Vzpomínka na Ernesta Sabata (24. 6. 1911 - 30. 4. 2011)

2008 / č.49

Odolávání

03-04-2009 ERNESTO SABATO

Jak odolat závrati z rychlosti, kterou dnes plyne život, a jak si při této rychlosti zachovat lidskost? To jsou otázky, kterými se ve své eseji zabývá argentinský spisovatel Ernesto Sabato.

Jsou to vypuzení, vyhnanci, ponížení a zbavení své vlasti a své půdy, brutálně zatlačení do nejhlubších propastí. Tam to je, kde jsou katechumeni dneška.
Ernst Jünger

Nejhorší je Závrať

Při závrati se nerodí ovoce a člověk nevzkvétá ani se nerozvíjí. Závrati je vlastní strach, člověk přijímá za své chování robota, už není odpovědný, už není svobodný, ani nerozeznává ostatní.

Moje duše dostává strach, když vidím lidstvo v tomto vlaku závrati, ve kterém se přemisťujeme, otupělí ve strachu, aniž bychom znali vlajku tohoto boje, aniž bychom si ji vybrali.

Atmosféra Buenos Aires se změnila. V ulicích muži i ženy spěchají kupředu, aniž by se na sebe podívali, neschopni dostát časovému rozvrhu, který ohrožuje jejich lidství. Už není prostor k hovorům v kavárnách, které byly rozlišovacím znakem tohoto města, když ho zuřivost a násilí ještě nezměnily v poblázněnou megalopoli. Když ještě mohly matky vodit své děti na náměstí nebo na návštěvu k příbuzným. Je možné se v této rychlosti rozvíjet? Jedním z cílů této cesty zdá se být produktivita, ale kde jsou její opravdové plody?

Člověk si v této rychlosti nemůže uchovat svou lidskost. Jestliže žije jako robot, bude zničen. Klid, jistá pomalost, je od lidského života stejně neoddělitelný jako střídání ročních období u rostlin nebo narození dítěte.

Jsme na cestě, ale nejdeme, sedíme na voze, který se pohybuje bez zastavení, jako slavnostní průvod nebo jako ta satelitní města, o kterých říkají, že budou. Už se nic nepohybuje rychlostí lidské chůze, kdo z nás chodí pomalu? Ale závrať není jen venku, vstřebali jsme ji do mysli, která neustále vyvolává pustošivé obrazy – možná, že zrychlení dorazilo i do stále naléhavěji bušícího srdce, aby vše rychle uběhlo a nezůstalo. Tento společný osud je velkou příležitostí, ale kdo si dovolí z toho vlaku vyskočit? Už se také neumíme modlit, protože jsme ztratili ticho a také zvuk výkřiku.



Člověk zachvácený závratí se všeho obává, mizí dialog mezi osobami. To, co si říkáme, jsou spíše čísla než slova, obsahují více informací než novosti. Ztráta dialogu utápí závazek rodící se mezi lidmi, který může učinit z vlastního strachu nástroj, jenž ho porazí a poskytne lidem větší svobodu. Ale vážný problém je, že tato civilizace není nemocna jen vykořisťováním a bídou, ale také související bídou duchovní. Velká většina nechce svobodu, bojí se jí. Strach je symptomem naší doby. A to do té míry, že když trošku poškrábeme povrch, můžeme objevit paniku, která spočívá uvnitř lidí, žijících způsobem, jaký vyžaduje práce ve velkých městech. Je to taková nutnost, která se prožívá automaticky, aniž by činům předcházelo ano či ne.

Většina lidstva je zaměstnaná abstraktní mocí. Někteří zaměstnanci vydělávají víc a někteří méně. Ale kdo je ten svobodný člověk, který rozhoduje? Je to zásadní otázka, kterou si musíme položit, až uslyšíme v duši odpovědnost, ke které jsme voláni.

Myslím, že je potřeba odolávat: to bylo moje heslo. Ale dnes jsem se kolikrát sebe ptal, jak ztělesnit toto slovo. Předtím, když život nebyl tak tvrdý, bych chápal odolávání jako heroický čin, jako odmítnutí jet v tomto vlaku, který nás přivádí k šílenství a do neštěstí. Je možné chtít po lidech žijících v závrati, aby se vzbouřili? Je možné chtít po mužích a ženách mé země, aby odmítli příslušnost k tomuto divokému kapitalismu, jestliže živí své děti, své rodiče? Jestliže berou na sebe tuto zodpovědnost, jak by mohli opustit tento život?

Situace se natolik změnila, že musíme bedlivě zvážit, co chápeme pod odoláváním. Nemohu vám dát žádnou odpověď. Jestliže bych ji měl, vytáhl bych do boje jako Armáda spásy, nebo jako ti blouzniví věřící, možná jediní, kteří věří ve svědectví – a vyhlašoval bych ji na nárožích s naléhavostí, která nás dělí od katastrofy. Ale ne, myslím si, že je to něco méně úžasného, menšího, jako víra v zázrak, to, co vám chci předat v tomto dopisu. Něco, co odpovídá noci, ve které žijeme, sotva světélko, něco, v co je možné doufat.

Nikoli hříšník, pouze součástka

Obtíže moderního života, nezaměstnanost a přelidnění, dohnaly člověka k dramatické starosti o ekonomickou stránku bytí. Jako ve válce život osciluje mezi tím, být vojákem nebo být zraněný v nějaké nemocnici, v našich zemích je pro nekonečně mnoho lidí život omezen na to být pracovník na plný úvazek nebo být vyloučen. Je to velké osiření, které se rozšiřuje po městech, velká samota původní osobnosti je jednou z tragédií závrati a efektivity.

