BURRASCACIELOS: listopadu 2011

Každá velká kultura, k jejímuž okruhu patří celé národy, spočívá na původní události, která se vyznačuje vztahem, na odpovědi lidskému protějšku, k níž došlo kdysi v jejím zdroji, na podstatném aktu ducha. Tento akt, posílený stejně zaměřenou silou následujících generací, vytváří zvláštní pojetí kosmu v duchu - teprve díky němu se stává znovu a znovu možným kosmos, pochopený svět, svět, který je domovský a domácí, svět obydlený člověkem. Teprve nyní může člověk, s duší plnou důvěry a vycházeje ze zvláštního chápání prostoru, stavět znovu a znovu příbytky lidské i příbytky boží, naplňovat plynoucí čas novými hymny a písněmi a utvářet samo lidské společenství. Ale je svobodný a tedy tvořivý právě jenom dotud, dokud je jeho životu vlastní - v činnosti i utrpení - onen bytostný akt. Pře-stává-li mít ta či ona kultura svůj střed v živoucí, ustavičně obnovované události, pro niž je příznačný vztah, pak musí ustrnout a pro-měnit se v svět slova Ono, jejž už jenom čas od času eruptivně prolamují žhnoucí činy osamělých duchů. Od té doby se stupňuje běžná příčinnost, která předtím nebyla nikdy s to porušit duchovní pojetí kosmu, v tíživou a utlačující neblahou sudbu. Moudrý a mistrovsky řídící osud, který vládl v souladu s bohatstvím kosmického smyslu nad veškerou příčinností, se proměnil v něco protismyslně démonického a upadl tak sám do příčinnosti. Tentýž „karman", který se jevil předkům jako laskavé zařízení - neboť to, co činíme v tomto životě, nás pozvedá pro příští život do vyšších sfér -, se nyní dává poznat jako tyranie: neboť „karman" dřívějšího života, jehož si ne-jsme vědomi, nás uvrhl do vězení, z něhož v tomto životě nemůžeme uniknout. Kde se předtím klenulo nebe, které zjevovalo smysluplný zákon a na jehož světlých obloucích bylo zavěšeno vřeteno nutnosti, tam nyní vládne nesmyslná a zotročující moc bludných hvězd. Bylo jenom třeba oddat se Díké, nebeské „dráze", která znamená i naši dráhu, abychom se svobodným srdcem přebývali ve vesmírných mezích osudu. Nyní však, ať děláme cokoli, nutí nás Heimarmené, která nezná ducha, abychom nesli na svých zádech celé břemeno mrtvé hmoty světa. Bouřlivá touha po vykoupení zůstává po mnoha různých pokusech nakonec neuspokojena, až ji utiší někdo, kdo učí, jak uniknout z koloběhu zrodů, nebo někdo, kdo zachraňuje duše, které ovládly mocnosti předmětného světa, a vede je ke svobodě dítek božích. Takové dílo povstává z nové události setkání, která nabývá substanciálního významu, z nové odpovědi člověka jeho „Ty", která určuje osud. Díky působivosti tohoto centrálního bytostného aktu může být určitá kultura buď vystřídána jinou, která je oddána jeho vlivu, nebo i sama v sobě obrozena.

Nemoc našeho věku se nepodobá nemoci žádného z jiných věků; patří k nemocem všech věků. Historie kultur není stadion éonů, na němž by jeden běžec po druhém musel proběhnout čile a nic netuše tutéž dráhu smrti. Jejich výšinami a nížinami vede bezejmenná cesta. Není to cesta pokroku a vývoje, nýbrž spirálový sestup duchovním podsvětím, jejž lze ovšem nazvat i vzestupem směřujícím k nejvnitřnějšímu, nejjemnějšímu, nejspletitějšímu víru, kde už není žádné „dále" ani žádné „zpět", nýbrž jenom neslýchaný obrat: - průlom. Budeme muset jít touto cestou až na konec, až k samé zkoušce poslední temnoty? Ale tam, kde je nebezpečí, vzrůstá i síla, která zachraňuje.

