Milý čtenáři, první věc, kterou bys měl vědět, je, že tento film není třeba vidět jednou, ale dvakrát nebo třikrát, nejlépe čtyřikrát, protože a právě proto, že tento film se netráví snadno. Je též velmi užitečné vědět, že kolem Tebe budou lidé, kteří Ti řeknou, že nesnáší všechny prasárny z filmu, a že toto vše je nechutné. Též by bylo dobré vědět, že se Ti budou mnozí snažit vnutit silný pocit studu, odporu a ponížení pro ty, kdo se na tento film dívají. Bude určitě hodně lidí, kteří Ti řeknou, že tento film je extrémně nevhodný pro Tvé oči, že se jedná o filmový odpad. Všechny tyto věci a možná ještě další, řeknou Ti, že je možné číst to samé v recenzích lidí, kteří si zaslouží Tvůj obdiv. Milý čtenáři, prosím Tě, neposlouchej, nebuď poslušný, odporuj…….a nakopej do zadku ty nejzarytější. A teď Ti povím proč.
Většina lidí na světě dává absolutní přednost tomu, jak co vypadá, image, a nemyslí na další možné významy toho, co vnímá a co prožívá. Toto se týká především našeho filmu, který v žádném případě nemůže být plně zkoumán, jestliže se zabýváme pouze tím, jak vypadá. Kdybychom udělali tuto chybu, museli bychom říct, že pasoliniovský pohled notně deformuje skutečnost, a že fašismus nebyl špatný, protože většina fašistů nebyli libertinové. Mohli bychom říct, že též vyprávěný příběh, umístěný do Republiky Salò, je málo pravděpodobný či nepravděpodobný. Ale všechny tyty výtky nejsou nic jiného, než triviální, naivní a nevhodné poznatky. Pier Paolo Pasolini nikdy nebyl tak naivní, aby si myslel, že jediná skutečnost je ta, kterou nám předvádí.
Když pomyslíme na „Trilogii života“, která předcházela našemu filmu, můžeme vidět jasný posun Pasoliniho poetiky k „větší transparentnosti“, „větší komunkatibilitě“, „přesnějšímu vnímání toho, co vidíme“, což je tendence, kterou vyjádřil již ve svých cenných esejích. Jestliže v „Trilogii života“ jsou chytrost, láska, sex, ideály, nová morálka a mladost výrazem života, v “Salò” všechny tyto prvky představují smrt, pomalou, trýznivou a plnou muk. Film je uspořádán, tak jako u Dantova Pekla, do kruhů – film je, kromě Předpeklí, představuje tři: Kruh Mánií, Kruh Sračky a Kruh Krve. Hlavní myšlenka filmu je jasná, dantovská: „Zanechte všech nadějí, vy, kteří vstupujete!“ Sexuální experiment 4 vládců Republiky Salò a jejich starých prostitutek s 9 chlapci a 9 dívkami začíná sepsáním „Pravidel“, která řídí vnitřní život velké vily – vězení pro vybranou mládež. Jeden z vládců v této souvislosti říká: „Pouze to, co je přemrštěné, je krásné.“ Ale film nepředstavuje pouze přemrštěnost, představuje chybění, smrt. Chybějící ideály, chybějící hodnoty, chybějící morálku, chybějící život, chybějící lásku, chybějící soucit. Smrt je spatřována v nevinnosti, v lásce, v sexu, v nahotě, v mániích a v bizarních sexuálních praktikách. Můžeme tedy říci, že přestože film představuje totální dekadenci, podporovanou kulturou, která předcházela druhou světovou válku, hlavní myšlenku autor schovává za toto hrůzostrašné představení.
Apokalypsa podle Pier Paola začíná již při sepisování „Pravidel“ 4-mi vládci ze Salò. Tato pravidla plně odráží naprosto chybějící respekt k člověku, lásce, nevinnosti, svobodě, atd. ze strany fašistických představitelů. Fašismus podle Pasoliniho je skutečnost jako negativ: to, co je v našem životě chváleno a blahoslaveno, je ve filmu ponižováno a zatraceno. Film nezakrývá představení obrovského zla, ale bez toho, aniž by se zaměřil na nepodstatné a triviální, prvoplánové detaily. Tato přehnaná představení ale znamenají přesný opak toho, co je ve filmu vidět. Jsem si jistý, že Pasolini chtěl podtrhnout právě ty hodnoty, které jsou přesně opačné těm, které ve filmu představil. Film zobrazuje zneužití nevinnosti, nahých těl, sexuálních orgánů, „normality“ – můžeme tedy říct, že toto zobrazení nemá za cíl vyvolat v nás potěšení z obscénnosti – cíl je přesně opačný – vzbudit lásku diváka k úplnému opaku: k lásce, k nevinnosti, k sexu mezi nevinnými, ke svobodě, k ideálům, k víře, k morálce, které by mohly zajistit důstojný život.
Alegorie fašismu ve filmu se ale nezastavuje tady. Pasolini často tvrdil, že fašismus je přítomný ve svých hlavních rysech také v moderní společnosti, a že moderní lidé se rozdělují na trapiče a trápené. Toto je hlavní myšlenka filmu autora, který se inspiroval Dantem a De Sadem. Vidíme Pasoliniho úplnou ztrátu iluzí, jeho „kosmický“ pesimismus, chybějící naději. Ve filozofických termínech autor dosáhl své hranice expresivity a koherence světonázoru. Film “Salò” tedy hovoří o smrti, která paradoxně vychází z přemíry života, jestliže je tento zneužit a znásilněn. Opakuji: všechno to, co v „Trilogii života“ je neoddiskutovatelným životním prvkem, v “Salò” se představuje jako atributy, které mohou být zneužity a které vedou k pomalé a nevyhnutelné smrti.
Stejně tak jako v Dantově Pekle, tak i v “Salò” není úniku, nelze uprchnout. Herečka, která hrála v roli Zumurrúd v „Kytici tisíce a jedné noci“, je zastřelena těsně po souloži s jedním z hlídačů ve velké vile. Osoby, které se vzepřely mučení, byly zabity. Pouze smrt je mohla vysvobodit ze strašného osudu velké vily. „Pravidla“ 4 vládců úplně mění přirozenost 18-ti chlapců a dívek, kteří se úplně stávají pouhými věcmi. Film se uzavírá nejsurovějším mučením a násilnou smrtí vybrané mládeže. Ptám se sebe, pokud by Pasolini býval mohl natočit další film po “Salò”, co by asi býval natočil? Pokud by Pasolini býval chtěl pokračovat v efektivním šíření jeho extrémních konceptů o společnosti a současném světě (jak například činil ve svých ceněných sbírkách esejů „Korzárské spisy“ a „Luteránské listy“), co a jak by nám býval řekl, jak by nám vše předestřel?
Žádné komentáře:
Okomentovat