První tragédie, která musí být urgentně napravena, je ztráta hodnoty sebe sama, kterou cítí člověk, jenž předběžně přizpůsobuje svůj krok podrobení se. Dnes se člověk necítí hříšníkem, myslí si o sobě, že je pouze ozubené kolečko, což je podstatně horší. Toto zneuctění může být změněno pouze pohledem každého na ty ostatní. Ale ne vyzdvihováním vlastních zásluh realizace, ani hodnocením jakéhokoliv ze svých činů. Je to objetí, jež nám může dát potěšení z toho, že patříme k dílu, které nás všechny zahrnuje.

Jestliže bychom se namísto strachu, který nás paralyzuje, vrátili k víře v člověka, jsem přesvědčen, že bychom mohli porazit strach, který nás paralyzuje jako zbabělce. Během let jsem prošel mnohými nebezpečnými situacemi, kdy šlo o život. Beze strachu? Ne, bál jsem se až do morku kostí, ale nemohl jsem se vrátit zpět. Kdyby nebylo mých druhů, ubohých lidí, ke kterým jsem měl vztah, určitě bych to vzdal. Člověk se neodváží, když je sám a izolován, ale může se odvážit, když se už natolik ponořil do skutečnosti ostatních, že nemůže ustoupit. Když jsem pracoval pro CONADEP (La Comisión Nacional Sobre La Desaparición De Personas – argentinská instituce založená roku 1983, pátrající po osobách nezvěstných za dob vojenské diktatury – pozn. T. M.), měl jsem v noci děsivé sny, že ty druhy mučení, před kterými bych raději volil smrt, museli zažít i moji nejbližší, které jsem měl nejvíce rád. Poté jsem se probouzel s úzkostí a nevěděl jsem, jak jít dál, ale po pár hodinách jsem nemohl odmítnout poslouchat ty, kteří mě prosili, abych je přijal. Prostě jsem nemohl, bylo nepřijatelné, abych odmítl ty otce, jejichž děti byly doslova a do písmene zmasakrovány.


Chtěl bych vám říct, že jsem to nemohl udělat, protože jsem byl uvnitř už zainteresovaný. Tak tomu je, člověk si dodá odvahy dojít k bolesti druhého a život se změní v absolutno. Nejčastěji se ale my lidé nepřibližujeme ani na práh toho, co se děje ve světě, ani toho, co se stává nám všem, tehdy ztrácíme možnost zahrávat si a umřít v klidu, zkrocení v poslušnosti společnosti, která nerespektuje lidskou důstojnost. Mnozí řeknou, že nejlepší je nebýt zainteresován, protože ideály se ve svém důsledku devalvují; jako platonické lásky, které se poskvrňují ztělesněním. Pravděpodobně něco z toho určitě platí, ale lidské rány volají po naší účasti.

Tato změna postoje vyžaduje tvoření, nový pohled na to, co prožíváme nyní, a tvoření je možné pouze ve svobodě, která je úzce spojena se smyslem pro odpovědnost – to je moc, která poráží strach. Postmoderní člověk je řetězy připoután k pohodlí, které mu poskytuje technika, takže se neodvažuje ponořit do hlubokých zkušeností, jako je láska nebo solidarita. Ale lidská bytost se zachrání, pouze pokud dá všanc svůj život pro život jiného člověka, pro bližního nebo souseda, nebo pro děti ponechané bez jakékoli péče. Na světě je dvě stě padesát milionů dětí, které žijí vyhozené na ulici. Z našeho zájmu o osiřelé může vyvstat nový způsob života, ve kterém stáhnout se do sebe by byl skandál, člověk může objevit a vytvořit odlišné bytí. Historie je shlukem zvráceností, válek, pronásledování, mučení a nespravedlností, ale přesto, nebo právě proto, miliony mužů a žen se obětují v péči o ty nejnešťastnější. Tito lidé ztělesňují odolávání.

Teď je potřeba vědět, jak řekl Albert Camus, jestli se jedná o oběť sterilní či úrodnou, a tato otázka se musí zahnízdit v každém srdci s nejvyšší vážností. V této situaci je každý z nás volán k opozici odoláváním, vytvářejí se tak prostory svobody, které mohou otevřít horizonty do té chvíle neočekávané.

Je to most, který musíme přejít. Nemůžeme zůstat zahleděni do minulosti, ani s potěšením hledět do propasti. Na této cestě bez východiska se zdá znovuvytvoření člověka a jeho světa stejně neodkladným gestem, jako je narození tvorečka, když přijde jeho čas.

Lidé nalézají v krizích samotných sílu je překonávat. Dokázalo to mnoho mužů a žen, kteří vybaveni pouze svou houževnatostí a odvahou bojovali a zvítězili nad krvavými tyraniemi našeho kontinentu. Lidská bytost je schopná z překážek dělat nové cesty, protože životu stačí prostor jedné puklinky, aby se znovu zrodil. Prvořadé je odmítnutí zadusit to, co můžeme přivést na svět. Bránit, jak to hrdinně činily okupované národy, tradici, která nám říká, kolik je v člověku svatého. Nedovolit, abychom promrhali kouzlo drobných momentů svobody, ze kterých se můžeme těšit: stůl sdílený s lidmi, které máme rádi, stvoření, kterým poskytujeme útočiště, vděčnost objetí. Akt odvahy – jakým je vyskočit z domu v plamenech. Toto nejsou racionální činy, ale není důležité, aby jimi byly, budeme zachráněni díky jejich důsledkům.

Svět nic nezmůže proti člověku, který si píská ve své bídě.

zdroj: http://www.literarky.cz/index_o.php?p=clanek&id=6105&rok=2008&cislo=49