored, we commit an unforgivable mistake and create all the preconditions for tragedy."
(page 236)

"A sense of "happiness" is far less important than being able to confirm your own soul in the fight for that freedom which is, in the true sense, divine - where good and evil are balanced, and evil is never allowed to prevail."
(page 239)

"What is art?...........Like a declaration of love: the consciousness of our dependance on each other. A confession. An unconscious act that none the less reflects the true meaning of life - love and sacrifice."
(page 239)

"The East was closer to the truth than the West; but Western civilisation devoured the East with its materialist demands on life."
(page 240)

"And according to the logic of Eastern thought, conflict of any kind is essentially sinful."
(page 241)

"Perhaps the meaning of all human activity lies in artistic consciousness, in the pointless and selfless creative act? Perhaps our capacity to create is evidence that we ourselves were created in the image and likeness of God?"
(final phrases of the book, pages 241 - 242)

source: http://fisejs.ibabylon.cz/knihy/Andrey_Tarkovsky_Sculpting_in_Time__2nd_edition_1987.pdf

Citace Piera Paola Pasoliniho

http://www.pasolini.net/ceco_CitazioniVarie+daPasolini.htm