Biologistické a historiosofické myšlenky dnešní doby, které se jinak tolik liší, působily společně v tom smyslu, že založily tužší a tísnivější víru v neuniknutelnou sudbu, než jaká existovala kdy před-tím. Není to už moc „karmanu" ani moc hvězd, co neúprosně řídí lidský úděl; na vládu si činí nárok rozličné mocnosti, ale díváme-li se na věc správně, věří většina současníků v jejich smíšenou vládu, stejně tak jako věřili pozdní Římané v smíšenou vládu bohů. To je usnadněno povahou nároku. Ať už je to „životní zákon" všeobecného boje, jehož se každý musí buď zúčastnit, nebo se zřeknout života, nebo „psychologický zákon" úplné výstavby psychické osoby z vrozených pudů zaměřených k užitku; nebo „sociální zákon" nezadržitelného společenského procesu, jejž vůle a vědomí smějí jenom doprovázet; nebo „kulturní zákon" nezměnitelně stejnoměrného vznikání a zani-kání dějinných útvarů; nebo nějaká jiná z různých forem této víry: vždycky to znamená, že je člověk postaven do neuniknutelného dění, proti němuž by byla každá obrana bláznovstvím. Od donucující moci hvězd osvobozovalo zasvěcení do mystérií, od donucující moci kar-manu bráhmanská oběť doprovázená poznáním: v obou bylo zobrazeno vykoupení. Ale bůžek, který vznikl smíšením, nestrpí žádnou víru v osvobození. Představovat si jakoukoli svobodu se považuje za bláhové; máme prý jenom volbu mezi rezolutním a beznadějně rebelujícím otroctvím. Jakkoli často se ve všech těchto zákonech hovoří i o teleologickém vývoji a organickém růstu, je základem všech posedlost procesem, tj. neomezenou příčinností. Dogma o pozvolném procesu je abdikací člověka před bujícím světem slova Ono. Člověk užívá slovo osud chybně: osud není zvonem, který visí nad lidským světem; nemůže se s ním setkat nikdo jiný než člověk, který vyšel ze svobody. Ale dogma o procesu neponechává žádný prostor svobodě, žádný prostor pro její nejvyšší zjevení, jehož mírná síla mění tvář země: pro obrácení. Dogma nezná člověka, který svým obrácením překonává všeobecný boj, roztrhává předivo pudů za-měřených k užitku, vymaňuje se ze zakletí třídy a uvádí v pohyb, omlazuje a proměňuje pevné dějinné útvary. Dogma o procesu ti po-nechává před svou šachovnicí pouze tuto volbu: buď zachovávat pravidla, nebo se vyloučit ze hry; ale ten, kdo prožívá obrácení, převrhuje figurky. Dogma ti vždycky ochotně dovolí naplňovat danost svým životem a „zůstává svobodný" v duši; ale ten, kdo prožívá obrat, považuje tuto svobodu za nejpotupnější porobu.

To jediné, co se člověku může stát neuniknutelnou sudbou, je víra v tuto sudbu; neboť ona potlačuje pohyb obrácení. Tato víra je bludná od samého počátku. Nazírat na věci v po-jmech procesu znamená vždycky jenom pořádat to, co není ničím jiným než tím, „co se stalo", pořádat oddělené světové dění; přítomnost „Ty", dění vycházející z vzájemného sepětí je tomuto nazírání nepřístupné. Ono nezná skutečnost ducha a jeho schéma je pro něj neplatné. Předpovědi z předmětnosti platí jenom pro toho, kdo ne-zná živou přítomnost. Kdo je přemožen světem slova Ono, musí spatřovat v dogmatu o nezměnitelném procesu pravdu, která zjasňuje to, co bylo nepřehledně bujícím děním; ale toto dogma ho ve skutečnosti činí ještě větším otrokem tohoto světa. Ale svět slova Ty není uzavřen. Ten, kdo za ním vychází s usebranou bytostí, s oživlou schopností vstupovat do vztahu, si začíná uvědomovat svobodu. A být osvobozen od víry v nesvobodu znamená dosáhnout svobody.